Časopis Myslivost

Srpen / 2004

Příběh srnců

Ing. Jan KAJZAR
Po loňské zimě, kdy bylo hned v květnu léto, mě navštívil kamarád a mimo jiné mi oznámil, že koncem srpna bude ženit syna a že mladí by měli rádi na svatebním stole i zvěřinu. Do srpna je moře času, a tak mu slibuji, že požadované dva kusy srnčí zvěřiny zajistím. Navíc mu rozvíjím teorii, jak to všechno udělat, aby zvěřina měla ten správný šmak, že nejlepší je zvěřina čerstvá, nemražená, tak dva tři dni odležená v dece samozřejmě v chladném sklepě, který mám k dispozici. Pak už záleží na umění kuchařek, které by se srnčím, pokud se plánuje svatební hostina na sobotu, začaly pracovat nejpozději ve středu.
S mysliveckým hospodářem sdružení jsem domluvil vše potřebné, probrali jsme pravděpodobnost ulovení srnce. Srpen se zdál ideální vzhledem k srnčí říji i vzhledem k tomu, že do té doby budou loveni srnci první věkové třídy, což nám umožňuje odlov srnců 2.a 3. věkové třídy.
Čas běží jako jelen .. a máme tady srpen. Počasí je letní, jako málokdo pamatuje taková tropická vedra, přes den vymetená obloha, noci jsou teplé a je to také znát na srnčí říji. Říjné páry potkáváme častěji než jiné roky, večer pod okny chalupy naslouchám pískání srny a těžkému dechu srnce, jež se rozléhají tichou nocí. Člověk by ten koloběh přírody mohl pozorovat donekonečna, a přesto se ho nikdy nenasytí.
Je pondělí. V sobotu se žení kamarádův syn, ve středu, no i ve čtvrtek by to taky ještě šlo, aby se kuchařky chytly práce. Utěšuji sám sebe, jak to jenom jde. Dodržím termín, který jsem tak "znalecky" předkládal svému kamarádovi!?
V lese je však nějaký klid. Ten pohyb minulých týdnů náhle ustal. Pod okny chalupy, na louce i v zahradě, kde pod ovocnými stromy je plno dobrot, je ticho. Namlsali se u "jiných slastí".Když večer vyjdu na pavlač, srnčí neodskakuje. Je po srnčí říji. Teď budou srnci odpočívat někde v houštinách, zalehlí, lízat si rány ze soubojů se svými soky a nabírat ztracenou sílu, kterou budou potřebovat na přežití nadcházející zimy. I já jdu odpočívat, abych zítra.
Je úterý. Na ranním lovu jsem viděl jen srny nebo srny se srnčaty. Začal jsem být z průběhu lovu mírně nervózní, a tak jsem zavolal mysliveckému hospodáři. S nadějí, že "ve dvou se to lépe táhne", jsme večer na lov vyrazili společně. Mohli jsme však jen konstatovat, že po srncích jakoby se slehla zem. Ostatně tak to hlásili i kolegové myslivci z okolních revírů. Srnčí říje je pro tento rok definitivně za námi.
Nastal čtvrteční podvečer, to jsem sám sebe přesvědčoval, že to v té kuchyni vlastně žádná věda s přípravou svatební hostiny není, ale po těle mi nebylo vůbec dobře. Když mi telefonoval ženich, jak to vypadá, hlásil jsem mu, že nemusí mít obavu a kdyby náhodou něco nevyšlo, tak mu moje žena napeče na svatbu buchty. Neznaje pravou situaci věci, uspokojen mým humorem, dále nevolal v dobré víře, že je vše v pořádku, což nebylo ani náhodou.
Tentokrát jsem si vyšel na lov s Jardou, vnukem mého dnes už nežijícího kamaráda, který nejen tráví u nás na horách prázdniny, ale je i obdivovatelem přírody. Před setměním jsme zasedli na pavlač horské chalupy, kterou její majitelé nenavštěvují moc často, když jsme předtím našoulali těsně u ní srnu s dvěma srnčaty, které jsme naštěstí nezradili. Po čtvrthodině čekání vyšla na louku pod chalupou samotná srna. Začalo se šeřit, když v okraji posečené louky vytáhl další srnčí kus. "Srnec," říkám Jardovi "odstřelový." Chvilku čekám, až srnec vystoupí z terénní vlny a zmáčknu spoušť kozlice - srnec jen nadhodí zadkem a s doznívající ozvěnou výstřelu nám mizí v okraji lesa. Nevím, co mám říct, Jarda také ne. Houstnoucí šero mě nutí jít dříve na nástřel, kde však nic nenacházím, tak postupujeme k hraně lesa, kam srnec odskočil, a podle zvuku, který slyšíme, jej zvedáme. "Od výstřelu je všechno špatně," říkám Jardovi. "Musíme nechat dohledávku na ráno. Už to, že jsme teď srnce zvedli, nám situaci jenom ztěžuje." Cesta k autu proběhla mlčky, večer doma mi do řečí také není. A tu noc před ranní dohledávkou znají skoro všichni myslivci, ta noc nestojí za nic.
Páteční ráno se klube jaksi pomalu, když mi v ruce zacinká spona na barvářském řemenu Brey - feny brakýře. Začne tancovat kolem a samou ochotou nastavuje krk na obojek s obrtlíkem, ví už, co bude následovat.
Tentokrát čekám v autě na manželku já. Nevím, jak skloubit dvě povinnosti - práci na pile a dohledávku. No, uvidíme. Ještě za šera přijíždíme na Plucnarku, což je samota tak na půl cesty k místu dohledávky. V pravém rohu louky odskakuje srnčí kus - mladý odstřelový špičák - a mizí v porostu. Deset metrů přede mnou mě pozoruje srna, skryta v travinách horské louky, šikmo nalevo od ní v půli louky další kus, srnec - starý vidlák, už o mně ví a rychle postupuje nahoru loukou k spásné hraně lesa. Rychle odkládám dalekohled a beru do rukou kozlici, opřu se o rezervu kola na zadních dveřích auta a střílím. V témže okamžiku pod srncem uhodí kule do stvolu travin, až to šlehne, a srnec mizí několika skoky v lese na horním okraji louky. "To přece není možné, zase tak blbě nestřílím" lamentuji.Zprvu nemám chuť jít ani na nástřel, vždyť jsem viděl a slyšel, kam kule uhodila, všechno se mi to honí v hlavě, zítra je svatba, jednoho srnce mám asi postřeleného ze včerejška, druhého teď možná chybeného. Ach, ty ruce, ručičky.
Samozřejmě že jdu na nástřel a dále k místu, kde mi srnec zmizel v lese, udělám pár kroků po suchém jehličí a vtom vpravo ode mne se zvedá zalehnutý srnec. Evidentně nemůže, je střelený na měkko. Rychle z lesa ustupuji. Začíná mi to vrtat v hlavě, včerejší značení srnce po ráně na měkko, nebo spíš na zadek, dnes na měkko.
Rozhoduji, že pojedeme dohledat včerejšího srnce a sem se vrátím potom.
Na místě včerejšího lovu připínám Brey barvářský řemen a ta mě z místa nástřelu vede k okraji louky, kde jsme včera slyšeli zvednutí kusu, dále šikmo vlevo mýtním porostem. Asi po 150 metrech se zastavuje a jistí do jednoho místa, smrkového podrostu. Dělám další chybu, že ji pouštím na volno. Fena hlásí a mizí někde daleko, zatímco já s manželkou prohledáváme místo po místu sami. Bezvýsledně.
Po dvaceti minutách je fena zpátky, znovu ji připínám a s povelem "Hledej" jdeme znovu po stopě, jenže mě teď nevede vlevo, ale mírně doprava a po 80 metrech mě Brey přivádí k zhaslému srnci, odstřelovému vidláku. Rána na měkko se mi potvrzuje. Tak sláva, asi se to začíná obracet k lepšímu.
Rychle včerejšího srnce vyvrhuji a vracíme se k místu ranní příhody, což je autem tak patnáct minut. Vím, že je srnec postřelený, stále ho vidím, jak se těžce zvedá, přemýšlím v autě, jak na to. Daleko určitě nebude, spíš to vidím na dostřelnou ránu. Vybízím ženu, ať jde se psem, já vepředu s připravenou kozlicí. Ranní místo není problém najít, když vstoupíme do kraje porostu, zalehlý srnec se zvedá, a v tom okamžiku střílím. Byť jsem měl srnce v křížku, kule uhodila jinde, chybil jsem. Manželka pouští fenu, ta srnce strhává a ukončuje lov.
Uf,uf,uf. Cestou v autě přemítám nahlas o střelbě a manželka asi také zapřemýšlela nad mými "střeleckými úspěchy" jen ledabyle prohodila: "Flinta mi spadla, když jsem ji přenášela z auta domů." Znáte ty lovcovy výmluvy?! Tak , tak je to tedy! Anebo se mám na co vymluvit? Hlavně že to dobře dopadlo, máme v kufru auta dva srnce. Opět vzdávám hold naší feně Brey! Nakonec obě "ženské" se vyznamenaly! Svatba bude! Doma rychle srnce vyrušuji a v hodině dvanácté dopravuji kuchařkám. Lovecká vášeň a svědomitost jsou silnější než pracovní povinnost.
Ihned se pouštím do preparace trofejí. Otevírám svírák srnce střeleného dnes ráno a strnu. Z horního patra nad lízákem vidím čnět hrot výsady parohu asi 3 - 4 cm dlouhý. No, to snad ne, jak je to možné? Volám Jurovi, mysliveckému hospodáři, a popisuji mu tu srnčí hlavu. Jura říká, že se za chvilku u mne zastaví, je zrovna pracovně poblíž. Po podrobném prohlédnutí hlavy zjišťujeme, že srnec má vpíchlý paroh za levým světlem a zalomený tak, že v srsti není vůbec vidět.Nemůžeme tomu věřit, že s takovým zraněním se srnec choval zcela normálně, nicméně pobodaný nebyl dlouho, rána byla poměrně čerstvá, nezahnisaná. Diana tomu chtěla, aby byl uloven, a tak nebyl vystaven dlouhým mukám pomalého zhasínání. V duchu se mu omlouvám za tu ránu na měkko.
Jak se příběh mezi srnci asi odehrál? Určitě zranění pochází ze srnčí říje, kdy se soupeřilo o srnu. A kde je ten protivník, kterému chybí parůžek, jehož délka je skoro 13 cm? Jaké paroží vůbec nosí? Je to škůdník špičák s ostrými hroty, nebo je to jen výsada, kterou probodl protivníkovi hlavu? Pokud ano, jaká je výška paroží? Kolik mu bude let, když pobodal starého zkušeného srnce zpátečníka, který určitě prošel nejedním soubojem? Jak se souboj odehrával, když rána parožím byla vedena zezadu od světla směrem k větrníku? Tyto a jiné otázky probíráme s Jurou při kalíšku dobré slivovice. Teorií je mnoho. Přijíždí kamarád a místopředseda Standa a svorně se dohodneme na tom, že musíme srnce s ulomeným parohem najít, případně ulovit.
Asi za týden volá kolega Petr, že střelil srnce s ulomenou zadní výsadou ve vidlici. Vysoký, asi pětiletý, nerovný šesterák byl uloven necelý kilometr od místa, kde padl jeho sok. Příběh srnců se uzavírá. Ne však na dlouho. V příštích říjích se utkají znovu jejich potomci. Kdo bude tentokrát vítězem? Kdo to ví?
A závěr? Svatba dopadla prý dobře, všem prý chutnalo, což jsem ale nemohl posoudit.Ač jsem byl pozván ke svatebnímu stolu, svatby jsem se, k mé lítosti, nezúčastnil. Slivovice byla silnější, ale k odpovědím na otázky jsme se nepropili.
vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...