Časopis Myslivost

Říjen / 2005

Jsou společné lovy budoucností české myslivosti?

Myslivost 10/2005, str. 10  Jiří KAMLER & Jan DVOŘÁK
Myslivost podobně jako ostatní obory lidské činnosti zažila v průběhu své existence řadu podob. Měnil se její význam pro výživu lidí, společenská prestiž a dostupnost širokým vrstvám obyvatelstva i oblíbené a používané způsoby lovu. Dnešní podoba myslivosti a podmínky, za kterých ji provozujeme, jsou proto výsledkem historických zkušeností našich předchůdců a atraktivity této činnosti v dnešní době, ale také tolerance a přístupu nemyslivecké veřejnosti a politické a právní situace naší společnosti.



Přes poměrně úzké mantinely, ve kterých se při provozování myslivosti pohybujeme, máme přece jen významný díl pravomoci i odpovědnosti za to, zda myslivost harmonicky reaguje na potřeby krajiny a ekonomické požadavky ostatních zde hospodařících subjektů, nebo jde spíše "proti proudu" a porušuje rovnováhu v přírodě či staví bariéry mezi nás a zbytek společnosti. Asi nejvýznamnějším prostředkem, který máme k dispozici je lov, jež nám přináší potěšení a užitek, a je prostředkem k udržování přiměřených stavů zvěře v prostředí, v němž chybí některé přirozené regulační mechanismy. Jde ale také o aktivitu, která významně zasahuje do života zvěře a je těžce přijatelná pro část veřejnosti. Z těchto důvodů je pro budoucnost naší myslivosti důležité hledání takových způsobů lovu, které budou co nejméně konfliktní a je pravděpodobné, že se spektrum loveckých aktivit bude dále vyvíjet. Pokud se podíváme do několikasetleté historie lovů na našem území, můžeme pozorovat významný odklon od velkých společných lovů spárkaté zvěře s velkými výřady, organizovaných pro vybranou loveckou elitu množství myslivců z povolání, k lovům individuálním, kdy při výkonu práva myslivosti převažují zájmoví myslivci, mající jiné zaměstnání pro obživu.

Od lovu v dnešní době požadujeme mimo efektivity vlastního získání úlovku i kvalitní lovecké zážitky, vyhovění požadavkům na ochranu zvěře proti týrání, omezení konfliktů s veřejností i co nejmenší zneklidňování zvěře při loveckých aktivitách. Tyto požadavky jsou částečně protichůdné a hledání optimálního způsobu lovu proto bude vždy určitým kompromisem. Proto je vhodné věnovat této oblasti trvalou pozornost a hledat co nejlepší řešení.

Pro lov spárkaté zvěře jsou u nás výrazně preferovány individuální způsoby lovu a na společných lovech lovíme jen některé druhy a to ještě s omezením na mladou a samičí zvěř. Tento stav je určitou přetrvávající tradicí, která uživatelům honiteb přináší jistá omezení a nemusí být vždy ku prospěchu kvalitě hospodaření se zvěří. Proto jsme se snažili shrnout poznatky o výhodách a nevýhodách společných lovů a perspektivách jejich využívání u nás. V řadě okolních zemích s podobnými tradicemi i přírodními podmínkami je přitom možnost využívání společných lovů větší. Za hlavní nedostatek společných lovů je považována střelba na zvěř v pohybu, kdy má střelec často jen minimum času na obeznání kusu a průběrný odstřel je tak značně omezen a také vyrušování zvěře.

Pokud jde o spolehlivé obeznání zvěře a zodpovědné provedení průběrného odstřelu nemusí společný lov znamenat zásadní omezení a vždy závisí především na zodpovědnosti a schopnostech střelce. Značný význam má i organizace lovu a volba střeleckých stanovišť. Z tohoto pohledu jsou nevhodná stanoviště na průsecích u houštin, kde se střílí opravdu jen na kus zvěře. Naopak v případě rozlehlejších lečí, kdy jsou střelci na přehlednějších místech je čas na obeznání zvěře dostatečný. Obrovskou výhodou je možnost vzájemného porovnání zvěře v případě, že vyjde více kusů pohromadě a také možnost lovu jedinců, kteří žijí skrytě uprostřed větších houštin. Proto je na dobře organizovaných společných lovech s disciplinovanými střelci možné provést průběrný odstřel v prakticky stejné kvalitě jako při běžném individuálním lovu.

Ani často vzpomínané vyrušování zvěře při společných lovech nemusí být v porovnání s pravidelným individuálním lovem významné i přesto, že lovecké aktivity mají na chování zvěře významný vliv. Z výsledků několika výzkumů vyplývá, že lovecké aktivity působí zvěři silný stres a mohou vést ke změnám útěkové vzdálenosti, či až opuštění oblastí s nedostatkem krytu a intenzivním rušením. Míra negativního působení na zvěř závisí zejména na frekvenci vyrušování a méně na jeho intenzitě. Proto bude zvěř méně stresována jedním či dvěma společnými lovy, na kterých se splní většina plánu lovu, než pokud zvěř bude denně vyrušována na pastevních plochách pohybem lovců. Je zřejmé, že po společném lovu dojde ke značnému zneklidnění zvěře a zejména černá či vysoká často změní lokalitu, ale během krátké doby se tlupy vrací na oblíbená stávaniště, kde mají celoroční klid. Naopak intenzivní individuální lov, zejména šoulačky a lov v noci vedou k trvalému opuštění nebezpečného prostředí. V lepším případě zvěř přejde na noční aktivitu a přes den neopouští kryt. Proto i v honitbách, které upřednostňují individuální lov je vhodné střídat období (např. týden) intenzivního lovu s delším obdobím relativního klidu - tzv. intervalový lov.
Z uvedených faktů vyplývá, že společné lovy mohou jak napomoci plnění plánu lovu, tak dokonce omezovat stres zvěře. Tento účel ovšem mohou splnit jen opravdu vážně míněné a dobře organizované akce, rozhodně ne náhodné vycházky při kterých se zkusmo protlačí několik houštin - co kdyby. Jejich účinnost je zpravidla menší jak nízká, zato však dokonale zneklidní veškerou zvěř v dané oblasti. Pravidelné opakování pak dokoná stres zvěře a výsledkem jsou unavení myslivci a těžce lovitelná zvěř, která se neodvažuje z bezpečí větších houštin. Jak to v nich vypadá se škodami na porostech je nasnadě. Užitek proto mohou přinést buď cílené akce na šetrně obeznanou zvěř v konkrétní houštině, nebo velkoplošné naháňky se slíděním, které postihnou plochu několika stávanišť zvěře a vedou k většímu výřadu. Právě naháňky se slíděním, kdy není obestavena určitá houština, ze které zvěř vyrazí a proběhne kolem střelecké linie do bezpečí, ale kde jsou střelci rozmístěni na velkém prostoru a zvěř je honci nucena do pohybu od jednoho krytu ke druhému po celou dobu naháňky, přinášejí i možnost pozorovat zvěř po delší dobu. Šance na ulovení správného kusu se tak významně zvyšují a za jediný den je možné obsáhnout průměrnou honitbu i ulovit podstatnou část ročního odstřelu. Stres zvěře bude při této dlouhé naháňce určitě vysoký, ale odezní a co je podstatné - nebude se opakovat na rozdíl od neustálého setkávání se s lovci při samostatném lovu. Takto ušetřený čas můžeme věnovat třeba zlepšování potravních možností zvěře, nebo zvyšování možností krytu v honitbě. Výhodu přináší i získání zvěřiny ve větším množství, kterou je možné hromadně vyšetřit, rozdělit či odvézt do výkupu.

Naše myslivecké předpisy těmto způsobům lovu bohužel příliš nefandí zřejmě z obav zneužívání společných lovů k tzv. vybíjení honiteb. Buďme ale realisté. Není to spíše tak, že ti kdo chtějí si prostředky najdou a tato omezení postihují spíše ty poctivé, kterým jde opravdu o kvalitu hospodaření se zvěří? Proto by snad pomohla větší volnost pro uživatele honiteb, protože jen oni nejlépe vědí v jakých podmínkách a s jakými stavy zvěře hospodaří. Společné lovy by také bylo vhodné přesněji definovat a stanovit podmínky pro jejich pořádání. Hlavně rozšíření počtu kategorií zvěře, kterou lze lovit na společných lovech, snad s výjimkou trofejově silných kusů. Proč například nesmíme na naháňce střelit přestárlou srnu trvale žijící v hustém křoví, slabé srnče či průběrného muflona? Obavy z odstřelu chovné zvěře nejsou příliš zdůvodněné, protože v první řadě jde o odpovědnost lovce a popisy průběhu plnění plánu lovu v posledních dnech roku, kombinované s přípravami silvestrovského veselí by nebyly zrovna důstojnou oslavou naší myslivosti.

Proto můžeme doporučit každému uživateli honitby i myslivci zamyšlení nad možnostmi využití společných lovů, které i přes náročnou organizaci a riziko neúspěchu např. změnou počasí přinášejí lovecké zážitky, dostatek ulovené zvěře a omezení stresování zvěře. Rozhodně ale nemáme na mysli vytrvalé a chaotické prohánění houštin v malých skupinkách lovců. Vedle zodpovědného a odborného přístupu uživatelů honiteb je potřebná i opora v legislativě, která by mohla podpořit rozšíření spektra druhů spárkaté zvěře, jež lze na společných lovech lovit.

Autoři pracují na ÚBO AV ČR v Brně a LDF MZLU v Brně


Zpracování dat...