Časopis Myslivost

Červen / 2006

POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE

PARFORSNÍ HONY A LOVECKÉ ŠTVANICE  Mgr. Josef Drmota
Jedná se o způsoby lovu zvěře za použití jezdeckých koní a psů. V současnosti jsou v našich podmínkách nepoužívané. Tyto druhy lovu v sobě kombinují prvky lovecké, jezdecké, sportovní a především společenské. Lovecká štvanice je pak historickou metodou lovu známou především z období středověku, která bývala oblíbenou kratochvílí celé řady našich panovníků, včetně nejstarších přemyslovských knížat. Ačkoliv není parforsní hon ryze českou záležitostí a do našich zemí ho přenesl F.A. hrabě Sporck, vděčíme právě parforsnímu honu za celou řadu tradic, které naše myslivost přejala. Patří mezi ně např. troubení, odívání, používání tesáku, úlomku, zálomku i další. S některými výše uvedenými způsoby lovu se dnes můžeme v inovované podobě setkat např. ve francouzské myslivosti nebo v podobě anglických „honů na lišku“. I v těchto zemích však podléhají v současnosti tvrdé kritice ze strany ochránců zvířat a některé podobné akce byly tamní legislativou zablokovány.
PARFORSNÍ HON Ve druhé polovině 17. století se začaly pořádat parforsní hony (název od francouzského "par force", což znamenalo ulovit zvěř silou). Předmětem zájmu při parforsních honech byli téměř bez výjimky jeleni. Byla to v podstatě novodobá úprava již zmíněných středověkých štvanic. Nelovilo se však namátkově, ale cílem byl jen jeden předem vybraný jelen. Z těchto důvodů se rozšířily tyto hony především v oborních chovech. kromě jelenů se takto lovili také daňci, ovšem jejich lov nedosáhl ani zdaleka takové obliby jako u zvěře vysoké. Lovným jelenem pro parforsní hony se stával jelen čtvrtým rokem, když nasadil alespoň osm výsad. Tito jeleni se nazývali jeleny "první lovné hlavy". Každým dalším rokem se přičítala jedna hlava, takže byli jeleni "druhé lovné hlavy" atd. Aby bylo možné jednotlivé jeleny rozeznat dostával každý ve čtvrtém roce jméno po některém domácím člověku nebo po hostu a byl nazýván jmenovcem. Pro každého jmenovce byl založen kmenový list s přesným popisem paroží. Domácí myslivci museli jeleny dobře rozeznávat i v době, kdy měli shozeno paroží. to s sebou pochopitelně přinášelo vrcholné myslivecké mistrovství veškerého personálu. Ustálila se také přesná pravidla pro organizování celého lovu. Hlavními aktéry byli pikéři - jízdní myslivci - kteří ovládali troubení signálů na lovecké rohy a znali dobře revír. K lovu patřila též početná láje (smečka) čistokrevných parforsních psů. Rovněž koně byli chováni speciálně za tímto účelem. Nehonilo se kdekoliv, ale revírem musela být vybraná krajina, většinou připravená obora se sítí průseků, aby celý výjev mohli sledovat vybraní diváci. K parforsnímu honu se společnost oblékala do jednotných obleků s loveckými tesáky. Celá záležitost tak dostávala spíše společenský charakter. K parforsnímu honu vyjížděli jako první pikéři již za ranního rozbřesku. Ti vyhledali v oboře jelena určeného k lovu a označili jeho stávaniště zálomky na průsecích. Nejmladší z nich musel být okolo 9 hodin zpět na zámku a ohlásit, kde jelen stojí. Podle toho bylo určeno místo srazu. Obvykle v 10 hodin vyrážel lesmistr a štolba s koňmi a o půl hodiny později vyjeli lovečtí hosté. Rovněž koně používaní pro tuto zábavu se dělili do několika skupin - na pátrací, stíhací, štvanicové a podložní na výměnu. Na místě srazu dal pikér hlášení a pán myslivosti nařídil vyzdvižení jelena. Jeden pikér vjel do lesa se čtyřmi psy, které vedli na šňůrách pěšáci. Teprve když psi jelena spatřili (dostali ho "en vue") a začali vydávat, byli puštěni. Kde jelen přesadil alej, tam nejbližší pikér hodil zálomek a troubil fanfáru "En vue" - psi mají jelena na očích. V tom místě byla na stopu navedena hlavní smečka a pikéři vyměnili pátrací koně za stíhací. Poté co poprvé smečka dostihla jelena a slídící psy, zazněla lesem fanfára "Dobrý lov". Pikéři zaujali stanoviště na průsecích a křižovatkách, aby viděli kam jelen běží a dávali si o tom zprávu čapkou. Smečka se často dala zlákat jinou zvěří, nejčastěji zajícem, na její stopu. Tehdy musela být aretována a opravena. Většinou v ní však byli jeden nebo dva zkušení psi, kteří se za žádných okolností nedali svést ze stopy. Hosté se mezitím snažili následovat psy a pikéry na koních. Bylo-li pronásledování rychlé a vše nasvědčovalo brzkému konci zábavy, troubily se "Stop fanfáry", udělala se přestávka a jelen dostal umělý náskok. Chtěl-li se zachránit útěkem do vody, následovala "Vodní fanfára" a za jelenem byla vypuštěna speciální vodní smečka. Když jelen umdlel a opustily ho síly, postavil se psům na odpor. V tom případě se troubila "Stop fanfára" a jeden z pikérů přeťal jelenu šlachy na zadních bězích, aby se předešlo poranění psů. Některý z vážených hostů dal poté zvířeti záraz a následovalo "Halali". Slavnostní zakončení celého honu (currée) následovalo po této fanfáře. Jelen byl stažen a rozrušen, droby a méně hodnotné kousky zvěřiny byly dány na hromádku a přikryty koží. Před to byla položena trofej. Na pokyn pána myslivosti bylo provedeno currée. Pikéři s upoutanou smečkou třikráte objeli trofej, pak ji jeden vnesl mezi psy a ti se na ni sápali a vydávali na ni. Teprve potom byli puštěni k hodům. Při currée měli všichni přítomní stažené rukavice, povytažené tesáky a zdobili se úlomky. Jeden uťatý přední běh jelena byl večer při hostině položen na talíř s ubrouskem. Pod něj dávali hosté peněžité dary, které pak byly rozděleny mezi personál. Po currée se všichni seřadili na cestu domů. První jeli myslivci se smečkou troubíce "Halali". Za nimi následoval lesmistr se štolbou, cizí štolbové, pán s hosty, všichni s úlomky. Průvod uzavíral vozík se zelenou korbou, na jehož zadní straně byla připevněna jelení trofej (v takové nebo podobné režii probíhaly parforsní hony na vysokou zvěř např. na zámcích Jemniště, Hluboká nebo Chlumec až do první světové války). LOVECKÁ ŠTVANICE Výsadou panovníka od ranného středověku bývala lovecká štvanice. Prováděl ji ve společnosti svojí lovecké družiny a ta byla vždy doprovázena smečkou loveckých psů, vesměs vysokonohých. Když psáři zvaní psovodi nebo holoti vypustili do lesa psy, ti vyhledali zvěř a hlasitě ji štvali. Lovci je sledovali na koních a čekali až se pronásledovaný kus zastaví a psi jej obstoupí. Pak bylo možné se přiblížit a složit zvíře šípem nebo vrženým oštěpem. Psi pak byli odvázáni a odvedeni na novou stopu. Nejčastěji se takto v našich podmínkách lovili jeleni, ale i černá a příležitostným úlovkem byl také medvěd. Z další zvěře to býval vlk, liška nebo zajíc. Lovecká štvanice byla lovem mužným a nebezpečným s častými úrazy psů i lidí.. HON (ŠTVANICE) NA LIŠKU Tato speciální štvanice se rozšířila od devatenáctého jako velmi populární jezdecký sport především v Anglii a Francii kde se udržela dodnes. U nás původně zasáhla pouze některé velkostatky. Jedná se v podstatě o obdobu parforsního honu za použití koní a smečky loveckých psů. Na rozdíl od jeleních honů však vyžaduje přehlednou bezlesou krajinu a obrovské honitby o několika tisících hektarech. Liška je zde na začátku lovu vypuzena z nory a na její zřetelnou stopu se nasazuje smečka psů následovaná jezdci na koních. Liška se po vypuzení z nory zpočátku nesnaží smečku zmást, ale uniknout přímo. Postupně začíná využívat křoviny, řeky, cesty a pastviny s dobytkem, aby zakryla svůj pach. Smečka musí být rychlá a vytrvalá. Unavená liška mizí většinou v noře, kam se za ní pouští norníci. Po jejím vypuzení štvanice opět pokračuje. Celá akce končí zadávením lišky a společenskými ceremoniemi. (zdroj: Andreska, J. - Andresková, E.: 1000 let myslivosti. Tina Vimperk, 1993 Černý J. V.: Myslivosť, reprint. Venator Praha, 2000 Komárek, J.: Hubení škodlivé zvěře a ptactva. Orbis Praha, 1943 Rakušan, C. a kol.: Myslivecký slovník naučný. ZN Brázda, 1992) Mgr. Josef Drmota
kresba: Zdeněk Kolář
vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...