Časopis Myslivost

Duben / 2004

Černý tetřívek a bílá bříza

V jarním rozbřesku se ozve “tšují”, a pak néžné bublání, modročerní tetřívci ohlašují, že začíná tok ve stráni. Točí se, bublají, vyskakují, slyšet je v celém okolí, lásku svým družkám oznamují, rytíři s rudými chocholy.   Ukázka z publikace Miroslava Sekery Příběhy z přírody
Po přečtení tohoto mého dvojitého čtyřverší a nadpisu, čtenář jistě pozná, o čem chci ve svém následujícím příběhu vyprávět.
Po přečtení tohoto mého dvojitého čtyřverší a nadpisu, čtenář jistě pozná, o čem chci ve svém následujícím příběhu vyprávět.

Ano, o modročerném tetřívkovi, nerozlučném spojenci bílé břízy, kterou ke svému životu nutně potřebuje.

Jistě vás zajímá proč.

Nepředbíhejme událostem a začtěte se do mého příběhu. Tetřívek je nezanedbatelnou součástí naší přírody, její kulturní hodnoty a skýtá také dobrou zvěřinu. Ulovení starého, pro chov již nežádoucího kohoutka je pro myslivce nezapomenutelným zážitkem.

Je to nutné, ptáte se. Určitě je. Přece dobrý hospodář na svém dvoře provádí také výběr mezi svým zvířectvem. Nemocné odstraňuje a dobré nechává, aby si zachoval zdravé potomstvo. U zvěře je tomu stejně tak.

A bříza, ta přece také patří nezadatelně do naší přírody. Ne nadarmo ji lid pro její bělost a krásu říká lesní panna. I to její latinské jméno "Betula pendula" je takové jakési ženské.

Člověku nabízí na jaře své mladé listy, které obsahují cukr, silice, kyseliny a další, jejichž odvar pomáhá při chorobách ledvinového ústrojí a revmatismu. Kromě toho také poskytuje výborné dře vo pro koláře, řezbáře a dřevosoustružníky, čili velmi užitečný strom. A co tedy mají podle nadpisu společného? Hned se k tomu dostaneme.

Tetřívek se živí po většinu roku mladou trávou, pupeny, lesními plody, semeny jehličnanů, různými bobulemi, ale také hmyzem. V zimě jsou mu však hlavní potravou jehnědy bříz, bez nichž by asi velmi strádal nebo ji spíš nepřežil. Proto ho také staří myslivci nazývali "březan".

Podle dlouholetého pozorování souvisí výskyt této zvěře s přítomností bříz. Jakmile tyto z lesních porostů nebo březové hájky vymizí, odstěhují se také tetřívci. Prostě břízy jsou v zimě jeho živným stromem. Ted' již víte, proč tetřívek a bříza.

V přírodě je přece více takových případů životních závislostí jednoho na druhém. Jako bychom například řekli: Jasoň červenooký a lomikámen, netřesk a rozchodník. Zničíme-li prostředí, kde rostou tyto živné rostliny jeho sametově černých housenek se dvěma řadami červených skvrn, vyhyne tam i jasoň, motýlí klenot naší přírody. Podobné je to i u dalšího vzácného motýla pestrokřídlece podražcového. Jeho housenky žijí jen na podražcích. Pokud nebude tato rostlina, nebude ani motýl.

Tak bychom mohli uvádět další a další rozmanité případy v celé přírodě, kdy mnohokráte závisí život jednoho na tom druhém. Zanechme však teoretického poznávání těch dvou a vypravme

se za jedním z nich, který je předmětem našeho zájmu, do jeho životního prostředí. Je to modročerný tetřívek s rudými plaménky na své roztomilé hlavičce.

Na jednoho takového starého kohoutka jsem obdržel, tak jako loňského roku, povolenku k lovu ve vojenském výcvikovém prostoru, kde se této zvěře, vzhledem ke značnému množství vzrostlých bříz a březových hájků nacházelo dostatek. Byla určena zase tak jako minulý rok na polesí, kde vedoucího vykonával můj dobrý kamarád Olin.

Ihned jsem se s ním telefonicky spojil a sdělil mu, že mám do jeho polesí povolenku k lovu na starého tetřívka, takže se jako lovecký host poslušně hlásím.

Odpověděl mi, že o mně již ví, protože mu to bylo řečeno na poradě vedoucích polesí. Řekl mi také, at k nim brzy se ženou přije deme, protože jsme u nich již dlouho nebyli, že musíme ještě před tokem a lovem něco vymyslet, abychom nedopadli jako minulý rok.

S Oldou jsme se znali již jako kluci. O to ted' v mužném věku bylo naše přátelství upřímnější.

Loňského roku jsem u něj tetřívka neulovil, přestože jsme několik dnů prošoulali na cvičných plochách a kryli se za porůznu rostoucími keři a stromky, v rozbořených vesnicích, v březových hájích, při okrajích lesních porostů, ale veškeré naše úsilí bylo marné, kohoutka jsem neulovil. V letu, když nad námi přetahovali, jsem některého ulovit mohl, ale to jsem nechtěl, nebylo by to v toku.

Značnou nevýhodou při lovu těchto opeřenců bylo, že na těch velkých, cvičných plochách nemělo význam zhotovit záštitu nebo nějakou boudu, protože tokali pokaždé na jiném místě. Proto se tam museli lovit jen šoulačkou, pokud se k nim člověk vůbec dostal na dostřel. Prostě nešlo to tak, aby tetřívek přišel za lovcem, ale lovec musel jít za ním a to byl zatím problém.

Proto jsme v tomto roce vymysleli způsob, jak jej snadněji ulovit. Zhotovili jsme z lehkého materiálu obdélníkovou přenosnou boudu. Uvnitř byla dvě úzká sedadla za sebou a výška byla volena tak, aby oba myslivci mohli uchopit po své levé i pravé straně spojovací boční příčku a pomaloučku v podřepu, krok za krokem ji přesouvat na jiné místo. Celá byla na natažených drátech dosti nahusto až po zem opletena smrkovými větvemi, takže uvnitř vzniklo zelené přítmí, které bránilo pohledu z venku dovnitř. Několika ponechanými, malými otvory jsme však ven viděli a také se jimi dalo střílet.

Na všechny čtyři nosné sloupky jsme zespodu přibili čtveraté destičky, aby se v měkkém rašeliništi pod naší tíhou nezabořovaly. Takto připravenou boudu jsme ještě před tokem zavezli z lesovny do cvičného prostoru a postavili do trávy stařiny na místo, kde tokává nejvíc tetřívků, aby si na ni trochu zvykli. Pak jsme se vrátili do lesovny a tam zůstali v přátelské besedě do pozdnějších večerních hodin. Domluvili jsme se, že jak nastane tok, tak mně Olda ihned zavolá, abych přijel včas, protože první začínají tokat staří kohoutci. Pak jsem se s přáteli srdečně rozloučil a odjel domů.

Za několik dní Olda volal: "Tetřívci jsou v toku, dokonce jsem jednoho viděl poskakovat kousek od naší boudy. Tak ráno o půl třetí bud' u mne. Dáme si horkou kávu, protože rána jsou ještě chladná a hned pojedeme."

Tu noc jsem však spánku moc nedal. Ještě jsem ani pořádně neusnul a již mě manželka budila. Tentokrát nemohla jet se mnou, protože bouda na tokaništi byla jen pro dva. Vyjel jsem dvě hodiny po půlnoci a za dobré půlhodiny jízdy se s přítelem vítal. Po vypití šálku kávy jsme vyjeli a za necelou hodinu zastavili na cvičišti v rozbořené, hustě zarosté vesnici a tam zaparkovali.

Byla krásná bezvětrná, ale chladná noc s vysokým nebem. Na modročerné obloze se třpytilo svým blikotavým svitem nespočetné množství hvězd. Postupovali jsme pomalu již známou cestou k boudě. Po naší levici v březovém hájku občas zahoukal puštík. Asi po dvacetiminutové pomalé chůzi jsme k boudě došli, posadili se pohodlně dovnitř a zaposlouchali se do tajemných zvuků noci před rodícím se jarním, ranním rozbřeskem.

Mezitím se zvedl mírný vítr, který jsme uvítali, protože mezi pohybujícími se vyššími travami, keři a menšími stromky, nebudou pohyby boudy při jejím posouvání tak nápadné.

Za chvíli se zprava od vřesoviště, kde se nacházelo i malé jezírko, ozvaly zvláštní mekavé zvuky. Tyto vyluzuje sameček sluky otavní v době jarních zásnub, vibrací okrajových per v tatrčku, když své samičce předvádí svatební tanec a spouští se z výšky dolů.

Pozorně jsme naslouchali, protože pro tmu nebylo dosud vidět, když napravo od nás zasvištěly perutě tetřívka, letícího podle zvuku dolů k potoku. Za chvíli jsme zase uslyšeli letět těsně za sebou dva kohoutky, kteří táhli k rozbořené vesnici, kde se asi ve zplanělých porostech ovocných stromů, líp, bříz a různých keřů, hlavně šeříků, zdržovalo nejvíce slepiček.

Najednou se nedaleko nás ve směru, kde jsme slyšeli letět prvního tetřívka ozvalo ostré pšouknutí "tšují" a za chvíli opakovaně znovu a již přecházelo v trvalé, libozvučné bublání. Hned nato ze stráně za potokem začal bublat další tetřívek a zprava někde za vřesovištěm další. Za chvíli bylo roztroušeně slyšet z cvičné plochy před námi, nejméně deset kohoutků. Žádného jsme však ještě pro dosud značnou tmu neviděli. Stěží jsme rozeznávali před námi v trávě stařině vyvýšené, opuštěné kopečky polních mravenců.

Pomalu se začalo rozednívat. Kousek od nás nevysoko přetáhl s chraplavým krákoráním párek vran šedivek~, pravděpodobně již začaly pátrat po nějakém tetřívčím vejci. Od bývalé vesnice bylo slyšet časté zavrzání rehka domácího a někde z houští kolem potoka se občas ozvalo zakodrcání bažantího kohouta.

Světla přibývalo a ze všech stran a vzdáleností bylo slyšet něžné bublání podobné zvuku neposedného zurčivého horského potůčka. Uchopil jsem triedr a pokusil se okénkem některého spatřit, když v tom právě asi sto kroků před nás dosedl jeden na travnatou plochu. Ihned rozevřel vztyčený tatrč v lyru, spustil letky, natáhl krk a se skloněnou hlavou k zemi začal pšoukat, bublat, poskakovat a točit se na všechny strany. Jeho bílé podtatrčí občas zasvítilo jako čerstvě napadlý sníh.

Bylo již takové světlo, že jsem na něm zřetelně rozeznával velké, krásné karmínové poušky, které na jeho hlavičce hořely jako rudé pochodně. V letkách zase bílá zrcadélka i v jejich ohbí bílé hvězdičky. Obdivoval jsem také modrý kovový lesk peří a v jeho rozvinuté lyře delší do půlkruhu zahnuté srpky.

"Oldo, to je přece krásný, velký a také podle modrého lesku jeho peří a značně zahnutých srpků, starý kohoutek. Je však daleko na dostřel, musíme jít za ním, ale velmi opatrně, protože prý má oko na každém péru, jak říkají myslivci, hned by nás uviděl a uletěl," šeptal jsem kolegovi, který jej také přes optiku pozoroval.

"Máš pravdu, jdem za ním," odvětil a již jsme každý uchopili nosnou příčku boudy a velmi pomalu krok za krokem v podřepu ji posouvali. Vítr stále foukal a mírně pohyboval keři, stromky a trávou, takže posouvající se bouda nemohla vzbudit u tokajícího tetřívka nějakou nedůvěru. Po ujití asi deseti velmi pomalých kroků jsme se na chvíli zastavili, podívali se na kohoutka a pokračovali v chůzi. Po delší době, vzhledem k našemu velmi pomalému a přerušovanému přibližování, jsme konečně měli stále tokajícího tetřívka asi čtyřicet kroků před sebou a blíž se již neodvažovalí. Nebylo to ani třeba. Tato vzdálenost přece pro střelbu úplně stačila. Postavili jsme boudu, posadili se a pozorovali poskakujícího, bublajícího a točícího se opeřence.

Naskytl se mně nezapomenutelný obraz. Rozeznával jsem na něm docela zřetelně všechny jeho krásy.

Vydržel bych se na něj dlouho dívat, ale uvědomoval jsem si nebezpečí, že po východu slunce, které již začalo pomalu vycházet, na několik minut umlknou, jak je to u tetřívků zvykem a postojí s hlavou proti východu. Modlí se, jak říkají myslivci a pak odletí někde na strom a pokračují v toku. Není-li strom na blízku, tak toká ještě chvíli na zemi a pak odletí k březovým nebo olšovým porostům.

Proto když se na chvíli v toku vhodně zastavil a křížek mého puškohledu se ustálil na jeho bílé hvězdičce v ohbí letky, zmáčkl jsem spoušt.

Třesk a malá kulička, když bublat chtěl právě, ukončila tlukot srdíčka, ted' ležel nehybně v trávě.

Na černém klovci ještě zbyl, milostné písně úryvek, kterou však již nedokončil, starý modročerný tetřívek.

Zůstali jsme se zvláštními pocity ve velebném tichu krásného, rodícího se slunečního jitra ještě chvíli sedět. Nad námi v modrém azuru opisoval velké kruhy za občasného libozvučného volání "hyjé" párek lesních kání. Snad se tak příroda loučila se svým druhem.

Vystoupil jsem a šel ke svému tetřívkovi. Přede mnou ležel na suché trávě jedinečný exemplář. Postál jsem chvíli před ním v hlubokém rozjímání, s obnaženou hlavou a pak se mu hluboce uklonil.

Olda zatím přinesl z nedaleko rostoucí maIé břízky jarem rašící snítky neboli úlomky a jako průvodce mi jeden předal s přáním upřímného "Lovu zdar". Druhý, poněkud menší dal tetřívkovi do jeho ebenového klovečku, jako poslední "zob".

Černý tetřívek a bílá bříza. Patří přece k sobě.

Potom jsem jej několikrát pohladil po jeho roztomilé hlavičce, opatrně vzal za stojáky a pomalu jsme odcházeli krásným, jarním jitrem k zaparkovanému autu. Po delší jízdě nás vítala Oldova lesovna.

Od té doby již uběhlo několik desitek let. Na stěně mého Ioveckého pokoje však stále visí na ozdobném řezbářském štítku jeho hlavička s částí hrudi a rozvinutým tatrčem v lyru.

Stále mi připomíná dávný překrásný zážitek při jeho lovu, ale hlavně kamaráda Oldu, který již tetřívky neloví.

Ukázka z publikace Miroslava Sekery Příběhy z přírody. Příroda v celé šíři, její ochrana a myslivost je autorovým celoživotním osudem. V průběhu let pracoval jako myslivecký hospodář, myslivecký funkcionář i zkušební komisař uchazečů o první lovecký lístek. Společně s nekonečnou řadou kamarádů prožil mnoho loveckých i neloveckých příběhů, o které se se čtenáři dělí právě v této nové publikaci. Kniha svým pojetím i obsahem navazuje na autorovu prvotinu Myslivecké příběhy z hor, pahorkatin a rovin. Jednotlivé příběhy jsou opět proloženy mysliveckou poezií a černobílými perokresbami Vratislava Vítka. Celkem 260 stran, formát 150x210 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou, vydáno nákladem autora v Přerově v roce 2004, kat.č. 1/315, cena 199 Kč
vychází v 6:41 a zapadá v 19:06 vychází v 21:36 a zapadá v 11:53 Nákupní košík 0
Zpracování dat...