Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 5/2010

Z letopisů dávných časů jáchymovských lesů

1  Lumír KOTHERA
„…jímá mne hrůza, dívám-li se na drsné obrovské lesy ve studené mlze. Jáchymov leží holý, bez zámků a bran, roztažen v hlubokém údolí, po stranách jen vrchy a vřesoviště, uprostřed divoký potok. Dříve než bůh stvořil město, byla tu jistě jen pustina, naplněná běsem ďáblů a divokých zvířat, vlků, medvědů, rysů a sviní…“. Učený pastor ze saského Scheibenbergu Christian Lehmann ve svém díle „Christian Lehmanns zu Scheibenberg Historischer Schauplatz derer natürlichen Merckwürdigkeiten in dem Meissnischen Erzgebirge“, zabývajícím se přírodními jevy a zvláštnostmi saské i české části Krušnohoří.
Stříbro prý i pod trávníky
Historie Jáchymova a jeho nejbližšího okolí je těsně spjata s přírodními poměry Krušných hor. Nerostné bohatství Krušnohoří, v jehož srdci Jáchymov leží, svými cínovými ložisky bylo využíváno již ve druhém století před naším letopočtem. Největší krušnohorské bohatství a zvláště Jáchymovska – stříbro – zůstalo však utajeno až do počátků 16. století, kdy zde byly otevřeny naše poslední stříbrné doly. V kraji porostlém hustým, těžko přístupným pohraničním lesem, jen místy vznikaly osady na vyžďářených místech nebo na zelených paloucích – „grýnech“. Jedna taková osada – Konradsgrün – stála v místech pozdějšího města a své jméno dostala po Konrádu Wohlburgském se sídlem v Chebu, spravujícím tzv. Východofranckou marku.
Objev stříbrné rudy po roce 1500 přiměl tehdejší obchodně nadanou ostrovskou větev Šliků k velkorysému otevření rudných dolů. Od venkovských rytířů z Kfel skoupili Šlikové veškeré pozemky s výskytem stříbra, které svými žílami, díky příznivé geologické formaci, vystupovaly místy až na povrch, ba dokonce – jak praví pověst – bylo nalézáno i pod trávníky nebo v kořenech vyvrácených stromů.
Šlikům, příslušníkům jednoho z nejbohatších a nejmocnějších rodů českého království, kteří si dovolili nebrat v úvahu ani panovníka (jejich moc se postupně zhroutila až po nástupu Ferdinanda I. v roce 1526), se pro odvážně založené báňské těžařstvo podařilo získat nejlepší hornické odborníky z celé Evropy. Mezi nimi nad jiné vynikal Jindřich z Könneritzu, pozdější jáchymovský horní hejtman. V touze po stále větším zisku založili Šlikové v Jáchymově vlastní hraběcí mincovnu a začali s ražbou tzv. grošů, vysoce hodnotnou mincí, kterou přijímali i v daleké cizině. Jejím prostřednictvím pojmenováním „tolar“ z původního „groše talského“ se Jáchymov stal kolébkou tolarové měny a tím i amerického dolaru.
 
Přední osobnost evropské vědy 16. století
Díky významu dolů byla hornická osada, vzniklá v roce 1516, asi se čtyřmi sty domy na místě několika dřevěných chatrčí trosek Konradsgrünu, povýšena v roce 1520 na svobodné město horní a po prostém označení Údolí přejmenována na Údolí sv. Jáchyma. Historické prameny vysvětlují původ jména legendou, podle které byl Jáchym otcem Marie a manželem Anny. Protože v tehdejší době k poctě obou byla význačná horní města v Sasku nazývána Marienberg a Annaberg, byl Konradsgrün – později Thal – pojmenován po muži z této trojice „Joachimsthal“ – Jáchymov.
Už za šestnáct let po povýšení dosáhlo město prudkým přílivem obyvatelstva vrcholu rozvoje, čítajíc více jak 18 tisíc obyvatel. Po královské Praze se tak stalo druhým největším českým městem, a do jisté míry i velkoměstem evropským – přitahující k sobě kromě četných podnikatelů a horníků i přední vědce a umělce. Vedle Jana Methesia (1504-1565), prvního jáchymovského faráře, žáka a přítele Lutherova, popularizujícího ve svých kázáních hornickou práci a různé druhy tehdejší výrobní techniky (jeho „Sarepta nebo horní postila“ je dosud cenným kulturně-historickým dokumentem), nadaného básníka a hudebníka Nikla Hermanna, jáchymovského kantora, zlatníků a rytců Milicze staršího a mladšího, právníka Enderlina, cínaře Hanse Wildta staršího a jiných, patřil k nejvýznamnějším humanista dr. Jiří Agricola (vlastním jménem Jiří Bauer, 1494-1565). Geologové jej nazývali otcem mineralogie (jeho dvanáctisvazkové dílo De remetalicca popisuje nejen přípravy kovů a jejich sloučenin, ale i laboratorní přístroje a techniky), horníci a hutníci zakladatelem montánních věd, metrologové předchůdcem nauky o mírách a váhách a ekonomové hlasatelem merkantilistických myšlenek. Po studiích v Itálii zahájil Georg Agricola svoji činnost jako městský lékař a lékárník v Jáchymově, který navštěvoval i později za svého trvalého pobytu v Saské Kamenici.
 
Hajným mohl být pouze řádný a zbožný muž
Příliv obyvatelstva, usazujícího se v osadách důlních objektů a se souhlasem Šliků těžícího dřevo podle potřeby a často i nad ni, stejně jako volná pastva dobytka v lesích, měly za následek úbytek lesních porostů a jejich pustnutí. Snahy o záchranu lesů začínaly proto sílit. Ve šlikovském horním řádu, vydaném roku 1518, o tom nenajdeme ještě žádné zmínky, avšak už o deset let později, kdy krátce předtím Šlikové pronajali na dobu tří let lesy městu, se v kapitole „Förster belangende“ (po chebském lesním řádu je nejstarším zachovalým městským lesním předpisem) městského statutu Jáchymova uvádí: „Protože náš milostivý pán k užitku obce a jejích obyvatel od data po tři léta milostivě udělil právo volného zaopatřování dříví, nikdo nesmí podle libosti toto dříví kácet bez vykázání vrchnosti a podle zvláštního pořádku. Poněvadž velmi a vysoce je třeba, aby chudá obec měla nad lesy a dřívím pilného hajného, který by bohatým stejně jako chudým a nikoliv jen podle zvláštního prospěchu svého zařídil hospodaření v nich, je třeba ustanovovat za hajné pouze řádné a zbožné muže, kteří od Její Milosti by byli vzati do přísahy“.
V kapitole se dále nařizuje, že „bez vědomí milostivého pána nesmí tito ustanovení hajní prodat žádný strom na řezivo nebo šindele“. „Za každý strom“, upozorňuje kapitola dále, „musí hajný vybrat předtím dva groše. Dále musí hajní dohlížet i na to, aby nikdo bez souhlasu milostivého pána a městské rady neklučil lesy na dvory, zahrady, luka nebo pole. Kdyby se tak stalo, musí to ohlásiti purkmistrovi“. Kromě těchto povinností měli hajní nařízeno, aby „při prodeji dřeva se chovali dobře a nebyly na ně žádné stížnosti“.
Jedna z pasáží městského jáchymovského statutu věnovala pozornost také lesníkům: „Tito nesmí pro svůj užitek přisvojovati si ležící nebo spadlé dřevo podle své libosti a pilně musí hleděti, aby dřevaři dodržovali správné míry a od každého šrágru platili šest bílých grošů“. „Jestliže někdo bude žádati více stavebního dřeva, nesmí být odmítán, nýbrž jemu a těm, které si najal ke kácení, musí být vykázáno místo těžby a za provedených šedesát kmenu musí dáti čtyři bílé groše“, doplňuje předpis.
 
Přírodní kalamity
O zlepšení hospodaření v jáchymovských lesích umělou obnovou pomocí síje lesních semen se ve 40. letech 16. století snažil tamější správce a pozdější purkmistr Mates Enderlin, který klem roku 1540 doporučoval ponechání semenáčů, z „jejichž nalétlého semene vyroste nejlepší stavební dříví“, zatímco „stromy vyrostlé ze semene vysetého rukou byly vhodné jen na palivo“. Kromě jiného doporučoval Enderlin dále šetřit mladé porosty, vykácet v lesích hnijící a jiné dřevo a radil, aby při těžbě velkých stromů nedocházelo k poškození pod nimi rostoucího mlází a bylo „vyklizeno nebo spáleno i roští“. Na svoji dobu, i když množství poznatků získal u lesnických odborníků v Norimberku, uplatňoval Enderlin v tehdejším pokrokovém lesním hospodářství pozoruhodné myšlenky.
Na Enderlinovu práci, zejména po nejrůznějších kalamitách (Jan Mathesius se zmiňuje o velké větrné smršti na podzim 1537 a o sněhové vánici z února 1556, které na Klínovci zavinily smrt sedmi lidí v domcích, a také vichřice z roku 1559 vyvrátila v jáchymovských lesích na tisíc stromů) navazovala nařízení, vymezující pravomoci vrchnosti a hajných. Že však přesto se v lesích příliš dobře asi nehospodařilo, dokládá Maxmiliánův lesní řád z roku 1564, podle něhož byly jáchymovské lesy zničeny tak důkladně, že „potřebné palivo mohlo být kryto převážně ležícím dřevem“. „Jelikož nastal velký nepořádek v kácení a těžbě lesů, kdy každý podle libosti dříví stavební, palivové, roštové, šachetní a jiné neustále v lesích kácí, nejlepší z toho vybírá a ostatní nechává ležet, které pak větrem vyvráceným shnije a tím v několika málo letech velmi rozrostlý revír krásných lesů skoro bez užitku zpustne, je promarněn a vymýcen, mohlo by se státi, kdyby nebyla zlepšena péče, že by velmi brzy jáchymovské doly měly ne malý, ale velký nedostatek dříví“, čteme v pramenech té doby.
Zhruba se stejným obsahem v průběhu následujících let byly vydávány další lesní řády: Rudolfova instrukce z roku 15923, Matyášova z roku 1618 a Leopoldova z roku 1661. Kromě nařízení, že „bez povolení císařského polesného a jemu podřízených hajných nesmí být žádné dřevo v lesích káceno“, zakazovaly práce v lesích popelářům, výrobcům smoly a také vývoz dřeva ze země včetně ležících a suchých stromů.
 
Další polomy
I přes pokles těžby dřeva pro horní účely se nezdá, že by všechny lesní instrukce a řády, vydávané od 16. do 18. století, špatnému hospodaření v lesích nějak zamezily. Vždyť ještě instrukce z roku 1715 se zmiňuje o „zpustošených a vykácených lesích jáchymovských“. Přestože kronikář Lehmann mluví o mohutnosti některých stromových jedinců, o jedlích, pokácených v roce 1650 u Potůčků, majících na pařezu obvod osm až deset metrů a dávajících po padesáti prostorových metrech paliva, o smrcích vysokých 34 metrů a rozložitých bucích, byly podle něho české lesy v té době již tak prokáceny, že „v nich stále jen čtvrtina dřívější hmoty“. Ke zlepšení situace přispěly teprve první lesní plány a především pak umělá intenzivní obnova lesa, zahájená počátkem 19. století.
Krušnohorským lesům se v minulosti nevyhnuly ani kůrovcové kalamity. Lehmann, zmiňující se o velké smršti, která v roce 1612 povalila v lesích na dva milióny plm dřeva, popisuje kůrovcovou kalamitu 80. let 17. století: „Před časem bylo u Jáchymova zjištěno, zvláště roku 1680 a následujícím, že mnoho lesů od Ohře a také na knížecím panství ostrovském, zvláště jehličnaté porosty byly na velkých plochách zničeny. Při nákaze lesní nacházíme červy mezi kůrou a dřevem zažrané a balzamické šťávy stromů otravující“. Příčinu všech podobných pohrom podle zvyku tehdejší doby zdůvodňuje kronikář nábožensky: „Věřím, že mnohé lesní prosty jsou postiženy boží kletbou, protože lesy jsou majiteli pro zisk hanebně ničeny, že lesním dělníkům jsou zkracovány a zadržovány jejich těžce zasloužené mzdy, a že mnohé lesy byly poskvrněny vraždami a násilím…“
 
V lesích pobývali za válek lidé obvyklí řádné práci
V 16. a 17. století, kromě obav z častých loupeží a vražd, které se udály zejména ke konci třicetileté války, kdy do lesů se uchylovali různí „mordéři“ a lidé pro vojenské řemeslo odvyklí řádné práci, znemožňovalo cestování Krušnými horami a lesy, zejména severního území Jáchymovska zhruba nad nynějšími obcemi Merklín, Oldříč a Popov, kde jen pomístně na „grýnech“ žil člověk, množství rozsáhlých močálů a vývratů obrovských jedlí, smrků a buků. Kromě nich byl v lesních porostech velký počet nezjištěných šachet a pinek jako důsledků rozsáhlých kutacích zásahů, které byly příčinami mnoha neštěstí. Nestor západočeských historiků ing. J. Ministr cituje ve svém díle kronikáře Lehmanna, všímajícího si života tehdejších obyvatel a vnímajícího své okolí, který popisuje událost, kdy v roce 1594 nedaleko Jáchymova do jedné z takových pinek se propadl kočár, vezoucí ženu a dceru jednoho z úředníků tak nešťastně, že kočí a koně zahynuli. V roce 1646 se do šachty prolomil i s koněm majitel hamru z Loučné.
Nebezpečné v lesích byly pro obyvatele také v porostech ukryté medvědí a vlčí jámy, vykopané za účelem lovu zvěře. Do jedné z těchto jam spadl dokonce i kněz z Loučné a s těžkými zraněními byl vytažen až za několik dní.
 
Nejvřelejší poděkování lázním
Kromě válek, vedle jiných, často se vyskytujících nemocí, jako třeba neštovic, silikózy, tuberkulózy, záduchy nebo kurdějí, byl největší metlou krušnohorského obyvatelstva v 17. století mor různého druhu. Postihoval zejména děti, ze starších osob pak více ženy než muže. Kronikář Lehmann vypočítává, že v Jáchymově dostoupil počet obětí v roce 1607 číslici dvě stě čtyři, v roce 1633 dokonce osm set. Proti moru znali tehdejší lidé nejrůznější recepty, ale především věřili, že nemoc je rozšiřována některými lidmi pomocí kouzel. Tato pověra stála v roce 1623 život božídarského hrobníka a jeho manželky, upálených pro toto podezření ve svém domku. V listopadu o deset let později byla ze stejného důvodu naražena v Jáchymově na kůl jakási Pittelová a její dcera byla sťata mečem.
Řada chorob se již tehdy léčila ve světově proslulých lázních Karlových Varech, neboť „koupele a pití vody zaháněly těžké sny a zlí duchové byli z těla jemnou párou minerálií vypuzováni“. „Bůh stvořil tyto zdravé vody v přirozených lékárnách i v tak drsných horách, neboť věděl, že ubozí horníci v šachtách budou na svém zdraví ohrožováni vlhkem, jedovatým kouřem a špatným povětřím“, věřil dobrosrdečný saský pastor, když psal tyto řádky. Už také ovšem tenkrát věděl, že výsledek léčby je závislý na zachovávání lázeňského režimu. „Ne každému léčba pomáhá“, upozorňoval, „zejména ti, kteří nedrží dietu, nebo v lázních vedou nezřízený život a holdují Venuši, spíše si tu svůj život zkrátí, než prodlouží“.
Stoletý otec dcery
Množství chorob, způsobujících vymírání často celých obcí – jak podle Lehmannovy, přes tři sta let staré, v pergamenu vázané Kroniky Krušnohoří, vydané v Lipsku v roce 1699 jedenáct let po autorově smrti zachoval badatel ing. Josef Ministr – čelilo krušnohorské obyvatelstvo mimořádnou, jen těžko uvěřitelnou plodností. V Jáchymově v roce 1565 se dvěma ženám narodila prý trojčata. V roce 1616 tu manželka Bedřicha Mahna během dvou let porodila šest dětí a nějakému Michalu Mayerovi během pěti let dala žena deset dětí – dvojčat. Lehmann napsal, že za jeho pastorování v nevelkém Scheibenbergu porodily ženy sedmi občanů celkem 129 dětí, jedna z nich dokonce 25 dětí. S humorem dodává, že jakýsi zbohatlý měšťan, děsící se početné rodiny, což by mělo za následek rozdělení jeho majetku, si z tohoto důvodu vzal za manželku starou pannu, která ale během pěti let ho obdařila sedmi dětmi.
Můžeme-li věřit Lehmannovým zprávám, zdá se, že tehdejší muži byli proslulí svojí vitalitou. Tak v Loučné jakýsi český exulant se oženil ve svých 82 letech a po roce se stal otcem. Jiný obyvatel, jakýsi Meiner, který se rozloučil se životem v devadesáti letech, zanechal ženu s „outěžkem“, a v Thumu prý zplodil dceru dokonce stoletý muž.
vychází v 5:11 a zapadá v 21:01 vychází v 22:10 a zapadá v 6:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...