Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 5/2010

Stařeček Pšenička

4  Karel VÁGNER
Mezi hlubokými lesy Drahanských hor jsou roztroušené vesničky. Jsou nevelké a okolo každé jsou pole a také něco luk. Pole bývala rozdělena na větší či menší nudličky, které obdělávali většinou drobní zemědělci. Vlastnili menší domek a několik kousků pole, které k obživě mnohdy nestačily, ale bez políček by se žilo hůře.
Sedláků na Drahanských horách mnoho nebývalo. Bývalo však zvykem, že ten sedlák, který měl okolo vesnice nejvíce polí, ten býval také nájemce polní honitby v okolí vesnice. A takový nájemce k sobě přibral vždy i jiné sedláky a také některé z malých zemědělců, zvaných domkáři. A takový domkář byl také stařeček Pšenička. Na horách se říkávalo dědečkům stařeček. A stařeček Pšenička, to byla taková svérázná postavička. Ve chlévě měl jednu kravku Stračenu, několik kozí a v ohrádce prasátko. Za domkem neoplocenou zahradu, které říkal humno. A humno bylo plné ovocných stromů. Byla tam řada švestek, rynglí a také hrušek. No zkrátka všeho, z čeho se mohla pálit slivovice, nebo z hrušek také hruškovice. Stařeček měl slivovičku rád a říkávalo se ve Studnicích, tak se jmenovala vesnička, kde střeček žil, že stařečkova slivovička je ta nejlepší. No slivovičku míval prý opravdu dobrou, ale hůře už na tom byla jeho puška. Stařeček měl doma starou brokovnici, kterou zdědil po svém tatínkovi. Bývala to kdysi lankasterka, ale stařeček ji někdy ani jednou za celý rok nevyčistil a olej také lankasterka nepamatovala. Ale její žalostný stav stařečka nějak netrápil. Po celý život mu sloužila, a to mu stačilo. Kulovnici stařeček nikdy žádnou neměl a ani ho to nějak netrápilo. Střílel jenom zajíce a lišky a také sem tam nějakého jezevce a tak na co kulovnici. Pravda, když byl mladý, tak si někdy kulovnici půjčil a trochu si zapytlačil, ale opravdu jen trochu. Okolní lesy byly vždy dobře zazvěřené a zvěř chodila na pastvu do polí až k vesnici. Ale toho roku, o kterém píši, měl stařeček zasázené na poli u Kluče brambory. Kluč je jméno hájenky, která stojí o samotě u lesa. Stařeček se chodil dívat na brambory skoro každý den. A byl rád, jak mu pěkně rostou a těšil se na dobrou úrodu. Ale jednoho podzimního dne, když šel zase obhlédnout úrodu, vjela do něho zlost. Když přišel k poli, uviděl, že mu na jeho pěkné brambory chodí divočák. Obcházel pole a díval se na rozrytá místa a po celou dobu nadával. Divočák tam chodil a podle velké stopy to byl pořádný kus. Když bramborové pole několikrát obešel, byl zlostí červený jako krocan. Šel domů rozezlen a celou cestu nadával. Když přišel do vesnice, potkal zrovna Josefa. „Josífko, představ si toto.“ Začal stařeček rozkládat rukama a vysvětlovat sousedovi Josefovi tou svojí horáčtinou, jak má dořáděné brambory od divočáka. „To tě povídám Josífko, chodí mě tam kanec a mosí to bet velká potvora. Só tam stope jako vod koňa. Poď tam Josífko dneska se mnó na čekanó, nebo budo mět po bramborách.“ Josef byl mladý myslivec, ale zrovna se mu to ten večer nehodilo. Měl domluvenou v hospodě partičku karet. A tak se stařečkovi chvíli vykrucoval a pak řekl. „Tak běžte sám stařečku a já tam za váma pak přindu.“ Myslel si, že stařeček sám stejně nepůjde a bude od něho pokoj. „No tak dobře Josífko.“ S těmito slovy se stařeček s Josefem rozloučil a odcházel domů. A doma šel rovnou do sklepa, kde měl slivovici. Hned si dal pořádný hlt rovnou s flašky, aby spláchl tu svoji velkou zlost. Pak šel do kuchyně, vytáhl ze šuplátka u stolu krabičku se střelným prachem, sekané olovo, prázdné nábojnice a udělal si několik nábojů. Střelného prachu tam trochu přidal a na místo broků dal sekané olovo. Náboje vstrčil do kapsy, podíval se na věšák, kde visela jeho lankasterka a spokojeně šel zas do sklepa a s chutí si zas nahnul slivovice. Ostatně, toho odpoledne byl ve sklepě ještě několikrát. A když se sluníčko začalo sklánět za les, oblékl si dlouhý kabát, zelený klobouk a do kapsy pleskačku slivovice. Pak vzal lankasterku a vydal se ke Kluči. Když přišel ke svým bramborám, usadil se pod mezí u šipkového keře a dal si z pleskačky slivovice, aby mu nebyla zima a čekal na divočáka. Měsíc vzcházel nad lesy a začínal jasný, podzimní večer. A bylo už k jedenácté, když se vracel Josef z hospody a šel vesnicí domů. A pojednou od Kluče houkla rána. Josef se zastavil a pomyslel si. „Že by ten stařeček opravdu střílel?“ Pospíšil tedy domů, spěšně se převlékl a spěchal ke Kluči. Když přicházel ke stařečkovým bramborám, zastavil se a poslouchal. Pak ještě popošel až na samý okraj brambor a v tom houkla další rána a Josef ucítil bolest ve stehně. Pochopil, že si ho stařeček spletl s divočákem. Schoval se pod mez a zavolal: „Stařečku nestřílejte, to já, Josef!“ Pak si opatrně stoupl a belhal se přes brambory za stařečkem. Když se k němu dobelhal, tak mu stařeček řekl. „No Josífko, tos měl štěstí, žes zavolal. Já sem jož ládoval drogo rano. Víš von ten kanec sem přišel jož před hodinó a já sem po něm střelel a von po té raně hotekl. A já sem si meslil, že sem ho minol. A těď sem si zas meslil, že se ten kanec zase vrátil. Tak sem střelel znova a tos bel te.“ Josef vzal stařečkovi lankasterku, stařečka vzal pod paži a belhali se oba do vesnice. Josef sikal chvílemi bolestí ve stehně, kde mu uvízl kousek sekaného olova a stařeček sotva pletl nohama, protože pleskařka byla už docela prázdná. Ale druhý den ráno našli zhaslého divočáka nedaleko stařečkových brambor a byl to opravdu statný kňour. Stařeček žil ještě dlouho, ale na čekanou už nechodil. A když šel Josef okolo jeho chalupy, vždycky ho stařeček vzal do sklepa a dali si spolu slivovice, jako bolestné, za to prostřelené stehno. A dnes už zůstala jen to, trochu legrační příhoda.
vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...