Časopis Myslivost

Květen / 2004

Jak jsem lákal kamzíka

Karel Heinrich
Neúprosný čas odvál do nenávratna bezpočet dní od mé první výpravy za kamzíky do Lužických hor. Již při prvním setkání s touto zvěří mi tito krasavci hor tak učarovali, že jsem se na ně nemohl dosyta vynadívat. Obdivoval jsem jejich skromnost, houževnatost, bystrost a neuvěřitelnou obratnost s jakou se dokáží pohybovat po skalních útesech, nebezpečných srázech a v balvanitých sutích.
Také romantika nespoutané přírody Lužických hor mě tak okouzlila, že její podmanivé kráse jsem propadl celou svou bytostí. A tak se ten kraj rozlehlých hvozdů prostoupených skalnatými vrcholky, hlubokými údolími protkanými průzračnými bystřinami stal krajinou mého srdce.
Tam daleko od lidských obydlí, odkázán jen sám na sebe, jsem prožil za každého ročního období nezapomenutelnou část života. Při pohledu na rozlehlou oblast hor končící až v mlhavém obzoru cítí člověk nepopsatelný pocit svobody a volnosti. Zde je možno se hodiny toulat zapadlými samotami, aniž by potkal človíčka a jen si důvěrně povídat s romantickou krajinou. Nebo se vydrápat na některý skalnatý vrcholek, blíže slunci a mrakům, pokorně se dívat a hltat tu krásu kolem sebe. Na chvíli zavřít oči a naslouchat podmanivé písni hor, to se dá slovy těžko vylíčit.
Čím důvěrněji jsem poznával život kamzíků, tím více jsem toužil získat lepší a lepší snímky této nádherné zvěře. Ale k tomu je zapotřebí přiblížit se co nejvíce a to je při jejich příslovečné plachosti a bystrosti úkol nadmíru obtížný. Přesto lez u kamzíků za určitých okolností pozorovat nemalou dávku zvědavosti, hlavně pak u mladších jedinců. Upoutá-li jejich pozornost něco neobvyklého, vydrží si to nezřídka dlouho zvědavě prohlížet. A tu je i naděje, že se přiblíží, aby věc důkladně prohlédli.
Dlouho jsem si lámal hlavu, jak by se dalo této jejich zvědavosti využít, až se mi jako na zavolanou dostala do rukou Mikulova kniha Za zvěří rovin a hor. V té jsem se dočetl, jak alpští myslivci používají různé triky k oklamání kamzíků, aby je mohli snadněji ulovit. Také mě napadlo, že by se k jejich oklamání dala použít atrapa kamzíčí hlavy. Po důkladném promýšlení jsem vyrobil kamzíčí hlavu i s krkem. Celý výtvor byl velmi lehoučký, byla použita buničina prosáklá lepidlem nanášená na kostru z překližky. Po vyschnutí, nabarvení a nasazení očí, byl výtvor víc než zdařilý.
Hned při první příležitosti, a hnán ještě i zvědavostí, vypravil jsem se do Lužických hor. Ověšen fotovýzbrojí a navíc ještě batohem s atrapou kamzíčí hlavy spěchal jsem rozlehlými lesy ke známému znělcovému vrcholku. Tento divoce rozeklaný skalnatý vrcholek je oblíbeným místem, kde se kamzíci rádi zdržují, nacházejíc zde bezpočet úkrytů. Zde je také největší naděje kamzíky objevit a možná se i naskytne příležitost k oklamání kamzíků.
Vystoupil jsem co nejkratší, ale velmi obtížnou stezkou na vrcholek a tam se posadil, abych se vydýchal. Pohodlně jsem se usadil na balvanu a kochal se pohledem na rozlehlé panoráma hor, nad kterým kroužila kaně lesní. Bez pohnutí křídly plachtila v ladných kruzích vysoko nad svým horským královstvím. Pane, to by bylo pohodlíčko, kdyby člověk uměl také tak létat, nemusel by se trmácet v členitém terénu hor a snadněji by dosáhl svého cíle.
Po odpočinku, který se nečekaně protáhl, vydal jsem se pátrat po kamzících bedlivě prohlížejíc členitý terén. Zanedlouho jsem také objevil skupinu kamzíků pasoucích se pode mnou na prudkém srázu mezi balvany. Kamzíci pozvolna sestupovali do údolí a za chvilinku zmizí za příkrým lomem stráně. Ach jo, osud, který jako ohař člověka neustále doprovází, zase jednou zlomyslně zapracoval. Příliš dlouho jsem podléhal podmanivé kráse hor a obdivoval plachtící kaně, tím jsem přišel příliš pozdě. Nyní se již nedalo nic dělat, jedinečná příležitost se mi rozplývala v nenávratnu.
Jak se tak s lítostí rozhlížím po okolí, zabloudil můj zrak úplně vpravo, kam jsem se zaujat sledováním sestupujících kamzíků nepodíval. A tam k mé velké radosti stál mladý kamzík dívající se vzhůru ke mě. Kamzík se asi opozdil za tlupou a tím zachytil nějaký můj neopatrný pohyb, ale nebyl si úplně jistý svým objevem, proto upřeně pozoroval místo mého pobytu. To byla ta pravá chvíle vyburcovat jeho zvědavost, sedl jsem si proto k okraji útesu a připravil si fotoaparát. Potom jsem zahvízdal a začal kroutit pozvolna trupem a rukama, při této produkci bedlivě sledujíc kamzíka. Po chvíli bylo jasno, že jsem zaujal jeho zvědavost natolik, že se pomalu opatrně přibližoval. Zanechal jsem proto představení, stáhl se dál od kraje, lehl si a připravil se k focení. A tu mě napadlo, abych také vyzkoušel atrapu kamzíčí hlavy.- Pomalu jsem ji vystrčil a napodoboval rozhlížejícího se kamzíka. Kamzík pod útesem chvíli pozoroval domnělého druha a opět popošel blíže. To se již nedalo déle otálet, stáhl jsem proto atrapu jako když kamzík poodešel a odložil ji vedle sebe. Pečlivě jsem zaostřil a již se chystal stisknout spoušť, když jsem zahlédl jak se ve vánku pohnula stébla před teleobjektiven, ty by mi znehodnotily snímek. Pomalu jsem se proto odsunul o kousek stranou, kde byl volný výhled. Než jsem si to stačil uvědomit, zaujat sledováním kamzíka v hledáčku fotoaparátu, strčil jsem loktem do atrapy, která sklouzla přes okraj skály a narážejíc na výčnělky dopadla nedaleko kamzíka.
To bylo překvapení, které mi vzalo dech, kamzík na chvíli strnul jako socha, a to jsem již déle nečekal a stiskl spoušť. V zápětí nato se kamzík dal do pohybu a rychlými kroky se vydal za tlupou, která byla již někde v údolí.
Po sbalení fotografického nádobíčka jsem na příhodném místě slezl dolů pro kamzíčí hlavu a teprve tady dole jsem se uvolnil, zbavil se loveckého vzrušení a celý ten zážitek mi najednou přišel k smíchu, že jsem se s chutí srdečně zasmál.
Po tomto zdárném ověření jsem za příhodných podmínek ještě několikrát popsaný trik s úspěchem použil, ale atrapu kamzíčí hlavy jsem sebou již nenosil.
Karel HEINRICH
vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...