Časopis Myslivost

Leden / 2002

Jelen k padesátinám

recenze  red
Jelen k padesátinám
Jednou večer, tuším, že to bylo v půlce srpna, mne žena zaskočila otázkou: “Co by sis přál k narozeninám…?!” Nechápavě jsem se po ní podíval a pokrčením ramen naznačil, že žádné přání na objednávku vyslovit neumím. Konečně také proč? V duchu počítám kravaty, bačkory a běžné potřebnosti, kterými nás naše ženy rády zahrnují a které dokáží pořídit snad hodinu před oslavou. Ona na to má víc jak měsíc…!? Přemýšlím, jaký může mít důvod?
"Jen řekni. Když máš ty kulatý?!" připomínala.

Ticho.

"Co kdybych.ti.koupila.třeba, řekněme." pomlky dělala stále větší, aby napínala. A pak řekla něco, co mne překvapilo i potěšilo zároveň. Ale hned jsem posmutněl. Za pár dnů se začnou parohatí stahovat k říjištím. Na Sněžníku se ozve halasné troubení, a to bude neklamné znamení, že přišel čas bohatýrského namlouvání královských jelenů.

"Co je? Ty nemáš radost.?!" zašveholila.

"Milá holka, na to je pozdě. Dávno jsou vyprodaní. A pod pult se paroháč nevejde," pokusil jsem se zavtipkovat.

"Povolenku máš v šuplíku," špitla, jako by šlo o lístek do kina.

Dva, tři skoky a jsem u skříně. V ruce držím obálku a luštím razítko ťápnuté přes známku. Dopis byl podán v Hanušovicích. Tam je sídlo lesního závodu. Souhlasí. Pobrukuji si a dělají se mi mžitky před očima. Z bílého papíru vyskakují písmena jako z vývojky a oznamují, že jsem byl pozván k odlovu jelena  třetí věkové třídy. Povolenku podepsal ředitel závodu ing. František Smýkal.

V polovině září vyrážíme. Žena se na hory těší. Beru ji s sebou rád. Má výdrž, podmínkám horalů se dokáže přizpůsobit. Je-li třeba, umí i leccos ze svého pohodlí obětovat. Motor přede svou, z rádia se line evergreen, pod srdíčkem šimrá kousíček lidského tepla. V hlavě se odvíjí vzpomínkový film na výpravy do hor. Často jsme vystupovali na Sněžník, Šerák, Keprník nebo ve Slovenském Rudohoří na Fábovu Holu. Námaha nás neodradila, jen když troubili jeleni. Po večeři jsme rádi poseděli. U stropu svítila petrolejka, z  krbu sálalo teplo. Polena voněla čmoudem a pryskyřicí, s praskotem vystřelovala roje zlatavých jiskřiček. Krbový ohňostroj dotvářel atmosféru tajuplného vyprávění. Nezapomenutelné okamžiky se mi vyjevovaly, jako by tomu nebyly desítky let, jako by to bylo.

"Tak něco povídej," vstoupila do mého filmu, když jsme přehoupli kopec u bunkru za městem a klesali k Červenému Potoku. Silničku lemovaly jeřáby, na pažích dlouhých větví visely hrozny rudých jeřabin. V průčelí se vypínal Sněžník. Kopule s límcem žlutohnědých trav se zrcadlila na pozadí modravé oblohy. Vlevo i vpravo se rozbíhaly zelené pásy. Smrčiny klesaly do četných údolí, kde je střídaly listnáče. Do těch se vpíjelo nezadatelným právem zlato podzimu.

"Teď bych chtěl být nahoře."

"To musíš myslet pořád na jeleny?!" zlobila se naoko.

"Promiň. Já myslel, že."

"Vždyť to znám nazpaměť."

Zkoumavě se podívala, jestli ještě poslouchám, a pokračovala.

"Koukej na cestu, nebo někam vlítnem," zakončila bezbarvě, jako bychom nejeli na královskou svatbu, ale do údolí pro chleba.

Před Brannou odbočujeme vpravo. Nabíráme výšku a pozvolna stoupáme táhlým údolím. Motor se točí v obrátkách, kvílí, burácí. Chvílemi se handrkuje s klokotajícím potokem o tom, kdo má mít navrch, ale v oblouku, kde asfaltka uhýbá, vzdalujíc se tak vodě, řev burácí, ve starém porostu vítězí nad vládou ticha. Kousek nad mlýnem, za odbočkou na úzkokolejku zastavuji. Levačkou stahuji okénko a pravačku s dalekohledem vystrkuji ven, jako periskop z ponorky.

"Co děláš?!"

"Tam nahoře. Vidíš?! Je tam laň. Měl by s ní být .?"

"Už ho vidím," žena potvrzuje moji domněnku. Opatrně vystupujeme z auta a pokračujeme po loveckém chodníku. Malým obloukem nadcházíme zvěř a za kořáním silného vývratu se ukrýváme. Ani jsem se nestačil uvelebit a už cítím, jak mne žena tahá za hubertus.

"Je za tím silným smrkem."

Marně se natáčím, ale z mého místa nedohlédnu.Teprve za okamžik spatřuji pohyb. Opatrně zvedám dalekohled, abych si prodloužil oči.

"Šesterák," sděluji své zjištění.

"K padesátinám si střelíš lepšího," pokouší.

Váhám.

Nemohu se rozhodnout.

Do jednoho ucha jako by našeptával: "Lovný se nepouští." Do druhého: "Nespěchej, máme na to celý týden."

"Máš pravdu. Přeci nepojedeme zítra domů, ale co když .?" raději nedomýšlím. Týden v Jeseníkách by měl stačit na dobrého jelena, myslím si, a nic neříkám.

Vysloužilá hájenka, teď lovecká chata na louce pod lesem, nás vyhlížela okny otevřenými dokořán. Ředitel lesního závodu větral a připravoval obydlí pro náš lovecký pobyt. Zářijové slunce viselo vysoko na obloze a hřejivé paprsky pocelovaly kotlinu na konci táhlého údolí. Pod okny voněly maliny, v závětří vysokého schodiště dozrávaly měsíční jahody. Na jeřábu před chatou zářily girlandy rudých jeřabin.

Sotva jsme se s Františkem pozdravili, vynosili věci z auta, už nás hnal ředitel ven. Zrovna za chatou prý slyšel jelena.

V pozdním odpoledni stoupáme pěšinou a všemi smysly hledáme zmíněného trubadúra. Slunce se zatím uklidilo za stěnu stojáku, do lesa padal stín a citelně se ochladilo. Les zařezaně mlčel. Neozval se horský kos, nebylo slyšet lindušku, natož aby .

A vtom to přišlo.

Někde u Durasky zaburácel. V dálce se ozval druhý. Večerní koncert začínal. Nebylo třeba slov. Postupovali jsme korytem potoka, přelézali balvany, přeskakovali padlé stromy, obcházeli houštiny, až jsme narazili na cestu pod loveckou chatou, a tak dosáhli orientačního bodu.

Nic.

Les už zase mlčel.

Nikde ani zamrmlání. Žádný se neozval. Jako by tu nebyli, jako by říje nezačala, jako bychom je před chvílí neslyšeli. Do porostu se kvapem vkrádalo šero, na vpád hlavním vchodem čekala noc.

"To je konec. Teď, když jsme je našli, tak to musíme vzdát."

"Věděl o nás?" šeptala, jako by slovem nechtěla plašit klokotající potůček. Pokrčením ramen jsem vyjádřil nejistotu. Ale pak jsem se
osmělil: "Nejspíš táhl porostem a vytruboval: Holky, která mne chcete, jsem frajer." Čekal jsem, co to s ní udělá. Nejdřív se zapejřila, nasadila káravý kukuč a nakonec se rozesmála.

"To by se vám líbilo. Mrčíte, je z vás cítit pivo a ještě abychom za vámi běhaly." Oba jsme vyprskli a pustili se kopcem dolů.

"Tak se pochlub, cos viděl?"spustil od krbu František. Přiložil poleno a čekal. "Když jsme jeli nahoru, kousek nad Mlýnem stál ve stráni šesterák," přiznávám.

"No, a .?!"

"Byl slabej," odpověděla za mne a já nevěděl, proč to bere na sebe.

"To bys mohl vědět, že průběrného nepouštíme," durdil se naoko. Nic netušící ženu jeho tón zarazil.

"Když má tu padesátku, tak jsem myslela, že ." omlouvala se. Františkovi to bylo trapné. Vstal a přisedl k našemu stolu. "Však to znáš. Urazíte patrona lovu a neuvidíte ani špičáka. Pak mně tady budeš kňučet, žes mohl mít.!

A co teď večer?"

"Roztroubili se pod Duraskou, ale když jsme tam došli, už se neozvali. Jinak byl klid," končím hlášení.

Rána jsem nemohl dospat.Ve tři hodiny vykukuji z chaty, vzhlížím vzhůru, marně hledám hvězdy. Nahlas hudruji na zataženou oblohu. O hodinu později bylo hůř. Pršelo. Nikam se nešlo. Kapky křápaly do eternitových šablon, čúrky vody sjížděly po okenních tabulkách, vítr svištěl do otevřeného vikýře. Jako by toho nebylo dost, kotlinu uzavírala mlha. Postával jsem u okna, zlobil se na počasí, kroutil hlavou. Nemohl jsem pochopit, že o jelení svatbě může pršet. Ale pršelo. Vydatně. Celé dopoledne. Teprve po obědě se z chmurných mraků vyklubalo slunce. Prosvětlilo údolí a vrátilo ukradený výhled. Horské smrky se pyšnily umytou zelení, sluneční paprsky fenovaly zmáčené jehlice, na kterých seděly kapičky vody a proti obloze svítily, jako by tam byla bůhvíjaká cingrlátka. Nad údolím se klenul duhový oblouk. Pastelové barvy se vpíjely do modré oblohy a klesaly do smrkové zeleně. Les voněl dřevem a pryskyřicí. Lovecký chodník vedl do rezervace starých smrků, pokračoval přes Kopuli do Slunečné stráně a nakonec strmě stoupal k chatě Vilemíně. Šli jsme mlčky, odevzdaně. Ve skutečnosti jsme všemi smysly pátrali po každém šustnutí. Žel, marně. Paroháče jsme neslyšeli, natož abychom jej někde zahlédli.

"No, konečně!" žena si ulevila a žuchnutím dosedla na lavici před chatou. Hlavu zapřela o mé rameno a obličej nastrkovala slábnoucímu slunci.

Odpočívali jsme.

"Kolikrát jsem tu seděl s polesným Kubíčkem a počítal troubící jeleny?!" nahlas vzpomínám. "Jednou jsme přišli před samým večerem. Celý den jsme lezli nahoru, dolů. Jak někde zatroubil jelen, už jsme tam byli. Ale marnost nad marnost. Buď byl jelen mladý, nadějný, nebo zase silný, korunový. Nic průběrného. Nedalo se vybrat. Nohy mne bolely a taky se nám už nikam nechtělo. Navíc se mi udělalo nevolno. Musel jsem vyhledat malou budku, která stála u porostu kousíček za chatou. Nic půvabného pro oči. Ale když je nouze nejvyšší, vezmeš za vděk, co je, byť by tomu chyběly dveře. A jak si tak sedím, zatroubí jelen. Nejdřív jsem myslel, že mne dráždí Kubíček. Pochvaluji si, jak mu to jde. A vtom jsem ho uviděl. Desaterák táhl podél porostu přímo na mě. Zmateně jsem vyskočil a začal natahovat kalhoty. Paroháč na pár kroků zarazil. Stačil jsem si uvědomit, že je lovný. Flinta visela na věšáku. Jelen udělal pár skoků a byl pryč."

"To ti mám věřit?!" řekla.

Přikývl jsem, že to tak bylo.

"Tak proč tvrdíte, že jelen cítí na stovky metrů."

"Třeba měl rýmu. Co já vím!"zakončil jsem žertem.

"Slyšel jsi.?!"

Zavrtěl jsem hlavou a nastražil uši.

Nic.

Zrovna bylo ticho. Ale za chvíli jsem slyšel i já. Mlaskání přicházelo z jednoho místa. Někde se rochní divočák, napadlo mne. Popadl jsem pušku a šoulal průsekem k porostu, kde bylo kaliště. Nemýlil jsem se. Z prohlubně vyletovaly kusy bláta, šplouchala voda. Pak jsem uviděl parohy. Osmerák se převaloval z břicha na záda, krkem rejdil v kaluži, výsady zabodával do bláta. Překulil se na hřbet a běhy česal vzduch. Najednou vstal a silně se oklepal. Popošel, hlavu hluboce sklonil, parohy rejply doleva, doprava a prudce vyletěly. Na výsadách uvízl chomáč trávy a borůvčí. Zvedám pušku, hlava se automaticky sklání k lícnici, oko hledá cíl.

"Nestřílej.!"

Nechápavě jsem se otočil a chtěl vědět, co zase má. Provinile se na mne usmála a šeptla:

"Je od bláta."

"My budeme tak dlouho vybírat, až odjedeme bez jelena!" zlobil jsem se na velitelku.

"Tak si ho střel. Mně je to jedno," odsekla nazlobeně.

"Takového špagáta! K padesátce?!" přiletělo mi na ucho. Ale to už jsem stál u smrku a zakládal kulovnici do líce. Pozdě. Uvědomuji si ztracenou příležitost. Jelen nevratně zatahuje do laťáku. Věnec z trávy, který zdobí parohatou hlavu, nese vysoko, jak se sluší na vítěze.

V noci se citelně ochladilo. Přízemní mrazík se pouštěl i do kaluží, seč bylo do zimy ještě daleko. Pro lovce královských jelenů to bylo dobré znamení. Vše nahrávalo tomu, aby se vášněmi zpití zamilovaní jelení mládenci nechali konečně slyšet a svým láskám začali halasně vytrubovat.

Chvíli jsme naslouchali před chatou.

Nic.

Ani zamrmlání.

Pak jsme vyjeli na lesní asfaltku a strmě stoupali k Volské louce. Sotva klíček v zapalování umlčel motor, spouštíme okénka v očekávání jeleního koncertu.

A zase nic.

Zklamaně vylézáme ze škodovky. Bezradně postáváme a vyčkáváme. Citelný chlad vtíravě zalézal pod kabáty, studil v holínkách a štípal do tváří. Na vysoké obloze jiskřily hvězdy, pod nimi čmáral majáček uhánějícího tryskáče. Marně napínáme sluch. Nikde nic nešustlo, nepraskla větvička, neklepl paroh. Natož aby se ozval paroháč. Někde u Šumperka rachotila ocelová kola a zahoukal vlak.

Jeleni pořád nic.

"Co budeme dělat?"

"Najdeme si je. Někde musí být?!" řekl jsem a tvářil se, jako bychom stáli už nad troubícím jelenem. S odhodláním jsme vykročili do tmy. Nohy vyhledávaly místa pro tiché došlápnutí, ale i tak nás zrazovaly křupající zmrazky a kamenitá podlož lesní cesty. Nadělali jsme hluku, že by před námi utekl hluchý, natož ostražitý jelen. Namáhavě jsme vystupovali příkrou svážnicí ke Frýdě. Od východu prolínalo světlo. Pomalu. Jako by někdo opatrně nadzvedával roletu. Někde za kopcem vstávalo slunce. Vidět ho ještě nebylo, ale ptáci to po lese už rozbrebtávali. Na Trojcestí byl čas na odpočinek. Uvelebili jsme se na turistické lavičce, rozbalili igeliťáky a vytáhli namazané krajíce. S chutí jsme se zakousli. Chléb se v ústech převaloval, sousta s obtížemi klouzala dál.

"Kdyby tak bylo pivo," posteskl si žíznivý.

"Staropramen by ti stačil?"

Nevěřícně jsem vykulil oči a lovil v kapsách, že hledám nůž, abych mohl láhev otevřít. Tvářil jsem se přihlouple, jako bych nevěděl, kam žena míří.

"Tak, kde máš ten Staropramen?"

"Starej jsi a pramen je nahoře u Johanesky," špitla a začala se řehnit, jako by bůhvíco vymyslela.

"Víš co? Radši půjdeme!" prudce jsem vstal a ukončil naši hru.

Trhák od Frýdy jsme vystoupali lehce. Bylo znát, že jsme si odpočinuli. Zastavili jsme až u chaty. Loveckou stařenu jsem pohladil po rozpraskaných, vrásčitých prknech, jako nějakou babičku, kterou si předcházím, aby nás pustila dovnitř. Z huberťáku vytahuji nezvykle dlouhý, starodávný klíč a zkouším otočit. Nejde to. Stařena nevěřila a dovnitř nás nechtěla pustit. Nakonec zámek heslo utajené v zoubkování klíče rozluštil a se skřípěním povolil. Žena začala otvírat okna, že bude větrat, a náramně rychle se chtěla zabydlovat.

"Co blbneš. Odlož si věci a jdeme dál."

"Necháme to na odpoledne?!" zkoušela, jestli se nedám zviklat.

"Ohřeji ti dobrou polévku. Mám ostrý guláš. Ten máš rád," pokoušela stále víc.

"Guláš mi neuteče," odsekl jsem podrážděně. Do kapsy jsem nacpal pytlík s chlebem, dvě jablka a vyšel před chatu.

Kapitulovala.

I když jsem viděl, jak se jí nechce. Nakonec odevzdaně vykročila. Zpočátku trucovala. Bez zájmu se loudala, sbírala do dlaně borůvky, prohlížela květinky. Teprve pod holinou zpozorněla. Plazivé borovice byly na mnoha místech dolámány, kůra sedřená, větve vyběleny. Borůvčí rozryté, všude jelení trus a šlápoty. Ve vysoké trávě čerstvé zálehy. V nose šimral pach říjných jelenů. Nebylo pochyb o tom, že v klečovině pod holinou je říjná tlupa.

Stoupali jsme šikmým chodníkem vzhůru ke staré kazatelně. Po několika krocích cítím, že mne žena tahá za hubertus. Prstem ukazuje vpravo od chodníku, a to už slyším křupání větviček. Lomoz se přibližoval. Opatrně jsme dřepli do trávy pod větve plazivé borovice. Nesměli jsme ani muknout. Také v porostu vše utichlo. Jako by tam nic nebylo, jako bychom nic neslyšeli.

Klid před bouří.

Najednou před námi stála laň. Zjevila se jako duch. Nevěděli jsme, odkud se vzala. Mohutné tělo na štíhlých bězích vypjatě trčelo proti modré obloze. Ani svalem nepohnulo. Jenom kornouty slechů na dlouhé hlavě se natáčely za každým šelestem.

Vtom vpravo od nás zalámalo a houština rázem ožila. Pod náporem těl uhýbaly borovice, praskaly větve. Spárky rozrývaly zem, dusot se přibližoval a zase vzdaloval, jak se zvířata přestrkovala. Do toho třesk parohů. Laň pořád stála. Hlavu vykroucenou, hledy upřeny do místa zápasu. Nebylo pochyb. Byla říjná a právě o ni se bojovalo.

A naráz všechno utichlo.

"Že by bylo dobojováno?" napadlo mne. Nebylo tomu tak. Malá pauza dělila souboj na dvě části. Zatím se odpočívalo. Bojovník zaburácel jako rozzuřený býk a vyzýval na zteč. Na nic nečekal a hned se rozběhl. Hnal protivníka a ten ustupoval k našemu chodníčku. Teprve v prořídlém očku, kam jsme viděli, zastavil. Hlavu zaklonil k propadlým bokům a opět zabouřil. Za skupinkou zakrslých borovic stál adresát. Hned odpověděl. Stáli proti sobě a bučeli jako nahněvaní býci. Od svíráku vycházela pára, světly kroutili tak, až bylo vidět zarudlé bělmo. Z jejich postojů byla zřejmá zloba i hněv. Jako na povel sklonili hlavy a rozběhli se. Vnímal jsem jenom dusot. Pak přišla rána. Ohromná. Neuvěřitelná. Slabší dvanácterák klesl na kolena a já čekal, že se vyvrátí. Ale nestalo se. Naopak. Vzchopil se a bez známek otřesu zaútočil. Čtrnácterák jeho výpad odrazil. Začal ustupovat. Couval, hlavu zakláněl, jako by chtěl znovu troubit. Ale svírák se otvíral naprázdno. Žádné troubení, žádný ryk. A dvanácterák také couval. Vzdálenost se nebezpečně zvětšovala. Teď umožňovala plný rozběh bojujících zvířat. Vypálili proti sobě. Spárky se zarývaly do země. Běhy strojově kmitaly. Oba chtěli být co nejrychlejší. Úder musel být tvrdý. Nejtvrdší. Hlavy ověnčené mohutným parožím, s  dýkami dlouhých výsad, letěly vstříc protivníkovi. A pak přišel úder. Mohutný. Zdrcující. Dvanácterák zůstal ležet. Chvilku. S vypětím všech sil se postavil. Ale postoj nebyl jistý. Už vůbec ne bojovný. Potácivým krokem přicházel k chodníku. Laň si poraženého nevšímala. Uškubávala bylinám hlavičky, brala paši a nezdálo se, že by o něj projevovala zájem. Ale jakmile se objevil vítěz, hned za ním cupitala. Zmizeli v ostrůvku plazivých borovic a čtrnácterák ještě hodnou chvíli roztruboval, kdo že je vládcem v klečovinách pod Keprníkem.

"Konec představení," oznámil jsem a pomohl ženě z  doupěte pod zakrslou borovicí. Protáhli jsme se a pomalu stoupali šikmým chodníkem k našemu původnímu cíli. U horní hrany plazivých borek byl porost prořídlý a tvořily jej pouze skupinky borovic. Velká oka, do kterých jsme dobře viděli, byla zarostlá po kolena vysokým borůvčím. Nad touto hranou začínaly holiny, kam vycházela zvěř na paši. A právě tam stála stářím sešlá kazatelna.

Rozpraskaná prkna, ohnilé trámky, dveře docela chyběly. Vyzkoušel jsem příčky žebříku, a když držely, vyzval jsem ženu, aby lezla nahoru. Rozhlíželi jsme se kolem, ale žádná zvěř už nikde nebyla. Ale nám to nevadilo.

Šerák, Vozkovy kameny, Vřesová studánka, Praděd, Rychlebské hory, masiv Králického Sněžníku. Viditelnost dobrá, bylo se na co dívat. Sluníčko příjemně hřálo, naprostý klid, bezvětří. Žádné telefony, nikde ani človíčka. Co víc si přát? Rozdělil jsem krajíce, přidal jablko.



V pozdních odpoledních hodinách míříme k posedu nad rašelinovým jezírkem. Postupujeme potichu, obezřetně. I když si cestou vyprávíme, jsme ve střehu. Tu a tam zastavujeme, rozebíráme každou fázi předešlého souboje a litujeme, že ani jeden z jelenů nebyl lovný. Žena mne utěšuje, že máme ještě dvě vycházky. Že to "prý!" určitě dopadne. Nevěřil jsem. Několik lovných jelenů, i když byli slabší, jsme pustili, a to byla neodpustitelná chyba.

U starého posedu z borůvčí vytáhl tetřev. Kohout zapleskal letkami, až nás polekal. Velký pták kmenovinou zakličkoval, vystoupal nad smrky a klouzavým letem zmizel někde v údolí. Porost kolem jezírka vydával svědectví o tom, že říjiště je obsazené. Podsadité, zakrslé smrčky otlučeny, vysvléknuty z kůry, bělí kmínků svítilo na dálku. V kalištích rozválené bláto, voda zkalená. Drny rozryté parožím. Ochozy zaváněly jelením pižmem. Teď jsme museli zvolnit, postupovat zvláště pomalu. Mechový koberec umožňoval kočičí chůzi. Neslyšné kroky a dobrý vítr byly nezbytné k tomu, abychom se dostali k tlupě. Když jsme přicházeli ke skupině až k zemi zavěšených smrků, ucítil jsem dloubanec do zad.

"Je-len," žena mi sdělovala přes rameno objev. Přilípli jsme se ke smrku a čekali. Nebylo proč spěchat. Zatím o nás nevěděl. To bylo dobré znamení. Po chvilce čekaní se ukázal. Přes mřížoví větví bylo vidět mohutné tělo. Paroží vysoké, ale víc se zatím zjistit nedalo.

"Zase osmerák," přes rameno přiletěl výraz zklamání.

"Nepatří k říjné tlupě. Nejspíš se jedná o hledajícího jelena. Tlupa bude někde tam," odhadoval jsem situaci a hlavou pohodil dopředu.

"Neukvap se. Najdeme hlavního a pak se rozhodneš!" už zase radila. Vzdorovitě jsem zalícil, ale nakonec poslechl. Uznal jsem, že na tom něco je, že může mít pravdu. U tlupy pravděpodobně stojí dobrý jelen. Třeba bude i lovný. Beztak bychom si ho už zasloužili. Myslel jsem si, ale neopovážil jsem se to vyslovit. Jelen zatím hrabal předními běhy, pomohl si parohem a nakonec zalehl. Žena pohodila hlavou a zrakem vyzvídala, co budeme dělat. Odpověď jsem opětoval také němou poštou a opatrně vykročil. Jelena jsme velkým obloukem obcházeli. Povedlo se. Odpočívajícího jsme nezvedli. U zálehu byl klid. Zato někde vpředu jelen líně zamrčel. To byla známka, že má tlupu, že střeží říjné laně. Okamžitě jsme ožili a začali přiskakovat. Jak zamrčel, dva tři kroky a stát. Měli jsme štěstí, že nepřestal. Naváděl nás přesně k laťáku, kde stál. Dařilo se nám. Už jsme nebyli daleko. Ale museli jsme dávat pozor. Měl u sebe pět laní a ty ho hlídaly. A byly to pěkné megery. Jedna pořád hlavu nahoru. Hlídkovala. Ostatní pastvily. Pak se vyměnily. Když zpozorněly dvě, tři, už jsme se nemohli ani nadechnout. A korunovaný král stál. Nemínil se pohnout. Jenom hlavu líně natáčel. Světla se bez známky jakéhokoliv zájmu upírala do neznáma. Jako by dostal palicí do hlavy a nemohl se z toho vzpamatovat. Ale když se k němu přiblížila mladá laňka, ožil. Jazýčkem šlehl jako užovka před žábou a svírák zabořil laňce pod kelku. Ale ta o jeho choutky neprojevila zájem. A jako by starý harcovník věděl, že když dáma nechce, je to marný. Zůstal stát a zase někam čučel. Pomalu zakláněl hlavu, parohy pokládal na hřbet a otvíral svírák. Čekali jsme, že zaburácí a všem parohatým vyšle echo, kdo že je tady pánem. A zase nic. Jenom jakési zamrmlání. Spíš zívnutí.

Puška opřená o smrk, dalekohled u očí. Žena mne sledovala a čekala, co budu dělat. Ale správně tušila. Paroží se jí sice zamlouvalo, ale poznala podle štíhlého těla, hlavy bez čupřiny, slabých lodyh, že se jedná o nadějného mladíka. Nic určeného k lovu. Tak se ani nedivila, že kulovnice stála, kde stála, já se k ničemu neměl.

A vyříjený, korunovaný desaterák nezúčastněně stál, kolem sebe šířil vůni pižma a pět dámských bodygardů jej střežilo.



K večeru se přihnal vítr, obloha se zatáhla, začalo mžít. Zpočátku to nevypadalo na velký déšť, ale voda přeci jenom padala. Stále víc. Až se pořádně rozpršelo. Lijavec nás uvěznil na Johanesce. Vařili jsme čaj, pojídali namazaný chléb, hledali něco sladkého na zub. Nervózně jsem chodil od okna ke dveřím, občas jsem vyšel ven a prosebně vzhlížel k nízko táhnoucím mrakům. Zbytečně. Věděl jsem to, ale pokušení provokovalo - co kdyby .? Nakonec jsem kapituloval.

Bylo rozhodnuto.

V dešti se lovit nedá. Převléci bychom se už neměli do čeho a zůstat v mokrém znamenalo riskovat nachlazení. A to jsme nechtěli. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že zítra odjedeme bez jelena. Všechny předpoklady byly. Povolenku na starého jelena k padesátinám jsem od ženy dostal, byla ochotna dobrého jelena zaplatit, zabydleni jsme byli dobře. Lovecký úsek byl jen pro nás, nikdo jiný tam nelovil. A zazvěření bylo výborné. Mohli jsme lovit sami, bez doprovodu. Co víc si přát? Přesto jsem to nedokázal. Začal jsem si vyčítat, že jsem ji neměl.?! Ten osmerák v kališti nebyl zase tak slabý. František měl pravdu. Lovný jelen se nepouští. Nikdy. Byť by měl lovec padesátku jednou za život.

"No tak?" oslovila mne, když jsem smutnil za kamny.

"Máme ještě celý zítřek. Tak to má být. Představ si, že bychom střelili hned první den. To už bychom byli doma. A ten dnešní zážitek stál za to. Nebo.?

Všechno dobře dopadne. Uvidíš!" nalívala mne optimismem.

"Víš co? Sbalíme to a přestěhujeme se zpátky na Františkov. Ráno to zkusíme v Černé stráni. A můžeme lovit celý den. I kdyby pršelo. Hned po lovu sedneme do auta a za hodinu jsme doma. To už bychom vydrželi."

"To je dobrý nápad," už zase souhlasím.

Večerní vítr odvál mraky bůhvíkam. Po dešti ani památky. Citelně se ochlazovalo. Auto jsme odstavili u Mlýna a šoulali bukovým stojákem do rezervace. Všude panoval klid. Jelen se neozval. Když jsme došli na Kopuli, začalo se rozednívat. Vystoupali jsme podél laťáku k posedu. Minuty se vlekly a stále nic. Už jsem začal slézat a vtom zahlédnu v pasece pohyb. Laň přetahovala průsekem do mlaziny. Za ní druhá, třetí. Pět jich bylo celkem. S malým odstupem táhl jelen. Hlavu vztyčenou, jako by se korunou na vršíčku chtěl chlubit. Světlé výsady blikly v zelení smrčků a hned se ztratily. Zatím se nedal přečíst. Ale podle figury, svižného pohybu, a jak nesl hlavu na nepatrně hřivnatém krku, se mi jevil jako mladík. Říje se chýlila ke konci a to se k ještě chtivým laňkám dostávají mladší jeleni. Laně mezi tím vytáhly do smrkového stojáku a za chvíli se ukázal i nadějný čtrnácterák. Nemýlil jsem se. Jelen to byl silný, v nejlepších letech. Ten ještě něco dokáže. Namlouval jsem si. A paroháč to potvrdil. Hluboce zaklonil hlavu a mladicky zaburácel. Slunečná stráň se probudila. Na výzvu čtrnácteráka se ozval druhý, třetí a ještě někde U trojky čtvrtý. Táhlo už na osmou hodinu, když koncert začínal. Zamilovaní jeleni se ve stráni handrkovali, až sojky houfně odtahovaly. Ani kropenatý ořešák nevydržel. Vyštěkl svoje kr kr a houpavým letem táhl do údolí.

Ženu koncertní mistři naladili. S dalekohledem u očí sledovala pohyb mladíka. Ten se rozběhl za laňkou, svůdnice udělala kolečko a cudně čekala. Mohutné tělo se vzepřelo, vyhouplo na zadní a drobnými krůčky se přibližovalo. Laňku svíralo v žabím objetí a směšně poskakovalo. Chtíč se přibližoval. Hledal polohu. Milenec dorazil. Před našimi zraky došlo k splynutí.

A bylo po lásce.

Vše bylo dílem okamžiku.

Laňka se otřepala, urovnala pomačkané šatečky a pustila se za družkami popásajícími se ve smrkovém stojáku.

Čtrnácterák nezúčastněně popocházel, jako by nevěděl kam, jako by jej nic nezajímalo, jako by už další laně neexistovaly. Hlavu líně zakláněl, svírák cvičně otevíral, jako by se připravoval zatroubit. A nic. Ani zamrmlání. Nácvik dvakrát, třikrát zopakoval a nakonec zaburácel. Do Slunečné stráně se nesla zvěst o naplněném poslání, o započetí nového života. Nic víc, nic míň. O žádné lásce v tom nebyla zmínka.

Pokračovali jsme ve výstupu, až jsme pod horizontem, u rohové skály narazili na lovecký chodník. Vyšlapaná pěšinka vedla do Černé stráně a pokračovala k Černému potoku. Pak nás přiváděla k samému hřebenu. Blížila se jedenáctá. Čas byl pokročilý, říje vstupovala do svého závěru. Paroháči projevovali zájem už jen o mladé, nevyříjené laňky. Věděl jsem, že v této době potkat starého, lovného jelena by muselo být dílem notné dávky náhody spojené s velkou porcí štěstí. A na to jsem už nevěřil. Podle toho vypadalo také moje šoulání. Dostatečně jsem nezvedal nohy, brkal o kameny, křupaly větvičky.

"Co děláš!!" napomínala mne.

"Vždyť všechno poplašíš!!!"

"Ty tu něco vidíš?"odsekl jsem. Ale hned mne to mrzelo a začal jsem si ji udobřovat. Kterápak ženská by se se mnou celý týden trmácela po horách, vzdala se své postýlky a odpočívala na nepohodlné lovecké pryčně, myslel jsem si, ale byl tiše. Zato před námi, v houštině nevelké kotlinky, se něco dělo. Opatrně jsme se přiblížili a záhada byla rozluštěna. Uvnitř houštiny probíhala svatba. Nebo, jak myslivci říkají, opakovaná říje. Paroháči vyňuchali mladičkou nevyříjenou laňku a všichni se o ní pokoušeli. My jsme zatím nic neviděli, jenom to tušili. Ale za chvíli bylo všechno jinak. Nevěstinka se nám ukázala. Vylezla z hustého smrčí a pustila se podél celé houštiny. Hned v patách měla šesteráčka a za ním ještě jednoho. Honili ji kolem houštiny, ze které ještě vykukoval silnější osmerák. Popadl jsem kulovnici a počal se připravovat. Žena tentokráte nic nenamítala. Už i ona nevěřila, že bychom ještě silnějšího mohli někde potkat. Ale osmerák se stačil otočit a zalomil do houštiny. V místě, kam zmizel se ještě hodnou chvíli mlely smrčky, jak do nich bušil. A uprostřed houští zatroubil ještě jiný, pro nás zatím neznámý, ale podle hlasu to byl zcela jistě také mladík. Když se laňka opět ukázala, po šesterácích ani památky. Odváděla si osmeráka. Nadějný mladíček, nejspíš na druhém paroží, zranitelně ukazoval komoru, ale mne nechával v klidu. Žena sledovala, co budu dělat. Když viděla, že se nechystám, nic nenamítala. Dvojice zatáhla do houští a vše utichlo. Nejspíše nás zradil vítr, který se u kotlinky neustále točil. A bylo po premiéře. Repríza se nekonala.

Dál jsme prošli stojákem kolem laťáku a pokračovali hřebenovým chodníkem. Ale na žádnou zvěř jsme už nepřišli. Vysoká byla ukrytá v houštinách a odpočívala. Teď už i žena ztrácela lovecký zápal a zdálo se mi, že i ona to už vzdává. Ale když jsme došli do laťáku nad chatou Vilemínou a pokračovali po chodníku, který laťák dělil na dvě půle, ucítil jsem tah za hubertus. A hned mi přes rameno hláskovala: "Je-len."

Nepatrně jsem se otočil a strnul. To nebyl jelen. To byl rovnou kůň. Krátké, mohutné tělo, jaké jsem snad ještě nikdy neviděl. Barva bílé kávy. Černé běhy. V kohoutku vysoký. Břicho hluboce propadlé. Hřivnatý, válcovitý krk. Mimořádně dlouhá hlava. Tíživou hlavu nesl v rovině hřbetu. Jako by parádu, která ji věnčila, nemohl unést. Takové parohy jsem jakživ neviděl. Silné, obrovské lodyhy a na nich vystrouhané výsady jako ze slonové kosti.

"Dělej!"sykla mi přes rameno.

Král stál a upřeně nás sledoval.

Po milimetrech zvedám kulovnici.

"Kolik bude stát?"přiletěla pragmatická otázka.

"Sto tisíc!"dobrohloupě jsem přiznal.

"Nestřílej.!!!"vyjekla zděšeně.

Jelen udělal dva, tři skoky a padesátiny, nepadesátiny a byl.

Ukázka z nově vydané publikace Myslivecká vyznání s podtitulem antologie spisovatelů myslivecké beletrie 90. let 20. století. Kniha je společným dílem 18 autorů, kteří přispěli ukázkou svého díla. Někteří použili některou z již dříve uveřejněných povídek, někteří napsali speciálně pro antologii povídku novou. Kladné je také to, že řada z autorů použila pro ilustraci kresby a obrázky těch výtvarníků, kteří ilustrovali právě jejich předchozí vydání autorských publikací. Kniha je v závěru doplněna odborným pojednáním mysliveckého historika Doc. MUDr. Jaromíra Kovaříka, CSc.

Kniha vychází ve formátu A5 v pevné vazbě s barevnou laminovanou obálkou, celkem 270 stran, 48 černobílých fotografií a perokreseb, 16 barevných fotografií, cena 289 Kč



vychází v 6:38 a zapadá v 19:10 vychází v 20:48 a zapadá v 9:39 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...