Myslivecké Vánoce, ať již jsou plná sněhobílých vloček, jiskřících ledových krystalků, nebo, jak se říká, na dešti a na blátě, jsou přece jen vždy prozářené podivnou nostalgií sdílenou jen těmi, kteří jsou skutečnými služebníky a dobrovolnými členy družiny svatého Huberta. Mají neopakovatelné kouzlo, v němž se mísí důstojnost loveckých tradic s prozaickou, každodenní životní realitou. Ve chvíli, kdy jiní míchají bramborový salát, aby se správně zaležel ke štědrovečerní tabuli, a dávají sbohem šupinatému kapříkovi prohánějícímu se ve vaně, bere myslivec tlumok, vzpomínky a psa a míří ke krmelištím a zásypům. Vzdát hold matce přírodě a lesu s jeho početnými zvířecími obyvateli. S pokorou a úctou, otevřeným srdcem, beze zbraně, jako správný hospodář, který se o žních laská se zrnem v mozolnaté dlani.
Člověk zachumlaný do zelené kamizoly vívelice dobře, proč tak činí. Nastává totiž nejkrásnější okamžik v roce, pocta a nezištná pomoc zvěři. Každá krajina totiž vyhlíží pod sněhem poněkud zjednodušeně. Ale bažantům, koroptvím, srnčí i jiné zvěři, to tak rozhodně nepřipadá. Nekonečné oceány polí i jindy bezpečné lesní paseky jsou nyní záludné příkrovem ledu a umrzlého sněhu. Přichází mnoho týdnů trvající hlad, častá poranění, bolest a někdy i neúprosná smrt. Společně s dalšími sněhovými vločkami sypajícími se s nebe je boj o přežití úpěnlivější.
Kraj tichne. Lesy a remízky řídnou modravým oparem a lem obzoru je orosený jehličím až po konturu starého krmelce. Sem směřují dnes moje kroky. Není to povinnost daná něčím a někým. Je to chuť být tady. V tuto chvíli, v tento čas. Naplnit korýtko kaštany a žaludy. Jesličky voňavým senem a letninou, slanisko solí. Pak mne čeká ještě pro někoho zcela nepochopitelné zdobení stromečku. Na nejbližší smrček pověsit pár jablíček, křížal, mrkví, klasy kukuřice a také kousíček loje pro drobné ptactvo. Na chvíli v ruce podržím zapálenou svíčku, tiše postojím, popřemýšlím a zahledím se do kraje. Co asi v tuto stříbrně sváteční chvíli dělají moji myslivečtí druzi a přátelé hajní, co moji černí rytíři, kde se asi toulá kuní kluk a všichni ti pohádkoví lišáci? Kam se poděla opeřená hrdinka a kam odlétla její káčata? Kde tráví Vánoce všichni ti Hubertovi jeleni, srnci a rohatí, kde veverky, káňata, sýčkové, bažanti a koroptvičky?
V jednom příroda zvířatům přála. Na rozdíl od nás, lidí, mají v čase vánočním ne jeden nazdobený smrček, ale stovky, tisíce nakrášlených symbolů Vánoc, celé lesy třpytících se větví a větviček s baňkami šišek a do ledu zalitých květů.
Dýmku jsem dokouřil, v místnosti po ní zůstal jen příjemně nasládlý dým. Do jasných plamenů v krbu jsem přihodil několik smolnatých polen. Sklenka na stole je prázdná. Možná ji opět naplním po okraj nápojem, který tak rychle dokáže rozproudit krev žilách, ale být také zrádným. Ale to v tuto chvíli není vůbec podstatné. Mnohem důležitější je, že za oknem se opět odehrává mrazivé představení zpestřené skupinkou koroptví a z lesa vycházející skupinky srnčího. Opět jsou tady! Za chvíli do kraje i našich duší vstoupí posvátný klid Vánoc a začneme číst v rodinných betlémech. Pes mě hřeje u nohou a já přeji všem krmelištím, aby byla plná a štědrá. Milá a laskavá ke všem, kteří k nim přijdou na skromnou hostinu. Aby zasněžené pláně pod myslivnou a nekonečné lesy na obzoru byly vždy plné poezie Vánoc...
Zdeněk DOSTÁL
Ilustrační snímky František KŘENEK