Časopis Myslivost

Červen / 2006

Zvěř jako škůdce nebo pomocník?

Bohumil LHOTA
Za následující řádky sklidím patrně od odborníků řadu útrpných úsměvů. Nicméně stavím se na obranu a obhajobu zvěře, a proto jsem schopen podstoupit i větší újmy. Procházím honitbou a všímám si kromě krásy přírody a zvěře též „pobytových známek“ zvěře, jejích stop.


Začátkem června jsem zpozorněl na horské pasece pod černostudničním hřebenem na lesním pozemku č. k. 585/1 v k. ú. Zásada (kolem 750 m n. m.) před asi šest roků starými stromky buku, krásně rozrostlými, ale nyní úplně zvadlými. Jejich letošní listí, ještě zjara zelené, jinde dosud nerozpuštěné pupeny, vše nenávratně zaschlé, v lepším případě nově vyrážejícími od kořenů. Pomyslel jsem si, jaká zde vznikla škoda - nemá to na svědomí zvěř?
Prohlížel jsem je podrobněji zblízka, protože zřejmý a shora viditelný okus zvěří nemohl zaschnutí způsobit. A skutečně, kmínek zdola a rozvětvení jsou ohryzané drobounkými myšími hlodáčky po celém obvodě kolem dokola na výšku 30 i více centimetrů, a to je vždy konec.
Spoušť nastala zřejmě v době zimní, kdy více než metrová pokrývka sněhu schovala drobné hlodavce (snad myšice nebo norníky?) i jejich činnost, spojenou s obživou. Takový byl začátek konce nadějných stromků. Zjara stačily ještě vyrašit, a potom je nedostatek mízy zničil.
Přitom jsem ocenil perfektní práci srnčí zvěře, která vždy jedním přesným střihem uhryzla horní část loňského letorostu buku, hlavního i postranních výhonů. Nemusel by se za to stydět ani odborník - zahradník. Aniž by srnčí tušilo, že zdola je stromek nenávratně zničen, provedlo také v době zimní nouze pro svou obživu v jeho koruně běžné každoroční ošetření, naprosto správně jej zbavilo části dlouhých tenkých letorostů. Díky tomu v kmínku zesílí, nebude poléhat a když lesní hospodář buk ještě po dva roky ošetří ochranným nátěrem proti ohryzu, bude tak vysoký, že v dalších i v zimních obdobích se uchrání před okusem. To se týká jen těch buků, které nebyly přes zimu napadeny drobnými hlodavci.
Viděl jsem i jiné buky, srnčím "neošetřené" - dlouhé tenké letorosty terminálního kmínku se už teď nakláněly, v zimě polehnou a již se nevzchopí. Stromek bude vyrážet zákonitě znovu, nad kořenem. Tím se celý vývoj vrací o dva až tři roky zpět. A tomu okus letorostů předchází.
Zní to paradoxně, ale v této fázi musím vyzdvihnout a ocenit činnost zvěře jako pomocníka zdravého vývoje lesa a ne jako škůdce. Zato drobní hlodavci, kteří nenávratně ničí celý stromek, jsou praví pachatelé - ale ti nepatří mezi zvěř a tedy za ně myslivci, uživatelé honiteb, ani postihováni být nemohou. Nejsou tyto škody často připisovány na účet zvěře a tím i myslivců?
V zimě se i zajíc chová podobně jako shora zmiňovaní, ale živí se ohryzem i okusem. Okusuje výhonky letorostů podobně jako srnčí zvěř a ohryzává větve a kmínky listnáčů, a to především "plevelných" - jívy, osiky, břízy, ale i ovocných stromků, tedy v lesním hospodářství jsou jeho škody rovněž nepatrné, lesní užitkové dřeviny zpravidla neohryzává.
Neoddiskutovatelné jsou následky strouhání při vytloukání parůžků srnci a následné obhajobě teritoria po dobu tří až čtyř letních měsíců. Tam dochází k sedření kůry, většinou ne po celém obvodě kmínku mladého stromku, zvlášť je-li zavětvený až ke kořenům, často přežije. Srnec opakovaně využívá zejména ty, které jsou poblíž ochozu nápadně význačněji situované. Lze je ošetřit odpuzujícím nátěrem. Přednostně ale užívá mladé jeřábky, břízky, jívy, osiky, křoviny apod. a když se mu nedostávají, padnou za oběť i užitkové dřeviny.
Lesní hospodáři při mýcení "plevelných" dřevin je likvidují komplexně, zatímco by měli v místech, kde nepřekážejí a poblíž ochozů zčásti je ponechat a vyřezat až při pozdějších probírkách, nebo vůbec ponechat ve zdravém smíšeném porostu.
Škody zvěří jsou vyrovnávány užitkem, kdy v podstatě nahrazuje lidskou práci při obnově lesa, kterou člověk nemůže zvládnout a ponechává ji na přírodě. Škody zvěří způsobené nejsou vyváženy škodami, působenými člověkem na zvěři.
Proto při dodržení kmenových stavů by v lesních honitbách bez vysoké zvěře neměli být uživatelé honiteb postihováni.
Pokud jde o škody loupáním, způsobené vysokou zvěří, nese vinu ten hospodář, který nedokázal při obnově lesa nahradit monokultury smíšenými lesy.
Jelení zvěř škodí značně ve vzrostlých monokulturách loupáním kůry stromů. Ve smíšených a víceetážových porostech takové škody nevznikají. Dále škodí též okusem. Víme to již nejméně sto let, vyučuje se i v základních školách, že zdravý les je smíšený z listnatých a jehličnatých stromů, tam ani jelení zvěř při udržitelných kmenových stavech nepůsobí citelné škody. Zde dochází k propojení kořenových systémů mělkých jehličnanů a hlubokých u listnáčů. Tím se předchází i opakovaným kalamitám způsobeným přírodními a živelnými pohromami. Takový les je současně zdravý, krásný i maximálně výnosný. Po celou dobu též úživný i pro zvěř, není pro ni pustinou jako jehličnaté monokultury. Přímo učebnicovou situací bylo vymírání lesů v naší vlasti od druhé poloviny minulého století, kdy se nabízela příležitost pro přírodu a životní prostředí tento zhoubný a od člověka kořistnický trend změnit. Měly být při obnově lesů, trvající dosud, uplatněny dobré zkušenosti, vědecké poznatky a předcházet tomuto po desetiletí avizovanému kolapsu měla příprava kompletního zajištění a zastoupení druhů vysazovaných dřevin odpovídajících daným stanovištím s ohledem na původní druhovou skladbu v dané lokalitě. To, bohužel, využito a realizováno nebylo a zase jsme sklouzli k narychlo vysázeným monokulturám, kde se ještě za pochodu neúspěšně laborovalo se smrkem stříbrným a pichlavým. Bohužel, výsadba listnáčů je v mizivém procentu, spíše se provádí jako "Potěmkinovy vesnice" podél cest, v místech, kam jsou voděny návštěvy a kontroly. Takže nám bude jelení zvěř zase nejméně dalších sto let "škodit", ale pak snad už naši potomci z pátého kolena to budou myslet a realizovat doopravdy. Do té doby naše lesy nemohou plně zastávat ani všechny další životodárné funkce nezbytné pro naše životní prostředí, dnes už notoricky známé.
Odbočme z lesů a vykročme na pole. Před půlstoletím byla drobná zvěř největším bohatstvím většiny honiteb v naší vlasti, černá zvěř - divočáci (rytířská zvěř) byla vzácností naší původní fauny, vyskytovala se hlavně v oborách. Dnes se v místech přemnožení stává v zemědělství škůdcem číslo jedna. Na mnoha místech naší republiky i Evropy je přemnožená. Naopak se s obtížemi daří obnovit a udržet nízké stavy naší drobné zvěře. V polovině minulého století se během několika let lidskou činností radikálně změnily životní podmínky na velikých, zemědělsky obdělávaných územích. Rozoraly se meze, scelovaly lány, monokulturní plochy se nesmírně zvětšovaly, což drobné zvěři nevyhovovalo, ale například zvěři černé to umožnilo téměř po polovinu roku bezstarostný vývoj s množstvím potravy a krytu s obtížnou možností regulace stavů v nepřehledných lánech polí. Při své vitalitě, rozmnožovacích schopnostech je velmi inteligentní, dokáže se jako všežravec změněným podmínkám přizpůsobit a využít je ve svůj prospěch, což drobná zvěř nedokáže. Taková je reakce přírody na neuvážené hospodaření. Pokud mají uživatelé honiteb hradit škody zvěří, je to také v důsledku chyb hospodařících zemědělců v minulosti i nyní. Například neúplně sklizená kukuřice se zaorá a vysejí se zde ozimy nebo jiné plodiny a právě černá zvěř ještě v zimě nebo zjara následujícího roku pole rozrývá a vyhledává svou lahůdku - mléčné kukuřičné klasy. Podobných příkladů je mnoho. Uvážíme-li jen přípravu obdělávaných ploch a vlastní sklizeň, kde je možno naopak zjistit a vyčíslit škody způsobené zemědělskou technikou na zvěři při hnízdění a mladé zvěři vůbec pak by tyto škody převládaly nad škodami působenými zvěří, která je zde také doma, vždyť naše zem je společným domovem pro všechny, nejen pro jednu vyvolenou populaci. Pak by jistě zemědělci užívali kvalitní plašící zařízení trvale. Stav a vývoj zazvěření drobnou zvěří v naší vlasti je indikátorem a nám přímou výstrahou, že my lidé chybujeme a máme co napravovat. Myslivci, bez nichž by mnohé druhy zvěře u nás již dávno vyhynuly, jsou přirozeným nárazníkovým článkem bez výkonné moci (bohužel), snažícím se pomoci řešit konflikty mezi přírodním prostředím a lidstvem. Snad proto jsou dnes vláčeni médii posttotalitním způsobem lobbistickými eskamotážemi zesměšňováni i těmi, kteří nikdy v tomto nerovném zápase ohrožené přírodě nepomáhali, pouze se naučili několik omezených frází, které papouškují stále dokola.
Je skutečně tak těžké a nereálné prostřídat na daných zemědělských plochách pěstované kultury tak, aby to vyhovovalo i jinému, než našemu pohodlí? Je nemožné zabezpečit zemědělskou techniku ochrannými prostředky, plašícím zařízením apod.? Nebyly by výsledky hospodaření potom i lepší?
Užíváním dříve neznámých prostředků, mechanizací se široko záběrovou technikou, chemizací s následnou kontaminací rostlinstva a půdy, imisemi, změnami vodního režimu atd. ve vítězném "boji" s přírodou se člověk stal největším škůdcem v přírodě. Několikrát došlo ke změnám vlastnických vztahů k půdě a vždy na to doplatila zvěř a příroda jako celek.
To, co budovali naši předkové po staletí v rovnováze a souladu s přírodou holýma rukama, bylo během několika let zničeno, pošlapáno, citlivé a ohleduplné hospodaření s úctou k půdě chovanou zemědělským stavem vykořeněno. Snad k tomu všemu muselo dojít, aby lidstvo dostalo ponaučení a znovu procitlo. Ale proč nebyla vyslechnuta varování znalců a zkušených hospodářů? Průkazně to způsobily totalitní režimy 20. století. Tehdy mohlo dojít nejen ke zničení přírody, ale i k sebezničení lidstva.
Začalo to vše jenom obyčejnou lidskou lhostejností a svalováním vlastní viny na jiné, třeba na zvěř.
vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...