Časopis Myslivost

Květen / 2002

PŘÍČINY ÚBYTKU ZAJÍCŮ

CO DĚLAT PRO ZLEPŠENÍ SITUACE  Dr. Miroslav Vodňanský
PŘÍČINY ÚBYTKU ZAJÍCŮ
Při analýze vývoje početních stavů a ročních úlovků zajíce polního v uplynulých posledních letech se ukazuje velmi zajímavý trend. Zatímco v mnoha oblastech zůstávají zaječí stavy po prudkém poklesu stále na velmi nízké úrovni nebo se dokonce ještě dále snižuje, dochází jinde opět k jejímu postupnému nárůstu. Tento rozdílný obraz situace nám umožňuje objektivně posoudit, které vlivové faktory jsou pro populační dynamiku zajíce skutečně rozhodující a které mají naopak pouze doplňující význam. V průběhu sedmdesých a osmdesátých let minulého století došlo ve většině oblastí střední Evropy k prudkému poklesu zaječích stavů. V českých zemích se například počty ročně ulovených zajíců v krátké době snížily z více než 1,2 miliónu kusů v roce 1973 na něco málo než 100 tisíc kusů v roce 1979. Přes určitá krátkodobá zvýšení zaječích úlovků v následujícím období pokračoval postupně klesající trend až do devadesátých let, kdy bylo v roce 1997 v České republice uloveno pouze 37 tisíc zajíců. K podobnému, i když mnohdy ne tak razantnímu poklesu zaječích stavů došlo v průběhu posledních třiceti let i v sousedních zemích.
Hlavní příčiny úbytku zajíců jsou všeobecně známé. V prvé řadě je to nevhodná struktura agrární krajiny, vzniklá v důsledku přeměny menších polí ve velkoplošně obhospodařované celky. Neméně důležitou roli hraje vysoká intenzita rostlinné produkce, jejíž negativní vliv se projevuje především tehdy, když jsou pro zemědělskou výrobu využívány veškeré dostupné plochy. Tam, kde se oba tyto negativní faktory navzájem prolínají, je výsledkem prudké zhoršení životních podmínek nejen pro zajíce, ale celou řadu dalších živočišných druhů.

Mechanizmus působení a celkový vliv nevyhovujícího životního prostředí na zaječí stavy byl již popsán v uplynulém roce v srpnovém vydání časopisu Myslivost a proto je zřejmě zbytečné se k němu v tomto příspěvku podrobně vracet. Krátké shrnutí: Základní problém spočívá v tom, že rozsáhlé plochy zemědělsky intenzivně obhospodařované půdy jsou po určitá období roku pro zajíce jako životní prostor absolutně nevhodné. Zhruba od konce dubna nebo první poloviny května (v závislosti na klimatických podmínkách) se stávají porosty většiny kulturních plodin tak vysoké u husté, že znemožňují zajícům volný pohyb a možnost včasného rozpoznání nebezpečí. Současně s tím se zpravidla zhoršuje i potravní nabídka, neboť u většiny kulturních rostlin dochází v pokročilejším vegetačním stádiu v důsledku postupujícího ukládání dřevnatých látek do jejich stonků a listů ke značnému snížení jak jejich chuťové atraktivnosti, tak i výživné hodnoty. Obdobně krajně nepříznivá situace nastává po zorání polí. Zajíci se v těchto kritických periodách stahují do míst, na kterých nacházejí stále ještě vhodný životní prostor a potravu. Zpravidla se jedná o polní okraje, remízy, zbytky ladem ležících ploch a travnaté pásy podél cest. Čím menší je ekologická členitost krajiny, o to více se koncentruje zvěř na několika málo vhodných místech, které ale pro ni často představují takzvané ekologické pasti.

Praktický výsledek dočasného zmenšení vhodného životního prostoru si můžeme snadno představit na jednoduchém modelovém příkladu. Pokud se v honitbě s průměrnou populační hustotou zajíců 30 kusů na 100 ha celkové plochy zmenší skutečně využitelný zaječí prostor v době zrání obilovin nebo po zorání polí na pouhou jednu desetinu celkové plochy, připadají teoreticky 3 zajíci na 1 ha vhodných stanovišť. To znamená, že průměrná hustota zajíců na skutečně využitelných plochách dosáhne průměrné výše 300 kusů na 100 ha. Nevyhnutelným následkem takto vysokých koncentrací zajíců na omezených plochách je výrazné oslabení organismu z důvodů značného stresového zatížení a nadměrné potravní konkurence. Zhoršená kondice a vysoká koncentrace zvěře na plošně omezeném prostoru společně usnadňují přenos parazitů a zárodků různých infekčních onemocnění. Kromě toho se na tato místa cíleně zaměřují srstnatí i pernatí dravci, kteří zde mohou snadněji najít lehce dosažitelnou potravu.

Omezení vhodného životního prostoru zajíců se časově kryje s jejich hlavním reprodukčním obdobím. Koncem jara a během létních měsíců, to znamená právě v období s nejméně příznivými podmínkami, se rodí největší počet mladých zajíčků. Poněvadž většina z nich přichází na svět v době, kdy se většina gravidních (březích) zaječek soustředí na prostorově omezených plochách, jsou nadměrné ztráty mladých zajíčků za těchto podmínek prakticky nevyhnutelné. Výsledek je takový, že ve většině honiteb v současné době přežívá podstatně nižší podíl narozených zajíčků než tomu bylo v dřívějších dobách.

Samozřejmě nelze při posuzování příčin snížení zaječích stavů zcela opomíjet působení celé řady dalších takzvaných civilizačních vlivů, vznikajících jako přímý důsledek působení a činnosti člověka. V odborných publikacích jsou často uváděny jako významné antropické příčiny úbytku zajíce vysoký stupeň mechanizace zemědělských prací, intenzivní silniční provoz stejně jako plošné používání chemických ochranných prostředků a průmyslových hnojiv v zemědělské výrobě. Bezesporu mohou mít ztráty, působené jak zemědělskou mechanizací, tak silničním provozem, lokálně výrazný dopad na zaječí populaci. Negativní působení silničního provozu je však značně ovlivňováno podmínkami životního prostředí. K nadměrně vysokým ztrátám na silnicích dochází totiž zpravidla tam, kde se zajíci v důsledku nedostatku vhodného prostředí a potravy přednostně soustředí v jejich bezprostřední blízkosti. Na mnoha místech představují totiž travnaté pásy podél okrajů silnic po určitou část roku jediný zdroj potravy pro zajíce v širokém okolí.

V souvislosti s úbytkem zajíců často zmiňovaná chemizace zemědělství nemá zřejmě podle současných nových poznatků tak výrazný negativní vliv, jak je v mnohých odborných publikacích často uváděno. V určitých případech může sice docházet při používání některých přípravků, většinou však teprve při jejich nesprávné aplikaci, k lokálně omezeným zvýšeným úhynům zajíců. Výsledky celé řady rozsáhlých studií, prováděných v posledních letech v různých evropských zemích, ale neprokázaly, že by používání běžných chemických ochranných prostředků a průmyslových hnojiv při normálním (předepsaném) dávkování mělo za následek celkové snížení reprodukce či zvýšení úmrtnosti zajíců a bylo tak přímou příčinou poklesu jejich početních stavů. V souvislosti s vlivem chemizace na zajíce je často uváděno i její nepřímé působení, jehož princip by měl spočívat v tom, že zvýšené dávky živin a aplikace herbicidů snižují druhovou pestrost rostlinných porostů a tím zužují potravní spektrum zajíců. Skutečný význam takového nepřímého vlivu aplikace hnojiv a chemických ochranných prostředků na vývoj zaječích stavů je však v praxi těžko objektivně prokazatelný. Proto jeho posuzování zatím zůstává pouze na teoretické rovině.

Výsledky nejnovějších podrobných studií ukázaly, že reprodukční schopnosti zajíců zůstaly i přes působení celé řady takzvaných civilizačních faktorů prakticky nezměněny. Především se nepodařilo zjistit rozdíl v rozmnožovací schopnosti zaječek v oblastech s různě vysokými nebo nízkými zaječími stavy. Z toho vyplývá, že úbytek zajíců nelze vysvětlovat sníženým počtem rozených mláďat, připadajících na dospělou zaječku. Celý problém tedy jednoznačně spočívá v nedostatečném přežívání narozených zajíčků, stejně jako v celkově zvýšených ztrátách dospělých zajíců.

Právě v tomto důležitém bodu hrají významnou roli první dva výše uvedené faktory, a to nevhodná struktura agrární krajiny ve spojení s vysokou intenzitou rostlinné produkce na veškerých zemědělsky využitelných plochách.

K tomu se přidružují ještě dva další velmi podstatné, v určitém ohledu dokonce rozhodující faktory, o kterých jsem se v tomto příspěvku ještě nezmínil. Je to vliv srstnaté a pernaté dravé zvěře, stejně jako úroveň péče o zvěř a mysliveckého hospodaření.

Za hlavního aktivního regulátora zajíců v současné kulturní krajině je všeobecně považována liška, jejíž početní stavy v poslední době všeobecně velmi stouply. Celá řada konkrétních studií, prováděných například v Německu, ukazují přímou souvislost mezi množstvím lišek a vývojem zaječí populace. Nezanedbatelnou roli hrají však i ostatní druhy dravé zvěře, jako například kuny a hranostajové, působící ztráty především na mladých zajíčcích. Přitom jsou vztahy mezi predátory (dravci) a jejich přirozenou kořistí výrazně ovlivňovány nejen vzájemnými početními poměry, ale také životním prostředím. Čím více se zajíci v určitých ročních obdobích v důsledku zhoršení životních podmínek soustředí na plošně omezená vhodná stanoviště, o to výraznější jsou jejich ztráty působené liškami a dalšími přirozenými nepřáteli.

Mnozí myslivci přijímají zhoršené životní prostředí jako definitivně danou skutečnost, se kterou zdánlivě nelze nic dělat. Četné zkušenosti právě z posledních let, získané v mnohých dobře vedených honitbách, však ukazují pravý opak. Jedno je ale jasné. Doby, kdy bylo zejména v oblastech s příznivými klimatickými podmínkami možné pravidelně dosahovat vysokých výřadů zaječí a jiné drobné zvěře bez zvláštní myslivecké péče, jsou nenávratně pryč. Čím více negativních faktorů v dnešní kulturní krajině na zvěř působí, o to důležitější je cílevědomá celoroční práce v honitbě. Přitom je třeba mít na vědomí, že dobře provozovaná myslivost klade velmi vysoké nároky nejen na volný čas, ale i dostatečné finanční prostředky, bez kterých jsou účinná opatření na zlepšení životních podmínek zvěře v dnešní době nemyslitelná.

Velmi poučné jsou v tomto směru příklady z některých oblastí sousedního Rakouska, kde se v celé řadě honiteb v posledních letech podařilo zvýšit početní stavy a výše úlovků zajíce na úroveň, odpovídající situaci šedesátých a sedmdesátých let. Například ve spolkových zemích Dolní Rakousko a Burgenland nejsou v oblastech, odpovídajících klimaticky zhruba jižní Moravě nebo jižnímu Slovensku, dnes žádnou vzácnosti honitby, kde je trvalo dosahováno výřadů přes 50 zajíců na 100 ha honební plochy. V některých honitbách se dokonce v klimaticky příznivých letech střílí ročně dokonce více než 100 zajíců na 100 ha honebních ploch. Naproti tomu ale v celé řadě jiných honiteb ve stejných oblastech se srovnatelnými podmínkami prostředí zůstávají stavy zajíců stále ještě na nízké úrovni. Při důkladné analýze situace honiteb s rozdílnými zaječími stavy docházíme jednoznačně ke zjištění, že rozhodujícím faktorem není jen životní prostředí, ale především usilovná myslivecká péče. Ta spočívá nejen v cíleném zlepšování životních podmínek zaječí zvěře tak, jak bylo například podrobně popsáno v srpnovém vydání časopisu Myslivost, ale také v intenzivním lovu dravé zvěře.

V souvislostí s nutnou regulací přirozených nepřátel drobné zvěře myslivci často poukazují na stížené možnosti lovu a případné úplné hájení některých druhů dravé zvěře. Současná legislativní situace skutečně neposkytuje příznivé podmínky pro aktivní ochranu nejen zajíce, ale také některých skutečně ohrožených druhů, jako například koroptve. Na druhé straně jsem se ale ještě nesetkal s honitbou, kde by legislativně povolené způsoby lovu dravé zvěře byly plně využívány v takovém rozsahu, že by je nebylo možné ještě více zintenzivnit. V myslivecké praxi se o regulaci predátorů většinou víc diskutuje, než se skutečně provádí. Pokud někde v poslední době stoupl počet lišek, ulovených na společných lovech nebo při jiných náhodných příležitostech, není to výsledek zvýšeného úsilí myslivců, ale pouze důkaz jejich vysokých početních stavů. Přitom ulovením několika málo lišek v honitbě neznamená automaticky snížení jejich počtu, neboť uvolněné teritorium se zpravidla velmi rychle opět zaplní. Navíc bývají během podzimních honů většinou uloveny mladé lišky, jejichž velká část by tak jako tak honitbu opustila nebo z různých důvodů stejně uhynula. V takovém případě nemá náhodný lovecký úspěch ve skutečnosti žádný regulační efekt. Lišky se vyznačují neobyčejně vysokou reprodukční schopností a odchovávají za příznivých podmínek podstatně větší počet mláďat, než je skutečná kapacita prostředí. Jejich průměrný roční přírůstek se přitom pohybuje kolem 200% z jarního stavu. Nadbytečné mladé lišky si hledají vlastní teritoria v širokém okolí a velmi rychle zaplní veškerý prostor, který se dočasně uprázdní. Proto teprve trvale intenzivní cílený odlov, například za pomoci umělých nor, vábením a lovem na újedi, může vést k početní regulaci lišek. To ovšem za nezbytného předpokladu, že je prováděn na pokud možno co největší ploše. Stejné zásady platí i pro ostatní druhy dravé zvěře.

Ne všude mají myslivci stejně vhodné možnosti ke zlepšování životního prostředí pro zajíce a ostatní drobnou zvěř. V některých oblastech s intenzivní rostlinnou výrobou je získání vyhovujících pozemků pro vytvoření alternativních potravních stanovišť obtížné a především finančně náročné. Naproti tomu intenzivní přikrmování v době nouze, která u zajíce nastává zpravidla v letních a podzimních měsících, zabezpečení dostatku vody v honitbě v době sucha a hlavně zintenzivnění lovu dravé zvěře v legislativně povoleném rámci by mělo být v možnostech všech uživatelů honiteb, kteří to s mysliveckou péčí o zvěř myslí vážně.

Závěrem je nutno podotknout, že výše uvedený výčet příčin úbytku zajíce a možností zlepšení jeho situace není úplný, neboť v něm není zmíněn jeden velmi důležitý vlivový faktor. Je to způsob a intenzita podzimního lovu. V mnoha honitbách je totiž nadměrný odlov zajíců, neodpovídající skutečným možnostem prostředí, jednou z hlavních příčin trvale nízkých početních stavů tohoto druhu zvěře. Za jakých okolností a do jaké míry je možno zajíce trvale myslivecky obhospodařovat, bude obsahem dalšího článku v jednom z příštích vydání časopisu Myslivost.

Kontaktní adresa:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře Veterinární a
farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1-3, Brno



vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...