Časopis Myslivost

Listopad / 2004

Úprava krajiny pro zvěř

Mimořádná příloha časopisu Myslivost  Ing. Roman JELÍNEK, Ústav ochrany lesů a myslivosti, MZLU FLD Brno
Nepříznivé působení stále intenzivnějších technologií v zemědělství i průmyslové činnosti na krajinu a volně žijící živočichy je nám všem známo. Necitlivé zásahy člověka do přírody a celkového utváření krajiny mají za následek nejen estetické přetváření okolní krajiny, ale především druhové a početní složení místní fauny a flóry. Je nutno ovšem přiznat, že působení člověka nebylo vždy pro všechny druhy stejně destruktivní. Některé převážně živočišné druhy, měly z jeho působení na krajinu prospěch. Jednalo se především o drobnou zvěř, která našla v odlesněných plochách své nové biotopy (zajíc, koroptev, bažant). Některé druhy, které dříve obývaly lesní nebo kotonové prostředí, se vlivem velkoplošného zemědělství zcela adaptovaly na nově vzniklé biotopy a jejich populace se danému prostředí plně přizpůsobily (pole - srnčí zvěř). Slučování zemědělských podniků, scelování pozemků do větších bloků, nástup chemizace, dostupnost stále výkonnější a rychlejší mechanizace zapříčinily na začátku sedmdesátých let citelný úbytek převážně drobné zvěře, jejíž stavy se již nikdy nepodařilo vrátit do původních hodnot. Největší vliv především na populace drobné zvěře mělo scelování drobných pozemků na počátku kolektivizace venkova a vzniku JZD. Při rozorávání mezí, cest, likvidaci doprovodné zeleně a klučení remízků přicházela zvěř o svoje krytové, potravní a klidové možnosti. Na malých plochách zbylé trvalé zeleně docházelo a dochází k soustřeďování vysokého počtu jedinců. Ti jsou zde stresováni, dochází u nich k rychlejšímu přenosu a šíření nemocí (nákaz) a především drobná zvěř a mláďata spárkaté se zde stávají snadnou kořistí predátorů. Každý predátor, který prochází otevřenou zemědělskou krajinou, se prvotně zaměřuje na tyto fragmenty trvalé zeleně a nachází zde dostatek lehce dostupné potravy. Dnes se s velkými finančními náklady snažíme tyto chyby napravovat s lepšími či horšími úspěchy. Ne každý si však uvědomuje, že trvalá zeleň v krajině má nejen pro volně žijící živočichy ale také pro lidskou společnost nedozírný význam.
Význam trvalé zeleně v krajině

Veškerá zeleň v krajině se dá dělit podle několika hledisek a to například podle časového hlediska na trvalou (remíz, les) a dočasnou (travní porost, prutníky, topinambury), dále podle druhového složení, prostorového uspořádání, převažující funkce v krajině (tržně produkční, estetická, hygienická, půdoochranná aj.), podle způsobu vzniku atd. Při dělení záleží z jakého pohledu či profesního zaměření na krajinu pohlížíme. Vzhledem k mysliveckému využívání krajiny jsou pro nás nejdůležitější asi tato hlediska: ekologicky stabilizační, poskytnutí potravních, krytových, klidových a orientačních příležitostí, ovlivnění lokálního mikroklimatu, hygienická a estetická funkce.
Při hodnocení plněných funkcí zeleně v krajině nesmíme zapomenou na to, že zeleň a krajina jako celek nikdy neplní pouze jednu funkci, ale vždy plní celý soubor funkcí, které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Vlastní realizace výsadeb

Vlastní zakládání závisí na tom, jestli máme v úmyslu zakládat trvalou či dočasnou krajinnou zeleň. Trvalá zeleň nově zakládaná v krajině by měla být zahrnuta do tzv. Územních systémů ekologické stability krajiny (dále jen ÚSES), jako jednotlivé skladebné části ÚSES (biokoridory, biocentra, interakční prvky). Velkou nadějí pro jejich realizaci byly, a ještě stále jsou, komplexní pozemkové úpravy. V jejich rámci jsou pozemky pro plnění funkce ÚSES vyčleněny a geometricky odděleny. Skladebné části ÚSES pak vlastnicky přecházejí na obec. Tam, kde je málo obecních a státních pozemků jsou skladebné části ÚSES vyčleněny, ale zůstávají ve vlastnictví konkrétních osob jako společná zařízení. Zdánlivě jasná záležitost se v celém procesu komplexní pozemkové úpravy značně komplikuje vinou všech zúčastněných. Vlastníci pozemků - fyzické osoby a obce nechtějí poskytnout pozemky pro ÚSES. Nejčastějším důvodem je naprostá absence důkladného vysvětlení celé myšlenky ÚSES laické veřejnosti. Pokud se podaří v rámci komplexní pozemkové úpravy skladebné části ÚSES realizovat, obce často nechtějí převzít odpovědnost o další péči, protože ji pak musí financovat ze svého rozpočtu.
Projektová dokumentace jednotlivých skladebných částí ÚSES musí být vypracována v souladu s platnou legislativou, především zákonem č. 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny a jeho provádějící vyhláškou č. 395/92 Sb., jako dokumentace ochrany a obnovy krajiny. Tuto projektovou dokumentaci by měl zpracovávat autorizovaný projektant ÚSES. Na základě správně zpracovaného projektu je možno přistoupit k vlastní realizaci a žádosti o dotační tituly.

Příprava stanoviště a výsadba dřevin

Příprava půdy je činnost, která časově a technologicky předchází vlastní výsadbě a síji (zalesňování). Jejím cílem je zlepšení fyzikálních a chemických vlastností půdy, omezení konkurence buřeně (zbrždění nástupu plevelných druhů), zachycení jarní vláhy, zlepšení ujímavosti sazenic a rychlejší odrůstání kultury. Příprava pak může spočívat v důkladném hlubokém prokypření půdního profilu, dodání jemnozemě, apod. Při podzimních výsadbách na orné půdě je příprava půdy nutnou podmínkou pro uchycení a úspěšný vývoj výsadby. V minimální variantě je nutná podmítka, optimální je orba a smykování. V případě enormního zaplevelení je možno zvážit chemickou likvidaci plevele. Ve většině případů je vhodná celoplošná příprava půdy na prostoru určeném k výsadbě. Pozemek je pak udržován jako černý úhor nebo je zatravněn. Za biologickou přípravu půdy můžeme považovat zatravnění, použití předplodiny nebo vysazení porostu přípravných dřevin. Zatravnění je nutné provést v dostatečném předstihu před výsadbou. Při výsadbě odrostků na silně zabuřenělých pozemcích postačprovést pásovou přípravu půdy v místech řad sazenic a v meziřadí buřeň pokosit.
Výsadba přímo do orné půdy je nejméně vhodná. Vysoký obsah živin a velká zásoba semen plevelných druhů vede k rychlému zaplevelení pozemku. Plevelné druhy pak ohrožují sousedící pozemky.
Zatravnění představuje nejjednodušší a nejpoužívanější způsob biologické přípravy orné půdy určené pro výsadbu skladebných prvků ÚSES. Optimální je zatravnění a pravidelné kosení travního porostu nejméně rok před vlastní výsadbou. Během tohoto času dojde k dostatečnému rozvoji travního porostu a potlačení plevelů, stabilizuje se hydrický režim půdy a část přebytečných živin je odčerpána. Příprava půdy pro setí zahrnuje: zorání pozemku, smykování, vláčení a poté vlastní založení travního porostu. Výsevek činí 3 g - 7 g travního osiva na 1m2. Po zasetí travního osiva se pozemek uválí. Směs jednotlivých travních druhů musí být připravena podle podmínek dané lokality. Údržba v dalších letech je buď celoplošné kosení nebo kosení meziřadí 2x až 3x ročně.
Použití předplodiny před vlastní výsadbou může zpomalit a omezit nástup plevelných druhů a poskytnout vysazeným sazenicím dočasnou ochranu před vysycháním. Předplodina musí být nižší než vysazené sazenice a nesmí poléhat. Z tohoto důvodu je vhodné použití nízkorostoucího ječmene nebo pšenice (dlouho a účinně brání enormnímu růstu plevelů).

Výsadba sazenic

V základních prvcích ÚSES je vhodné uplatňovat všechny pro dané stanoviště původní druhy dřevin a snažit se k nim přidávat i různé druhy melioračních dřevin jako jsou: olše lepkavá (Alnus glutinosa), bříza bělokorá (Betula pendula), habr obecný (Carpinus betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata), aj. Tyto dřeviny jsou na růstové podmínky nenáročné a mohou růst i v podúrovni. Je vhodné je používat především v dubových, popřípadě bukových porostech, kde díky jim dochází k samovolnému čištění kmenů. Nutné je ovšem zamezit ochuzování bylinného patra příliš velkým zápojem ve stromovém patře v horizontálním zápoji.
Rozhodující podíl na ochuzování druhové diverzity podrostu má především změna dřevinné skladby ve prospěch jehličnatých monokultur a invazních druhů introdukovaných dřevin.
Základem výsadeb jsou prostokořenné lesnické sazenice 2/0, 2/1 o velikosti 40 - 50 cm, použitý spon je 1m x 1m nebo 1,5 m x 1 m. Jamky jsou velikosti 0,35 x 0,35 x 0,35 m. Při výsadbě listnatých keřů velikosti 40 - 60 cm je dostačující spon 1m x 1m nebo 1,5 m x l m. Jamky jsou velikosti 0,35 x 0,35 m. Prostokořenné poloodrostky (51 cm - 120 cm) a odrostky (120 cm +) jsou vysazovány v různých sponech, celkový počet sazenic i s keři kolísá od 500 ks až po 2500 ks na 1 ha. Velikost jamek je přizpůsobována velikosti sazenic a jejich kořenovému systému - většinou 0,50 x 0,50 m. Sazenice je vhodné opatřit kůly a individuálními chrániči nebo celý pozemek oplotit pro zamezení negativního působení zvěře na nově vznikající výsadby.

Lesnické způsoby výsadby kultur

Velká většina dosud založených skladebných částí ÚSES spočívá ve výsadbě dřevin a keřů. Cílovými společenstvy jsou zapojená lesní společenstva s přírodě blízkou druhovou skladbou nebo zapojená až rozvolněná společenstva stromů a keřů. Zakládání těchto společenstev se děje dvěma základními způsoby - technologiemi obvyklými v lesnictví, technologiemi používanými v sadovnické tvorbě nebo jejich kombinací. V zásadě se jedná o všechny způsoby běžně používané při zakládání a pěstění lesních porostů.
Při zakládání skladebných částí ÚSES se jako sadební materiál používají sazenice: prostokořenné nebo krytokořenné - rostliny vypěstované v umělých obalech naplněných substrátem
Krytokořenné sazenice (obalované) se používají zejména na extrémních stanovištích s nedostatkem jemnozemě, živin, nízkým pH atd. Tento druh sadebního materiálu umožňuje provádění výsadeb téměř celoročně po celé vegetační období. Značným problémem tohoto druhu sadebního materiálu jsou časté deformace kořenového systému.
Podle způsobu pěstování a velikosti sazenic rozlišujeme sazenice na semenáčky, sazenice, poloodrostky a odrostky
Pro vlastní výsadbu skladebných částí ÚSES doporučuji použít dvouletých až tříletých prostokořenných sazenic, na plochách náchylných k rychlému zabuřenění je vhodné použít odrostky nebo poloodrostky.
Výhody:
- snadná dostupnost sazenic obvyklých druhů dřevin produkovaných v lesnických školkách
- malé náklady na vlastní výsadbu - vyhloubení jamky a vysazení sazenice
- nízká cena sazenic
- dobrá ujímavost sazenic
- dostatek firem a jednotlivců, kteří mají zkušenosti s lesnickým způsobem výsadby
Nevýhody:
- omezený sortiment sazenic stromů a keřů z cílové skladby prvků ÚSES
- nutnost intenzivní ochrany proti působení zvěře a buřeni

Výsadba poloodrostků a odrostků.

Jsou to prostokořenné sazenice o věku 3 a více let, podle druhu dřeviny.
Výhody:
- vyšší a vyspělé sazenice jsou již při výsadbě nad úrovní buřeně
- na jednotku plochy je možné použít menší množství sazenic, které se může blížit cílovému počtu
- odpadá nutnost častého vyžínání, což snižuje náklady na péči o založené porosty
- při větším sponu a pravidelné výsadbě sazenic je možné použít mechanizaci pro vyžínání meziřadí
- při dosadbách a rozvolněných výsadbách je možno sazenice ochraňovat individuálními chrániči
- výhodné je použití při dosadbách částečně existujících skladebných částí ÚSES.
Nevýhody:
- omezený sortiment druhů dřevin, odrostky se ve všech lesních školkách běžně neprodukují
vyšší cena sazenice
- vyšší náklady na vlastní výsadbu - větší kořenový systém vyžaduje větší a hlubší jamku.
Výsadba sazenic v množství 5000 až 10 000 ks/na je výhodná pro svou účinnost. Při úhynu sazenic do 15 % (v jednotlivých případech i vyšším) není nutno dosazovat. Velkým kladem je ujímavost sazenic a brzké zapojení porostu. To je významné zejména na plochách, které byly původně ornou půdou a dále sousedí s intenzivně zemědělsky užívanými plochami. Zapojený porost postupně redukuje bylinné patro a vytlačí plevelné a ruderální druhy. Nutnou podmínkou je celoplošná ochrana výsadby oplocením, nevýhodou jsou značné náklady na vyžínání a to 2x až 3x ročně po dobu 3 až 5 let podle rychlosti odrůstání sazenic.

Manuální způsob výsadby sazenic

Běžně používané ruční způsoby výsadby sazenic při zalesňování jsou jamková nebo štěrbinová výsadba.

Jamková sadba

Jedná se o jeden z nejrozšířenější druhů sadby. Nejvíce se používá pro výsadbu dřevin s povrchovým a srdčitým kořenovým systémem, poloodrostky a odrostky. Velikost jamky a její hloubka jsou odvislé od velikosti kořenového systému sazenice. K hloubení jamek se používají nejčastěji rýče různých typů, sekeromotyka, motyka, případně motorové jamkovače. Jamka by měla být tak hluboká, aby vysazená sazenice byla ve vzpřímené poloze a kořenový krček byl v úrovni původního terénu. Na lehkých a vysýchavých půdách lze sazenice zasadit o 1 až 2 cm níže - sadba hlubinná. Výsadbě většinou předchází příprava půdy. Přípravu půdy je nutné provést pro jarní výsadbu na podzim předcházejícího roku, neboť zemina slehne stabilizuje se a zároveň promrzne, čímž se zlepší její fyzikální vlastnosti.
Kořenový systém musí mít v jamce dostatek místa a musí být pečlivě rozprostřen. Půdu je nutno důkladně umáčknout. Jamku můžeme překrýt obráceným drnem nebo nastlat mulčem.

Štěrbinová sadba

Jedná se o druhý nejrozšířenější druh sadby, který nevyžaduje přípravu půdy. Je používán pro semenáčky a menší sazenice s kůlovým kořenovým systémem. Je použitelný zejména na lehkých a humózních půdách. Nelze ho použít na půdách zamokřených, balvanitých a těžkých. Na půdách zabuřenělých je nutné nejprve provést narušení travnatého drn. Při tomto způsobu výsadby může při nekvalitně provedené výsadbě docházet k deformaci kořenového systému sazenice, což se může projevit při pozdějším růstu stromku (náchylnost k vývratům).

Dvojsadba

Na dané místo jsou vysazeny dvě sazenice. Nejčastěji je vysazována jedna meliorační a jedna cílová dřevina, čímž se zvyšuje ujímavost cílové dřeviny. Dvojsadba může být také způsob ochrany cílové dřeviny před nežádoucím oděrem kmínku při vytloukání paroží např. srnčí zvěří.

Mechanizovaný způsob výsadby

Na zemědělských půdách, které se většinou nacházejí v příznivých terénních podmínkách, kde chybí překážky (balvany, pařezy apod.), lze použít mechanizované výsadby. K tomuto účelu se používají speciální sázecí stroje. Ve většině případů není nutné při jejich použití provádět přípravu půdy, nebo se provádí jen narušení drnu. Velikost sazenic použitých při výsadbě je odvislá od typu mechanismu. Používáme jak prostokořenný, tak obalovaný sadební materiál. Nevýhodou tohoto způsobu výsadby při realizaci prvků ÚSES je obtížné využití při složitější prostorové a druhové skladbě.

Doba výsadby kultur

Při využití různých dotačních titulů pro financování výsadby připadá v úvahu pouze podzimní termín sázení. Z tohoto pohledu je nejvhodnější dobou pro výsadby období od října do poloviny listopadu. Sazenice již mají zdřevnatělé letorosty a jsou v dormanci. Výhodou je druhá růstová perioda kořenů, která připadá na tuto dobu (od konce srpna do zámrzu). Intenzivnější růst vykazují v tuto dobu kořeny listnatých dřevin.
Při jarní výsadbě je nutné dbát na to, aby sazenice byly v dormanci, rozhodně není možné použít rašící sazenice. Výsadba má probíhat v období, kdy se teplota pohybuje kolem 7 - 10 °C, tj. březen až polovina května. Tato teplota zaručuje nízkou transpiraci (vypařování vody z rostlin) i nízký výpar z půdy a je zároveň je již dostatečná pro růst kořenů. V případě použití krytokořenné (obalované) sadba dochází k prodlužení doby výsadby.

Základní způsoby výsadby na bývalé zemědělské půdě

Pro výsadbu je orná půda upravena smykováním a vláčením. Následuje vlastní založení výsadeb do předem připravené orné půdy. Po založení výsadeb je prováděna minimálně tříletá údržba. Sazenice jsou ožínány až 3x ročně po dobu tří let v závislosti na intenzitě zabuřenění. Meziřadí nemusí být vyžínáno.
Dalším způsobem může být výsadba sazenic do trvalých travních porostů a bylinných porostů vzniklých pravidelným kosením plevelných společenstev na orné půdě. Sazenice jsou vysazovány přímo do pokosených bylinných společenstev a trvalých travních porostů. Po založení výsadeb je opět prováděna tříletá údržba. Sazenice jsou ožínány 3x ročně po dobu tří let (při použití méně vzrůstných druhů trav a bylin je dostačující vyžínání 2x ročně).

Sadovnické způsoby zakládání skladebných částí ÚSES

Při zakládání výsadeb jsou převážně využívány postupy vycházející z jamkové výsadby s řadovým uspořádáním. Nevhodné je použití přerostlých dřevin, dřevin introdukovaných, šlechtěných kultivarů původních druhů dřevin. Nepřijatelné je i použití stromů se zapěstovanou korunkou (působí v krajině nepřirozeně a jsou i více náchylné k poškození). Stejně jako u lesnických výsadeb je třeba i zde klást velký důraz na následnou údržbu nejméně 3 roky po založení.
Vlivem otevřených poloh jsou výsadby často poškozovány suchem, větrem, výjimečně i mrazem. Zdrojem poškození porostů je i nešetrné obhospodařování sousedních pozemků (přiorávání, pojezdy mechanizace, posečení, vliv chemického ošetření kultur, splavování živin apod.).

Černý úhor

Na základě zkušeností z provedených výsadeb se ukazuje, že je vhodnější provádět výsadbu do alespoň rok zapěstovaných travinobylinných porostů. Tímto způsobem lze poměrně snadno redukovat výskyt především jednoletých vzrůstných plevelů. Založení travnatých porostů s předstihem je nutné zejména tam, kde byly součástí založení skladebné části ÚSES i větší terénní úpravy. Během roku se většinou upraví vodní režim pěstebního substrátu, zejména významná kapilární vzlínavost.

Výsadba do travního drnu

Výsadba do založeného travního drnu je o něco náročnější než výsadba do černého úhoru či do čerstvě založeného travního porostu. Při tomto způsobu výsadby je vždy nutné "stržení" drnu (v místě výsady dřeviny). Při výsadbě v rovině se osvědčuje sloupnutí drnu ve čtverci asi 0,4 m x 0,4 m a sloupnutý drn obrátit kořeny vzhůru na okraje vytvořeného výsadbového prostoru.

Spon a prostorové uspořádání při výsadbách kultur

Volba sponu sazenic vychází z velikosti sazenic, jejich ekologických nároků a z konkrétních podmínek na stanovišti. Mezi rozhodující faktory můžeme zařadit nároky jednotlivých druhů (např. na světlo), rychlost zapojení porostu, ohrožení výsadeb buření, klimatické faktory apod. Hustější výsevy a výsadby se rychleji zapojují a tím i utlačují buřeň a vytvářejí si rychleji vhodné mikroklima. Na druhou stranu si jednotliví jedinci více konkurují a snižuje se možnost použití mechanizace při péči o kultury. Je nutné si rovněž uvědomit, že spon ovlivňuje i růst sazenic a založeného porostu do budoucna. Při řídkých výsadbách je potlačen výškový růst a jedinci se více větví a obrůstají.
Minimální hektarové počty a následně spony dřevin pro obnovu lesa jsou uvedeny ve vyhlášce č. 82/1996 Sb. Počty jsou uvedeny v tisících kusech prostokořenných sazenic na hektar.
Prostorové uspořádání jednotlivých druhů v zakládaném porostu se řídí jejich biologickými požadavky a důvodem použití. Smíšení dřevin (jednotlivých druhů) se mění v průběhu vývoje porostu. Tím, že na ploše střídáme jednotlivé druhy dřevin jsme schopni reagovat na rozdílné stanovištní poměry (podmáčená místa, místa s mělkou půdou apod.) a působící činitele (bořivý vítr).
V přirozených společenstvech se vyskytuje především skupinové smíšení (skupiny různé velikosti), které se postupem času může změnit na smíšení jednotlivé.
Smíšení skupinové - plošně výrazné seskupení dřevin o velikosti 0,2 až 0,5 ha. Vhodné pro kosterní druhy dřevin (dub, buk, borovice, lípa).
Smíšení jednotlivé - dřeviny se v porostu střídají, aniž by tvořily nějaké útvary. Jedná se o nejčastější formy přítomnosti vtroušených dřevin v porostu. V dospělém porostu jsou takto zastoupeny dřeviny pomocné (javor, jasan, olše atd.) a meliorační (svým opadem mají pozitivní vliv na stanoviště) uvedené ve vyhlášce č. 82/1996 Sb.

Výchova a péče o založené prvky ÚSES

Ve významných prvcích ekologické stability (remízky, větrolamy) jsou základem péče metody přírodě blízkého lesního hospodářství. Tomu by nejvíce odpovídal les hospodářský s výběrným způsobem hospodaření. Je to les, který nejlépe využívá růstové prostředí pro stinné klimaxové dřeviny, který nejdokonaleji plní většinu tzv. mimoprodukčních funkcí lesa (půdoochranná, hygienická, estetická, zdravotní aj.) a velmi dobře odolává škodlivým činitelům. Tento způsob hospodaření by měl najít především své místo v prvcích ÚSES, kde ho lze na těchto malých plochách EVSK velmi dobře aplikovat. Mezi další vhodnou formu hospodaření patří podrostní způsob hospodaření, kdy se mladý porost obnovuje pod clonou dospělého mateřského porostu. To je zvlášť vhodné pro dřeviny, které v mládí vyžadují pěstování pod mateřským porostem (jedle). Je ovšem velmi náročný na závěrečné domýcení porostního zbytku, aby nedošlo k rozlámání již vzrostlého nárostu. Své použití v zemědělské krajině může nacházet při obnově větrolamů, kde pod ochranou starého většinou jednodruhového porostu dochází k odrůstání jiných náletových dřevin.

Péče o založené výsadby

Zdárný vývoj skladebných částí ÚSES je nemyslitelný bez vhodné a odborně prováděné péče. Pro všechny plochy by měl být vypracovaný podrobný plán péče s detailním záznamem všech provedených zásahů, výsledků průběžných kontrol a návrhů na řešení problémů.
Doporučovaná doba údržby je 3 - 4 roky základní péče (včetně výsadbového roku). Tuto péči je nevyhnutelné zajistit v rozsahu popsaném u jednotlivých souborů prací, zahrnující zejména ochranu proti vnějším vlivům, ožínání, sečení, vylepšování, ošetření skupin dřevin, příp. odstranění různých chráničů (bude-li to již možné).
Rozsah a způsob péče vždy závisí na stavu konkrétních porostů. Velmi důležitou složkou údržby je z tohoto pohledu péče o zatravněné plochy. Vzhledem k tomu, že výsadby skladebných částí ÚSES jsou zakládány na zemědělské půdě převážně do dobře vyhnojené půdy se značnou zásobou živin, bývá v prvních letech po výsadbě velmi bujný růst jak travin tak i ruderální vegetace. Včasné kosení v prvních letech po výsadbě je účinným opatřením ke zdárnému růstu dřevin i kvalitního travinobylinného porostu. Je vhodné kosit v prvních letech od výsadby po zapojení porostů po výsadbě nejméně třikrát a po snížení zásob živin v půdě snížit četnost kosení na dvojí během roku. Dobře se osvědčil zjednodušený způsob péče o trávníky, kdy se neprovádí ožínání sazenic pouze kosení meziřadí cepákovou sekačkou. Zabrání se tím případnému poškození kmínku sazenice strunou křovinořezu a zároveň se přerušením kapilárního zdvihu připraví vysazeným dřevinám vhodnější mikroklima pro extrémní letní teploty. Při výskytu agresivních a vzrůstných plevelů je však nutné kosit porost i v řadách založených výsadeb.

Prořezávky

Výchovné zásahy v kulturách a mlazinách se zaměřují na podporu dřevin odpovídající přirozené skladbě, na podporu původních dřevin, dostatečný vývoj korun, diferenciaci jednotlivých úrovní a zvýšení statické stability.

Probírky

Výchovné zásahy v založeném porostu mají zásadní význam pro jeho budoucí vývoj a druhové a prostorové uspořádání. Je nutné si uvědomit, že kvalita provedeného zásahu se projeví až v budoucnu a do značné míry se jedná o opatření ireverzibilní.
Není možné poskytnou přesný návod, jak provádět pěstební zásahy. Ty jsou podmíněny zejména nároky jednotlivých dřevin zastoupených v porostu, aktuálním stavem porostu a výchovným (pěstebním) cílem. Výchova porostů je samozřejmě detailně rozpracována v lesním hospodářství, odkud je možné některé principy převzít. Problémem zde je rozpracování výchovy především monokulturních porostů. Jedno pravidlo však lze přijmout bez obav - ,,méně, ale často". Je jím vyjádřena stará zkušenost, že lepší je častěji prováděný zásah o malé intenzitě, než intenzivní zásah po dlouhé době.

Několik zásad pro výchovu porostů:

* odstraňují se jedinci odumřelí, odumírající a napadení škůdci
* odstraňují se jedinci výrazně předrůstaví a obrůstaví
* uvolňují se jedinci nároční na světlo a cílové dřeviny
* meliorační dřeviny musí být zastoupeny rovnoměrně na celé ploše
* nepoužívat schématický zásah
* neprovádět v mládí výraznou redukci zápoje

Dosavadní velkou slabinou uvádění ÚSES do reality je následná péče a údržba založených prvků ÚSES. Existuje několik možností financování následné údržby:
* z obecního rozpočtu (např. i všeobecně prospěšné práce)
* z prostředků vlastníka pozemků
* z následných dotačních titulů (z programů MŽP, MZe, MMR)
* prvek bude založen s minimalizací nákladů na údržbu, ale s podstatně vyššími vstupními náklady.

Absence následné péče o založené porosty vede k maření celého záměru a dalším výdajům na nápravu.
Při vlastní výsadbě je nezbytné dbát na výsadbu druhů se specifickými ekologickými nároky na odpovídající stanoviště (podle projektové dokumentace). Dohlédnout na kvalitu provedených prací a důslednou ochranu vysazených sazenic.
Po výsadbě (1 - 3 rok) je třeba sledovat úhyn sazenic a jeho příčiny, rozvoj buřeně a plevelných druhů, účinnost zvolené ochrany výsadeb a stanovit opatření ke včasné nápravě - dosadba, vyžínání, nátěr repelenty, oprava oplocení, zálivka atd.

Ochrana založených porostů

Založení prvku je pouze počáteční etapou realizace výsadby. Další fází je ochrana a péče o založená společenstva a je možné říci, že tato fáze má pro budoucnost značný význam. Zde se do značné míry rozhoduje o tom, zda a jak rychle založený porost odroste negativním vlivům (buřeň, zvěř, vandalství), jaké bude druhové a prostorové uspořádání porostu.
V počáteční fázi je nutné zabezpečit ochranu sazenic před konkurencí buřeně a ochránit je před živočišnými škůdci. Zatravněné porosty je třeba ochránit proti sešlapávání či rozjíždění.

Ochrana kultur před živočišnými škůdci

Velmi vážným nebezpečím pro výsadby je zvěř. Za nejúčinnější ochranné opatření je možno považovat kvalitní oplocení. Na první pohled je to opatření dosti nákladné. Na druhou stranu se jedná o opatření velmi účinné, neboť zamezuje zvěři v přístupu k sazenicím, je to opatření dlouhodobé a do jisté míry komplexní. Chemická ochrana za použití repelentů (Nivus, Morsuvin, Lantacol, Aversol) není vždy dostatečně účinná, resp. neřeší poškozování kmenů zajíci, vytloukáním apod. Přípravky se nanášejí pomocí kartáčů, speciálních kartáčových kleští nebo nástřikem.
Je-li oplocení pravidelně kontrolováno a udržováno, zabezpečí ochranu po celou nezbytně nutnou dobu. Nejúčinnější ochranou před zvěří je kombinace obou způsobů ochrany.
Pro ochranu výsadeb proti hlodavcům mohou být použity rodenticidy, ale ty vyžadují speciální "staničky", které chrání přípravek před povětrnostními vlivy. V tomto případě lze spíše spoléhat na přirozené nepřátele a biologický boj. Stejně jako jsou do nově vzniklého biotopu přitahováni hlodavci, jsou přitahováni i jejich přirození nepřátelé.
Pokud by došlo k ohrožení výsadeb hmyzími škůdci je možné použít standardní metody a přípravky používané v ochraně lesů.

Přehled možností ochrany kultur před zvěří

Ochrana proti okusu
* oplocením pletivem (lze vícekrát použít)
* klasické dřevěné lesnické oplocenky )
* individuální ochrana - chemická ochrana, biologická ochrana


Ochran kultur proti buřeni

Ohrožení založených porostů buření je problémem, se kterým je možné bojovat dvěma základními způsoby - eliminovat její rozvoj nebo likvidovat narostlou buřeň.
K zamezení rozvoje buřeně je možné použít mechanické nebo chemické způsoby.
Chemická ochrana proti buřeni spočívá v použití herbicidů. Ty jsou vyráběny ve značném množství. Jejich použití by ovšem mělo být dobře zváženo, neboť s sebou přinášejí mnohé negativní účinky. Je důležité vzít v úvahu, pro koho byl daný přípravek vyvinut. Bezmyšlenkovité použití přípravků využívaných v zemědělství může vést až k úhynu sazenic a poškození okolního ekosystému. Jistější výsledky poskytnou přípravky používané v lesním hospodářství uvedené v seznamu přípravků na ochranu lesa. Důležitá je zde zejména dokonale zvládnutá technologie aplikace u chemických přípravků.
Z mechanické ochrany výsadeb je možné použít mulčování. Spočívá v zakrytí půdy materiálem, který znemožní růst buřeně. Mulčování dále zabraňuje tvorbě půdního škraloupu, zmírňuje extrémy v radiační bilanci a snižuje výpar z povrchu půdy. Jako mulčovací materiál se používá kůra, sláma, geotextílie apod. Mulčování je možné provádět celoplošně nebo kolem sazenic. Při použití materiálů jako je kůra, je nutné vytvořit dostatečně silnou vrstvu (asi 20 cm), aby nedošlo k prorůstání buřeně. Při použití některých druhů mulče může docházet k výluhům z kůry, štěpky a pilin, které jsou fytotoxické, což se projeví i úhynem sazenic. Dále je potřeba pamatovat na fakt, že při rozkladu těchto materiálů dochází k odčerpávání živin z půdy, zejména dusíku. Při použití geotextílií je základem kvalitní ukotvení, zejména u plachetek, jinak dochází k jejich nadzdvižení. Při využití mulčování často dochází k tomu, že kořenový systém je vytvářen v těsné blízkosti povrchu a rostliny mohou být poškozeny suchem. Negativním jevem při použití mulče i plachetek je větší ohrožení vysázených dřevin drobnými hlodavci (myši, hraboši), kteří v mulči nacházejí ideální životní podmínky.
Zajímavou možností je použití geotextílií, které obsahují různé druhy semen. Nejčastěji se jedná o travní, příp. jetelotravní směsy. Při tomto způsobu je tlumen rozvoj ruderální vegetace, jejíž semena jsou přítomna v půdě. Postupně pak dochází k růstu bylin, jejichž semena jsou obsažena právě v geotextílii. Takto vzniklý travní porost zlepšuje stanovištní podmínky.
K likvidování narostlé buřeně se používá dnes již klasické ožínání. To je možné provádět za pomoci mechanizace (sekačky, drtiče, křovinořezy) nebo ručně (kosy, srpy). Někdy se používá i tzv. ošlapávání.
Použití větší mechanizace je většinou limitováno sponem sazenic. Při tomto způsobu je likvidována buřeň pouze mezi řadami sazenic. K likvidaci buřeně je možné použít mechanismy, které zároveň kypří půdu (kultivátory, půdní frézy).
Pokosený materiál je vhodné rozprostřít kolem sazenic (mulčovat), tak bude omezen růst buřeně v bezprostřední blízkosti sazenice.

Ochranná pásma

Pro ochranu před negativními vlivy zemědělské a antropogenní činnosti zejména vlivem chemických prostředků, je vhodné v terénu vytýčit a udržovat ochranná pásma. Zároveň je vhodné se s nájemcem okolní zemědělské půdy dohodnout na snížení zátěže v okolí nově založených výsadeb postřiky při intenzivní zemědělské činnosti, aby nedocházelo především v počáteční fázi porostu k jeho zbytečné likvidaci herbicidy popřípadě arboricidy. Ochranné pásmo se počítá od okraje porostů směrem ven do okolí. Do ochranného pásma je vhodné provést výsevek travobylinné směsky, která slouží zároveň jako potravní a krytová možnost pro živočichy. Jeho kosení je vhodné provádět v období pozdního léta, kdy jsou ho již téměř všechna mláďata schopna při kosení opustit a dojde tak k minimálním ztrátám na tohoročním přírůstku.

Závěr

Ztrátu trvalé krajinné zeleně v zemědělských oblastech našeho státu odhaduje prof. Hromas na 2/3 až 3/4 původní plochy. Její úbytek nemá jen drastické důsledky na drobnou zvěř, ale stále více se projevuje při každém trochu intenzivnějším dešti ve formě vodní eroze.
Zavádění jednotlivých prostorových prvků ÚSES do venkovské krajiny nám pomůže zmírnit ty nejdůležitější příčiny úbytku naší drobné zvěře. Mezi tyto příčiny patří především nevhodná strukturu zemědělsky využívané krajiny a neustále se zvyšující snahy o nárůst produkce pěstovaných plodin na co nejmenší jednotce plochy s nástupem stále výkonnějších zemědělských strojů.
Vhodně prostorově uspořádaná zeleň v krajině a zabezpečení plnění všech jejich funkcí není tedy jen v zájmu volně žijících živočichů, ale i všech těch, kteří hospodaří na zemědělské půdě.

Publikace vznikla s podporou grantu č. 526/03/H036 Současný stav a trendy vývoje lesů v kulturní krajině
Ing. Roman JELÍNEK
Ústav ochrany lesů a myslivosti, MZLU FLD Brno

vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...