Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 1/2012

Kovářova kobyla chodí bosa...

24  Oldřich KOUDELKA
Sudický dvůr nedaleko Boskovic je místo myslivcům a myslivosti zaslíbené. V bývalém statku se nachází překrásně stylově upravené prostory konferenční, restaurační, lovecky gastronomické, ale i hotelové, sportovně zábavné a meditativní, čímž myslím například sportovní střelnici a kapli sv. Huberta. Ideální tip na rekreační pobyt či víkendový odpočinek. Je to takový myslivecký svatostánek. A kde jinde jsem si tedy mohl dát schůzku s mladým, sympatickým uměleckým rytcem Daliborem Novotným. Ostatně, ani to nebyla náhoda, neboť je vlastně dvorním rytcem zdejší prodejny Sport a lov.
     Postavou nevelikého mladíka, „nakraťučko striženého“, jsem identifikoval ihned, jakmile do prodejny, kde začínal jako řadový prodavač, vstoupil. Na rameni totiž nesl překrásně zdobenou zbraň, kulovnici, svůj poslední příspěvek do široké škály jím vytvořených uměleckých děl, co zbrani dávají duši. Nebylo pochyb, že je to právě pětadvacetiletý Dalibor, rodák z Horákova-Mokré, na okrese Brno-venkov. Ve stylové pracovně majitele areálu - lepší kulisu jsem si nemohl přát - jsme potom mohli přistoupit k následujícímu rozhovoru. A čím jiným začít, než otázkou, jak se vlastně Dalibor k uměleckému rytí, které není zcela běžným řemesleným oborem, vlastně dostal. „Dá se říci, že k této profesi jsem se dostal opravdu náhodou. Odmalička jsem chodil do lidové umělecké školy a tudíš nejspíše tam nějaké ty výtvarné sklony byly. Bavilo mě hlavně kreslení, tuška a uhel. Na barvu - temperu a olej jsem však příliš nebyl. Prostě - bavilo mne černobílé ztvárnění krajiny, motivů zvěře, lidí s tím spojených. A potom, můj dědeček, někde se to prostě dozvěděl, jsme se jeli podívat na den otevřených dveří do Střední školy slévárenské v Brně. Talentovými zkouškami jsem prošel a dnes si vlastně nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.“
     Rytí do kovu samozřejmě neznamená pouze zbraně, je to i o jiných výtvarných projevech. S tím se samozřejmě setkal i Dalibor. „Jistě, na škole se člověk musí setkat i s jinými tématy, vlastně to o myslivosti vůbec není, spíše o medailérství, užitém umění a podobně. Ale... v mém případě šlo vlastně jen a jen o myslivost. Důvod byl prostý. Dědeček úžasný myslivec, navíc skvělý preparátor, strýc v Sudickém Dvoře, bratranec, no prostě všichni v rodině jsou vesměs myslivci. Tudíž jsem ji měl odmalička vštěpovanou. Po dědovi jsem dokonce chtěl být preparátor, drželo mě to jako kluka, ale pak jsem to vzdal. Myslivost mi však zůstala. V lese jsem byl prakticky od pěti let, dá se říci pořád. Dnes pochopitelně myslivost dělám aktivně.“
     Po pravdě řečeno, na léta studií vzpomíná Dalibor lehce s rozpaky. Alespoň na počátky. „To víte, mladý člověk v tom věku tápe, hledá se. I když člověka chytí koníček, pořád se v patnácti zaměřuje někam jinam. Sporty, fotbal, holky, jsou to útěky a návraty od všemožných zájmů k jiným aktivitám. Nicméně si myslím, že na rozdíl od mnoha jiných spoužáků jsem měl přece jen výdrž a snad i nejvíce ve třídě mne to chytilo. Občas, už v prváku, jsem s něčím uspěl, třeba s nějakým monogramem a podobně. Dostával jsem se do toho. Když člověk pozná, že jeho práce udělala někomu radost, tak pochopí, že ho to baví víc, než vůbec očekával.“
     K umělecké práci na zdobení loveckých a sportovních zbraní se však maturant Dalibor Novotný dostal právě až po zkoušce z dospělosti. „Před maturitou to vlastně bylo jen poznávání konkrétních technik, s nadsázkou řečeno obyčejné rytí do plechu. Brněnská škola byla spíše obecně uměleckého charakteru, bez návaznosti na typ prezentace. Taková škola však byla v Uherském Brodě. A jelikož jsem měl vztah k myslivosti a zbraním, o kterém již byla řeč, šel jsem tam dálkově studovat. Ten rok byla administrativně rekvalifikace, ale já tam nešel hledat jinou práci, ale spíše poznat, zda mají jiné techniky rytí. Na naší škole nás totiž z devětadevadesáti procent učili práci s rydlem v ruce, na Slovácku však je to především o práci se sekáčkem. V tom je obrovský rozdíl. Když pracuji rydlem, je to mnohem náročnější na čas, sekáček je rychlejší. Různí rytci upřednostňují různé techniky. Já dnes dělám hrubou práci sekáčkem, ale stejně práci z takových čtyřiceti procent, možná i z poloviny, dokončuji rydly různých velikostí. Umožňuje to mnohem detailnější reliéf.“
     Práce uměleckého rytce je na jednu stranu velice náročná, na stranu druhou bezesporu přináší uspokojení nejen finálnímu zákazníkovi, ale samozřejmě i samotnému tvůrci. „Nedá se říci, že bych nějak vnímal těžkost tohoto řemesla, únavu rukou, očí, spíše v něm cítím okamžiky, které mne zneklidňují a svým způsobem nudí. Je to zejména vysekávání materiálu, který je vlastně navíc, který musí jít pryč, aby konečně vynikla struktura výtvarné předlohy. Pro plastickou rytinu se ale vždy musím zbavit určitého množství materiálu. A snad právě proto, že je člověk nedočkavý konečného výtvoru, jsou to chvíle určité nepohody. Opak je pak pravdou. Výtvarno! Úplně nejvíc mne baví když finišuji a cítím, že jsem uspěl se svojí představou. A také vkládání drahých kovů. Zlato, stříbro. Myslím si, že mi to jde od ruky, že je to ten démant nalezený kdesi v hlubinách vlastní duše.“
     Zbraň, umělecky zdobená, je bezesporu pro každého myslivce nejen kusem jeho osobnosti, ale samozřejmě i záležitostí majetkovou. Podle Daliborových slov se však současná nelehká ekonomická situace na počtu zakázek negativně neprojevuje. „Lidé chtějí mít hezké a umělecky hodnotné věci. Nejenom lidé nadstandardně majetní. Vždy se do nich ukládaly prostředky, soukromé, rodinné, firemní. Do obrazů, soch, starých tisků, starožitností, ale také zbraní. Často se jadnalo a jedná, jak se říká, o rodinné stříbro. Dnes tomu není jinak. Mít hezkou zbraň je navíc často otázkou prestiže, osobní cti či bytostného vztahu k myslivosti či střeleckému sportu.“
     Dalibor Novotný, umělecký rytec, původně začal jako prodavač v prodejně zbraní, střeliva a loveckých potřeb v Brně na Rooseveltové ulici. Jako „vedlejšák“ ryl zvířecí a lovecké motivy do zbraní, které nejen prodával, ale později i přinášeli stále spokojenější zákazníci. A ti oslovovali stále další a další zájemce o jeho mistrovskou práci. Klientela postupně bobtnala a po pěti letech nastal konečně čas, kdy se mohl plně začít věnovat jen rytectví, svému, jak se skromností jemu vlastní říká, životnímu poslání. „Zakotvil jsem v Sudickém Dvoře, byť dílnu mám doma v Mokré-Horákově. Spolupracuji s obchodníkem z rakouského Ferlachu a s italskou firmou Fausti. Od jejích rytců si často, a rád, nechávám poradit, neboť jsou absolutní špičkou v oboru. Nestydím se za to, všechno nové je přínosné pro moji uměleckou a řemeslnou budoucnost. Netýká se to jen technologií, ale zejména nových trendů ve zdobení zbraní. Třeba Itálie je zaměřen především na drobnou pernatou zvěř, a když jsem dostal zakázku na kulovou kozlici, bohatě zdobenou, byla to samozřejmě výzva.“
     Kovářova kobyla chodí bosa, říká staré české přísloví. Proto ani Dalibor do lesa nechodí se zbraní, kterou by si sám obohatil rytinou ze své dílny. Jak sám říká, na to dosud čas nenašel. „Mám spoustu nápadů, které bych chtěl realizovat sám pro sebe, ale vždy je odkládám a odkládám. Asi to tak má být. Ale jistě na ně jednou dojde... až nebude aktuálnější zakázka.
     Rytec ze Sudického Dvora, Dalibor Novotný, je mladý, sympatický a skromný člověk, který toho hodně umí, vzhledem k věku je umělecky vyzrálý a ještě se mnoho věcí hodlá naučit. Má rád srnčí zvěř a kraj, v kterém žije a pracuje. Jsou to krásné kombinace...
 
Oldřich KOUDELKA
Snímky autor a archiv Dalibora Novotného        

Fotogalerie

vychází v 5:51 a zapadá v 18:22 vychází v **:** a zapadá v 9:00 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...