Časopis Myslivost

Prosinec / 2004

Dohledávka daňčí zvěře

redakce
Ukázka z nově vyšlé knihy povídek Zdeňka Hrušky Toulky zelenými příběhy. Autor, jehož někteří čtenáři znají již z jeho prvotiny Ozvěny z Hubertova revíru, přináší další čtyři desítky loveckých příběhů převážně z oblasti východních Čech. Příběhy jsou doplněny vlastními černobílými dokumentárními fotografiemi, osvěžující pro čtenáře budou myslivecké anekdoty na konci mnoha příběhů, zajímavé je pak doplnění knihy o lidové myslivecké verše dvou autorových kamarádů. Celkem 168 stran, formát 145 x 210 mm, lepená vazba s barevnou laminovanou obálkou, vydalo Vydavatelství Advertis v Ostravě v roce 2004.
Tento příběh začal celkem prozaicky, den před Štědrý' m dnem, zazvoněním telefonu. Volal mi kolega Jarda z Očelic, že další člen našeho sdružení, téhož jména, střílel před polednem v lese zvaném Jírovství, což je začátek mohutného komplexu lesů s názvem Křivina, na danělu, která po ráně odešla.
Domluvili jsme se, že se střelec pro mne a mého čtyřnohého společníka či spíše společnici, protože se jednalo o šestiletou fenku hladkosrstého jezevčíka, staví o půl jedné. Po tomto telefonu dosud klidně ležící fenka začala jevit značný neklid. Směji se a sděluji manželce - vidíš, ten pes snad rozumí i telefonu. S patřičným předstihem si začínám chystat potřebné věci a teď' teprve začal ten pravý indiánský tanec. Jakmile zazvoní klíčky od trezorové skříně, kde mám uložené zbraně, fenka se může samou radostí zbláznit. Uklidňuji ji tím, že ji dávám na zem vodítko a obojek, u kterého si lehá, ale stejně mě obezřetně pozoruje. Protože venku je minus sedm stupňů a fouká poměrně silný vítr, podle toho se strojím či spíše nabaluji.
Kolega ve stanovený čas přijíždí pro mne, zdravíme se a pomalu odjíždíme do uvedené lokality. Pro vysvětlení musím objasnit, že daňčí zvěř se v našem revíru vyskytuje v průběhu roku nerovnoměrně, neboť' na říji odchází nahoru do komplexů lesů Křiviny a vrací se až ke a nebo po konci roku. Společník mi při jízdě vysvětluje, že se šel podívat do této lokality po holé srnčí zvěři, když na lesní cestě, kterou pomalu postupoval, spatřil skupinu sedmnácti kusů daňčí zvěře vedenou silným daňkem, jež pomalu přetahovala přes ní. Stačil si vybrat menší danělu a na vzdálenost asi sto metrů, s oporou blízkého stromu, vystřelil. Daněla po ráně značila ránu, upadla na místě na zem, ale asi po pěti vteřinách, když střelec sledoval odbíhající skupinu, náhle vyskočila a směrem za odbíhající zvěří zmizela v blízké houštině. Kolega ani nestačil znovu vystřelit. Po patnácti minutách s kulovnicí v ruce se pomalu dostal na nástřel. Tam našel poměrně velké stříkance barvy a od běhů vyhrabaný prostor ve spadaném listí. Dál se již neodvažoval jít, aby případně zalehlou danělu nezvedl.
Přijíždíme na předem popsané ale i známé místo, kde již čekají další tři členové našeho sdružení. Po krátké chvíli se domlouváme, jdu se psem na místo nástřelu, kam mě následuje střelec, zbývající kolegové se přesouvají na představ, kdyby jsme postřelenou danělu zvedli. Po domluvené době nasazuji fenku na nástřel, ta evidentně postupuje po sem tam zabarvené stopě. Se zvětšující se vzdáleností začíná stále více a více barvy ubývat, když se přibližuji k těžko prostupné houštině, jsou už ojedinělé kapky barvy po deseti až patnácti metrech od sebe vzdálené.
Stojím před houštinou, za kterou čekají představení střelci, chtíc nechtíc sundávám fence obojek a pouštím ji hledat na volno. V rukou mám připravenou kulovnici a pomalu s daleko slyšitelným rachotem se prodírám vpřed. Co chvíli zarážím a naslouchám - nic není slyšet, ani sebemenší hlášení psa. Po projití houštiny následuje smíšený vysoký les, jehož podrost je tvořen rozsáhlými plochami ostružiny. Co chvíli zápasím s váznoucí tou kterou nohou, již nechce zrádná smyčka dobrovolně propustit. Po dalších asi sto metrech spatřuji před sebou silnici, po které s poměrně velkou intenzitou oběma směry projíždějí osobní auta. Jezevčík, který je na volno se pomalu začíná přibližovat k této pro něho nebezpečné překážce. Raději jej odvolávám k sobě, udýchaně přicházím naproti a připínám obojek. Se psem na vodítku docházím do míst, kde jsem jej před odvoláním spatřil. Sleduji jak pravděpodobně znovu nachází stopu a vede mě k cestě. Při pomalé chůzi sleduji spadané bukové listí, na kterém marně pátrám po barvě. Docházíme k cestě, která zároveň tvoří hranici mezi honitbami. Za mnou se objevuje kolega, který na danělu střílel, od nástřelu jsme vzdáleni asi tři sta padesát metrů. Zdá se mu zřejmě málo pravděpodobné, že šel jezevčík dobře, protože jsme šli téměř kolmo nahoru do táhlého kopce. Oba dobře víme, že těžce postřelený kus spárkaté zvěře jde většinou po vrstevnici nebo ještě raději z kopce dolů.
Po krátkém vyhodnocení situace se rozhoduji vrátit znovu na nástřel. Během chvilky nasazuji jezevčíka znovu na barvu. Pomalu jej společně sledujeme, znovu kontroluji jasně patrné kapky barvy, která se zvětšující se vzdáleností ubývá. Dostávám se znovu před houštinu, kterou tentokrát pomalu přes různé překážky s obtížemi prolézám a občas vyprošťuji zamotané vodítko. Stále však sem tam tentokrát nalézáme kapky barvy, v jednom případě i otěr ve výši spodní komory. Dostáváme se z houštiny, před námi je úsek vysokého lesa s podrostem ostružin. Pomalu přendávám a vyprošťuji vodítko, abych psa zbytečně nestrhával ze stopy. Čas od času znovu nalézáme nepatrné kapičky barvy, které nám potvrzují, že jdeme dobře. Dostáváme se přesně na místo u cesty, kam nás napoprvé dovedl pes. Před námi cesta, za ní mohutná asi šestihektarová houština, ale již u našich sousedů.
Rozhodnutí je jasné, sehnat hospodáře sousední honitby a pokračovat tam v dohledávce. Kolega mě opouští, jde pro auto a ještě s dalším členem našeho sdružení odjíždějí do Opočna, za hospodářem Radkem. Zůstávám sám se psem, znovu intenzívně přemýšlím o celé situaci, po chvíli pociťuji na zádech chlad, je stále ještě asi šest stupňů pod nulou. Po pro mne, ale i ostatní dva představené nimrody nekonečné půlhodině se vrací auto i s dobrou zprávou
zpět. Hospodář Radek se nemůže osobně dohledávky zúčastnit, ale, což je důležité, máme povolení blízkou houštinu prohlédnout.
Kolegové mizejí směrem za roh houštiny, já ještě domluvených deset minut čekám, aby stačili zaujmout patřičná místa. Přecházím cestu a nasazuji psa na znatelný ochoz vyšlapaný přetahující zvěří. Asi po pěti metrech nacházím poslední kapku barvy, pak už dlouho nic. Protože je houština stále více neprostupnější, pouštím jezevčíka znovu na volno. Zastavuji se a pozorně naslouchám. Asi po deseti minutách se ke mně vrací, znovu jej povzbuzuji k hledání. Ještě jej dvakrát vidím, potom mizí na delší dobu pryč. Začínám psa hlasitě volat, trvá to dost dlouho než se vrátil. Mám obavy, nejsme totiž daleko od cesty, odkud každou chvíli slyším projíždějící auto. Ještě pro jistotu prohlížím jezevčíkovi mordu, chlupy či střiž na ni nemá. Volám na kamarády, pomalu se vracíme k cestě k zaparkovaným autům. Nedá se nic dělat, postřelený kus, i když jsme byli přes půl kilometru od nástřelu, nikde není.
Když už se loučíme a sedáme do aut, přijíždí další auto se dvěma členy našeho spolku. Vystupují z něho kolegové Jarda a Josef. Ptají se co jsme tady dělali. Vysvětluji, že jsme dohledávali postřelenou danělu. A našli? Slyším otázku. Ne, nenašli, vyslovuji odpověď', jak v pohádce o pyšné princezně. Ale my našli, slyšíme již s dalšími nimrody, kteří se k nám vrátili od druhého auta. Nechápavě se společně na nově příchozí díváme. Pepa na to otevírá kufr své starší modré škodovky a k našemu úžasu tam leží hledaná nevyvržená daněla. Společně ji vyndáváme na lesní cestu a prohlížíme ránu. Vstřel je na lopatce pravého předního běhu, výstřel chybí.
Střelec Jarda vyvrhuje za pozorného dohledu nás všech danělu, pátráme společně po zranění, které má přivezený kus. Střela ráže 7x64 se o lopatku roztříštila, střepiny lehce zasáhly pravý lalok plic, další část zasáhla třetinu jater a jádro střely neprošlo. Tak proto bylo tak málo barvy na stopě, uvědomuji si. Ještě větší překvapení nás ale čekalo, když se dozvídáme kde naši kolegové, kteří šli lovit holou srnčí zvěř, náhodně našli již zhaslou danělu. Bylo to od našeho místa, kde jsme společně nyní stáli, ještě nejméně jeden kilometr a ještě k tomu v naší honitbě v lokalitě Mlaka. Nechtělo se nám ani věřit, že s popsaným těžkým zraněním daněla vlastně po třech bězích ještě tak daleko odešla. Znovu se ukázala všeobecně známá nutnost, vlastně povinnost, uskutečnit po dohledání postřelené zvěře, co je v našich možnostech i silách.
V tomto případě nám vlastně jen náhoda pomohla zachránit střelený kus zvěře před znehodnocením a ukázalo se, jak může být i daňčí zvěř při takto netypické a věřím, že i neopakovatelné deformaci střely vitální.


vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...