Po honu
27
Zdeněk HLAVÁČ
Jeden z našich význačných mysliveckých beletristů meziválečné éry popsal atmosféru posledního koroptvího honu „…nebylo nic teskného v krajině – jen ten úsměv a pokojné usmíření. Proto také jsme neslyšeli nic teskného ve zpěvu svolávajících se koroptví. Pro nás to byl večer po posledním koroptvím honu, a proto se nám zdálo, že se koroptvičky s námi loučí, že nám dávají sbohem pro letošek a na shledanou napřesrok…“.
Antropomorfismus, jakého se onen autor dopouštěl často. Často přisuzoval zvířecímu jednání lidské pohnutky, pudové chování či podmíněné návyky postavil na úroveň lidského duševna.
Také jsme skončili hon. Zasněžená krajina Podhostýnska tonula v bílé záplavě, pošmourný a zasněžený den spěchal vstříc magickému datu zimního slunovratu. Na výloži se postupně poskládalo třináct zajíců, což předznamenávalo výsledný výřad dvaceti kusů. Začervenalé tváře účastníků honu vyzařovaly spokojenost. Zasněženou silničkou jsme se vydali vstříc výřadu, vstříc teplu útulného sálku v Bořenovicích. Vedoucí skupinka dlouhého zeleného pelotonu se zastavila a s nataženýma rukama ukazovala na cosi v dáli. Do míst, kudy jsme pře chvílí procházeli s připravenou, nabitou brokovnicí, kde psi náruživě prohledávali každý decimetr terénu – do těch míst se vraceli zajíci. Tam dva, tam čtyři, tam jeden osamělý. To nebylo loučení, to byl jen důkaz toho, že jsme lovili s rozvahou, odpovědně a se zajíci se zde setkáme i příští rok.
„Páni, podívejte se na druhou stranu“, ozvalo se za zády. Táhlá, bílá vypnulina zasněženého lánu ožila černou mozaikou. U zásypu při potoku jsme jich viděli pět. Nyní se jich zde objevilo pětadvacet. Pětadvacet koroptví pobíhalo, poletovalo po bělostné pláni. Zelená kavalkáda se zastavila a pozorovala těkavý rytmus velkého hejna, v němž začali hopkovat dva vyrušení zajíci.
Tak to bylo naše „po honu“, naše „loučení“. Jsme trochu jiní, než předváleční lovci koroptví, možná trochu drsnější i trochu cyničtější. Přesto však přímí chlapi, myslivci, kteří na počátku jednadvacátého století tyhle chvíle vnímají s pocitem dobrých hospodářů.
Zdeněk HLAVÁČ
Ilustrační snímek archív