Časopis Myslivost

Srpen / 2004

SRNČÍ ŘÍJE

Zdeněk KRATOCHVÍL
Ten rok, po zastavení výroby firmy, kde jsem celý život pracoval, jsem prvně v životě zažíval pocit neomezeného množství volného času, který jsem se rozhodl využít k nafotografování srnčí říje, včetně pokládání, a to pokud možno trofejově co nejsilnějším srncem. Problém byl, že o žádném takovém jsem nevěděl, v podhorské honitbě byli převážně srnci dost průměrní, někteří sice i se slušnou výškou paroží, ale neměli potřebnou hmotu ani perlení a tak jsem musel spoléhat na náhodu. A ta samozřejmě v říji není vyloučena, naopak, vícekrát jsem v tu dobu potkal srnce, o němž jsem do té doby neměl tušení.
Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno, vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy. Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.
Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.
Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít! Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění sestáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.
Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou.Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.
Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.
Podíval jsem se na počítadlo snímků, stálo mě to skoro celý film. S hlavou plnou dojmů a kamerou plnou úlovků jsem vyrazil k domovu.

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...