Časopis Myslivost

Listopad / 2004

Ohlasy

redakce
Ohlasy
Neděje se ve vašem okolí něco podobného?Jak mluvímeJe příroda opravdu neměnná?Kde je ta přemnožená zvěř?Zbytečná kontroverze
Neděje se ve vašem okolí něco podobného?

Vážení, jsem nucen reagovat na článek uveřejněný ve Vašem časopise č. 6/2004, ročník 52 (82) str. č. 29, název: "Neděje se ve vašem okolí něco podobného?". S ohledem na skutečnost, že se tento článek pisatele Ing. Antonína Čecha, ve spolupráci s Ing. Petrem Kunčíkem přímo dotýká mé osoby, požaduji v zájmu zajištění objektivního přístupu k informacím i otištění následující reakce na tento výše citovaný článek.
V časopise Myslivost 6/2004 byl na straně 29 zveřejněn článek o poznatcích Ing. Čecha ve spolupráci s Ing. Kunčíkem pod názvem: "Neděje se ve vašem okolí něco podobného?", týkajících se pytláctví. Jedná se o honitbu v k.ú. Skorotice a Osiky.??? V jedné z části tohoto článku je popsána situace, kdy byl p. Ing. Čech nepřímo účasten porušení ustanovení zákona o myslivosti a to odstřelu jelena v době hájení, lov zvěře, která není v honitbě povolena a lov spárkaté (mimo černě) hodinu po západu slunce tj. pravděpodobně pytláctví. V článku se dále autoři zaobírají popisem místa kde došlo k postřelení jelena, včetně úvah nad skutečností, kdo mohl být střelcem a tím i porušitelem příslušného zákona o myslivosti. Z celého textu nepřímo vyplývá a lze si dovodit skutečnost, že tímto střelcem mohl být pouze vlastník (nájemce) honitby nebo myslivecký hospodář. Toto je odůvodněno i textací některých částí článku, například: "Byli to zřejmě velice drzí a zároveň slušní pytláci, když si dovolili přijet autem nedaleko posedu, v době před úplňkem, kdy je většina myslivců v lese, potom v klidu sedět na posedu a po střelení jelenů ještě za sebou slušně posed zamknout. Odjeli a teprve ráno, v klidu, za světla, přijeli pro střeleného jelena - podle stop na čerstvé sněhové obnově bylo zcela zřejmé, že ten jeden kus byl odvezen, až ráno", konec citace. Z uvedené článku však také může vzniknout i jiná domněnka. Jakým způsobem autoři článku přesně označují místo výstřelu - posed, kazatelna; jakým způsobem došli k závěru, že po skončení střelby tito "pytláci" posed, kazatelnu uzamkli a v klidu odjeli v autě? Jak autoři věděli, že posed, kazatelna byla odemčena či uzamčena? Proč tyto závažné skutečnosti nebyli uvedeny v podaném trestním oznámení, výpovědi a autoři je uvádí až ve svém článku? Dále cituji z článku: "Je to smutný případ z našeho mysliveckého života a svědčí o tom, jací lidé se pohybují v našich honitbách. . Protože jinak si budeme všichni stále klást otázku: "Dělají toto skutečně pytláci, anebo snad také myslivci?" S touto částí článku je nutné souhlasit. Ostatní v článku uváděné zavádějící skutečnosti nepovažuji za nutné komentovat.
V této souvislosti je nutné uvést pouze fakta. Policie ČR, obv. odd. Černá Hora a následně P ČR - SKPV, OHK Blansko / č. j.: ORBK-142/OHK-2004/ na základě podaného oznámení bylo provedeno šetření, kdy dne 2. 3. 2004 nejištěný pachatel v k.ú. obce Osiky, okr. Blansko v době hájení ulovil dva kusy jelení zvěře. Vzhledem k nepřízni-vým klimatickým podmínkám nebyly zajištěny stopy, které by mohly napomoci při hledání pachatele. Byly získány určité poznatky, které ale nejsou dostačující k zadokumentování takových skutečností, které by opravňovaly k zahájení trestního stíhání určité osoby a proto usnesením výše uvedeného č.j. byla dne 5. 5. 2004 podle ust. § 159a, odst. 4 trestního řádu věc odložena. Domnívám se, že PČR SKPY, OHK Blansko udělala v rámci svých možností a v souladu s tr. řádem maximum, co bylo možné v celé věci pro-vést.
Zastávám názor, že je nutné proti tak závažnému a hrubému porušování jednotlivých ustanovení zákona o myslivosti bojovat společnými silami. Kdy tato otázka je velmi často projednávána mezi samotnými poctivými myslivci, ale i na schůzích MS. Současně je však důležité i za strany vlastníků, nájemců honiteb, mysliveckých hospodářů a myslivců dodržovat jak zákony, tak i určité zásady slušného soužití na hranicích sousedících honiteb.
Ing. Pavel BÁRTA
nájemce honitby v k.ú. Osiky

Jak mluvíme

Máme vlastní mysliveckou mluvu, po staletí utvářenou, vyvíjenou a udržovanou, stejně jako myslivecké vystupování, zvyky, tradice i obléká-ní. Myslivost se zrodila povýšením pouhého lovu na komplexní péči o zvěř a přírodu. Vznikla tak uznávaná odbornost myslivce, která se dědila z pokolení na pokolení. Myslivci se nikdy neuzavírali novým myšlenkám, postupům a přijímali nové vědecké i praktické poznatky. Ostatně mají myšlení i ve svém názvu. Tak se to mělo i s naší mysliveckou mluvou.
Pozastavuje se nad některými "inovacemi" z poslední doby, odkud se berou nové (přenesené) výrazy, jimiž jsou nahrazovány v myslivecké mluvě běžně užívané, po staletí platné, výstižné a vžité názvy. Snad je přinášejí ti "rychlení" lovci, kteří si mezi myslivce přišli "zastřílet" a naše tradice a myslivecká etika jsou jim cizí. Použijí výraz ze svého prostředí, kompenzují si tím vlastní neznalost, myslivci je nezastaví, výraz se dostane v barvitém líčení příběhu i do tisku, kde projde bez poznámky redakce, a projev se dál rychle šíří mezi mysliveckou veřejnost. Po čase se podivím, jak se "ujal". Jde například o výrazy vyjadřující obhrouble poranění zvěře při lovu. My chováme ke zvěři úctu v každé době a za všech okolností. Myslivec s poraněnou zvěří cítí a vynaloží veškeré úsilí, aby její trápení co nejrychleji ukončil.
Pojmenování "kachna byla pokropena broky", "bachyně má nakoupíno" apod. jsou nemyslivecká, protože nevyjadřují pocity správného myslivce ani kritickou situaci zvěře, jsou alibistická a neadresná. Uvedená smutná událost je tím zlehčována a posouvána do roviny žertu a posměchu. Ať je mu to jakkoli zatěžko, myslivec ohlásí - postřelil jsem kachnu, zapadla tam a tam (bude se psem dohledána). Nebo - bachyně je těžce (lehce) raněna (zasažena či postřelena), prošla mezi námi. Jaký je v tom rozdíl? Nakoupíno můžeme mít při návratu z obchodu, hospody apod. Ale námi těžce poraněná a trpící zvěř, jejíž dohledávka nebo dosled budou obtížné a zvěř možná uhyne v mukách až po několika dnech, ta nakoupíno nemá, vážení!
Vžívají se i jiné méně správné výrazy. Asi z odborné myslivecké literatury, pracující se souhrnnými čísly, myslivci přenášení do praxe výraz "slovit" (bylo sloveno apod.), a tak se dozvídáme, že v honitbě byli "sloveni" dva jeleni. Myslivec či lovec loví, uloví a získává úlovek. Nevidím důvod pro změnu a naši mluvu to nijak neobohatí. Když oznámím, že v honitbě byli uloveni dva jeleni, je to jasné a výstižné. Snad v jiném oboru, rybáři ve vypuštěném rybníce mohou slovit ryby, i když rovnocenný je výlov, vylovit ryby.
Často si myslivci pletou jednoduché názvy, pokud je běžně nepoužívají, např. pojmenování částí těla zvěře (pařáty, stojáky, tlapy, vesla, plováky, běhy apod.) a užívají je v nesprávných souvislostech. Tak se např. dočteme v povídce, že ".vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou". Jistě tím pisatel nemyslel žlázu u kořene oháňky, ale bílý konec oháňky, který se myslivecky nazývá kvítek.
Možná mluvím do větru a mýlím se, ale některé výrazy mají i mravní dopad a mohou negativně ovlivnit naše chování ke zvěři a chování veřejnosti k nám. To bychom připustit neměli. Nepochybně mají i jiní myslivci poznatky o zacházení s naší mluvou a jejím vývoji. Jistě nebude na škodu, když si její poškozování připomenou na stránkách našeho časopisu.
Bohumil LHOTA



Je příroda opravdu neměnná?
(Nové strategie při budování liščích nor?)

Dovolím si reagovat na připomínky pana Josefa Jiráska k článku "Nové strategie při budování liščích nor?" uvedeného v časopise Stráž myslivosti 10/04, str.18. Pokud by tyto řádky psal myslivec bez praxe, asi bych se nad jeho reakcí vůbec nepozastavil, ale jak jsem z článku pochopil jedná se o "zkušeného" myslivce s praxí delší než čtyřicet let, a proto bych čekal především fundovaný názor vycházející z dlouholetých zkušeností a ne pouhé spekulace a překrucování uvedených skutečností.
Autor oponentury se nás všemi dostupnými prostředky snaží přesvědčit, že nedochází ke změnám životních podmínek, početních stavů a v neposlední řadě v chování živočichů obecně.
Aby moje reakce měla opodstatnění, vrátil jsem se ještě jednou ke svému článku z čísla 05/04. Předně jsem se asi měl vyvarovat věty "Lišky přebývají přes den v podzemních norách, které často přebírají po jezevcích." Na druhou stranu, kdyby pan Jirásek četl můj článek pořádně, věděl by, že tuto skutečnost netvrdím já, ale některé literární zdroje, což je z článku dobře zřetelné.
V tomto příspěvku dále nechci rozebírat kontro-verzní článek pana Jiráska, ale neodpustím si doplnění některých informací o již zmiňovaných norách a uvedení některých skutečností na pravou míru.
Předně, nory uveřejněné v článku nejsou norami náhradními, ale norami trvalými. Jedná se již o několikátý případ vybudování trvalých nor ve velkých polních lánech (jak jsem se přesvědčil při jarním i zimním norováním). Pana Jiráska na scestí asi svedly uveřejněné fotografie k článku (já bych si ovšem nedovolil pouze podle fotografií tvrdit o jakou noru se jedná, ale na druhou stranu nemám "takovou praxi" jako autor oponentního článku).
Musím se proto především zamyslet nad tím, proč člověk z praxe nepochopil o čem článek v č. 05/04 byl a na co upozorňoval. Pokud by měl autor oponentury dostatečné zkušenosti z polních honiteb, nemohl by napsat cituji: "Pouhá logika by měla autorovi článku napovědět, že jím zdoku-mentované nory v polích jsou vytvořeny až po narození liščat, neboť při zemědělské úpravě půdy (setí jařin, kukuřice.) by byly tyto nory zničeny". Rád bych tedy upozornil na to, že při zemědělských úpravách půdy dochází pouze k zasypání vsuků nebo je zemědělci objíždějí (tedy ne ke zničení nory). A ač se to může zdát jakkoliv nelogické, lišky tato narušení nevnímají nijak negativně (možná proto, že nedochází k "zapachování" nory nebo z jiných důvodů, které prozatím neznáme), ale to nemění fakt, že dochází k určité adapta-ci lišek na měnící se životní podmínky.
Závěrem bych rád poděkoval panu Jiráskovi za jeho reakce a doplnění některých obecně známých faktů, které jsem ve svém článku neuvedl, jelikož jsem předpokládal, že je zbytečné rozvádět již známé skutečnosti. Ovšem jeho názory a zkušenosti s norami ve velkých polních lánech, které prezentoval v č. 10/04, nemůžu v žádném případě akceptovat (a to především z důvodů měnících se stavů lišek a změn v životních strategiích)!
Ing. Bc. Jiří HONZÍREK,
MZLU v Brně, LDF,
Ústav ochrany lesů a myslivosti

Kde je ta přemnožená zvěř?

Příliš časté nářky nad přemnoženou zvěří v denním tisku i v Myslivosti nutí k zamyšlení-co je realita a co je fikce?
Odpověď není jednoduchá. Vyjděme z denní praxe: jeleni v Jeseníkách byli vybiti a nikde se už delší dobu nepíše,kolik jich tam zbylo.Padesátihlavá stáda mufloní zvěře v Jihlavských vrších jsou dávnou minulostí a muflona tam hledat se svíčkou.Srnčího je,zdá se,přiměřené množství a nikomu nevadí.Zbývá tedy černá zvěř.
Dr Vodňanský v červencové Myslivosti uvádí souhrnné počty odstřelů ve středoevropských zemích.V České republice r.2002 bylo uloveno 81.757 kusů.
Je to jistě vysoký počet. Ovšem při rozloze ČR 78.800 čtverečních kilometrů je to o něco málo více než 1 kus na 100 hektarů.Je to moc nebo je to přiměřené?Zatímco koncem 70.let na př.v revíru MS Javořice-Studená ulovit divočáka byla celkem jednoduchá záležitost,v posledních letech to tak jednoduché není-té zvěře je tam zcela zřejmě málo.Také se tam příliš o škodách dnes nemluví.
Naproti tomu při náhodném zastavení před obcí Luštěnice u Mladé Boleslavi na kraji lesního komplexu se naskytne podívaná,kdy v myslivci zatrne:v délce několika set metrů,podle kraje lesa,do šíře asi 100 metrů je pole,oseté akelou,doslova převráceno.Vidina desítek kusů,přerývajících půdu,vede k zamyšlení,do jaké míry jsou teoretické úvahy o plošném přemnožení černé zvěře správné.
Bylo by asi nanejvýš užitečné sestavit mapu obsazení státu černou zvěří.Pak by asi také vyplynula možnost řešení situace.Jestliže se v současné době přistupuje k povolení nočního lovu se světly a přístroji pro noční vidění,což už je na pokraji legalizace pytláctví,pak je třeba se ptát,nelze-li najít východisko rozumnější.Ono už mnoho nechybí k tomu,aby se přikročilo k plošné hormonální sterilizaci černé zvěře a nebo dokonce k rozšíření specifické infekce,která zvěř plošně vyhubí.
Jaké by mohlo být racionální,myslivecky a ekologicky únosné řešení situace s přemnoženou černou zvě-ří?Řešení by nabídla výše zmíněná mapa obsazení plochy státu.Tam by se asi ukázalo,že jsou oblasti,kde je zvěře skutečně hodně,a kde je její množství únosné.Také by bylo zřej-mé,proč se stavy nesnižují tak,jak je třeba:v místech přemnožení není dostatečná palebná síla.To plyne ze situace v naší myslivecké organizaci:v každém sdružení je asi třetina členů nad 50 let,z nichž mnozí chodí do revíru sporadicky,třetina je plně zaměstnaných,kteří vychází jen o víkendech a svátcích,a třetina je mladíků,nepříliš zkušených,aby černou úspěšně lovili.
Takže asi třetina členů,t.j.zhruba 10,při průměrném počtu členů ve sdruženích kolem 30,chodí do revíru,při čemž je tato aktivita soustředěna na víkendy.Takže v kombi-naci s Měsícem,počasím a kalendářem to na intenzivní lov černé zvěře nestačí-víme,že taktak se stačí odstřílet holá srnčí zvěř.
Co tedy udělat_?Je třeba do postižených oblastí soustředit palebnou sílu.To znamená těm myslivcům,kteří o to projeví zájem,vydají hospodáři přezvěřených revírů povolenky k lovu černé,samozřejmě s tím,že budou známé SPZ vozidel,s nimiž tito externisté budou v revíru,místní členové sdružení budou s nimi seznámeni a budou mít právo kontroly.Případně je možné zavést doporučení mateřského sdruže-ní,které by potvrdilo,že dotyčný je zkušený a řádný myslivec.
Domnívám se,že takové řešení by mělo být obecně přijatelné,neboť je v zájmu celé myslivecké organizace,aby tato nepříjemná situace byla řešena brzy a způsobem rozumným,etickým i ekologickým.Jinak budeme sbírat po revírech kadávery uhynulých prasat a svážet je do jam,vyrytých buldozerem.
Boris VALNÍČEK,
člen MS Javořice-Studená

Zbytečná kontroverze

V poslední době při své práci cítím, jak se stále více vyhraňují spory mezi myslivci a ochránci přírody. Mrzí mne to. Mrzí mne to tím spíš, že sám jsem vlastně jakýmsi křížencem obou těchto druhů. Zelenou mysliveckou krev jsem zdědil po otci i dědovi a sám jejímu hlasu naslouchám už skoro pětatřicet let, ochranářem jsem profesí a z přesvědčení. Přitom jsem se kvůli tomu nikdy nemusel sám se sebou nikterak přít. Při troše dobré vůle lze obojí sladit bez problémů. Vždyť' myslivcům i ochranářům jde vlastně o totéž. Udržet přírodu v celé její kráse a bohatství. Vzájemné spory vznikají především z nepochopení.
Bohužel musím konstatovat, že chyby se dějí na obou stranách. Vlastně již mluvit o dvou stranách je samo o sobě také chybou. Jaképak dvě strany, když v rámci obou existuje široká škála názorů a postojů. Myslivci tvoří snad poněkud jednolitější celek, ale k ochranářům jsou řazena všemožná sdružení s nejrůznější náplní. Od skutečně erudovaných odborníků ekologů; až po nadšence, kteří prostě milují přírodu bez sebemenších znalostí o jejích zákonitostech. Právě ti jsou pak s oblibou brání za slovo a citováni, aby se poukázalo na neobjektivnost celého ochranářského hnutí.
Tak j sem se u ochránců přírody setkal třeba s názorem, že zimní přikrmování zvěře provádějí myslivci jen proto, aby měli víc zvěřiny. Že v divoké přírodě zvěř nikdo nekrmí a ona to přežije. Že však přežijí jen nejsilnější, a tak dochází k přirozenému výběru, do kterého by člověk neměl zasahovat. Tomu, kdo tento názor razil naprosto uniklo, že celá naše příroda je lidskou činností natolik přetvořena, že srovnává nesrovnatelné. Ano, v divočině zvěř nikdo nepřikrmuje. Jenomže v ní také nikdo na podzim nezorá dvě třetiny krajiny a nepromění ji v naprosto neúživnou pláň. Na to náš mudrc poněkud zapomněl. To rozhodně není jediný ochranářský exces. Pouze jeden z nejkřiklavějších.
Ovšem mnoha myslivcům zase dodnes uniká například fakt, že zvěř je v zimních měsících fyziologicky připravena strádat a nadměrné krmení, zejména jádrem, jí ze všeho nejspíš přivodí střevní katary a následně smrt. To je zas jeden z nemála hříchů zeleného cechu.
Se snahou o ma-ximální objektivitu nakonec konstatuji, že hříchy a přehmaty jsou právě na straně myslivců přece jen četnější. Nekriticky jsou tu totiž mnohdy papouškovány názory, které snad platily za našich dědů a většina pánů myslivců není ochotna o nich příliš přemýšlet. Ani oni si nepřipouštějí, jakými změnami naše příroda prošla. Je to do značné míry způsobeno tím, že myslivec v určité době složí zkoušku a další již zůstává jen na něm. Na jeho odpovědnosti. Někdo bude podle všech svých možností dál sledovat nové poznatky a metody, jiný se prostě spokojí s tím, že si hodí na rameno pušku. A oba budou stárnout a v očích ostatních tak získávat punc zkušených nimro-dů.
S jedním podstatným rozdílem. Ten, kdo se bude snažit co nejvíc vědět, zjistí, že děje v přírodě jsou často tak složité, že si i po létech může říci spolu se Sokratem: "Vím, že nic nevím". Tohle poznání vede k pokoře a skromnosti. Naopak ten, kdo již stačil zapomenout i to, co se musel naučit ke zkouškám, bývá suverén. On žádnou přehnanou skromností či dokonce pokorou netrpí. Jeho autorita vzrůstá každým rokem sama od sebe, odvíjejíc se od počtu let po které chodí s puškou. Že ho ta léta jen víc a víc vzdalují i od těch původních vědomostí, to nikdo na první pohled nevidí. A pokud ho někde uvnitř přece jen občas pokouší pocit nedostatečnosti, i ten ukřičí rozhodným, sebejistým vystupová-ním. Koho myslíte, že bude víc slyšet? A komu bude lépe rozumět většina těch, kdo nechtějí dlouhé spletité výklady, ale jednoduchou ráznou odpověď'? Právě tohle je, podle mých dlouholetých zkušeností hlavní slabinou myslivosti.
O slabinách ochranářů jsem již psal, ale dosud jsem nezmínil dva z jejich nejhorších handicapů. Tím prvním je, že se tak nějak snaží jít proti proudu, který v naší současné společnosti rozdmychávají reklamy, média i prohlášení čelných politiků. Proti proudu supervýroby a superspotřeby. Proti proudu, který vleče a ohlupuje většinu "slušných občanů", kterým se pak tak dobře vládne.
Druhým handicapem je, že v této kategorii téměř chybí střední generace. Generace, která je již dost dlouho v kolotoči dění, aby byla brána na vědomí, a ještě není považována za unavenou a zdětinštělou. Kdepak, většina ochranářů jsou bud' lidé mladí, dychtiví a nadšení, nebo zas staří a moudří. To j sou totiž dva hlavní předpoklady pro ten sisyfovský úkol. A j sou skutečně téměř výhradně vázány na uvedené věkové skupiny. Jenomže právě tyto skupiny nejsou spotřební společností brány příliš vážně. Málo vydělávají, málo utrácejí, málokoho zajímají.
Myslivci naopak mají těžiště členské základny právě ve střední generaci, což je v daném společenském prostředí pro ně značnou výhodou. Přitom to není zásluha myslivosti, ale možností, informací a přístupů, které tuto generaci formova-ly.
Protože jsem se dost a dost seznámil s názory ochránců přírody i myslivců, vím, že ta jejich rozpornost je opravdu jen povrchní. Všichni praví myslivci i ochranáři mají v srdci stejnou hlubokou lásku k přírodě a jejím dětem. Rozdíl je jen ve vnějším projevu.
Jistě, jsou "takymyslivci", kteří si svou možností rozhodování o životě a smrti léčí zasuté komplexy. Jsou "takyochranáři", kteří si stejné komplexy léčí možností pranýřovat druhé. Ani jedni, ani druzí však nejsou typickými představiteli svého druhu. To jen je na ně lépe vidět a více je slyšet, než masu poctivých a tichých dříčů na obou stranách. Na stranách, které jsou vlastně stranou jedinou.
Miloslav DANĚK
vychází v 6:46 a zapadá v 18:59 vychází v 23:37 a zapadá v 15:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...