Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 5/2010

Poslední lov

10  Zdeněk HLAVÁČ
Už dlouho jsem nešel kolem potůčku protékajícího bývalým koupalištěm. Už dlouho jsem neprocházel pod mohutnou korunou dubu vévodícího remízku „Na písečáku“. Tam někde, v druhohorním navátém červeném písku spí tvoje tělo, zatímco duše se určitě prohání po věčných lovištích…
Co ti to udělá, myslím, že se nemusíš ničeho bát. Už dlouho nebyl doopravdy venku, já myslím, že tě poslechne na slovo, vezmi ho na ten hon…!“
            Dlouhodobě nemocný pán tmavého jezevčíka „drsňáka“ mne vytrvale přesvědčuje, zatímco systematicky připravuji na stůl a židle propriety na zítřejší mysliveckou událost. Objekt našeho hovoru tiše leží na podlaze a střídavým pozvednutím obočí hledí z jednoho na druhého. Ono se to řekne! Pravda, trošku na sebe zvyklí jsme, společné vycházky po revíru bych se nebál. Ale hon – cizí psi, lovecká náruživost vybičovaná pokřikem honců, výstřely, čerstvými stopami, barvou postřelených kusů… Ale on byl vážně naposledy v revíru před měsícem a se mnou. A taky – bůhví, jak to bude dál…
            „Dobře, ale při prvním průšvihu se vracím zpět, bude-li aportovat jiného psíka, pošlu páníčka samozřejmě za tebou. Tak se připrav! Že?“ A obracím se pohybem i pohledem k jezevčíkovi. Je jasné, že porozuměl, vyskakuje až k mému pasu a když pokládám vedle loveckého batohu vodítko, vypadá to, že během několika minut zešílí…
            Kalnou ranní oblohou tu a tam probleskuje chladný briliant vzdálené hvězdy a slibuje hezký listopadový den. Moji snídani a důkladné přípravy na hon prožívá pes na zápraží. Třese se zimnicí nedočkavosti a nedůvěry ve fakt, že skutečně půjde se mnou. Teprve slova „kde máš obojek?“ jej přesvědčují o neměnnosti stavu, pádí pod věšák ze srnčích shozů a trpělivě čeká na připnutí koženého důkazu celé pravdy. Po známém vítacím ceremoniálu na chatě si sedám ke kolegovi, s jehož drsňačkou je Hill „kámoš“, čímž chci eliminovat jeho výhružné poštěkávání či případné jiné silácké důkazy o převaze jezevčičího plemene nad ostatními loveckými psy. Konečně slavnostní nástup a první psí koncert při majestátních zvucích lesnice, druhý koncert nás čeká při nasednutí do auta a cestě do Anenské Studánky. Někdo prostě jízdu dopravními prostředky nemá rád…
            Oznamuji vedoucímu honu, že psa nebudu raději pouštět do lečí, v případě dosledu jsme samozřejmě k dispozici. Jakoby rozuměl, kráčí můj drsnosrstý kamarád při zastupování první leče za mými patami, občas si pohlédneme do očí, přátelsky ho poplácám. Pomalu stoupáme korytem horního toku Lukovského potoka. Bahnitou nivu pokrytou zbytky devětsilových listů střídá sevřené údolí, v němž voda překonává drobné kaskády romanticky porostlé mechy a dlouhými zelenými řasami, průzračná voda, spatřující světlo tohoto světa na louce pod Helvíkovem, odnáší spadlé barevné listy do meandrů v údolí.
Smíšený les je tichý, tu a tam tíkne sýkorka nebo párek hýlů, za námi se ozývá klepání řady honců. Jako žlutavý přízrak se na skalce nad korytem objevuje zajíc a plavným skokem zvícím nejméně tři metry překonává překážku snažíc se zmizet v porostu uschlých netýkavek po mé pravici. Připadá mi, že moje hozená rána padla zároveň se zmizením bílého zaječího pírka a rychle, snad bez jakékoliv ozvěny utichla… Pes okamžitě vybíhá ke směru zajícova úniku, přebíjím brokovnici a slušně řečeno klnu, normálně řečeno – nadávám si. A ještě k tomu jsem bez psa. Bude-li zajíc postřelený, půjde po jeho stopě bůh ví jak daleko… Že jsem vůbec střílel! Vstupuji na kamenný práh a snažím se ohledat nástřel.  Pár škrtanců po drahách broků. Pískám a bedlivě naslouchám ve směru jezevčíkova odběhnutí. Za zády se objevuje střelec, který zastupoval křídlo za mnou. Začínám mu tiše vysvětlovat situaci a posílám jej dopředu místo sebe. Vtom se zpoza padlého kmenu jívy ozývá zafrknutí a přiklusává Hill. Radostně vrtí proutkem, vous na mordě má plný zaječí vlny. „Hille, ukaž zajíčka, ukaž zajíčka!“ Obrací se a chůzí vlastní jen jezevčíkům mne vede bývalým oblázkovým korytem potoka k hustému porostu šlahounovitého ostružiníku. Pod osamělým keříkem vzácného už jalovce se bělají dlouhé pesíky zaječího břicha. Slova chvály neberou konce ani když se blížíme k okraji lesa, Hill přičichává k hlavě neseného zajíce. Smrkový porost ukončil úzký pás lísek a před námi se objevuje úzký pás pobřežní louky černající se mrazíkem spálenými kopřivami. Problém. Ani teplota pod nulou nezničila žahavé vlastnosti hustého kopřivového porostu. Po několika krocích pes usedá a nevinně ke mně vzhlíží. Takové pohledy by se měly zakázat, těm neodoláte. Snažím se ho přemluvit, ale pohledy „plaché laně“ jsou víc než výmluvné. Přes kopřivy to svým nízko neseným bříškem nepůjde. Nakonec – zachránil jsem ti zajíce… Byla to komická dvojka a chlapi na místě srazu se z dálky chechtali. Zajíce do batohu, psa do náruče… Ani nepoděkoval, bystře seskočil dolů a vrhnul se do hravého škádlení se svou oblíbenou fenkou.
            V poklidu jsme absolvovali ještě jednu obstavnou leč a dlouhým husím průvodem scházeli k Trpíckým rybníčkům, odkud jsme měli ploužením podél potůčku dojít do vesnice. Tehdy se ještě předpokládalo ulovení několika bažantů, což mělo přispět k nebývalé pestrosti výřadu, na němž kromě mého zajíce byla zatím i dvě selata a liška. Psí smečka vesele pobíhá kolem myslivecké sešlosti, po chvíli se můj drsnosrstý kamarád objevuje po mém boku, bez přátelského pohledu, s vyplazeným jazykem jaksi strojově kráčí vedle mě. Vytahuji z batohu láhev s vodou a z dlaně nabízím občerstvení. Dvakrát olízne a opět bez očního kontaktu klopí hlavu a pokračuje v cestě. Obstoupené rybníčky, několikakilometrové ploužení podél „Rejhy“ a „Dopitových olší“. Koncentraci ztrácejí i někteří myslivci. Čekáme u rozsáhlého porostu žlutavé třtiny u starého koryta polního potůčku. Naproti postává rozložitá „přescentová“ postava Pepy, jeho mladý drátosrstý ohař se snaží vysokými poskoky prohnat džungli před sebou. Mezi stébly se mihne bažantí klín.
„Josef, je tu kohout“, upozorňuji polohlasem vůdce ohaře, jenž se snaží vrátit zpět k pánovi. Ten jen mávne rukou a labužnicky potáhne z cigarety. „Vždyť to pes proběhnul“ a zavěšuje kozlici na rameno. Dívám se k zemi na svého zkroušeného psího kamaráda, tiše mu velím „zůstaň“ a s puškou v rukách vstupuji do porostu. V tu ránu vybuchne barevná petarda, s kodrcáním třepavě vzlétá bažantí kohout. Tu ránu jsem si vychutnal. Sbírám pernatý úlovek z čerstvé, vonící oranice, pes zůstává se svěšenou hlavou na místě, můj návrat s úlovkem kvituje jen přešlápnutím. Sedám si k němu a beru mu hlavu do dlaní. Ve světlech vidím záblesk lítosti, bolesti, smutku – nevím co všechno může v psích světlech být, co všechno mohou říkat… „Co je prdelko,“ oslovuji jej jemně, tak jak byl zvyklý ve svém mládí. Opět bez pohledu, vydává se sám, bez povelu po linii našeho křídla. Docházíme k vesnici, pod podrážkami už cítíme asfalt silnice. Ty dva kilometry k chatě začínají být nekonečné i pro myslivce. Podle zdatnosti se trousí v dlouhém roztrhaném zástupu. Po pár krocích, v nichž tvoříme beznadějný závěr kolony, psík usedá a po dlouhé době se dlouze, ale dlouze dívá na mne. Je mi to jasné. „Opravdu to nejde?“ Sklání hlavu jakoby se styděl za svoji slabost. Beru jej do náručí, chlácholivě hladím, vděčně pokládá hlavu na mé rameno a sleduje cestu ubíhající za námi. Bleskne mi hrozivý nápad, momentka, že takto, s tímto výhledem se vozí z revírů ulovení jeleni a medvědi. Jejich loučení s lesy, kde prožili život. Ježíšmarjá, to ne, to musí být dobrý, třeba toho bylo na postaršího psího pána dnes opravdu moc…
Ještě volám na kolegy, aby mne omluvili na výřadu, na chatu přijdu později. Cesta je nekonečná, nekonečná jak myšlenky, které napadají o možném psím osudu. Konečně doma! Mirek nás vidí z okna a tak už čeká u branky na tu podivnou dvojici. Pár slov vysvětlení, v chodbě pokládám psíka na zem. Vítá se se zbytkem rodiny a já odcházím na chatu. Z každého jeho pohybu vyzařuje bolest a utrpení, ale prostě musí mne doprovodit zpět k brance, i když zdolání dvou schodů nemůže být vůbec příjemné. U branky zvedá hlavu a upřeně na mne hledí. Sedám do dřepu, hladím ho a šeptám konejšivá slova. Poslouchá nehybný, se skloněnou hlavou. Odcházím, hledí za mnou, nereaguje na pánův příkaz k návratu do tepla chalupy, stále se otáčím a vidím tmavou siluetu za brankou a tuším tmavohnědá světla, která mne upřeně sledují…
Odjíždím druhý den, jezevčík pochází, „komunikuje“ běžným způsobem. Mám radost. Mám radost z jeho zotavení, ze služby, kterou jsem mu účastí na honu posloužil. Za dva dny je tu telefonní zpráva, která musí být vždy stručná, pokud je člověk vůbec schopen mluvit. „Hill už není. Pohřbil jsem ho na Písečáku, tam jsme spolu nejčastěji cvičili.“
            Už dlouho jsem nešel kolem Písečáku. Měl bych. Psí životy jsou jako lidské. Byly tu a nezapomínají se…
 
vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...