Časopis Myslivost

Červen / 2004

Lovy se čtvrtkou a perem

aneb na kus řeči s malířem zvěře a myslivosti Václavem Nasvětilem  Ing. Kamila Kořínková
Jednoho slunečného dne jsme se vypravili do Žatce na návštěvu k malíři Václavu Nasvětilovi. Po krátkém hledání jsme ho uviděli mávat před domem. Po obyčejných panelákových schodech jsme vystoupali k nenápadným bytovým dveřím, ale jako bychom jimi nevstoupili do panelákového bytu, spíš jsme se octli v hájovně na samotě u lesa – na stěnách rozličné trofeje, dřevořezby s motivy zvěře, dřevěný nábytek, malovaná skříň na zbraně a hlavně obrazy zvěře různých druhů a podob. K tomu všemu výborné pohoštění – jak jinak než na talířích s mysliveckými motivy.
Až sem, do žateckého bytu malíř došel po spletitých a klikatých životních pěšinkách. A vždy ho provázela touha kreslit a malovat, zachytit své zážitky a fantazie na papír nebo plátno.
Václav Nasvětil se narodil před necelými 56 lety v Ústí nad Labem, dětství prožil v osadě Draguš na úpatí Postoloprt, v krajině tehdy ještě divoké řeky Ohře a jeho první obrázky vznikaly v přírodě kolem jejího toku, plné zákrut, ostrůvků, lužních lesíků a bažantnic. Však také první ztvárňovanou zvěří jeho obrázků byli bažanti a zajíci, kterých tam tehdy bylo plno.
Jeho prvním učitelem byl akademický malíř Oskar Brázda, absolvent Vídeňské akademie, ke kterému mladého Václava zavedl otec. Dojížděl za ním dvakrát týdně na kole do zámku Líčkov u Žatce, kde malíř žil a maloval. Pod vedením tohoto mistra realistického postřehu se formovalo malířské vnímání Václava Nasvětila, jeho umělecký výraz i životní styl a malování se mu stalo vším.
Na internátě se na krátký čas zaměřil na malování postav - přesněji řečeno studentek v plavkách - ale byl z toho malér, tenkrát byla jiná morálka.
V roce 1968, po maturitě v Roudnici nad Labem, byl přijat na studium VŠ UMPRUM v Praze, nejprve k profesoru Františku Muzikovi. Po krátkém přerušení z důvodů normalizačních procesů kvůli odchodu maminky a bratra do Holandska, dokončil VŠUP v ateliéru monumentální malby v roce 1975.
Na střední škole malíř hodně sportoval, byl první v atletické lize dorostu a závodil za Podbořany, dnes se směje, že by to do něj nikdo neřekl, když se díky výborné manželčině kuchyni o pěkných pár kilo spravil. Na vysoké škole už na sport nezbýval čas, většinu ho zabralo malování a také přivydělávání si na výtvarné potřeby, školné se sice neplatilo, ale pomůcky si každý kupoval sám. Tak si Václav Nasvětil přivydělával mytím nádobí ve vinárnách na Starém městě - U zlatého hada nebo u Zelené žáby.
Od roku 1989 do listopadu 1995 působil a maloval v jižním Holandsku u svého bratra. "Dvacet let jsem neviděl svou maminku, jen jsem do Holandska posílal obrazy přes Němce, což mi hodně finančně pomáhalo. Proto jsem se hned po revoluci rozjel do Holandska za maminkou a bratrem. Vracel jsem se jen občas na pár dní do Čech."
V té době získal Václav Nasvětil významné ocenění - III. cenu za obraz k tématu životní prostředí při příležitosti světové konference o životním prostředí v Amsterdamu. Ceny vyhlašovala Královská akademie výtvarného umění v Amsterdamu a cenu předával přední holandský malíř a restaurátor Frederik Johan Nagtegaal. Václav Nasvětil nám k tomuto obrazu doplnil: "Ztvárnil jsem rozpor mezi přírodním prostředím a devastací krajiny průmyslem a civilizací. Jedná se o konkrétní místo v Krušných horách - říká se tam na srnčí louce. Dole ty komíny, to je Prunéřov, ale tam už je trochu nadsázky, přidal jsem skládku, paneláky, hned za nimi skladiště pneumatik. Holanďanům se to líbilo, i když je to trochu surrealismus."
Tato realistickým stylem ztvárněná lyrická abstrakce dovedla kritiky k názvu stylu Václava Nasvětila - "imaginární realismus". Téměř celá jeho tehdejší tvorba se dostávala do světa prostřednictvím galerie v holandském Herlenu a německém Achenu. Obrazy z tohoto období lze nalézt v soukromých sbírkách i galeriích v Holandsku, Německu (jeden jeho obraz si koupil i bavorský kancléř Helmut Stoiber), ve Švýcarsku, ale také třeba v Kanadě. V Herlenu se totiž do jeho stylu přímo "zamiloval" jeden galerista z Toronta a začal skupovat vše, co Václav Nasvětil do galerie dodal.
Toto šestileté období svobodné tvorby a uměleckých úspěchů skončilo těžkou nemocí, která malíře na rok vyřadila z činnosti a fyzicky i psychicky zcela vyčerpala. "V roce 1995 na podzim jsem těžce onemocněl na plíce, a v roce1996 jsem se vrátil domů. Protože jsem v Holandsku měl obrovské úspěchy a stále byla poptávka po mých obrazech, pracoval jsem třeba 12 i 14 hodin denně, abych stíhal tuto poptávku uspokojit a tím jsem se zcela vyčerpal, což mělo za následek mé onemocnění." Podobu vnitřního rozkladu a bolesti zachycuje jediný obraz z té doby, nedokončený "Autoportrét z Bukova".
Po překonání nejtěžšího životního období se malíř vrátil do života a také k tvorbě prostřednictvím perokresby. Tvoří ilustrace, kresby zvěře, perokresby velkých formátů na jemná plátna. Nemoc mu přehodnotila žebříček hodnot, ale i smysl tvorby - vrátil se k přírodě a klasickému realismu. Maluje volnou krajinu, polní kytice, květiny kolem cest a silnic, lovecká zátiší. Většina jeho současných děl se zabývá výjevy ze života zvěře.
"Hodně maluji na objednávku třeba pro lovecké zámečky, které se restaurují nebo pro lovecké chaty - to dělám nejraději. Pak samozřejmě taky maluji, co mě napadne, třeba při pochůzkách po lese nebo z posedu uvidím nějaký zajímavý moment, uložím si ho do paměti a doma ho namaluji. Vyrážím ven a vidím výjevy a scenérie, které by mě samotného ani nenapadly, chodím čerpat inspiraci do přírody. Někdy si něco i nafotím a pak maluji podle fotografie. Víte, myslivecká krajina je plná vzpomínek a zachycení prchavých zážitků během různých ročních i denních časů."
Někdy maluje podobný výjev v různých provedeních, aby měli diváci větší možnost výběru. A jak už to bývá ve všech oblastech umění - každý hodnotí jeho obrazy jinak.. "Jako v přírodě není nic stejného, tak i každý z mých obrazů je jiný, může na něm být třeba stejný výjev, ale pokaždé je ztvárněný jinak, třeba jinak ukročené nohy u zvěře nebo jinak otočená hlava, každému se líbí něco jiného, co člověk, to názor. Většině myslivců připadá lepší ten obraz, který se víc přibližuje tomu, co v přírodě skutečně viděli. To mám nejradši, když třeba někdo vidí na výstavě obraz a vykřikne - jé, to je jako u nás, nebo když mu obraz připomene nějaký jeho vlastní zážitek. To je na malování krásné - souznění s lidmi, kteří se potom na obrazy chodí koukat, když jim připomenete něco z jejich života.
Jednou přišel pán koupit si obraz srnčí říje a povídá, že takovýhle obraz už shání 10 nebo 15 let, že je to přesně ono, že mu připomíná dávnou vzpomínku, kdy ještě jako malý sledoval srnčí říji u nich doma."
Také se rozdílnost vkusů potvrdila v roce 2000 při vydání autorského kalendáře s motivy zvěrokruhu, s kombinací olejomalby a perokresby. Spousta lidí ho odsoudila, ale mnoha lidem se líbil, právě pro svou zvláštnost, a tak si ho koupili. Letos vyšel s velkým úspěchem v Německu.
"Hodně lidí říká, že ten námět je kýč - že zvěrokruh je nesmysl atd., ale třeba pověsti a pohádky jsou v podstatě taky kýč a myslím, že je to něco krásného, čeho by se lidi měli držet. Je to dědictví našich předků."
Po roce 1996 se malíř zaměřil téměř výhradně na zvěř, což sám hned zůvodnil. "Naplno jsem začal s malováním zvěře po návratu z mého sedmiletého působení v Holandsku, do té doby jsem maloval imaginární realismus nebo surrealismus a zvěř nebo zátiší jen pro známé. V roce 1996 jsem se vrátil a zjistil jsem, že ti největší malíři zvěře u nás již odešli a nikdo je zatím nenahradil, také jsem se seznámil s vynikajícím řezbářem Petrem Třískou a byl jsem pozván na výstavu na Křivoklát. I když vlastně úplně první výstavu jsem měl v Jirkově v rámci okresní přehlídky trofejí a teprve až potom byla samostatná výstava mých obrazů na Křivoklátě v roce 1996. Ta je známější, protože se konala při příležitosti 300 let vysvěcení kapličky sv. Eustacha.
Od té doby mám nabídky někdy i dvě nebo tři výstavy za měsíc, takže zvěř je skutečně hlavním tématem mých obrazů. Ale jiným tématům se nevyhýbám, změna je vždy potřeba, kdyby třeba herec hrál pořád dokola jednu hru, taky by to časem ztratilo půvab pro něj i pro diváky.
Odpočívám například při malování kytic a mám už dlouho v mysli jeden obraz, ve kterém se prolíná příroda a surrealismus, takový chrám přírody, les, který postupně přechází v chrám. Chci ho namalovat před výstavami v Lysé nad Labem a na Ohradě, zajímá mě reakce návštěvníků na prolnutí těchto dvou stylů do sebe."
S tvorbou Václava Nasvětila se však můžeme setkat i jinde než na výstavách, jeho kresby zdobí pasovací listy pro myslivce a lovce, různé pamětní a děkovné listy, pro porcelánku v Rakovníku také vytvořil návrh na myslivecké talíře. Další možnost, jak se setkat s jeho obrazy je zúčastnit se soutěže ve vábení jelenů, pro jejíž vítěze pravidelně maluje obraz jako jednu z cen. Soutěžící už se většinou dopředu ptají, co bude letos. Vzhledem k tématu soutěže to bude pravděpodobně výjev ze života jelení zvěře. Ale počkejme si do 12. června na Ohradě.
Mohlo by se zdát, že při takovém tvůrčím vytížení už nezbývá čas na myslivost v praxi, naštěstí tomu tak není. Václav Nasvětil vztah k myslivosti podědil, strýc byl myslivec a rybář, odmalička s ním chodil na ryby a do přírody. Tento hluboký vztah ho neopustil ani v pozdějším věku, od roku 1974 je členem ČMMJ - jak sám říká, myslivost je nezbytná, pokud se dělá tak, jak má. Krajina i životní prostředí zvěře jsou narušené průmyslem a zemědělstvím a člověk se o ně musí starat, aby byla zachována rovnováha. Proto si on sám čas na myslivost vždycky najde.
"Stíhám spoustu věcí, protože mám manželku, která se o mě vzorně stará a mě pak zbývá čas na práci i zájmy. Někdy toho mám opravdu hodně, desítky obrazů za sezónu, takže to jde trochu na úkor té myslivosti, ale o zvěř se starám pečlivě, krmit chodím i na Štědrý den. A nevyhýbám se ani střílení, i když mě poslední dobou daleko více lákají individuální lovy než kolektivní. Té drobné zvěře už není tolik, mě také stačí méně toho pohybu a prostě už to pro mě moc není. Někdy jdu na společný hon se čtvrtkou a perem a kreslím si tam lovecké výjevy, ale to se kamarádům myslivcům moc nelíbí. Radši chodím sám, mám s sebou fotoaparát a v klidu pozoruji přírodu. Jak začnou na jaře zemědělci s obděláváním polí a sečením luk, chodím vyhánět srnčata, protože dřív byl každý traktorista zároveň myslivec a snažili se sami, ale dneska jim na tom nezáleží a tak třeba zabijí patnáct, dvacet srnčat na jednom poli a to už je pořádná ztráta. A na ztráty na mláďatech se musí nahlížet v budoucím čase. Propočítat, kolik by z nich bylo dospělých kusů, kolik by měli potomků a jaký by z nich byl užitek. Zemědělci pořád vymáhají na myslivcích ztráty na porostech, ale sami za ztráty na mláďatech nehradí nic. To by se podle mě mělo změnit.
Před čtyřmi lety se Václav Nasvětil znovu oženil - vzal si svou první lásku - po 33 letech. Manželka je jeho prvním kritikem, když se obraz nezdá jí, ví, že ho musí předělat. Také by se spolu rádi přemístili blíž k přírodě. Byt v Žatci je sice příjemný a útulný, ale když se v něm sejde pět dětí z prvních manželství a k tomu šest vnoučat, je tu opravdu těsno, proto Václav Nasvětil plánuje znovu, až bude jeho paní v důchodu, návrat k bydlení v domku na vesnici, kam by se vešel pořádný ateliér a celá velká rodina.
O dílech Václava Nasvětila by se dalo říci, že se paralelně vyvíjejí, jejich tvorba neprobíhá tak, že by dokončil jeden a začal druhý, ale průběžně jich má rozpracováno více a postupně je dokončuje podle toho, na který má zrovna náladu nebo nápad, jak ho oživit nebo pozměnit. Stane se tak někdy, že jeden obraz přemalovává třeba patnáctkrát, dokud není spokojen. Na některém obraze je zase čtrnáct dní jen podklad a až po delší době malíře napadne, čím ho doplnit. I podklady pro obrazy jsou rozličné.
"Někdy využívám moderní techniky, nahrávám si pořady o zvěři z televize a na videu si stopnu obraz zvířete v pohybu a podle toho kreslím. Nejvíc užívám své nahrávky z přírody, pak emoce přenesu na plátno.
Malovat zvěř je těžší než malba představ a surrealistických obrazů, protože zvěř má svá pevná pravidla, která je třeba dodržovat, nemůžu nakreslit třeba divočákovi o půlku delší slechy nebo jiný tvar těla.
Na zvěř je potřeba mít už vykreslenou ruku a kdybych na delší čas odbočil zase k představám, které nemají hranice, musel bych si jí vykreslovat znovu. Proto odpočívám u malování květin, protože tam nevadí, když bude nějaký lístek větší nebo bude mít jiný tvar. Také mě baví hrát si s barvami."
Stane se, že přijde za malířem myslivec a chce si nechat vymalovat svého loveckého psa nebo i sám sebe s úlovkem, ani takovýmto záležitostem se Václav Nasvětil nevyhýbá. "Dost často se stane, že přijde myslivec a chce portrét svého loveckého psa. Postupuji tak, že začnu podle fotografií, které si sám nafotím, a na doladění detailů si už pozvu pána i se psem, protože každý pes je jiný a ta psí osobnost se dá lépe vystihnout, když ho máte před sebou na živo. Je to stejné jako s lidmi, dřív jsem také maloval portréty, ale na to je potřeba vykreslená ruka a přítomnost malovaného člověka, není problém nakreslit přesnou podobu, ale dát tomu duši, to je na malování to nejdůležitější. A čím víc se od toho svého portrétního období vzdaluji, tím je pro mě těžší kresli lidi.
Nedělá mi problémy kreslit celé postavy, třeba na výřadu, tam už není kladen takový důraz na podobu. Občas si myslivci přejí, abych je vymaloval s úlovkem, to dělám rád, i když je to náročnější na čas, protože musím dojet za nimi. Udělám si na místě skicu a potom podle fotografie doladím zbytek. Někdy chtějí i obraz v životní velikosti."
Václav Nasvětil je ve svých námětech zatím věrný naší zvěři, ale přiznává, že by ho lákala i zvěř z jiných kontinentů. "Mám kamaráda v USA, ten za mnou občas přijede a přiveze mi časopisy, ze kterých získávám obrázky tamní zvěře. Ale jinak se mi ty americké časopisy moc nelíbí, ani jejich pojetí myslivosti, je to úplně jiná mentalita než u nás. Nemají úctu ke zvěři. Třeba tam člověk uloví kapitálního jelena, uřízne mu hlavu, přiváže si jí na chladič auta a celý den s ní jezdí Rád bych tu zvěř maloval na živo, ale nevydržel bych tam žít, když si člověk zvykne u nás na nějakou kulturu, tak by si asi už nezvykl v Americe.
Moc mě taky zajímá africká zvěř, i tamní krajina je nádherná, koukám v televizi na pořad "Animal planet" a asi zkusím zase podle videa nějaké obrázky. Moc rád bych se tam někdy vypravil a prohlédl si to všechno zblízka."
Jako ocenění za tvorbu byla Václavu Nasvětilovi udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty za rok 2000 a v roce 2001 byl pasován na rytíře Řádu svatého Huberta.
A protože se jako animalista prosadil i v Německu, renomované nakladatelství Wild und Hund o něm připravuje publikaci.
S obrazy Václava Nasvětila se letos můžeme setkat například při mysliveckých výstavách v Lysé nad Labem a na zámku Ohrada, i při dalších akcích, případně od května do září ve stálé prodejní expozici na zámku Chýše, který se nachází na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Je zde také možno zhlédnout expozici Karla Čapka, který na zámku Chýše působil jako vychovatel. Výprava na zámek Chýše je tedy pro čtenáře Myslivosti zajímavá možnost, jak spojit rodinný výlet s koupí obrazu Václava Nasvětila.
Připravila Ing. Kamila KOŘÍNKOVÁ
Snímky Ing. Jiří KASINA
vychází v 5:14 a zapadá v 20:58 vychází v 23:21 a zapadá v 9:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...