Časopis Myslivost

Prosinec / 2004

PROČ MÁME jelena lesního a ne evropského

Poznámky ke změnám názvů naší srstnaté zvěře  Jaroslav ČERVENÝ, Petr KOUBEK
V několika posledních letech se setkáme s dotazy a polemikami, proč se stále častěji v zoologických a mysliveckých časopisech a knihách užívá nové označení jelen lesní místo obecně známého jelen evropský. Tyto polemiky zvláště zesílily po vydání naší Encyklopedie myslivosti, kde jsme důsledně uváděli nové jméno. Odpůrci této změny převážně argumentují tím, že přívlastek evropský je tradiční a již u několika generací myslivců zažitý. Dále uvádějí, že myslivecká legislativa žádného jelena lesního nezná. Následnou konstrukcí pak zpochybňují např. nabídky těch subjektů, kteří lákají klienty na lov jelena lesního či osočují fotografy zvěře z neznalosti mysliveckého názvosloví. Vysvětlení této a některých dalších změn v zoologickém a následně i v mysliveckém názvosloví savců (resp. srstnaté zvěře) si vyžaduje poněkud delšího komentáře.
Každé vědecké odvětví má svoji odbornou terminologii. Základy té zoologické položil v roce 1758 švédský přírodovědec Carl von Linné (v latinské podobě jména Carolus Linnaeus), který začal důsledně používat pro všechny v té době známé živočichy dvojslovné latinské názvosloví. To znamenalo a doposud znamená, že vědecké jméno každého živočišného druhu se skládá ze jména rodového a jména druhového. Za vědecké jméno se udává ještě jméno autora popisu druhu. Jako příklad můžeme uvést prase divoké. Rodové jméno je prase (Sus), druhové jméno je divoké (scrofa). Celé vědecké jméno je prase divoké (Sus scrofa Linnaeus 1758). V době života Linnéa, i v dalších desetiletích, stačila jeho autorita a několika málo dalších významných osobností k tomu, aby byla pro jednotlivé druhy užívána jména, která sami vymysleli. Potíže ale nastaly, když zoologové, kteří pojmenovávali nové druhy, často nevěděli, že týž druh byl již popsán dříve někým jiným a pod jiným jménem. Kromě principu priority (podle něho mělo přednost dříve použité jméno před jménem použitým později) totiž neexistovala žádná jiná pravidla. Často se stávalo, že stejné druhy měly v několika zemích různá jména, nebo totéž jméno patřilo více druhům. Tyto okolnosti vedly k tomu, že v roce 1842 byl v Anglii vydán tzv. Stricklandův kodex, který poprvé upravoval principy zoologického názvosloví. S rozvojem deskriptivní morfologie, mikroskopie, terénních výzkumných metod, genetiky, biochemie a zlepšením komunikace se i zoologie velmi intenzivně vyvíjela. Nové znalosti umožnily revidovat představy o fylogenetickém vývoji, příbuznosti druhů, objevily se první poznatky o zeměpisné variabilitě druhů apod. Stále častěji byly někteří savci rozlišováni až na úroveň poddruhů. K jejich vědeckému pojmenování se využívá trojslovného latinského označení, např.: medvěd brtník (Ursus arctos arctos), liška evropská (Vulpes vulpes cricigera,), prase karpatské (Sus scrofa attila), kamzík apeninský (Rupicapra pyrenaica ornata) či svišť tatranský (Marmota marmota latirostris), apod.
Není proto divu, že i "Pravidla zoologické nomenklatury" byla upravována tak, aby odpovídala novým zjištěním. Poslední z nich byla přijata Mezinárodním zoologickým kongresem v Londýně v červenci 1958 (v češtině vyšla v roce 1962). Vzhledem k úrovni současných zoologických poznatků však i toto klasické dělení druhů postupně ztrácí na významu a současná zoologie (zvláště pak populační genetika) již často pracuje na úrovni populací či ještě menších skupin a zabývá se i hybridizací mezi skupinami, populacemi, poddruhy i druhy. To je však již trochu jiná historie, kterou se zde v rámci zjednodušení zabývat nechceme.
Spíše se zaměříme na česká jména živočichů a zejména srstnaté zvěře, která myslivce zajímají zajisté mnohem více než problémy vědeckého zařazování druhů. Tvorba českých jmen neměla dlouhou dobu jasná pravidla. Nejčastěji se překládala jejich latinská, německá nebo anglická jména. První široce přijatá pravidla tvorby českého názvosloví spolu s českými názvy živočichů jsou teprve z roku 1954, kdy Kratochvíl & Bartoš uveřejnili publikaci "Soustava a jména živočichů". Revize se českému názvosloví savců dostalo v roce 1975, kdy Hanák & Heráň publikovali "Přehled soustavy a české názvy savců". Tato práce vznikla po dlouholeté diskusi našich předních zoologů a ve své době byla ojedinělým počinem nejen v tehdejším Československu. Poslední publikovaný a tedy i oficiální seznam českých jmen savců vyšel v roce 1999 jako součást řady "České názvy živočichů", kterou vydává Národní muzeum v Praze. Autorem tohoto nejnovějšího názvosloví je náš přední odborník na savce M.Anděra.
Cílem každého nového názvosloví je především postihnout aktuální stav zoologických znalostí a zahrnout veškeré změny, které od posledního vydání vědecký výzkum přinesl. Názvosloví musí splňovat také řadu dalších požadavků. Především musí být české (resp. prosté počeštělých výrazů cizojazyčných termínů), bez logických nesmyslů, jednoduché a snadno zapamatovatelné. Je zřejmé, že pokud má splnit tyto základní požadavky, dostane se jistě do konfliktu se vžitými nelogickými názvy a různými předsudky. České názvy savců jsou ve většině případů dvojslovné a tak i jednotlivé poddruhy mají v českém názvu jen dvě jména, např.: jelen skotský (Cervus elaphus scoticus), srnec evropský (Capreolus capreolus capreolusi), rys altajský (Lynx lynx isabellinus ), aj. Od dříve užívaného českého trojslovného názvosloví se definitivně ustoupilo, např. jelen evropský karpatský. Naopak u některých velmi dobře známých druhů se používá i jednoslovný název, např.: nutrie (Myocastor coypus), los (Alces alces) nebo sob (Rangifer tarandus), přičemž poddruhy již mohou, ale nemusí mít název dvojslovný, např.: los evropský (Alces alces alces), sob arktický (Rangifer tarandus arcticus), ale karibu (Rangifer tarandus caribou). Česká druhová jména zpravidla vyjadřují nějakou charakteristickou vlastnost zvířete, nejčastěji morfologickou (jelen lyrorohý) nebo bionomickou (tchoř stepní) ale také zeměpisný název (srnec sibiřský) nebo jméno odvozené od jména významného zoologa či objevitele daného druhu či poddruhu (sika Dybovského) apod.
Přestože tyto seznamy jmen živočichů jsou výsledkem určité dohody skupiny odborníků, nemají závazný charakter. Mezi zoology je běžné, že názvosloví akceptují a ve svých pracích je používají. Bohužel ne všude je tomu tak stejně. Svědčí o tom např. neuvěřitelně stupidní překlady jmen různých živočichů, včetně zvěře v komentářích některých přírodovědných filmů. Myslivečtí odborníci a myslivecká legislativa přijímá zoologické názvosloví s určitou neochotou a se značným zpožděním. Proč tomu tak je nevíme. Na jedné straně myslivecká praxe akceptovala moderní názvosloví u siky (Cervus nippon), jelence běloocasého (Odocoileus virginianus) , tchoře stepního (Mustela eversmannii) či psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides), na straně druhé přehlíží desetiletí známá fakta. Jen na vysvětlenou, druh sika (Cervus nippon) má mimo dalších i poddruhy: sika japonský (Cervus nippon nippon) a sika Dybovského (Cervus nippon dybowskii). Nejdříve byla tato skutečnost uznána v odborné myslivecké literatuře (např. v učebnici Myslivost od Vacha a kol.1997) a později i v legislativě (Zákon o myslivosti z roku 2001). Obdobně se ze změnou jmen vypořádala myslivecká literatura a pak legislativa v roce 2001 i u jelence běloocasého, tchoře stepního a psíka mývalovitého. Všechny tyto tři druhy byly ještě v prováděcí vyhlášce z roku 1996 označovány za jelence viržinského, tchoře světlého a mývalovce kuního, ačkoliv pod novými jmény byly uvedeny v zoologickém názvosloví savců již v roce 1975. A nemyslíme si, že by nějakému myslivci někdy vadilo, že nevěděl zda střílí na jelena siku či siku japonského, jelence viržinského či jelence běloocasého nebo na mývalovce kuního či psíka mývalovitého. Mimochodem určitě ani žádnému současnému lovci, který u nás na některé z mála lokalit, kde se vypouští orebice nevadí, že podle myslivecké legislativy sice loví orebici horskou (Alectoris greaca), ačkoliv naše chovy ve skutečnosti produkují orebice rudé (Alectoris rufa) !!!
Aby vyhověli výše uvedeným podmínkám, museli se autoři názvosloví v několika případech uchýlit k nepopulární změně zažitého českého jména. Je třeba zdůraznit, že změn je minimum a že všechny navržené změny jsou logické a zcela vycházejí z nutnosti odstranit zažité nepřesnosti ve jménech jednotlivých druhů a sjednotit, popřípadě zjednodušit jednotlivá jména jejich poddruhů. Typickým příkladem, kde došlo k drobným úpravám, jsou ty druhy savců jejichž areál výskytu pokrývá větší část Evropy, Asie i Ameriky, a které na tomto rozsáhlém území vytváří řadu jasně vymezených poddruhů. A zde se konečně dostáváme k hlavnímu předmětu našeho článku - k jelenovi lesnímu. Tento druh se vyskytuje na větší části severní polokoule, včetně Severní Ameriky, v mnoha poddruzích. Wilson & Reeder 1993 jich uvádějí 65, česká jména dostalo v našem názvosloví však jen 23 nejznámějších a nejběžnějších poddruhů. Je zajisté nelogické, aby pod dosud užívané druhové jméno evropský byli zařazeni i jeleni žijící v Severní Americe jako např. wapiti západní (Cervus elaphus roosvelti), v Africe jako jelen berberský (Cervus elaphus barbarus) či v Asii jako např. jelen mandžuský (Cervus elaphus xantopygus). Bylo tedy nutné najít odpovídající a pro všechny jeleny společné druhové jméno dobře charakterizující tuto skupinu. Výsledkem je nové české jméno jelen lesní (Cervus elaphus), odstraňující nepřesné geografické označení druhu, jméno charakterizující nároky na životní prostředí všech jeleních poddruhů. Konečně toto jméno není zase tak úplně nové, protože se v již na krátký čas v minulém a předminulém století spolu s dalšími názvy (např. jelen či jelen červený) již v naší myslivecké literatuře objevilo. Naše jelení populace, náležející k poddruhu s vědeckým názvem Cervus elaphus hippelaphus, nese české jméno jelen západní. Slovenští jeleni, patřící poddruhu C. e. montanus mají české jméno jelen karpatský. Nutno však ještě podotknout, že poddruhové určení evropských jelenů je velmi sporné a spíše teoretické, neboť na tomto území velmi často docházelo k likvidaci původních populací a k následnému opětovnému zazvěřování jedinci z obor, kde kvůli získání větších trofejí běžně docházelo k záměrnému křížení jelenů různého geografického původu.
Poněkud jiný případ, kdy došlo ke změně zažitého českého jména, je u daňka. Jistě je i myslivcům známo, že se dnes uznávají dva samostatné druhy daňků. Daněk evropský (Dama dama) se vyskytuje v Evropě, daněk mezopotámský (Dama mesopotamica) na blízkém východě) a oba jsou v přirozeném zbarvení výrazně skvrnití. Logickým odstraněním nelogického českého jména bylo nahrazení dosud užívaného druhového jména skvrnitý za evropský. Na tuto změnu, obdobně jako u jelena lesního zatím myslivecká legislativa nezareagovala.
Důvodů pro změnu jména u nás žijícího jelence běloocasého místo jelence viržinského je hned několik. Ten nejzávažnější spočívá v tom, že je téměř jisté, že původní jedinci, kteří dali základ našeho chovu pochází ze severní části areálu výskytu jelence běloocasého, kde žijí pouze poddruhy O. v. borealis, O. v. dacotensis a O. v. ochrouros, nikoliv však O. v. virginianus.
Pro úplnost zbývá uvést ještě vysvětlení několika dalších případů, kdy došlo k úpravě dosud používaného jména. Tak dřívější jednoslovné jméno vlk (Canis lupus) bylo nahrazeno dvouslovným vlk obecný (současná myslivecká legislativa však používá názvu vlk euroasijský, což je jméno poddruhu). Kupodivu většina myslivců bez zjevných problémů vyměnila nepřesné jméno pro mývalovce kuního (s kunami tato psovitá šelma nemá opravdu nic společného) za nové a přesnější jméno psík mývalovitý. Stejně bezproblémová by měla být záměna i v případě tchoře stepního. Dosud velmi často užívané jméno tchoř světlý je vzhledem k tomu, že i v populacích tchoře tmavého se vyskytují zcela běžně světlé formy, zavádějící. Staronové druhové jméno stepní naopak zcela jasně determinuje vztah tohoto druhu k jeho nárokům na životní prostředí. Pokud se někomu podaří ulovit medvídka mývala, pak bude vhodnější úlovek označit jeho novým a přesnějším českým jménem mýval severní (Procyon lotor), což akceptuje i současná myslivecká legislativa. Úlovek řekomyši je ve skutečnosti nutrie (Myocastor coypus); současná myslivecká legislativa uvádí nutrie říční.
Jak si jistě pozorný čtenář všiml, změn v českých názvech zvěře není opravdu mnoho a pokud přece jen nějaké jsou, tak jejich zdůvodnění je logické. Setkáte-li se někdy příště s jelenem lesním, daňkem evropským, vlkem obecným, psíkem mývalovitým nebo mývalem severním, a o správnosti těchto názvů nezapochybujete, pak tento krátký článek splnil svoje poslání. O tom zda budou nová jména lovné zvěře přijata i v myslivecké praxi, totiž rozhodujete především vy. Ty z vás, kteří se chtějí o problematice českého názvosloví zvířat dovědět více, odkazujeme na publikaci: Anděra, M., 1999: České názvy živočichů II. Savci. (k dostání na adrese Národního muzea Praha).


vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...