Časopis Myslivost

Červenec / 2006

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 7/2006, str. 57  Jaroslav ŠPRONGL.
Naše „soudničky“ se snažíme odlehčovat, i když se často jedná o docela vážné věci jak při vzniku jednotlivých „případů“, tak potom v soudních síních. Někdy to ale nejde, to když špatně řešený zlomek vteřiny má následky dlouhodobé a někdy i definitivní. Když někomu už navždy zkazí – nebo dokonce vezme – život. Ani těmto případům, které se pak dostanou až k Nejvyššímu soudu, se ale vyhnout nemůžeme, ani nechceme. Protože i z nich si je třeba odnést ponaučení, „co se všechno může stát“. Dnešní případ je mimořádný i tím, že se k našemu vrcholnému soudnímu orgánu dostal na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona.

STOKRÁT MIŘ, JEDNOU STŘEL!
"Dvakrát měř, jednou řež!" říká staré české přísloví. Proti jeho parafrázi v titulku může leckdo namítnout, že pokud bychom se jí řídili, za pár let se přemnoží bažanti i zajíci, protože by nebylo možné takovým způsobem nějakého ulovit. No dobrá, trochu jsme to s tím počtem míření přehnali. Na druhé straně, když špatně uříznete laťku do plotu, můžete si to zopakovat a maximálně spotřebujete víc materiálu. Když nesprávně vystřelíte, následky mohou být nedozírné a neodčinitelné. Ale pojďme k našemu příběhu ...
Starý Novák už nejméně třikrát končil s myslivostí, ale nakonec mu to nedalo a vstoupil v řadách Mysliveckého sdružení Wydrholec do další sezóny. Mimochodem i proto, že už delší dobu nic neulovil a chtěl si ještě naposledy užít ten pro nezasvěceného těžko pochopitelný, vzrušující i uklidňující pocit vzdávání poslední pocty zhaslému kusu. A někdy za dlouhých večerů na některém z posedů, kam si ještě troufl vylézt, přemýšlel o tom, bude-li jeho konec, který, jak po dvou přestálých infarktech cítil, už se pomalu blíží, také tak důstojný. Tahle sezóna ale byla určitě jeho poslední, protože s koncem roku mu měla skončit i platnost zbrojního průkazu a ten už si v žádném případě obnovovat nehodlal.
Zatím ale "zbroják" měl a měl i starou kulovničku z Uherského Hradiště, která mu visela na zádech, když na také starém, ale pořád pečlivě udržovaném mopedu projížděl mezi vzrostlými lány pšenice. Byl horký letní den, jak se zpívá v jednom českém evrgrýnu .
Na jiném, nepříliš vzdáleném místě stejné okresní silnice projížděla mezi pšenicí nablýskaná Škoda Octavia, jejíž řidič si za staženými okénky pobrukoval v předtuše příštích chvil právě onen evrgrýn. Mířil totiž na tajnou schůzku s příjemnou blondýnou, jejíž jedinou chybou bylo, že nebyla jeho manželkou. No - možná to ani taková chyba nebyla! Pomalu se blížil k místu, kde jako vždycky odstaví auto na okraji pole a po mezi rozdělující rozlehlý lán se vydá k nedalekému remízku, kam z druhé strany dorazí na kole jeho milá. Konspirace není v takových situacích nikdy dost.
Skutečně také na obvyklém vhodném místě zaparkoval, vytáhl z kufru auta deku a láhev červeného. Pak už jen klaplo víko, zapípalo centrální zamykání a řidič vyrazil. Zabrán do příjemných představ, co bude za chvíli následovat, nezaregistroval ani, že pár desítek metrů od něj se ozvalo funění a klasy se zavlnily ve směru pohybu zvěře, zrazené vším tím boucháním a pípáním. Přešel tedy klidně přes vozovku k již zmíněné mezi a pokračoval, netuše, že v patách bude mít za chvíli pěknou tlupu divočáků.
To jezdec na mopedu, který právě zpomalil před nepříliš prudkou zatáčkou, zaregistrovaljakýsi pohyb v obilí hned. A na svůj věk jednal neobyčejně rychle - zastavil, seskočil, moped nechal padnout na vozovku a ze zad strhl pušku. Když nabíjel, vyjel z pšenice ryj mohutné bachyně. Když poklekl, hrnul se na silnici už asi pátý kus z nekonečného, jak mu alespoň připadalo, rudlu černé zvěře. Opřel loket levé ruky o koleno a na jeden z nich vystřelil. Zdálo se mu, že trochu značil, ale divočák pokračoval přes vozovku do obilí na druhé straně. Starý myslivec rychle opakoval - tentokrát se jeden ze slabších kusů překulil, zašermoval ve vzduchu běhy, nejistě se na ně ještě postavil a po pár vrávoravých krocích zůstal ležet napůl na vozovce a napůl v příkopu.
Střelec těžce oddechoval a vzpamatovával se z nečekaného zážitku. "Tak na tohle jsem čekal," blesklo mu hlavou, "teď už můžu opravdu skončit." Pak uklidil moped ze silnice a sedl si na chvíli do příkopu vedle zhaslého kusu. Hlavou mu proběhla vzpomínka na prvního střeleného divočáka. To už je let . Ještě chvíli vychutnával letní podvečer, než vytáhl nůž, aby střelený kus vyvrhl. Právě v té chvíli u něj zastavila starší žigulík s dvěma myslivci z jejich sdružení. "To jste střílel vy?" ptal se první z nich, ale na odpověď ani nečekal. "No ne, pane Novák - tohle se vám povedlo!" říkal obdivně s pohledem na kus, kterým už cloumala jeho fenka foxteriéra.
Následovaly obvyklé rituály - předání úlomku, pro který řidič žigula musel zajet až k nejbližšímu lesíku, gratulace, vyvržení střeleného kusu a jeho naložení do auta. Teprve pak si šťastný střelec vzpomněl na svou první ránu: "Chlapi, já střílel ještě na jeden kus a zdálo se mi, že značil. Zkuste se na to s Ladou podívat!" Ladou samozřejmě nemyslel staré ruské auto, ale foxteriérku, která stylově nosila právě tohle jméno.
"Tak si tu sedněte, pane Novák, a my na to mrknem," přikývl majitel psa i fenky. A vyrazili dobře čitelnou cestičkou v obilí po stopách rudlu černé, kde ovšem nějaká barva nebyla na první pohled nijak patrná. Neušli daleko, když zaslechli vyzvánění mobilu. Zastavili se - že by ještě někdo kromě nich chodil pšenicí? Vyzvánění, dají-li se tak nazvat různé melodie, zvuky a pazvuky ozývající se z těchto malých komunikačních pomocníků, pokračovalo, ale nikde nikdo. "Asi ho tu někdo ztratil," poznamenal vůdce fenky a obrátil se s ní tam, kde se mobil ozýval. Ten sice ztichl, ale zato se začala podivně chovat Lada - větřila směrem, odkud se zvuky ozvaly, vrčela a jako by se jí nechtělo pokračovat. "Že by mobily nosili už i divočáci?" zažertoval druhý z myslivců - ale byl to na delší dobu poslední pokus o vtip v téhle partě. Po dalších pár krocích totiž spatřili v obilí muže, který ležel na břiše s dekou pod hlavou, jako by si tam chtěl chvíli pospat. Dojem z poklidného odpočinku v pšeničném lánu ale kazila rudá skvrna od krve, která se rozlévala po jeho bílé košili. "Pane Bože!" vydechl jen první z mužů a přitáhl k sobě stále vrčící fenku na barvářském řemeni. Druhý beze slova vytáhl svůj mobil a vytočil 155 a po krátkém váhání i 158.
Dál snad není třeba nic rozvádět. Příjezd záchranky už řidiči oktávky nepomohl - ale odvezl si hned dva pacienty zhroucené v šoku: starého Nováka a onu sympatickou blondýnu, která se jela podívat, co se v poli děje, když její přítel nedorazil a nebral ani mobil, ale naopak "přihoukala" sanitka. Na pokračování dosledu už nikdo ani nepomyslil.
Pokračování mimořádně smutného případu už probíhalo v soudních síních. Otázka viny byla jednoznačná - trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti. Lovec mířil a střílel, aniž by zvážil všechny okolnosti situace a dostatečně si zajistil prostor střelby. Otázka trestu byla na zvážení soudu - a ten nadělil starému myslivci deset měsíců s podmíněným odkladem na dva roky, zákaz činnosti (držení, nošení a používání zbraně) na čtyři roky a povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně. A právě proti trestu jako nepřiměřeně malému vzhledem k neodčinitelnému následku - smrti poškozeného - podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
A jak se na to díval Nejvyšší soud? Někoho to možná překvapí, ale ministrovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Shledal totiž, po zvážení všech okolností případu, že "vyslovený trest není ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost".
Zvažoval při tom dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho věk i zdravotní stav, skutečnost dosavadního přesného dodržování myslivecké legislativy z jeho strany, pozitivní informace o jeho životě i působení v myslivosti z několika zdrojů i fakt, že se sice jednalo o nenapravitelnou chybu způsobenou porušením pravidel upravujících výkon myslivosti, ale nešlo o hazardérství nebo bezohlednost. Výrok soudu tedy zůstal v platnosti a starý Novák si mohl svým způsobem vydechnout - ovšem fakt, že zavinil smrt člověka, se pro něj stala noční můrou, které se už nikdy nezbavil.
A právě na to, co se všechno může stát, je třeba myslet, když se komukoliv z nás nečekaně naskytne šance zajímavého úlovku. Vím, na co střílím? Vím, kam střílím? Kam může střela letět, když netrefím? Nikdo z nás přece není neomylný. Skutečně asi ne stokrát, ale alespoň třikrát by člověk měl zamířit a zvážit, kam může doletět a co všechno může způsobit horký kov po opuštění hlavně. Protože pořád je lepší rána žádná než rána špatná .
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 224 odst. 1, 2 trestního zákona, § 228 odst. 1 trestního řádu.
Na motivy skutečného judikátu Nejvyššího soudu České republiky připravil
Jaroslav ŠPRONGL.
vychází v 7:17 a zapadá v 16:13 vychází v 21:35 a zapadá v 12:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...