Časopis Myslivost

Červen / 2004

Vydra v revíru

Soudnička  Jaroslav Šprongl
Vydra v revíru
„Tak máme, Božka, v revíru vydru!“ zahlaholil hned ve dveřích bývalý hajný Pepa Pytláček (to jméno bylo dodnes terčem mnoha škodolibých vtipů jeho kamarádů v zeleném), teď už pár let v důchodu, aby předešel lamentaci ženy Boženy za pozdní příchod k večeři. „A to je dobře nebo špatně?“ opáčila Boženka od sporáku, kde začala ohřívat večeři, protože vymyšlenosti jako „mikrovlnka“ zásadně odmítala. „To je těžký říct,“ přemítal ex-hajný. „Vono je to do přírody hezký zvíře, tak nám tu honitbu pěkně oživí. Jenže na druhý straně je to taky zvíře věčně hladový, takže naši rybáři asi zapláčou. A já ti nevím, jak vono to teď s těma škodama vlastně bude.“
"Aha!", nakládala mu žena na talíř. "Paní vydra si nacpe břuch a vy za ni zacálujete oučet! Jako by nestačilo, že takhle už živíte divočáky a srnčí!" "No - to spíš živíme lesáky a vidláky, ale co naděláš . Holt uživíme i ty rybáře, když na to přijde," mávl Pepa rukou a pustil se do pěkně uleželého zvěřinového gulášku, ke kterému mu žena popřála "dobrou chuť".
Že to s vydrou v revíru je tak i tak, ukázalo se brzy. Pytláček svůj objev prozradil zatím jen mysliveckému hospodáři svého sdružení a jeho Božka byla sice upovídaná až až, ale myslivost šla i po všech těch společných letech mimo ni. Zato zbytky ryb na březích říčky, která dělila honitbu na dvě téměř stejné poloviny, nešly mimo rybáře z místní organizace, která do ní rok co rok vysazovala několik druhů ryb. Když jejich jednatel potkal starého známého Pepu na místní pile, kde důchodce vypomáhal od jara do léta s nekončícím náporem dříví z likvidace zimních polomů, hned se do něj pustil. "Páni myslivci si mohou nohy uběhat za srnci a že se nám tu usadila vydra, která zlikviduje ryb víc než ta nejhorší chemie, to si nevšimnou. To jí nemůžete vyprášit kožich? Rybářská sezóna se nám teprve pořádně rozjela, ale chlapi takhle nebudou mít za chvíli na co líčit!"
"Kožich jí opravdu vyprášit nemůžeme - jestli tím myslíš velkejma brokama. Na to je zákon, víš ."
"Takovej zákon je u mě blbec! Něco se s tím přece dělat musí! Tak si zažádejte o výjimku," rozčiloval se rybářský jednatel, ale starý myslivecký kamarád ho zklamal: "Jó, vydra není volavka nebo kormorán, žádný výjimky! Holt se s ní o ty rybičky budete muset dělit - však toho zas tak moc nezbaští!"
"Kruci, když je zákon, že si tu vydru musíte hejčkat, tak si ji taky sami krmte! Anebo plaťte!" Staří kamarádi by se kvůli vydře, vlastně kvůli té hromadě zlikvidovaných ryb, málem pohádali. Ale včas jim došlo, že tím se nic nevyřeší - jen by se dva prali a třetí smál. Rybářský jednatel i myslivecký hospodář sedli a našli si ten správný paragraf - škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nelze tlumit, hradí stát. A tak se rybáři obrátili na okresní úřad.
Po jeho chodbách běhali jejich zástupci, jak se říká, od čerta k ďáblu. Pepa Pytlíček, poučený výborem mysliveckého sdružení o těch správných paragrafech, bloudil moderní budovou s nimi. Prý jako důchodce má času dost a kamarádi rybáři budou potřebovat morální i odbornou podporu. A taky že ano - s vydrou nechtěl mít žádný z "klotových rukávů" nic společného.
"Tak vydra, říkáte? A že ji máte na té vaší říčce?" věnoval se jim na konec jeden z nich. "Nevím, nevím - ta je přece hrozně vzácná! Že by zrovna u vás? Viděl ji vůbec někdo?" Pravdou je, že ti, kdo stáli před úředníkem, viděli většinou jen otisky plováků téhle noční zvěře v bahně podél vody a pobytové stopy - typický trus, šupiny z ryb. "No - já nevím. To není žádný důkaz," pokračoval Všeználek za úředním stolem. "Nemohl byste nám ji někdo vyfotit? Co když vám ty ryby žere zvíře, které by se zastřelit dalo, vlk, rys nebo něco takového?" Když ho bývalý hajný upozornil, že vlk nebo rys taky nejsou na seznamu lovné zvěře, podivil se ještě víc. "No vidíte - a já někde četl, že se rys už přemnožil. To jsou mi věci . Víte co? Nechte mi to tady, až se paní vedoucí vrátí ze služební cesty, tak se na to podívá."
Pepa měl pocit, že slovy "nechte mi to tady" není myšlena jen řádně orazítkovaná žádost o náhradu škody vydrou, ale nechal si to pro sebe a vycouval i s rybářskou delegací ze dveří. Ti odcházeli s nejasným pocitem, že jejich věc je snad na dobré cestě.
Myslivci zatím jen tiše s uspokojením sledovali, jak přibývá vydřích stop podle říčky i potoků, které do ní vtékají, protože se s postupujícím létem objevily i vydří dětičky. S přibývajícími stopami přibývalo i zkonzumovaných ryb, které se nestačily chytit na návnady rybářských udic, vlastně nestačily dorůst do té správné velikosti, aby je rybáři mohli vytáhnout, protože končily ve vydřích žaludcích.
Nic ovšem nejde tak jednoduše, jak by se na první pohled zdálo. Když něco máte platit státu, je schopen nechat vás kvůli dluhu pět set korun málem zavřít do vězení pro dlužníky nebo vám alespoň napařit desetinásobnou pokutu. Když ale má stát platit, plnit svou povinnost vůči svým občanům, zkouší se vytáčet jak manželka v ložnici po dvaceti letech. Nevymlouvá se ovšem na bolesti hlavy, ale na paragrafy, protože si myslí, že na to lidi nachytá a oni mu dají pokoj.
Okres tedy dělal chvíli mrtvého brouka, pak se pokusil uklidnit rybáře sdělením, že se jejich žádostí o úhradu škod zabývá, a po další době se zdvořile otázal, jak došli zrovna k oné sumičce uvedené v žádosti. Mezitím ovšem vydra i vydřátka odmítaly hladovět a uvedená sumička, vypočítaná znalcem přes ryby a vydry, utěšeně narostla. Úřad požádal o čas na právní expertizy, chvíli zase mlčel, a když se malé vydry pomalu osamostatňovaly, poslal odpověď.
Ta byla velice šalamounská - je sice pravda, že vydru nelze lovit, je sice pravda. že stát má škody hradit, ale právní předpis, zákonem předvídaný a určující jak a kolik platit, ještě v době, kdy se naše vydra i s příbuzenstvem usídlila v novém revíru, nebo alespoň, kdy se na to přišlo (červen 1998), nebyl vydán. Laxnost vlády? Neschopnost ministerských úředníků? Lenivost poslanců? Těžko říci, ale protože nevíme, podle čeho škody hradit, nebudeme je hradit vůbec! Tedy ani korunu, natož ty tisíce, které rybáři od státu požadovali. Ti si to samozřejmě nenechali líbit a tak přibyla práce soudům, které soudily pomalu a podivně.
xxx
V roce 1998 sežrala vydra s vydřaty podle odhadu znalce ryby za 90 000 Kč.
V roce 1999 státní orgán po dalším dopisování definitivně odmítl platit. Vydrám se v revíru moc líbilo a žraly a žraly.
V roce 2000 okresní soud rozhodl, že pravdu mají místní rybáři a stát musí platit. Vydry už všechno vyžraly, a tak se přesunuly po proudu do jiného rybářského i mysliveckého revíru. Myslivci byli zklamaní a rybáři spokojení. S vydrou - nikoliv se státem. Ten se totiž odvolal.
V roce 2001 odvolací soud zamítl rozsudek nižšího soudu a případ mu vrátil k novému projednávání s tím, že pravdu má spíše stát a nic by se platit nemělo. Vydry vyžraly vedlejší revír a vrátili se - v hojnějším počtu - "domů". Myslivci byli spokojení a rybáři zklamaní.
Ovšem ještě v témž roce rozhodl okresní soud stejně jako loni - platit by se mělo. Ke škodě přibývaly úroky a do vydří party další vydřátka a celá společnost táhla tentokrát proti proudu. Myslivci byli zklamaní a rybáři spokojení - s putováním vydry i s rozsudkem. Ale dlouho jim to nevydrželo.
Soudy pokračovaly v závratném tempu a pořád ještě v roce 2001 zopakoval krajský soud své zamítnutí žaloby - stát nic platit nebude. Vydry se na zimu vrátily do revíru, a tak myslivci byli spokojení a rybáři zklamaní (s rozsudkem i s vydrami). A podali dovolání k Nejvyššímu soudu - proti státu, ne proti vydrám.
xxx
V roce 2002 to rozsekl Nejvyšší soud takto: Jestliže zákon jednoznačně mluví o odpovědnosti státu za škody zvěří, která se nesmí tlumit, neobstojí výmluva, že nebyl vydán předpis upravující podrobnosti odškodnění (tedy - teď už byl, ale v době počátku vydří žravosti ještě ne). Takže tedy, státe, hezky zaplať! Vydra s rodinou odtáhla zase po proudu, myslivci byli zklamaní a rybáři spokojení - že jsou vydry zase pryč a že konečně dostanou svoje peníze.
Tak snadné to ovšem nebylo ani se státem, ani s vydrami. Ty se vrátily do honitby na svůj oblíbený, hojně zarybňovaný úsek říčky dříve, než přišly peníze za první škodu způsobenou před pěti lety. Mezitím byl totiž zrušen okresní úřad, na který se rybáři původně obrátili, a stát se tvářil, že mu zase chybí předpis, kdo vlastně má "za okres" zaplatit.
"Tak máme, Božka, ve státě bordel!" zahlaholil hned ve dveřích bývalý hajný Pepa Pytláček, když se vrátil z další výpravy rybářů do města, aby zabránil vyptávání své ženy, odkdy úřady úřadují až do deseti večer. "Tak mi ho nedělej ještě u nás doma a koukej nechat ty zablácený škrpále před dveřma!" opáčila nevzrušeně Boženka a spěchala jako obvykle ohřát večeři, tentokrát kapra načerno, protože vydry rybářům přece jen něco ponechali a ti se tak mohli svému stálému pomocníkovi alespoň trochu odvděčit.

Na motivy skutečného judikátu publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil Jaroslav Šprongl.
vychází v 7:17 a zapadá v 16:13 vychází v 21:35 a zapadá v 12:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...