Časopis Myslivost

Červen / 2006

O tajemstvích v přírodě skrytých

Jiří Kasina
Na přelomu března a dubna ležel ještě na řadě míst Šumavy sníh, vlek na Zadově vyvážel ještě celou řadu neukojených lyžařů na vrchol sjezdovky. Do známého lyžařského střediska jsem ale nepřijížděl za účelem svezení se na rychlých prkýnkách, přesto vlastně lyžování, byť běžecké, bylo důvodem mé cesty. Zadov totiž pozlatila září olympijské medaile tohoroční sportovní modla celého národa – Kateřina Neumannová. Za jejími fantastickými výkony stojí skromně v pozadí svérázný sympatický muž, který jí ordinuje tréninkové dávky a plánuje taktiku závodů – Stanislav Frühauf. Jen málokdo asi ví, že Stanislav Frühauf má srdce pomyslně rozpolcené na dvě půlky – ta jedna je lyžařská a ta druhá myslivecká.



V příjemně vytopeném obývacím pokoji nedávno postaveného stylového domu mě uvítal líně zívající dlouhosrstý jezevčík, na zdi mezi obrazy malířky Blanky Mánkové visí jelení paroží a za okny z ještě mocné vrstvy sněhu vyčuhují statné kmeny smrkových velikánů.
"Letos nám ta zima opravdu dala zabrat," říká s pohledem na úbočí lesa můj hostitel. "Mám tu kousek od domu dva krmelce, pravidelně krmím, zvěř je navyklá sem chodit. Přímo sem k domu nám chodí tlupa čtrnácti kusů jelení zvěře, pravidelně se tu objevuje i srnčí. Letos krmíme opravdu pořádně a intenzívně, stejně ta zvěř ale jde do houštin a loupe. Dojde si ke krmelci ráno v půl sedmé, nakrmí se, pak odejdou do houštiny a tam stojí celý den. I dvouletý nátěr na stromech nepomůže, stejně jde kůra dolů."
Stanislav Frühauf je řádným členem Mysliveckého sdružení Stachy, které obhospodařuje honitbu o rozloze 4000 ha. Myslivecké zkoušky dělal sice až před dvěma lety, jak mi ale vylíčil, bylo to vlastně jen jakési "zoficiálnění" dlouholeté myslivecké činnosti.
"Jsem z myslivecké rodiny, já přímo tady vyrostl, pocházím z nedalekého Churáňova. V lese jsem v podstatě odmalička, vědomý vztah k myslivosti mám minimálně od mých 15 let. Můj bratr je hajný na Horské Kvildě, jeho revír patří pod Městské lesy Kašperské Hory. S bratrem jsem chodil lovit už dávno a chodím k němu občas lovit i teď, když je čas. Jsem ale spíš takový ten tichý lovec, když střelím, tak skutečně průběrně nějakého zpátečnického jelena. Nějaký slabý pokřivený šesterák nebo osmerák je pro mě opravdu víc, než medailová trofej. Nelíbí se mi přístup k odstřelům po revoluci, je to příliš živelné, střílí se, co se potká a co má něco na hlavě, to se mi fakt nelíbí. Těžko se tomu ale bráníme. Například na říjiště na Kvildsko se vrátí zpátky sotva polovina trochu slušnějších jelenů, zbytek střelí v jiných honitbách lovci, kteří mají hlad po trofeji."
A jací jsou tu jeleni? "Zdejší jeleni jsou tu kratší, trofejově někde na hranici bronzu, jsou sice hmotnější, ale mají kratší výsady. Ovlivnit se to dá ale péčí o zvěř, například na Kubově Huti pan Schwamberger se snaží co nejlépe krmit, krechtuje třeba i zeleninu, mají tam i systém přezimovacích obůrek. Tam pak jeleni dosahují i hodnot stříbrné medaile"
V příjemně plynoucím rozhovoru nad šálkem dobré kávy nemohla nepřijít řeč i na jiné druhy zvěře. "Co se týče srnčího, tak to je tu slabší," medituje nahlas S. Frühauf, "Je tu minimální úživnost, přestalo se polařit, takže jsou tu v podstatě jen zbytkové stavy. Tady v tomto domě jsem pátým rokem a začal jsem srnčí docela intenzívně krmit. A rázem je kondice podstatně lepší, mám tu šesteráky na druhé hlavě. Ale mají opravdu pořád zakrmeno, průběžně celou zimu krmím, když nemůžu já, zastane to za mě rodina."
A co třeba zvěř dravá nebo divočáci? "Až donedávna jsme tu měli trvale pár rysů, ten likvidoval slabší kolouchy, opravdu jsme asi i díky rysům měli menší škody v porostech. Lišky tu máme samozřejmě také, ale já v noci nelovím. Nerad střílím, když pořádně nemůžu zvěř přečíst. Proto nelovím na sněhu na čekané černou zvěř a lišky, já zásadně šoulám. Prasata, která jsem střelit, tak ta všechna jsem potkal za světla, třeba v půl deváté ráno při jelení říji."
U takto mediálně známého člověka by jistě čtenáři chtěli vědět, čím S. Frühauf střílí. Za chvilku proto přináší celopažbenou kulovnicí Sauer 90, střelivo používá 308W Federal, na kulovnici je namontována optika Docter. Když si tak prohlížím hostitelovu zbraň a přemýšlím, kolik asi kusů hostitel zbraní ulovil, jakoby mi četl myšlenky a předbíhá mojí otázku odpovědí. "Víte, já vůbec nejsem nějaký náruživý lovec. Pro mě je les absolutní relax, u mě je nejprve rodina, pak hned les a teprve až pak lyžování. Mám tu kousek od chalupy svých šest hektarů lesa, takže je to taky starost o ten les, obdivuju v lese každou kulatinu, každý list. Udržuju si například šouláky a před říjí si je vždycky vyčistím. Nevím, čím bych nahradil ten krásný pocit ranního svítání s oparem mlhy, to kolikrát šoulám s otevřeným závěrem a jdu tou krásou. To radši zvěř pustím, než abych si kazil ráno vyrušením toho nádherného okamžiku výstřelem na zvěř."
Mému hostiteli neuniklo, že pokukuji po paroží na stěnách. "Já se nejvíc bavím sbíráním shozů, to je pro mě největší zážitek. Však vidíte, že jsou to většinou párové shozy na umělých lebkách. Já jsem srdcem jelenář, po shozech chodím 35 let, pro mě je jelen pánem přírody. S přibývajícími lety jsem stále romantičtější a lítostivější. Netoužím po tom, aby střelil medailového jelena, zajímá mě spíš trofej průběrná. Říje jelenů to je taky moje, to je zase jiný excelentní prožitek." A hned navazuje větou, která mi trochu bere dech. "Moc dobře vím, že pořádáte jako redakce soutěže ve vábení jelenů a tak si představte, že jako mladý jsem skutečně vábil na tritonku. Dokázal jsem hlasem mladého jelena vytáhnout starého jelena z houštin a od laní!" Hned ale s rozhodností v hlase dodává: "No ale do soutěže se mnou nepočítejte, těm mistrům vábičům bych se asi nevyrovnal!" Nu škoda, to by byl účastník soutěže, co?! A možná by ve sbírání míst "na bedně" začal svojí sportovní svěřenkyni dohánět!
A když už jsme se dostali zpátky ke sportu, samozřejmě mě zajímalo, jak se snoubí sport s myslivostí, jestli se například při šoulání v lese nezrodil v mysli nějaký objevný tréninkový plán či změna taktiky pro další závod.
"Tak to teda ne, když jsem v lese, tak o sportu nepřemýšlím. Po deváté přijdu z lesa, v deset jdu na trénink a jsem absolutně vyčistěný. Pravda, na tréninku jsem úplně jiný, tam to musím mít připravené předem a trénink musí mít svůj pevný řád. Sport se mi na mysl v lese nedere, tam vnímám jiné krásy. Víte, já už jsem takový, že když si mi sedne na strom u posedu datel a dole pod posedem je třeba jelení zvěř, tak to já radši koukám na datla a zvěř nechám jít. Škoda jen, že už to ani v lese není jako dříve, nebyl problém potkat zvěř. Když jsem například ráno v půl šesté zradil jednu tlupu jelení zvěře, klidně jsem v šest potkal jinou. Dneska je zvěře podstatně méně a je ostražitější, opravdu někdy třeba pět šest vycházek zvěř ani nepotkám."
Jezdíte po světě a pohybujete se v prostředí vrcholového sportu v mnoha zemích světa. Setkal jste se někdy s trenérem či závodníkem, kterého zajímala myslivost?
"Myslivce jsem přímo mezi závodníky nepotkal, něco jiného jsou ale severské státy, kde je licenční způsob a trochu jiné pojetí myslivosti, respektive lovu, tam je vlastně myslivec každý dospělý chlap. Takový Bjorn Dahlie a nebo Vegard Ulvang, ti klidně vzali kulovnice, muškařské pruty, kánoe a jeli po řece a třeba dva týdny strávili uprostřed panenské přírody v Norsku nebo v Kanadě, spali po srubech, žili skutečně jen z přírody a odreagovali se tak vždy po sezóně. U státních reprezentací se ale většinou pohybují lidé z měst, snad jediní, kteří mají vztah k lovu jsou Rusové. Ale to je úplně něco jiného než myslivost, to se mi tak nelíbí a nic mi to neříká. Ti by mě přitom pozvali na lov hned."
A vědí ostatní sportovci a sportovní funkcionáři vůbec o Vaší zálibě? "Doma o mé zálibě většinou vědí, často se mě kolegové lyžaři a trenéři dobírají otázkou Tak co shozy, kolik máš parohů." A vztah Kateřiny Neumannové k myslivosti? "Katka samozřejmě o mé zálibě také ví, už když jsme spolu začínali, tak věděla, že hned po tréninku se převlékám do zeleného a jdu do lesa nebo naopak na trénink přímo z lesa přicházím. Myslivost a lov nijak neodsuzuje, byla dokonce několikrát se mnou, když jsme odváželi střeleného jelena. Mohu říci, že je k přírodě nesmírně citlivá a vnímavá a má tady taky ta "svá" místa, která jsou mimo značené cesty a turistický ruch. I ona umí objevovat tajemství přírody. A je obecně díky médiím známo, že Katka v přírodě načerpává mnoho sil."
Mluvil jste o starosti o krmelce, že v případě Vaší nepřítomnosti Vás zastoupí rodina. Máte tedy jistě oporu i v rodinném zázemí. "Oporu v rodině zcela jednoznačně mám, ale nejsme taková ta typicky myslivecká rodina. Synové se zatím nepotatili, žijeme s obrovskou úctou k přírodě, ale doma o střílení moc mluvit nemůžu. Manželka má strašnou lásku k přírodě, je ochotná pomoci s krmením i v nečase a dohlíží, aby krmelce byly vždy plné, ale střílení nemá ráda. Mojí zálibu respektuje a toleruje. Vždy mi říká, ano jdi, něco si klidně střel, ale moc o tom nemluv. A tak já se svléknu po lovu v garáži a nijak moc lov doma nerozebíráme. Ulovenou zvěřinu samozřejmě upravit umím, ale v rodině moc zvěřinu nekonzumujeme, my jsme spíš "omáčkoví a svíčkoví", ne žádný velcí "masaři".
Čas v příjemné společnosti rychle ubíhal, probrali jsme mnoho mysliveckých témat. A tak jsem se třeba dozvěděl, že Stanislava Frühaufa vůbec nelákají zahraniční lovy na africké antilopy, ani dokonce medvěd v Kanadě, tam by ale třeba někdy rád jel na losa. A to proto, protože ho láká veškerá parohatá zvěř.
A že je při cestách za sportem vnímavý i ke zvěři a myslivosti svědčí třeba i to, že mi s jistou lítostí v hlase líčil, že na rozdíl od nás ve Skandinávii snad neexistuje metr silnice první třídy, kde by nebyl ochranný plot bránící ztrátám zvěře na silnicích. Škoda, že se neumíme poučit.
A zjistil jsem také, že ač žije na území Národního parku Šumava, necítí nějaký zásadní rozpor ve vztahu k ochranářům, ve sdružení tu nemají problém se s rozumnými ochranáři domluvit a vždy se dala domluvit součinnost, pokud byl rozumný přístup z obou stran.

Otázek a odpovědí by byla jistě celá řada a dalo by se povídat více než ono příjemně strávené odpoledne. Rád jsem absolvoval malou prohlídku sbírkou shozů, u některých jsem vyslechl i krátkou příhodu spojenou s tou či onou trofejí. Z každé věty mého hostitele dýchala neuvěřitelná láska a pokora k přírodě a v tu chvíli v pokoji domu na Zadově přede mnou pomyslně defilovala mnohá krásná místa Šumavy.

A cestou zpátky do Prahy jsem meditoval, že jen na jedno jsem se zeptat neodvážil - jak takový mírumilovný člověk s otevřeným srdcem může být oním některými médii popisovaným důrazným trenérem "rasem" diktujícím sportovní řeholi. Poznal jsem totiž, že tak jako v přírodě se některé zážitky neopakují, tak se asi těžko někdy zopakuje takový soulad dvou silných osobností, soulad chápavého rozumu, pokory, píle, cílevědomosti a obětování se pro dobro sportu i přírody. Prostě tak jako dokáže být tajemná příroda a není radno ji rušit, tak tajemné a neopakovatelné je předivo vztahů a spolupráce mezi výjimečným trenérem a výjimečným sportovcem. Díky za to, že je oba máme a že na ně můžeme být jako národ právem hrdi. A to možná třeba i proto, protože dokázali objevit ta posilující tajemství a oporu přírody.
Text a snímky Ing. Jiří KASINA

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...