Při pohledu z okna pocítil vzrušení. Modravé světlo měsíce ozařovalo krajinu pokrytou bílým prašanem. Když včera odpoledne začaly poletovat první vločky, vycítil, že tohle sněžení nebude mít dlouhého trvání. Ihned ho napadlo, že v kombinaci s blížícím se úplňkem představuje čerstvý sníh ideální loveckou příležitost. Že újeď pod starou kazatelnou navštěvují lišky pravidelně, si ověřil během posledních dní hned několikrát. Zbytky ryb, které tam včera zanesl, přitažlivost místa pro zrzavé kmotry ještě zvýšily. Na tohle ráno se Pavel připravoval už dlouho. Barva na jeho loveckém lístku sice už dávno nezářila novotou, ale slast z ulovení první lišky mu stále zůstávala odepřena. Ne, že by se s obezřetnou šelmou několikrát nesetkal. Lovecké štěstí mu ale v těch chvílích nikdy nepřálo. Párkrát zaplatil daň za svou nezkušenost, jindy kmotřička prokázala svou rychlost a mazanost. Snad dnes, snad v tomto čarokrásném ránu mu sv. Hubert ukáže svou přívětivější tvář…
Na zasněžené silnici naštěstí rozum krotil loveckou nedočkavost. Kola se občas prosmýkla a nebylo těžké vytušit, co by následovalo při prudším sešlápnutí brzdového pedálu. Vyjet strmou lesní svážnicí se Pavel tohle ráno ani nepokoušel. U lesa opatrně vystoupil. Natáhl na sebe hubertus a skoro automaticky vytáhl z pouzdra dalekohled a zbraň. Konečně! Tlumené cvaknutí závěru pušky znamenalo poslední krok nutných příprav a lov mohl začít.
Čerstvý prašan dokonale tlumil obezřetné kroky. Šoulal cestou při kraji lesa, kde využíval stínu vzrostlých smrků. Mezi větvemi co chvíli vyhlížel na zasněženou planinu, zalitou modrým měsíčním světlem. Zároveň uvažoval o tom, jak se dostane ke staré kazatelně v dobrém větru tak, aby způsobil co nejméně hluku a své stopy nezanechal na místech, odkud předpokládal příchod lišky. Proč jen člověk nemá křídla, meditoval v duchu. Ta představa vyvolala letmý úsměv na jeho tváři. Z myšlenek ho nenadále vytrhlo zapraskání větvičky. Strnul. Úkrok stranou k rozeklanému dubu a napjaté naslouchání zvukům zimní noci. Byl to klam? Nebo jen některá větev nevydržela nápor sněhu? Cítil, jak se mu proti jeho vůli zrychlil tep. Najednou uslyšel tlumené zakviknutí a hluboký, hrdelní zvuk bachyně, která si zjednávala pořádek mezi svým neposedným potomstvem. Prasata – blesklo mu hlavou. Ve stejném okamžiku vydal jeho mozek celou sérii povelů. Překontrolovat směr větru, pomalu uvolnit pušku z ramene, přidržet řemen, nedýchnout si do puškohledu, tiše odjistit…
Oči napjatě hledaly v lesním šeru byť i jen náznak pohybu. Konečně! Stín na okraji mlaziny se pohnul. Téměř neslyšně, jako by to byla jen hra stínů, se statná bachyně se čtyřmi selaty opatrně vydala ke hraně lesa. Vůně rybí pochoutky na nedalekém krmelišti byla příliš lákavá i pro opatrné noční rytíře. Pavel cítil, jak mu zpěněná krev buší ve spáncích. Měl pocit, že tlukot srdce, které mu pulsovalo až kdesi v krku, musí zvěř každou chvíli zradit.
S rozechvěním našel v puškohledu obrys vedoucího kusu. U ohybu cesty, který byl jasněji osvětlen měsíčním svitem, se tlupa zastavila. Využil příležitosti, aby alespoň trochu zkrotil své rozechvění. Záměrný kříž ustálil na hrudi neširoko postaveného selete a zatajil dech. V okamžiku, kdy vedoucí bachyně nasadila ke skoku přes cestu, třeskl výstřel. I přes oslňující záblesk cítil, že kulka přesně zasáhla svůj cíl. Když oči po chvíli opět uvykly nočnímu šeru, všiml si, že na cestě přibyla tmavá hrouda, která tam ještě před chvílí zcela jistě nebyla. Po těle se mu rozlil slastný pocit uvolnění. Ta zvláštní směsice uspokojení z lovu a posledního závanu právě prožitého napětí. Sv. Huberte, děkuji za tohle krásné ráno! Jen na tu svou první zrzku si asi budu muset ještě počkat, napadlo ho … a volným krokem zamířil ke zhaslému seleti.
Martin HORÁLEK