Jako příklad ze své letité praxe mohu uvést dva jeleny, kteří stojí za sebou v takové pozici, že na snímku má dvojice jen čtyři běhy, ale z jednoho těla vyčnívají dvě hlavy. Nebo může naopak jít o to, že jedna hlava daňka může mít osm běhů. Může jít i o další kuriozity. Zvíře bez hlavy a podobně. Takové snímky nám většinou nabízejí ptáci, kteří si zobákem probírají peří a tak mají na chvíli celou hlavu zabořenou v načechraném peří a tím ji potom na chvíli „ztratí“. Mohl bych jmenovat řadu jiných příkladů, ale za všchny jsem vybral jen ten následující. Jak jsem potkal čerta!
Když jsem nedávno listoval svým archívem, našel jsem již poněkud zažloutlou fotografii muflona, která stojí za to, abych čtenáře Mysliveckých zábav s jejím osudem seznámil blíže. Už to bylo před drahně lety, kdy jsem se rozhodl nafotografovat mufloní zvěř. Tenkrát ještě černobíle, klasicky. Vydal jsem se proto do jedné z obor a jelikož zvířata velice rád fotografuji ze země, tak jsem se schoval do kryté pozorovatelny. Ve spodní části, asi metr nad zemí, byl malý otvor. Stačil akorát k tomu, abych tudy prostrčil teleobjektiv a tak mohl pohodlně fotografovat. Je to výhoda, že snímky zvířat pak působí přirozeně. Z vysokých posedů či kazatelen se fotografuje velice dobře a pohodlně, jelikož nás zvěř nenavětří, ale potom mohou některé snímky působit moc z „nadhledu“. Nejen mohou, ale skutečně tak i působí. Proto, když to jen trochu jde, tak využiji situaci a fotím z nízkých stanovišť.
Tenkrát byl překrásný zimní den. V noci napadl čerstvý sníh a druhý den svítilo slunce. Den přesně stvořený pro práci fotografa, který si umínil zachytit zvířata v zimním lese. Nedaleko od pozorovatelny jsem zaparkoval auto a šel „číhat“. Co nejpohodlněji jsem se usadil a čekal, zda se objeví mufloni. Nedaleko odtud stál velký krmelec, kde oborník pravidelně každé ráno krmil. I dnešní den nebyl z tohoto pohledu ničím vyjímečným. Byl jsem s tím sympatickým chlapíkem domluven, že bez ohledu na mou přítomnost přijede jako obvykle a zakrmí. Jen s tím rozdílem, že já už tam seděl ráno kolem osmé a on se dostavil přibližně o hodinku později.
Když odjel, měl jsem ještě dostatek času, abych se mohl přichystat na fotografování přicházející zvěře. To byl ostatně můj hlavní cíl. Těsně před desátou jsem se konečně dočkal. Objevila se skupina mufloní zvěře a loudavě se přibližovala ke krmelci. Ovšem, než se tam dostala, musela projít v blízkosti mého stanoviště. Sotva se objevil první kus, tak jsem začal snímat. Někteří mufloni šli po pěšině pěkně za sebou, jiní v roztroušené rojnici přicházeli lesem. Jeden z muflonů mě upoutal tím, že stále něco pod sněhem vyhrabával. Nevěděl jsem, co tam hledá. Že to byly obyčejné kaštany jsem zjistil až po skončení fotografování.
V jednom momentě se muflon, který až dosud hledal „pamlsek“ v hlubokém sněhu, vzrušeně zadíval směrem ke mně. Pátral po nepatrném rušivém zvuku, který jsem způsobil tím, že jsem nepozorně zavadil o jedno z pouzder fotoaparátu a výměnných objektivů. Pro zvíře to byl cizí a neznámý zvuk, proto byl najednou mimořádně ostražitý. S hlavou „ušpiněnou“ od sněhu jistil směrem k mojí pozorovatelně. Tím, jak pátral po kaštanech, tak měl hlavu stále až po toulce zabořenou v načechraném sněhu. A jak hlavou pod sněhem „rejdil“, ten se mu stále víc a víc nalepoval na srst.
Několikrát jsem v ty chvíle stisknul spoušť... Tím vznikla neobvyklá fotografie. Je zajímavá a výrazný i tím, že muflon stál ve stínu stromu a z tohoto snínu vyčnívala jen sluncem ozářená černá a „rohatá“ hlava. Proto později pro výstavní a časopisecké účely vznikl i název fotografie, kdy jsem muflona nazval čertem.
Když se pozorně na snímek zadíváte, určitě vám také bude připomínat pekelníka z pohádek o kouzelném zimním lese. Vždyť v pohádkách nejsou jen králové a princezny, ale také čerti. Ti ušmudlaní a rohatí tvorové však nemusejí zákonitě být ztělesněním zla a všemožných neplech. Čerti mohou být i laskaví, veselí, hraví a krásní, právě jako ten nafocený muflon...
Text a snímek Jaromír ZUMR