Časopis Myslivost

Říjen / 2005

Zlatý mundžak z Anglie

Myslivost 10/2005, str. 14  B. NANTL
Alespoň dva roky jsem v sobě nosil myšlenku - uskutečnit cestu do Anglie a pozorovat v přírodě u nás se nevyskytující druhy zvěře - mundžaka malého a srnčíka čínského, a kdyby to okolnosti dovolily, případně se i zúčastnit lovu této zvěře. Z návštěv různých mysliveckých výstav a veletrhů jsem věděl, že celá řada loveckých cestovních agentur tento lov ve své nabídce má. Různé okolnosti ale způsobily, že zůstávalo jen u přání. V polovině března se nepředpokládaně v mém časovém plánu našla časová mezera a na mundžaka jsem si vzpomněl. Z dřívějška jsem si pamatoval, že údajně nejvhodnější dobou lovu této zvěře v Anglii je právě polovina března. Byl pátek ráno jsem vzal telefon a položil otázku ohledně mého přání majiteli jedné cestovní agentury. Za dvě hodiny jsem měl k dispozici odpověď. Ano, je to možné, ale odlet v pondělí ráno, návrat v pátek pozdě v noci, k dispozici tři až čtyři lovecké dny, podle přání. Nelze však již v tak krátkém čase vyřídit licenci na dovoz vlastní lovecké zbraně do Anglie. Budu muset vzít zavděk zapůjčenou zbraní. V tento okamžik jsem v tom neviděl zásadní problém.


Následovala krátká porada s manželkou a pokyn pro přítele - ano, zajisti vše potřebné. V neděli jsem ještě stihnul krátké posezení s přáteli na hodnotící členské schůzi mysliveckého sdružení a v pondělí ráno jsme již seděli s manželkou v letadle směr Londýn, letiště Stanted. Na letišti nás čekal Charlie Harriman, asi třicetiletý myslivec, který nás na všech loveckých vycházkách doprovázel. Asi po hodinové cestě směrem na jih od Londýna následovalo ubytování v malém hotelu (spíše hospůdce) ve vesnici Greyt Missenden v panství Buckinghamshire. Ubytovací zařízení bylo vskutku historické, ale útulné, čisté a celkově velmi příjemné. Následovala krátká domluva ohledně doby lovu a ve čtyři hodiny odpoledne jsme již vyjížděli k první návštěvě honitby.
Mundžak malý patří do čeledi jelenovitých. Je to malý jelínek s výškou v kohoutku 40 - 50 cm, hmotnosti 8 - 12 kg. Paroží nosí pouze samci a každým rokem je přibližně v měsíci dubnu shazují. Je krátké a zahnuté a má pouze jednu postranní výsadu. Pučnice jsou nezvykle dlouhé a porostlé srstí. Důležitým znakem je pár špičáků v horní čelisti, dosahující délky až 2,5 cm.
Srnčík čínský patří rovněž do čeledi jelenovitých. Dosahuje výšky v kohoutku 45 - 55 cm a hmotnosti 11 - 14 kg. Je o něco menší než náš srnec. Má světlou, hnědočerveně zbarvenou, srst. Od ostatních jelenovitých se srnčík liší tím, že samec nemá žádné parohy. Jeho obrannou zbraní jsou horní špičáky, přeměněné v dlouhé kly, zřetelně delší než u mundžaka. Žije samotářsky nebo v párech. Samice je o něco menší než samec a nemá prodloužené horní špičáky.
Honitbu jsme navštěvovali tak, jak je to nejčastěji obvyklé i v našich honitbách při lovu brzy ráno a v pozdním odpoledni. Je třeba zdůraznit, že v polovině března zde bylo jaro zřetelně pokročilejší než v našich podmínkách. Zelená tráva kolem deseti centimetrů, na zahradách rozkvetlé jarní květiny, kvetoucí okrasné keře. Listnaté stromy, které v této části Anglie tvoří podstatnou část lesů, však ještě zelené nebyly. Pohybovali jsme se v mírně zvlněné krajině, se střídajícími se poli, loukami a smíšenými lesíky s převahou listnáčů. Naprosto charakteristické pro tuto část Anglie jsou živé ploty, někdy více či méně udržované, lemující prakticky vše - silnice, polní cesty, jednotlivé parcely ve vesnici, jednotlivá pole i louky. Živé ploty netvoří jen charakteristický ráz krajiny, ale tvoří především velmi dobré podmínky pro všechny zde se vyskytující druhy drobné zvěře. A právě drobná zvěř bylo to, co mě zde velmi uchvátilo. Vskutku si již ani nejsem schopen vzpomenout, zda jsem někdy v životě, byť na jaře, viděl ve volné přírodě takové množství drobné zvěře. Zajíci, králíci, několik druhů bažantů, koroptve, holubi hřivnáči, bernešky velké, to jsou jen některé druhy drobné zvěře, které jsme při každé vycházce měli možnost pozorovat v množství pro naše honitby naprosto neobvyklém.
Při naší první vycházce v pondělí odpoledne jsme po krátké jízdě lesní cestou zastavili u asi desetihektarové louky čtvercového tvaru, která byla z jedné strany lemovaná živým plotem podél silnice a ze tří stran smíšeným lesem s hustým křovinatým podrostem. Po zaparkování vozidla průvodce vytáhl zbraň a chystali jsme se na cestu k posedu, který měl být pro tuto chvíli naším místem lovu. Při pohledu na zbraň, se kterou jsem měl lovit, jsem nebyl schopen zakrýt rozpaky. Charlie držel v rukou kulovnici Sako finské výroby ráže .243 Win. Na tom by nebylo nic nepřirozeného. Ale - pažba černošedá z umělé hmoty, v místě připevnění řemene stavitelná sklápěcí podpěra, kovové části v barvě světlého kovu, puškohled Swarovski 6-24x/56 a na hlavni mohutný válec tlumiče. Zbraň, podle mého názoru téměř ideální pro použití pro hlídkování na střeše letiště v rukou policisty, ale ne v rukou myslivce, odchovaného našimi mysliveckými tradicemi. Moje rozpaky byly nepřehlédnutelné. Byl jsem však v zápětí ujišťován, že tlumiče na zbraních se v Anglii běžně používají.
Rozpaky jsou jedna věc, ale druhou věcí bylo, že jsem prakticky neměl na vybranou, pokud jsem chtěl lovit. Charlie tuto nepříjemnou chvíli vyřešil tím, že zbraň vzal na rameno a pomalým krokem odcházel do lesa k posedu. Je nutno zdůraznit, že to byla jediná rozpačitá chvíle za celou dobu pobytu. Kovový posed pro dvě osoby byl umístěn v lese, asi 200 m od okraje louky, pravděpodobně na dobře obeznaném ochozu pro zvěř.
Již v úvodu jsem zdůraznil velmi dobré stavy drobné zvěře v této části Anglie. Desítky minut na posedu toto konstatování jenom potvrdily. Při neustálém pozorování drobné zvěře se asi na 80 m ukázala v křovinatém podrostu statná liška. Protože jsme nebyli předem domluveni, jak se v takovém případě zachovat, nestřílel jsem. I když by to pro účely vyzkoušení si "chování" zbraně bylo dobré. Průvodce také chvíli váhal a než přišel pokyn ke střelbě, kmotra již stačila zmizet. Asi po dalších dvaceti minutách přiběhl typickým způsobem, trošku připomínajícím poklus černé zvěře, mundžak. Byl to mladý sameček s krátkou trofejí. Bylo zřejmé, že střílet nebudu. Využil jsem té chvíle a filmoval jsem. Byl to první mundžak, kterého jsem v přírodě viděl. Po dvou minutách zmizel směrem k louce.
Asi po dvaceti minutách jsem zaregistroval v podrostu další pohyb, ale směrem od louky. Upozornil jsem průvodce, od kterého v zápětí přišel pokyn ke střelbě. Tiše mi naznačil, že se jedná o velmi dobrou trofej. Zvětšení puškohledu jsem měl nastaveno již od počátku sezení a tak nebyl velký problém dobře zamířit. Asi na vzdálenost 80 m jsem lehce stiskl spoušť, a mundžak zůstal v ohni. "Lovecká zbraň" se při výstřelu prakticky ani nepohnula. Zpětný ráz a ani typické zvednutí hlavně se vůbec neprojevilo. Výstřel nebyl hlasitější než výstřel z malorážky. Technicky téměř dokonalá zbraň, ale ne pro naše pojetí lovu.
Na posedu jsme zůstali ještě asi deset minut. Poté následovalo ošetření úlovku a nezbytné fotografování a filmování. Rozdíl v mysliveckých tradicích se projevil také v tom, že sice následovalo blahopřání k úspěšné ráně, ale bez našich nezbytných - úlomku a posledního hryzu. Uloven byl asi pěti až šestiletý mundžak (podle vyjádření průvodce). Věk neodhadoval podle chrupu, ale podle celkového zhodnocení těla a trofeje mundžaka. Na dotaz podle čeho věk stanovuje mi jasně neodpověděl.
Po ošetření jsme mundžaka nechali ležet přes kmen padlého buku a šli jsme pomalu šoulat hlouběji do lesa. Asi po třiceti minutách jsme na nezřetelné cestě spatřili dalšího "trofejového" mundžaka. Po jeho obeznání jsme se posuňky domluvili, že střílet nebudu, i když jsem před započetím lovu deklaroval zájem o odstřel dvou mundžaků a jednoho srnčíka čínského. Shodli jsme se, že není nutné abych oba mundžaky ulovil při první vycházce, když jsem měl před sebou ještě tři dny pobytu. Bylo zřejmé, že šance na ulovení jsou velké.
Po asi půlhodinovém šoulání jsme se vrátili k úlovku a směřovali k louce a k autu. Začalo se pomalu stmívat. Po příchodu k louce jsme v protějším rohu, na vzdálenost přes dvě stě metrů, spatřili siluetu mundžaka. Průvodce okamžitě lehl na zem a puškohledem zvěř obeznával. Já jsem filmoval. S ohledem na vzdálenost se mi to sice podařilo, ale žádné významné detaily vidět nebylo. Vtom jsem zaregistroval vzrušené pokyny průvodce s výzvou k okamžité střelbě. Zprvu jsem nechápal. Byli jsme přece dohodnuti, že pro dnešek jeden mundžak stačí. "Střílej, je to mimořádná trofej. Takového již určitě nepotkáme!" Asi moje balení kamery a příprava na střelbu nebyly dostatečně rychlé. Průvodce mě neustále pobízel. Po pravdě musím říci, že se mi nechtělo mou "standardní", více než stokilogramovou, postavu pokládat do bláta na zem. Více se mi líbil vyvrácený buk, asi patnáct metrů od nás na okraji louky. Naštěstí byl vyvrácen tak, že s dobrým výhledem na louku mi tvořil podpěru v ideální výšce. Od tohoto okamžiku jsem již mnoho času nepotřeboval. Průvodce, který měl v dalekohledu dálkoměr, mě informoval, že mundžak je vzdálen 218 m. Z úvodu lovu jsem měl informaci, že zbraň je nastřelena na 200 metrů. Žádnou korekci tedy nebylo nutno dělat. Po ustálení kříže na komoře mundžaka následoval opět jemný stisk spouště. Mundžak zmizel v trávě zřetelně před tím, než k nám došel zvuk nárazu střely do těla zvěře. Průvodce nečekal ani na mne a beze zbraně spěchal k úlovku. Vzal jsem si znovu kameru a zaznamenal jsem si celé okolí, kde se odehrál tento ojedinělý lovecký zážitek, poté jsem pomalým krokem šel za ním.
Jeho nadšení bylo obrovské. Na zemi ležel mundžak s trofejí zřetelně silnější, než ten první. Asi jsem ho trošku zklamal, že jsem své nadšení neprojevoval dosti zřetelně. On nechápal, že nemám ve svém povědomí zafixovány hodnoty trofejí zvěře, kterou jsem ten den viděl v životě poprvé. Ano, byl jsem schopen porovnat obě trofeje, ale to bylo tak všechno, co mi moje vědomosti dovolovaly. Opět následovalo blahopřáni k úspěšné ráně, ale opět bez úlomku. Naše tradice do Anglie prostě nedorazily. Po nezbytném fotografování a filmování následovalo spěšné ošetření úlovku, protože se kvapem stmívalo a zapomněli jsme si vzít svítilnu. Charlie oba mundžaky odvezl s tím, že jsem ho požádal o takovou přípravu trofejí, které by bylo možno preparovat tak, jak je u nás obvyklé, tyto požadavky myslivců znal. Dohodli jsme se na času zítřejší ranní vycházky s tím, že se ve zbývajícím čase budeme plně věnovat lovu srnčíka čínského, který se zde nachází, ale v jiné honitbě.
V úterý v půl šesté ráno mě již Charlie očekával na parkovišti.V ruce měl bodovací tabulku a nějaký časopis. S nadšením mi sděloval, že můj druhý mundžak je "vysoce" zlatý, má 71,9 bodu (pro zlatou medaili je nutno dosáhnout 61 bodu). V mysliveckém časopisu z ledna 2005 mi ukazoval přehled nejsilnějších, v Anglii ulovených, mundžaků. Podle této tabulky se můj mundžak zařadil na sedmé místo. Bylo zřejmé, že na základě těchto, pro mě neověřitelných, informací se jednalo o velmi význačnou trofej.
Po dobu zbývajících pěti loveckých vycházek jsem měl možnost opakovaně pozorovat mnoho mundžaků, samčího i samičího pohlaví. Žádného dalšího, který by se, co se týká trofeje, tomuto alespoň přiblížil, jsme neviděli. Při tom jsem si mohl potvrdit i v literatuře uváděný fakt, že mundžak sice z lesa na otevřené plochy vychází, obdobně jako naše srnčí zvěř, ale na rozdíl od ní se zde zdržuje pouze několik málo minut a spěšně zatahuje zpět do krytu lesa. Tím se mi také vyjasnil důvod té značné nervozity Charlieho před lovem druhého mundžaka. Měl velkou obavu z toho, že výstřel nestihnu a mundžak nenávratně zmizí v lese.
V průběhu zbývající doby pobytu v Anglii jsem také viděl celkem tři kusy srnčí zvěře, ale na velkou dálku. Srnčího je v této části Anglie zřetelně méně než v našich podmínkách. Podle vyjádření průvodce si ale s mundžaky vzájemně nepřekážejí. O to větší bylo moje překvapení, když jsem v pátek dopoledne, po ulovení třetího mundžaka, uviděl v garáži Charlieho přítele, také myslivce, čerstvě uloveného srnce. Zdůrazňuji, že bylo 25. března. Srnec byl mimořádně silný, s jistotou měl bodovou hodnotu na bronzovou medaili. Paroží bylo kompletně vytlučené, tmavé barvy, s velmi silným perlením. V tomto okamžiku jsem se zapomněl zeptat na dobu lovu srnců v Anglii. Podle chování obou myslivců však bylo zřejmé, že se jednalo o odlov v řádné době lovu.
Ve zbývající době, přes velké úsilí průvodce, se nám nepodařilo srnčíka čínského ulovit. Jeho stavy byly zřetelně nižší, než stavy mundžaka. Za celou dobu jsme prakticky viděli a měli možnost pozorovat pouze dva jedince samičího pohlaví. Musím zdůraznit, že mi to nijak nevadilo. I tak jsem byl s pobytem velmi spokojen, dokonce jsme si udělali neplánovaný jednodenní výlet do Londýna, který stál za to!
Velmi příjemný týden, vyplněný nejen lovem a pozorováním přírody v jižní části Anglie, ale také poznáním hlavních pamětihodností Londýna, byl u konce.
Zpracování dat...