Časopis Myslivost

Srpen / 2004

PERLIČKA KROPENATÁ jako zvěř

Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Jan KRČMA Středoevropský institut ekologie zvěře VFU Brno
Perlička kropenatá (Numida meleagris) je původní zvěří Afriky, kde také žije celá řada druhů, které však nemají většího významu. Patří sem perlička červenohlavá (Agelastes meleagrides), perlička modravá (Guttera plumifera), perlička chocholatá (Guttera edouardi), perlička supí (Acryllium vulturinum) a perlička černá (Agelastes niger). Pro perličku kropenatou byl podle FELIXE (1980) užíván také název perlička přilbová, který se dnes již nepoužívá. Její domovinou jsou savany od Etiopie až do jižní Afriky (včetně jihozápadní Arábie) a žije také v Maroku. Tvoří hejna čítající několik desítek až stovek kusů. Perličku poprvé domestikovali staří Kartagiňané a Egypťané, odtud se dostala do Řecka a Říma. V Řecku byla perlička původně pokládána za posvátného ptáka, zato v Římě dosáhla velké obliby pro zvlášť chutné maso. Na počátku středověku však domácí perličky z Evropy vymizely a teprve v 15. století Portugalci přivezli divoké perličky ze Západní Afriky zpět do Evropy a odtud pochází nynější chovy. U nás se za první ČSR chovalo kolem 27 tisíc kusů perliček, ale tento stav postupně klesal a dnes jde jen o několik zájmových, případně účelových chovů. Do druhů zvěře byla u nás perlička kropenatá (v zákonu uvedena jako perlička obecná) zařazena teprve až zákonem o myslivosti č. 449/2001 Sb. pro-to, že se často začala také uplatňovat v umělých chovech bažantů i koroptví. Zejména pro její ostražitost, neboť při vzniku nebezpečí svým varovným hlasem avizují perličky blízkost pernatých nebo srstnatých predátorů. Silným rámusem slyšitelným na velkou vzdálenost upozorní ostatní zvěř, která má možnost včas najít vhodný kryt.

Perlička jako živočisný druh
Perlička kropenatá má lysou hlavu, s rohovitou, kuželově utvářenou, asi 2 cm vysokou, v mládí načervenalou a později šedou přilbou. Oči má hnědé, obličej přechází v dolní části v srdčité laloky. Krk je vzpřímený, tenký, v horní části porostlý štětinkami místo peří. Trup je dlouhý a oválný, hřbet obloukovitě skloněný vzad, křídla jsou přilehlá k tělu. Ocas je silně sklopený. Běháky jsou hladké se čtyřmi prsty a bílými drápy bez ostruh. Peří na celém těle perliček má základní šedomodrou barvu a je poseto bílými skvrnami tzv. perličkami. Letky jsou zahnědlé, nepravidelně kropenaté (KÁLAL, 1967). Hmotnost perliček se pohybuje kolem 1 kg, ale cílenou plemenitbou je možné jejich hmotnost zvýšit až na 1,8 i 2,1 kg. Kohoutci se odlišují od slepiček podle hrbolu (přilby) na hlavě, který mají ovšem i starší slepičky, ale je menší. Jiný rozpoznávací znak se těžce hledá. Význam šlechtění se také odráží i v barevných odstínech a tím je možné se setkat s bílými, bledožlutými, hnědými a dalšími variacemi zbarvení perliček.

Způsob života perliček
V přírodních podmínkách žijí perličky v monogamii a jarní snáška vajec se pohybuje kolem 15 vajec a je možná i další snáška, ale již s nižším počtem. Na drůbežích farmách pojímání začíná obvykle v březnu a snáška končí v srpnu. Slepička sedí sama na vejcích 25 - 26 dní v krytém místě na zemi a kolem na stráži se zdržuje kohoutek. Po vylíhnutí mláďat se starají o hejno oba rodiče. Mláďata jsou velmi podobná koroptvím, značně živá a čilá. Zobáčky a stojáky mají oranžově zbarvené, na hřbetě jsou hnědobílé a jen břišní partie jsou světle zbarvené. Jejich životnost je značně větší než u domácích kuřat nebo kuřat bažantů a koroptví. Sbírají hmyz, drobná semena, uštipují trávu a byliny, s mladého křoví a stromoví konzumují také výhonky. Perličky dospívají ve věku 28 - 32 týdnů v závislosti na potravních a klimatických podmínkách. V našich podmínkách obtížněji snášejí jen extrémní mrazy, při kterých jim omrzají lalůčky. Při vysokém sněhu odlétají do míst s nižší vrstvou sněhu nebo k blízkosti zásypů, případně až k hospodářským budovám. Perličky jsou velmi ostražité, poměrně plaché, ale méně létavé a s malou náročností na potravu. V extrémních podmínkách se perličky využívají k ničení škůdců hmyzu v sadech a plantážních kulturách. Perličky jsou v prostředí velmi užitečné tím, že jedna perlička sesbírá za vegetační období až 4,5 kg škodlivého hmyzu a značné množství semen plevelných rostlin.

Chovy perliček
Chovy perliček byly založeny na produkci masa, které má specifické vlastnosti zvěřiny jako je barva, příchuť, jemná skladba vláken a vhodná šťavnatost. Maso má také příznivé množství plnohodnotných bílkovin. Sušina se pohybuje mezi 26,9 - 27,3 %, popeloviny 1,2 %, tuky 1,2 % a A - látky 21 - 23 %.
Pokud se chovají perličky ve výbězích mají vejce drsnější a pevnou skořápku s malými tečkami a s vyhraněnou ostřejší špičkou. Hmotnost vajec se pohybuje od 35 do 45 g. Žloutek má zvýšený obsah vitamínu A a karotenu. Vcelku jsou vejce výživnější než vejce domácí drůbeže. Proti chorobám jsou perličky více odolné než bažanti, koroptve i domácí drůbež.
Tak jako u ostatní pernaté zvěře i u perliček rozeznáváme tři způsoby chovu: divoký chov, polodivoký chov a krotký chov

Divoký chov
Divoký chov je u nás velmi málo rozšířen z toho důvodu, že v myslivecké praxi byli perličky brány jen jako prostředek k zabezpečení chovů pernaté drobné zvěře. Jejich potravní a existenční poměry jsou závislé převážně na jiných druzích drobné zvěře tj. na bažantech, koroptvích a orebicích. Potravní nároky u perliček ve volnosti nebyly v myslivecké praxi podrobně sledovány vzhledem k jejich malým počtům na lokalitách se značnými stavy bažantů. Ponechaly-li se perličky v honitbě do reprodukce příštího roku, ve většině případů skončil tento způsob jejich chovu nezdarem. Jen zcela výjimečně došlo k zasednutí perliček v blízkosti odchovných zařízení, která jsou chráněna před predátory. Nutno podotknout, že jde o druh, který je z větší částí domestikován a proto nelze očekávat ve směru přirozené reprodukce požadovaných výsledků.

Polodivoký chov
Polodivoký chov perliček je závislý na odběru vajec od volně žijících perliček. Z důvodu velmi malé reprodukce perliček v divokém chovu, se polodivoký způsob chovu téměř neprovádí.

Voliérový chov
Voliérové či umělé chovy jsou hlavním producentem nejen většiny domácí drůbeže, ale postupně i drobné pernaté zvěře. Násadová vejce se získávají od perliček odchovaných v zajetí. Chovné hejnko je možné držet v ohradách, případně na hluboké podestýlce v halovém systému nebo také v klecích v poměru 4♀: 1♂. Získaná vejce od perliček se neznehodnotí delší dobou skladování a lze je předržet ve skladu i více dní, aby bylo po vylíhnutí možné vytvořit větší hejno stejného věku. Vejce určená pro líhnutí je možné vkládat pod domácí drůbež. Jde o biologicky výhodný postup proto, že kvočny nejen vysedí kuřata, ale také je odchovají až do dospělosti s minimálními náklady. Také se využívá umělých líhní a vylíhlá kuřata se vkládají pod kvočny drůbeže až k odchovu. Často však kvočny kuřata nepřijmou nebo při větším početním množství kuřat, nelze zajistit dostatek kvokající drůbeže. Každá líheň i dolíheň se řídí provozním programem. Líhnivost u perliček bývá vysoká za předpokladu dodržení vlhkosti v dolíhni, aby nedocházelo k zasychání skořápkových blan, které ztěžují uvolnění mláďat ze silné skořápky. V těchto případech je vhodné pomoci odstraněním části skořápky. Chov perliček od vylíhnutí se provádí stejně jako u bažantů nebo koroptví. Je potřebné dodržet základní podmínky tj. pod výhřevným zdrojem 31 - 33 °C a postupně teplotu snižovat každé 4 dny o 2°C. Při příznivých venkovních podmínkách se perličkám od 5. týdne nemusí zapínat výhřevný zdroj. Kruhy kolem tepelného zdroje je možné odstranit po 10 dnech odchovu. Na 1 m² podlahy se počítá s 20 mladými perličkami. V odchovně je nutné zamezit nečekaným výkyvům světelného i zvukového zdroje, které mohou být příčinou ztrát umačkáním. Po 4. týdnu mají perličky snahu hřadovat. Jednotlivé tyče obsazují vždy odshora a od stěny. Perličky je možné vypouštět z místnosti do výběhu, jakmile venkovní teplota dosáhne 20°C, ale za podmínky, že se neurousají, případně nezmoknou. Do přírody se perličky vypouštějí až v dospělosti a to do míst, které odpovídají bažantí zvěři. Všechny odchované perličky se označkují (kroužky na stojáčky, křídelní značky apod.) Toto značení je důležité při výběru jedinců do chovu na příští sezónu. Vybírají se perličky do věku tří let a perláci do věku jednoho roku fyzicky a zdravotně zdatní.

Krmení perliček
Krmení perliček
nevyžaduje takové specifikace jako u bažantí zvěře, pokud se dodrží zásada předkládání čerstvé potravy. Požadavky na výživu perliček jsou podobné jako u slepic. Potřeba krmiva je úměrná tělesné hmotnosti (1,5 - 2 kg) a činí 100 - 120 g na kus a den. Pro velkochovy perliček se vyrábí speciální krmná směs. Vzhledem k tomu, že se perličky odchovávají v blízkosti bažantů, může se používat do 3. týdnů BŽ 1 a později BŽ 2. Také se využívají směsi pro kuřata K a pro nosnice NP v době snůšky. Krmná technika je stejná jako u domácích slepic. Do krmiva se přidává grit, který napomáhá trávení. Důležitá je samozřejmě dostupnost pitné vody a v dostatečném množství.
Skladba potravy pro perličky podle věku a období je vyznačena v připojených tabulkách (dle HAVLÍNA, 1983).

Význam a perspektivy chovu perliček
V poslední době, ve snaze nahradit mizející stavy naší drobné zvěře, přistupují myslivci k zavádění chovů nových druhů zvěře. Jedním z těchto druhů je právě perlička obecná, i když její dosavadní myslivecký význam je nepatrný. Jak již bylo uvedeno, tak její chovy se zejména uplatňují v umělých chovech bažantů. Perličky jako lovná zvěř nemají v důsledku domestikace všechny vlastnosti potřebné k jejich životu v našich podmínkách, a proto se s chovem perliček ve volnosti setkáváme velmi ojediněle. V případě nebezpečí se perličky snaží uniknout do úkrytu po zemi nebo zahřadují na větve vysokých stromů. Z toho důvodu není lov na perličky tolik oblíbený, jako na ostatní drobnou pernatou zvěř a často není dodržována ani myslivecká etika, která právem přísluší i tomuto lovnému druhu.


Přiložené dokumenty

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...