Časopis Myslivost

Květen / 2002

Májoví pěvci

Jan RYS
Májoví pěvci
Máj je známým tradičním časem ptačího zpěvu a svatebních ceremoniálů, jako předehra k úspěšnému hnízdění. Koho zajímá ptačí svět, musí znát nejen opeřence podle vzhledu, ale také podle hlasu. Není však snadné dopídit se takových znalostí. Písničku zpěváka v lese slyšíte, ovšem s odhalením jeho totožnosti jsou potíže. Zeleň všude tvoří bludiště temných koutů a skrývaček, které obezřetní ptáci dovedou umě využívat pro své utajení. Nebýt zpěvu, o všech se ani nedozvíme. Mezi tajnůstkářskou elitu patří především “král pěvců” slavík obecný. Jeho zpěv zná snad každý, kdo častěji chodí do lesa, ale samotného zpěváka asi ne. Určitě jste se ho snažili zahlédnout, avšak marně - při blížení k houštině, kde má své zpěvácké pódium, včas zmizel v nejhlubší spleti pralesa buřeně. Nezbývá tedy tajemného slavíka poslouchat, a to bývá požitek! Zpěv začíná sílícími naprosto čistými flétnovými hvizdy před každou strofou. Po úvodu následuje kaskáda plná jásajících melodií se spoustou trylků v různých obměnách. Melodický motiv končí ozdobou, tlukotem. Nejúchvatnější je jeho noční koncert v tiché krajině, kdy vynikají zvukově čisté tóny s obdivuhodnými proměnami. Slavík u nás žije běžně na mnoha místech, pod rouškou noci přilétá koncem dubna nejdříve sameček. Zpočátku nehlesne, až po pár dnech v některém podvečeru si začne ladit hrdélko tichoučkou melodií. Brzy pak plnou silou zabouří nočním koncertováním. Hlahol je slyšet značně daleko a jeho smyslem je aby si ho všimly samičky přitahující později. Lákadlem je nejlepší pěvec a tak se tedy nedivme snažení každého samečka o nejvirtuoznější přednes. Jakmile některou okouzlí a ukáže se v jeho blízkosti, začíná namlouvací rituál. Odehrává se na zemi pod nejhustším baldachýnem křovin. Se svěšenými křidélky a vějířovitě rozprostřeným ocasem v tanečním taktu obskakuje samičku nebo jí nadlétává na hlavu, přitom vyzpěvuje nejkrásnější melodické motivy. Zanedlouho začne samička starostlivě snášet suché listí na hnízdo do spleti klacíků vyhlédnutého keře a zpěv samečka hlaholí i ve dne. Žárlivě střeží okruh svého soukromí před soukmenovci, kterým se ještě nepodařilo založit rodinu. Slavičí zpěv je slyšet jen v květnu a červnu.
V mnohém prostředí křovin úspěšně slavíka supluje pěnice slavíková, jak melodickým zpěvem, tak hábitem. Zbůhdarma nedostala podle něho přívlastek. Svou niku nemívá při zemi, ale ve vyšších větvích, kde se šibalsky skrývá mezi listy. Hodně jí přitom pomáhá olivově hnědý odstín šatu. Sameček pěnice zpívá lahodnými flétnovými trylky zvučně a mistrně, s výdrží skoro slavičí. Člověk s dobrým hudebním sluchem v něm uslyší ale občasné zadrnčení.

O něco málo ve zpěvu za oběma pokulhává pěnice černohlavá, lidově "černohlávek". Kdo spatří poprvé pár černohlávků, nevěří, že k sobě patří. Sameček má čapku černou, samička zrzavou jak liščí ocas, jinak tělo mají shodně šedé. Proč dostaly přívlastek černohlavé se nedozvíte ani od renomovaných ornitologů. Žije v jakémkoliv lese, jen když má spodní patro křovinaté. Velmi těžko v něm necvičené oko zahlédne černohlávka, ale melodický zpěv samečka slyšíte odevšad. Nejkrásnější písničky prozpěvuje po ránu, kdy se snaží vyniknout nad ostatní hlasy ptáků z okolí. Dříve si jeho zpěvu cenili ptáčníci a zahrnovali ho samou chválou. S oblibou ho chovali v kleci a soutěžili kdo má lepšího tenoristu s flétnovým zabarvením hlasu a délkou opakování melodie. Nejlepší pro ně byl ten, který po tichém švitořivém předzpěvu první části nasadil zvučný flétnový trylek "přehoz", jak říkali, a zněl o něco výše s postupným klesáním. Opakoval-li strofu okamžitě za sebou, hodnotili to jako dvojitý tlukot a už nebyl prostý zpěvák, ale "umělec." Pěnice černohlavé nejsou jen dobří zpěváci, ale také letci. Přezimují v západní Africe a cestu 2,5 tisíce kilometrů k nám dokáží při dobrém počasí zvládnout za 10 dnů, jak to prokázalo kroužkování ptáků.

Přízrakem mezi pěvci je pěnice vlašská. Vstoupíme-li do jejího revíru sleduje nás v nejbližší vzdálenosti, ale nezahlédneme z ní ani peříčko. Slyšíme "ňafat" vedle sebe jen její výstražný hlas, který před námi varuje ostatní. Komu se podaří mezi listy zahlédnout její žluté oko, je udiven dravčím výrazem. Chceme-li blíže poznat "španěláka", jak měla na Moravě přezdívku u čihařů, je nejlepší poodejít stranou do úkrytu s dalekohledem v ruce a chvíli počkat. Jistě se někdy uklidní, vyhoupne na vrcholek vyššího keře a zpívá svoji ostrou písničku složenou ze směsice flétnovitých, drnčivých a vrzavých tónů. Podle figury zjistíme, že je nejrobustnější z našich pěnic.

Staří čihaři považovali za nejchatrnějšího ptáka mezi pěnicemi všudybylku, pěnici hnědokřídlou a posměšně jí říkali "hluchá pěnice". Jejich vytříbený sluch na ptačí zpěv cítil z její písničky neobroušenost, řezavost a drsnost. Nasloucháme-li jejímu zpěvu, opravdu slyšíme jen hlučnost, kvap a krátkost dechu. Obyčejně při něm také vzlétává do výše nad křoviny a s roztaženými letkami a šikmo vztyčeným ocáskem se snáší zpět na svůj posed.

Nakonec nesmím zapomenout na zpěváka hašteřivé a rozpustilé povahy, ale zvučného bohatého hlasu, který často přivádí ucho i zkušeného odborníka na pochyby, cože je to za hlas. Sedmihlásek hajní je vynikající napodobovatel zpěvu různých ptáků. Vysloužil si proto v mnohých krajích lidový název devítihlásek, stohlásek, mnohohlásek, posměváček, pošklebáček, strejcikát a přeškvíráček. V korunách stromů ho špatně objevíte, vlnitě přeletuje sem tam a skrývá se mezi listy. Na chvíli neposedí, stále vábí svých charakteristickým "dadadyje čidydým" a jen tak se o něm dozvíme. Švitořivou písničku plnou flétnových tónů nejraději prozpěvuje ve vlahém květnovém nebo červnovém večeru. Vyhlíží při tom jako opravdový sólista na divadle. Sedí napřímeně se vztyčenou hlavou vzhůru a do široka rozevírá zobáček. Samotného jej zpěv přivádí do extáze, čepýří peříčka na čele, hlavě a hrdélku. Přímo okouzlující je naslouchání dvěma samečkům, kteří se snaží předstihnout ve svém hrdelním umění.


vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...