Časopis Myslivost

Říjen / 2005

LESNÍ MYŠI

Myslivost 10/2005, str. 40  Text a snímky Jan RYS
Podzim bývá bohatý na lesní plody všeho druhu, ta doba je nejvhodnější příležitostí k poznávání malých hlodavců v lese. Lidé, když tu některého zahlédnou, mají pro něj jednotný název - lesní myš. Člověk více zaujatý přírodou umí ale rozeznávat různou čeleď hlodavce a ví, jak který se správně odborně nazývá. Ti malí savci, které při soumraku můžeme vidět jak si shánějí potravu, patří nejen k čeledi myšovitých ale také k čeledi křečkovitých. Myšovití se prozrazují velkými ušními boltci, černýma korálkovýma očima značně vystupujícíma nad úroveň srsti a dlouhým ocasem, dosahujícím délky dvou třetin jejich těla. Zpravidla je lysý, pokrytý zrohovatělou pokožkou. Čeleď křečkovitých má naopak ocas krátký a zavalitější tělo. Hlava je drobnější, tupě zakončená, s malými ušními boltci, jež se často ztrácejí v srsti. Nohy mají krátké přizpůsobené k životu v norách.


Jedním z nejobecnějších příslušníků této čeledi se kterým se běžně potkáváme v lese, je norník rudý. Určitě bývá všude tam, kde spadávají dozrálé žaludy a bukvice. Jeho kožíšek zářící červenavě rudě se nedá přehlédnout. Nejenom si na semenech pochutnává na místě, ale také si z nich dělá zásoby ve svých spižírnách. Mimo to rád slídí po hmyzu - leze za ním po křovinách a sbírá jeho larvální stadia. Tyto choutky má snad jediný za všech našich hrabošů. Dokonce se prý přiživuje na zdechlinách. Žije pospolitě v rodinných norách, ze kterých vzniká spletité bludiště s mnoha východy do skrytých chodníčků. Při větší početnosti výskytu umí působit lesníkům značné škody ohryzem kůry, jehličí a pupenů na lesních kulturách. V příznivém počasí se rozmnožuje po celý rok, hlavně v letech bohaté úrody semen dubů a buků.
V čase svého periodického přemnožování se za větší hojností semen do okrajů lesů často stahuje také hraboš polní. Mívá dost proměnlivou barvu srsti; nejvíce šedohnědou, šedožlutou či jen narezavělou. Aktivuje ve dne i v noci, má vysokou spotřebu potravy. Denně potřebuje 100 % až 125 % hmotnosti těla. Místo jeho výskytu je poznamenáno bohatou sítí ve vegetaci vykousaných a ušlapaných cestiček k obývaným norám. Hraboši polní se živí nejen stonky rostlin s listy, ale i semeny a kořínky. Při pravidelném přemnožování jim často dojde potrava, a tak u nich dochází ke stresovým projevům, kanibalizmu i onemocnění. Vzápětí nastane rychlé snížení jejich početnosti.
Čeleď myšovitých zastupuje v lese myšice křovinná, nápadná svými velkými lysými ušními boltci a vypoulenýma černolesklýma korálkovýma očima. Šedohnědý kožíšek hřbetu jí v bocích přechází pozvolna do bělošedého bříška. Přestože je více obyvatelkou otevřené krajiny, žije také v lesích nebo místech s roztroušenou zelení. Za potravu má různá semena a bobule, ale i drobné živočichy, za kterými se někdy pouští do mřížoví větví keřů. Nachází-li však dost kořisti na zemi na výšky si ani nevzpomene. V nebezpečí velmi rychle běhá a skáče až metrovými skoky. Pro svou vysloveně noční aktivitu je vybavena výborným sluchem; stavba oka jí neumožňuje barevné vidění. Na zimu se ráda stahuje k lidským příbytkům - do stodol, seníků i chatových osad.
Její sestřenice myšice lesní je největší z "lesních myší". Mnohdy dělá i odborníkům potíže ji rozlišit od myšice křovinné pro její proměnlivé zbarvení. Charakteristické má být na hřbetě šedo až rezavohnědé, od bílého bříška v bocích jasně ohraničené. Hrdlo označuje žlutavá skvrna, pro kterou byla dříve nazývána - myší žlutohrdlou. Ostatní vzhled je shodný s předchozí. Chování mívá neobyčejně čilé a mnohokrát se pohybuje velkými skoky. Zrovna tak hbitě šplhá po stromech a keřích za hmyzem, bobulemi nebo semeny. Člověk ji může zahlédnout velmi málo, protože opouští úkryt až dvě hodiny po setměn. Má vrozeno neobyčejně daleké cestování za potravou, její teritorium zabírá až dva hektary. Žije převážně ve smíšených lesích, od nížin až do hor. V zimě při velkých mrazech upadá do stavu jakési ztrnulosti.
Na severu Čech a na Moravě o něco nížeji, skoro do středu, lze se za bílého dne, ale sporadicky, seznámit s myšicí temnopásou, zcela podobnou dvěma předchozím. Jen černý nápadný pruh na hřbetě ji od nich odlišuje. Obývá pouze okraje lesů, více však ale křoviny kolem potoků, luk a zahrad. Úplně se vyhýbá souvislé lesnaté krajině. V potravě si nevybírá; svědčí jí zelené části rostlin, semena, ovoce, neopomíjí ani drobné živočichy, hlavně hmyz, a nezastaví se i před slizkými měkkýši nebo žížalami.
Proto kořist nehledá výše nad zemí. V zimě se spokojí jen s kořínky. Úkryt si vyhrabe sama; sestává se z několika vzájemně propojených nor. Sžívá se s blízkostí člověka a nejeví před ním velkou plachost.

Zpracování dat...