Časopis Myslivost

Říjen / 2005

KVÍTKA Z ČERTOVY ZAHRÁDKY

Sakramentská filipojakubská trefa  František JANALÍK
Ukázka z nové knihy známého spisovatele Františka Janalíka – KVÍTKA Z ČERTOVY ZAHRÁDKY. Autor živě a převážně s úsměvným nadhledem vypovídá o pestrosti života mezi lidmi a divokou přírodou. Autor jistě všem čtenářům dobře známý vypráví zábavné, úsměvné a poutavé příběhy myslivců a lovců, pro zpestření ale přidá i krapet rybařiny a zahrádkaření. Ostatně vždyť i myslivci těmto zálibám často holdují. Příběhy jsou napsané nejen s humorným nadhledem, ale často i s překvapivou pointou. Knížka je voňavou kyticí příběhů obsahujících rozličná dobrodružství, napětí, humor, podivné čáry máry. S chutí se zasmějete komickým situacím i myslivecké latině. A protože matka Příroda stále svádí rozdílná pohlaví dohromady, jsou příběhy tu a tam okořeněny šibalskými kousky a šťavnatými milostnými avantýrami kvítek z čertovy zahrady. Kniha je bohatě ilustrovaná mistrem kresleného humoru Jiřím Wintrem – Nepraktou. Celkem 168 stran, formát 150x210 mm, pevná šitá vazba. Vydalo nakladatelství Plot v Praze v roce 2005, cena 189 Kč, ke koupi i na dobírku v Knihkupectví Myslivost.


Společnost zelené krve, která dlela během prvomájového odpoledne v hospůdce u svatohubertského suži objednali další pěnivou chmelovinu a jak kterýsi z nich vzletně řekl, "rozsoudili voňavé kuřivo všeliké", takže se v oblacích kouře chvílemi ztráceli jako věštkyně Pýthia v řeckých Delfách. A právě v té chvíli se rozproudilo povídání o právě prožité filipojakubské noci, kdy mládež pálila čarodějnice a děla se roztodivná kouzla.
"Chci vám teďka prozradit," začal své vyprávění fořt Laňka, "že jsme s hajným Vitáskem viděli nad mýtinou lítat setsakramentsky strašidelný stíny. Ech, nevím, co říct. Víte, měl jsem z nich takovej divnej pocit, že jsou rejem čarodějnic. Řeknu vám, já na pověry moc nedám a tím míň na ňuká čarování, ale co se mi na tom mýtišti přitrefilo, to mě děsí ještě teďka."
Fořt zmlkl, aby ty děsivé okamžiky spláchl pivem, zatímco holič Kudrnka jej netrpělivě pobízel" "Šmarjajózef, pane fořt, tak nás nenapínejte. No tak, ven s tím! Vo co vlastně šlo?"
"Vono to začalo tím," rozhovořil se opět Laňka, "že hajnej Vitásek prohlásil, že si teda ňuká létající stíny sestřelíme a hnedka uvidíme, vo co jako kráčí. Neměl jsem do toho pražádnou chuť, ale když Vitásek, jako obvykle, nic netrefil, zalícil jsem na nejblíž letící přízrak, a prásk! Měl jsem ale taky voko ze slepý krávy, takže jen dva tři bročky vo letící stín štrejchly. To však stačilo, aby se to strašidelný zjevení poroučelo zemi. Čert mi tu ránu nakukal, protože se to černý strašidlo zamotalo v trávě a najednou čáry máry fuk proměnilo ve starou a hrozně ošklivou čarodějnici. Hrklo ve mně jak ve starejch hodinách a já, taky ctitel vína, jsem si v duchu řek, že ,mladý víno, starý ženy, čertovo je nadělení!
Koukal jsem na tu bábu celej vyjevenej, jak obkročmo sedí na tom svým povětrným koštěti, jak se na mě mazaně zubí dvojka posledníma špičákama a skřehotá, že to nic, že brokama postřelený košťátko hnedle spraví čarovným zaklínadlem. Potom prej, zelenej chlapáku, se něžně pošmajchlujeme, horoucně se zlíbáme a nakonec se tak vášnivě pomilujeme, až se budou´krkonošský hory zelenat. Jó, jó, tak to ta babina řekla!" zdůraznil fořt,. "A taky mi prozradila, že jenom filipojakubská noc má tak velikou moc, protože je to jejich noc, noc čarodějnic.
Když jsem asi koukal jako zajíc březňák na novej sníh, tak mě lákala, ať prej neotálím, ať se vosmělím, že vona je ve věcech lásky a milování vyškolená na čarodějnický akademii, že mě může posadit za sebe na povětrný pometlo, abychom spolu mohli vodletět do čarovnýho světa plnýho rajskejch chvil."
"Poslouchejte, pane fořte," zasmál se učitel Písařík, "vždyť vy jste do našich filipojakubských zážitků přimíchal i mysliveckou latinu."
"Ale co vás to napadá?" bránil se fořt Laňka. "Všecičko, co jsem vám řek, jsem, na mou duši, v tý uplynulý noci, viděl! Proto teďka dobře našpicujte slechy, ať vám neunikne, jak k setkání s tou čarodějnou babiznou došlo. Tady je, přátelé, svatosvatá pravda; sotvaže na mě ta babina sáhla Švejka pařátama, začal jsem tak hrozitánsky křičet, že mě moje ženuška, starostlivá Majdalenka, hnedka probudila, a to celého zpoceného hrůzou."
Kryndapána," zaječel opět holič Kudrnka, "von, kujón jeden fořtovském, nás tady balamutí, jak se s hajným plahočili nočním lesem za pytlákama a nahatejma dívčinama, ale zatím si spokojeně chrupal v teplým manželským kanafasu. Bóže, vždyť von by se vylhal i čertům z pekla!"

Kterak opeření rytíři
tvrdě bojovali
Do místnosti v lesovně, v které si povídali možné i nemožné zážitky z toku tetřevů fořt Holín a myslivecký spisovatel Klíčovský, vstoupila manželka domácího pána a s lišáckým úsměvem pravila: "Jdu se na vás kouknout, vy kujóni, zdalipak něco nepotřebujete, ale taky, jestli tady s tou nahatou Dianou na obrázku vod mistra Neprakty nevedete ňuká hambatý chlapský poudání, abych se nemusela na starý kolena červenat jako růžička."
Na tom vyobrazení však nebyla Diana coby krásná bohyně lovu s lukem a šípy v božské pohodě, ale nanejvýš rozhněvaná na lovce Aktaióna, který ji předtím zvědavě okukoval, když se právě ona, panenská bohyně, chystala ve své oslnivé nahotě vstoupit do koupele. Krásné nymfy, podobné našim vílám a rusalkám, které pro svou velitelku tu lázeň připravovaly, však lovce zpozorovaly a spustily ječivý alarm, jako když je na nože bere. Dianu lovcova opovážlivost tak rozběsnila, že ho v tu ránu proměnila v jelena, kterého potom uštvali jeho vlastní psi a rozsápali ho na cimprcampr.
"Ano, římský učenec Seneca měl už na začátku našeho letopočtu pravdu," poznamenal spisovatel Klíčovský, "když tvrdil: "Žena buď miluje, anebo nenávidí; třetí možnost není." Tímto stanoviskem muži uzavřeli pár úsměvných úvah, neboť prameny se prý rozcházejí, zdali lovec spatřil Dianu v rouše Evině zcela náhodně, nebo zda ji docela přemožen touhou sledoval skrz blízké křoví.
No, ať to bylo v antické báji tak či onak, muži se paní fořtové dušovali, že všecičko, co si vypravuji, by mohl poslouchat bez častého pokřižování i místní skoro svatý velebníček, který má trochu pochopení pro hříšky mužů zelené krve. Jen prý vždy prstem zahrozí a řekne: "Vy kakraholti bezbožný, vy jste mi ale povedený kvítka z čertovy zahrádky!"
Paní Amálka docucala ze štamprlátka zbytek kořaličky, kterou jí mezitím spisovatel galantně nalil, takže jí ty její tvářičky přece jen zrůžověly. Snad proto si dodala odvahy a vyslovila přání: "Pane mistře, vy přece víte, jaký mám krásný vzpomínky z mládí na tetřeví toky, na písně těchto velkejch ptáků, který nám kdysi tokali svý milostný verše při tajuplnejch svítáních i kousek vod naší myslivny. Buďte teda tak hodnej a přečtěte nám, co jste pěkného napsal vo toku těch záhadnejch a pro vostražitost málokdy viditelnejch ptáků. No, něco z toho, vo čem jste se zmínil při večeři."
"Ale to nejde, paní fořtová," bránil se Klíčovský, "vždyť tato moje knížka teprve vyjde. Ale, stafraporte, počkat. možná. přece mám v notesu nějaké poznámky nebo i pasáže, které asi budou použité v knížce." Chvíli listoval, přemítal stránku za stránkou, až našel, co hledal. "Přečtu však, jak jsem předeslal, jenom část textu, neúplný fragment knihy, ale psaný celým mým srdcem." Václav Klíčovský zamáčkl zbytek cigarety a začal jednu ze svých romanticky laděných statí číst:
"Nad horskými velikány ještě ležela černá noc a kněžna Luna zaplétala stříbrnými pavučinami do svých čarovných tenat vše živé i neživé. Jakmile její čarovný paprsek pronikl mezi větvovím do přítmí smrku, probudil tetřevího kohouta, velkého černého ptáka, který protáhl strnulé tělo, otřepal se a napřed pozvolna, leč stále ohnivěji a vášnivěji přednášel svou předjitřní romanci, milostnou píseň zděděnou po předcích, vedenou tak silným pudem, jakým je pouze touha po druhém pohlaví, po sblížení s ním, po milování zajišťujícím plápolání posvátné pochodně života.
Světlilo se víc a víc, východ se již zbarvil nachem a černý pěvec stále přednášel svou podivnou notu. Napřed jako by suché větve klepaly o sebe, jako kdyby potůček bublal tísňovou skal, jako by jarní krůpěje odkapávaly z větviček do zrcadla tůně: napřed jednotlivě, nesměle, leč s postupujícím sluníčkem kapka stíhala kapku právě tak, jako se rozehříval rozvášněný pěvec. Tak začínala píseň tetřevova, jež se postupně zrychlovala v trylek zakončený výluskem, jako když zátka vylétne ž láhve šumivého vína při slavnostní chvíli. A potom sípavé a svištivé broušení: jako by sekáč kosu brousil, jako když vítr skučí ve skalách, jako by se dřevo třelo o dřevo při nárazech vichřice, jež náhle každou chvíli utichá, aby opět zasvištěla plnou silou jako píseň tetřevova, který pěje nový a nový verš, další a další sloku: "klip -- klip - klip - klipklip - klip - klip - gluk! - čivši - čivši - čivši - čivši!"
Pomalu se rozednívalo, za horským hřebenem na východě se nach oblohy měnil zlatitou září ještě ukrytého slunce. Sotvaže se však jeho zářivý kotouč vyhoupl nad hradbu lesní a pozlatil hřejivými paprsky vrcholky okrajových smrků, poté co první šípy sluneční zasáhly černého pěvce, zmlkl, aniž tušil, že kolem se plíží lovící liška. Na zemi však kohouta také čekaly roztoužené tetřeví nevěsty, vábící svého ženicha hlasem "gán, gán", znějící rozdováděnému kohoutovi jako rajská hudba, takže si nevšiml ani zrzky, ani dvou veverek, které vzrušeně povolávaly "čok - čok - čok" a honily se po kmeni stromu hned v sousedství roztokaného tetřeva.
Ten ale velice zneklidněl, když uslyšel z lesa praskot suchých větviček, lámaných křídly při prudkém a hlučném letu cizího kohouta a - jak se ukázalo - také soka. Vetřelec usedl nedaleko domácího pána a hlasitě zatleskav křídly vyzval jej k boji o revír, jehož se domácí kohout nemínil vzdát jen tak, bez boje. Ledvaže se rozpoutala bitka, rozprchly se vyděšené tetřevice po okolí. Opeření rytíři spolu bojovali nelítostně, uštědřovali si rány křídly i nebezpečnými zobany, až peří létalo, snažili se soupeře vytlačit z kolbiště nebo povalit a dostat jej pod sebe. Jakmile se to podařilo domácímu pánovi a jeho troufalý soupeř se ocitl pod ním, došlo k něčemu naprosto neočekávanému.
Obezřetné tetřeví nevěsty, které vždy tokajícího kohouta varovaly před nebezpečím, se ukrývaly bůhvíkde, a ti zápasící černí rytíři byli vydáni napospas silnějším útočníkům. Tak se stalo, že z blízkého křoví vyrazila velikým skokem liška uhlířka a vítězícího kohouta popadla za křídlo. Ten se ale nezalekl přesily a napadl útočnici mohutným klovcem, uštědřiv jí několik bolestivých ran, až zakňučela a svou kořist pustila. Cizí kohout mezitím využil situace a rychle odlétl. Kmotra zaútočila na domácího pána podruhé, nicméně narazila na hradbu křídel, pařátů a nebezpečného zobanu, jehož další klovnutí lišku na jedno oko oslepilo. Tím si tetřeví kohout zachránil život, neboť útočnice se otočila a co nejrychleji prchla z bojiště. Vítězný kohout se otřepal, srovnal pocuchané peří a důstojně odkráčel za svými slepičkami do stínu lesa. Tokaniště osiřelo. Však také začínal slunný jarní den, plný probouzejícího se života, příslib budoucnosti."
"Musím uznat, milej pane," povzdechla si Amálka, "že jste to napsal moc výstižně. Živě jsem si při vašem čtení představoval, jak jsme s manželem za mlada chodívali naslouchat tomu tajemnýmu tetřevímu toku. Ale teďka, babičko skákavá a dědečku hopsavej, před svítáním naslouchám už jenom pochrupování toho svýho fousáče," zasmála se a pohladila fořta po řídnoucích kučerách.
František JANALÍK
Zpracování dat...