Časopis Myslivost

Srpen / 2001

Krocan divoký

Meleagris gallopavo  O. KUČERA, J. KUČEROVÁ
Krocan divoký
Krocan divoký je výrazně kontinentálním ptákem Severní Ameriky. Jeho výskyt je zaznamenám v severovýchodních oblastech Spojených států, jižních částech Kanady, a v Mexiku. Zeměpisné údaje uvádějí, že areál výskytu tohoto ptáka se rozkládá přibližně mezi 15o s. š. až 45o s. š., tedy daleko jižněji, než se nachází území našeho státu, která se vymezuje souřadnicemi mezi 48o s. š. až 51o s. š..
Divocí krocani se na kontinentě Severní Ameriky vyskytovali v šesti geografických poddruzích v mnoha tisícihlavých hejnech. S příchodem bílých osadníků se počet divokých krocanů začal drasticky snižovat, protože kolonisté pohlíželi na krocany pouze jako na zdroj potravy a v důsledku toho také jako na zdroj snadného příjmu. Jak se hranice kolonizovaného území pohybovala dále na západ, vznikající trhy ve východních městech byly ve velkém zásobovány žádanými krocany. Tito byli loveni, chytáni do pastí, do ok a doslova pronásledováni pro svou vysokou tržní hodnotu.

Likvidace lesů, která měla svůj vrchol v letech 1902 až 1925, zavádění železnice na urychlení dopravy dříví, spolu s požáry znamenala pravou pohromu pro divoké krocany. Tato kdysi běžná zvěř se stala vzácnou téměř všude, s výjimkou výše položených, málo přístupných oblastí. Zde se zachovalo množství umožňující zásobit chovným materiálem reintrodukci do oblastí, ve kterých byl krocan zcela vyhuben. V důsledku vyhubení se na přelomu století v 19 z původně 39 států, v nichž se divoký krocan nacházel, již vůbec nevyskytoval (Moore, 1985). Za nejvýraznější faktory, které rozhodujícím podílem přispěly k návratu krocana do původních oblastí, se počítá: zvýšená péče o lesy, soustředěná péče lesnických a biologických pracovníků i zájem veřejnosti, která programové přemísťování krocanů silně podporovala. V současné době se početní stavy divokých krocanů odhadují kolem dvou miliónů kusů na území celé Severní Ameriky.

Prvořadým činitelem opětovného vzestupu početních stavů byla značná schopnost druhu se přizpůsobit měnícím se poměrům v životním prostředí a značná reprodukční schopnost.

Pokusy o zavedení divokého krocana do Evropských honiteb


Do Evropy se potomci divokých krocanů dostali poměrně brzy. Podle dochovaných pramenů přivezl mořeplavec J. Cabot králi Jindřichu VII. anglickému první dva krocany. Do Španělska byli první krocani dovezeni již v roce 1498 vracejícími se dobyvateli. Evropa tyto ptáky nazvala "indiánskými ptáky".

Do střední Evropy se krocani dostali asi v roce 1534 a soudí se, že do našich zemí přišli přes střední Německo. K rozšíření divokého krocana do středoevropských honbišť a především k nám přispěli chovy v Graffenegu v Rakousku. Tento chov zavedený v roce 1882 byl zcela zničen teprve po skončení II. světové války. Po dlouhou dobu však poskytoval materiál pro další výsadky v nejrůznějších zemích Evropy.

Druhé centrum šíření krocana divokého se vytvořilo na Moravě, kde byli první importovaní jedinci zavedeni, a to u Kojetína a v Grygově u Olomouce. Zde se krocani udrželi až do roku 1953, kdy byl střelen poslední krocan. Na decimování zdejší místně usedlé populace se "úspěšně" podíleli pytláci, toulaví psi a kočky. Tento chov je považován za jeden z nejúspěšnějších, neboť zdejší výsadek uskutečněný v letech 1927 - 1929 vydržel více než 20 let.

Charakteristika divokého krocana


Divoký krocan je největší kurovitý pták. Dobře a rychle se pohybuje na zemi. Nerad létá, i když v případě ohrožení dokáže vzlétnout poměrně vysoko, nelétá však nikdy daleko. Hřaduje na vysokých stromech, většinou listnatých. Přes den je na zemi v neustálém pohybu. Je to statný pták dosahujícího hmotnosti 10 až 11 kg, ojediněle i více.

Vyznačuje se výraznou pohlavní dvojtvárností (dimorfismus). Kohout žije polygamním způsobem života a o mláďata se vůbec nestará. Krocaní zvěř patří k nekrmivým ptákům (nidifungním).

Divoký krocan, jako typický pastevní pták, potřebuje pro svůj život neomezenou možnost pohybu v terénu. Nejraději obývá teplejší a sušší místa, protože je, zejména v mládí, velmi vnímavý vůči chladu a vlhkosti. Nejlépe se mu daří na mozaikovitě uspořádaných územních částech, tj. takových, kde jsou výhodně propojeny zemědělsky obdělávané pozemky se smíšenými lesy a stálým zdrojem pitné vody. Rád se zdržuje v blízkostí tohoto zdroje, ale do vody nikdy nevstupuje.

Nároky krocana na prostředí se v průběhu roku v závislosti na jednotlivých ročních obdobích mění. Vyžaduje také tři specifické druhy stanovišť: pro zimní období, pro období toku a pro hnízdění a vyvádění mláďat.

Krocan divoký produkuje množství kvalitní zvěřiny, přičemž si většinu potravy v průběhu roku vyhledává sám. Důležitou složkou jeho potravy jsou hmyzí škůdci lesa a drobní hlodavci. Jako hrabavý pták na silných stojácích může svým hrabáním přispívat k provzdušení lesní hrabanky a tím k rychlejšímu jejímu rozpadu.

Cenné služby může prokázat v období hmyzích kalamit sběrem brouků, vajíček a kukel z lesní hrabanky.

Výsledky a poznatky získané při umělém chovu divokých krocanů


Již několik století uplynulo od prvních pokusů se zaváděním divokého krocana do evropských honiteb. Výsledky však většinou byly pouze sporadické, málokdy korunované úspěchem. Překážkou na cestě k úspěchu byla pravděpodobně skutečnost, že se tyto pokusy prováděly živelně, bez promyšlené chovatelské koncepce, s malým množstvím vysazovaných jedinců, kteří nadto nebyli po vysazování nadále doplňováni novými jedinci. Nevyhovující počet jedinců, i když byli reprodukce schopnými, byl již od samého začátku ohrožován incestem, který se také poměrně brzy projevil tím, že málo početná populace a její málo početné potomstvo v krátké době zčásti vyhynulo a zčásti domestikovalo tak, že jako lovná zvěř již nepřicházela v úvahu.

Poté co se začaly významným způsobem snižovat stavy tetřevovitých v našich honitbách, začalo se uvažovat o tom, čím by bylo možné v případě, že by všechny ostatní doposud známé prostředky péče o tento druh selhaly, a pokles by měl i nadále sestupnou tendenci, je nahradit.

Po mnoha uvažováních a různých diskusích padla volba na divokého krocana, který zde v minulých letech žil a v našich zeměpisných podmínkách se i reprodukoval. Předpokládalo se, že z vývojového hlediska může být zavádění krocana, s jeho značnou přizpůsobovací schopností, velmi nadějné. Navíc jsme usuzovali, že tento pták, obyvatel zalesněných územních částí, by mohl úspěšně "kolonizovat" ekologické niky, uprázdněné poklesem stavů tetřevovitých.

Po domluvě mezi tehdejšími členy ÚV ČMS, ministerstva lesů a vedením lesního závodu bylo přikročeno k zahájení výzkumného programu reintrodukce divokého krocana do našich honiteb.

Za tím účelem ÚV ČMS Praha opatřilo v roce 1981 z chovatelského centra v Kanadě 38 vajec divokých krocanů, tato byla do Prahy odeslána letecky. V průvodním dopise k této zásilce se uvádělo - citujeme z překladu: "Divocí krocani - Meleagris gallopavo, u nás nazývaný jako "Eastern wild Turkes - východní divocí krocani", jsou mimořádně odolní, přizpůsobiví a schopni úspěšné adaptace a přežívání po vypuštění do volné přírody".

Po dopravení do líhňařského střediska v Litovli byla vejce ponechána 24 hodin v klidu. Poté byla dezinfikována a na speciálně upravených lískách umístěna do líhně typu Victoria.

Z původně vložených vajíček se vyklubalo 28 krůťat, z nichž dvě neodpovídala standardu a byla proto utracena. Ve čtyřech vejcích došlo k uhynutí vyvíjejícího zárodku. Takže z importovaných vajec bylo odchováno celkem 23 mláďat, z nichž bylo 8 kohoutků a 15 krůt. Tito první naší odchovanci se stali základem pro umělý chov divokého krocana v tehdejším Československu.

V roce 1982 opatřil ÚV ČMS z provincie Ontario v Kanadě další materiál, nyní to však již byla krůťata. Importovaná krůťata byla umístěna odděleně od těch, která se vylíhla z vajíček za účelem získání srovnávacích výsledků. To znamená, že jednu skupinu jsme určili jako pokusnou a druhou jako kontrolní.

V roce 1982 již bylo z vlastního chovu získáno od každé krůty 54 vajec. V dalších letech, v souladu s chovatelským záměrem, bylo z krůtích hnízd odebíráno pouze 36 vajec od jednotlivých snášejících krůt. V roce 1984 začínají první odchovanci zasídlovat i další honitby naší republiky, v různých krajích, a to zcela úspěšně.

O úspěšnosti reintrodukčního pokusu vypovídají následující statistické údaje, které uvádějí, že v honitbách lesního závodu Litovel bylo v období let 1981 až 1991 do volné přírody vypuštěno 615 divokých krocanů, z nichž bylo 127 kusů sloveno. O počtu prodaných jiným lesním závodům se nezachovaly žádné doklady. Většina z nich byla nenávratně ztracena při velké povodni v roce 1997. Celorepubliková statistika uvádí, že v letech 1984 až 1999 bylo sloveno 6911 kusů těchto ptáků.

To znamená, že se původní záměr úspěšně uskutečnil a krocan divoký se opět po letech vrátil zpět do našich honiteb.

Podle "Metodiky chovu divokého krocana" volně zpracovali O. KUČERA, J. KUČEROVÁ



vychází v 4:51 a zapadá v 21:13 vychází v 17:26 a zapadá v 2:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...