Časopis Myslivost

Červenec / 2006

Janošíkův stolec

Myslivost 7/2006, str. 73  Emanuel Havran
Ukázka z nově vydané knihy Lovy pod Riabí skalou, kterou napsal uherskobrodský spisovatel Emanuel Havran. Je to již jeho čtvrtá kniha lesích, lovech, myslivcích a lidech spjatých s přírodou. Navázal na předchozí knihy Lovecká vášeň a poznání (1997), Medvědí stopou (1998) a Lovy ve třech světadílech (2000). V knize najdete téměř dvě desítky povídek z rodného Slovácka i ze zahraničí, autor čtenáře ve svých prožitcích zavede do krajiny pod Riabí skalou, mezi mohutné jedle v pralese Stužice, do karpatských lesů a polonin na trojmezí Slovenska, Ukrajiny i Polska. Připojené dokumentární černobílé fotografie umocňují působivost loveckých zážitků. Celkem 175 stran, formát 145 x 210 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou, vydalo v roce 2006 nakladatelství Rubico v Olomouci. Ke koupi i objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3, kat.č. 1/409, cena 159 Kč

Pohled z okna na zasněženou krajinu vyvolává vzpomínky na události, které jsem prožil před více než padesáti lety. V té době ještě příroda, nepoznamenaná civilizačním procesem, vytvářela harmonické soužití všeho živého co nás lidi obklopovalo. Studánky s dobrou vodou, naslouchání křepelčímu volání pět peněz - pět peněz, čiřikání koroptví, kterých se ročně ulovilo v honitbě o výměře dva tisíce pět set hektarů přes pět tisíc. Při tomto množství bylo samozřejmostí, v době líhnutí vracet do přírody koroptvičky odchované v líhni z nasbíraných vajíček z vysečených hnízd. Naslouchat žluvímu flétnovému zpěvu přivolávajícímu déšť, pozorovat honcování zajíců, kdy zaječici, připravenou přijmout partnera doprovázelo několik nápadníků. Byl jsem jako začínající myslivec na honu, který trval pět hodin a na výřadu bylo tisíc dvě stě zajíců. V jarních měsících zpěv skřivanů přehlušoval zpěv jiných ptačích zpěváků. Do toho všeho zapadal i klapot čapích zobáků vítající nový den. Od rybníka bylo slyšet žabí koncert, večery osvětlovaly reje světlušek a k podzimu bylo vidět prověšené dráty elektrického vedení pod tíhou vlaštovek připravujících se k odletu do teplých krajin. Vše do sebe zapadalo s takovou samozřejmostí, bylo tomu tak od nepaměti a bude i v budoucnu. I v jiných koutech naší vlasti byla stejně kouzelná příroda. Na Šumavě v jarních měsících zvonilo pšoukání a bublání tokajících tetřívků. Nebylo vzácností uvidět pospolu i třicet bubeníků slatin. Tetřeví tokaniště, obestřené tajemnem, dávalo ne jednomu myslivci možnost prožít a vychutnat krásu tetřevího lovu. Nad lesní mokřinou, protkanou vůni lýkovce, za svitu první hvězdičky, kvorkající sluky přinášely předzvěst jara.
Nahodilou známost z dovolené na Zlatých pískách v Bulharsku s Ondřejem, polovníkem z Dobšiné, dovršilo pozvání na lov tetřeva. Na jaře příštího roku v období velikonočních svátků odjíždíme s kamarádem Josefem do Dobšiné, zkusit štěstí v lovu námi nepoznané zvěře - tetřeva. Samotná cesta byla dobrodružstvím. Vybavení teplým oblečením včetně pozornosti z našeho Slovácka - tou byla slivovce a demižon vavřince - ale bez jídla. To jsme si chtěli koupit až na Slovensku. Neznalí poměrů jsme zjistili, že v období velikonočních svátků jsou zde obchody zavřené několik dnů. Tento problém jsme řešili v hotelu Praha v Popradě, kde jsme poobědvali. Na Josefův dotaz, zda nemají nějakou uzeninu na prodej, jsme byli číšníkem odmítnuti. Tenkrát jsem pronesl památnou větu na kterou jsme ještě dlouho vzpomínali. Číšníka jsem požádal, aby nám poslal vrchního a ten vzápětí přišel. Vysvětlili jsme mu naše nezvyklé přání. Odjíždíme do hor lovit a nemáme možnost si zakoupit jídlo. Nemohl by nám pomoci, třeba i prodejem salámu. Ochotně nám vyšel vstříc a nabídl maďarský salám, který jsme si s díky každý objednali po dvou kusech. Tehdy jsem pronesl tu památnou větu: "Vidíš Josefe, líná huba hotové neštěstí. A jídlo máme zajištěné". Vyplnilo se i slovo neštěstí, když nám donesl číšník účtenku za uherák. Astronomická částka, znásobena hotelovou přirážkou, nám na chvíli vyrazila dech. Až po hodině jízdy se zmohl můj kamarád na větu: "Tak drahý salám jsem ještě nikdy nejedl". Jeho cena nám udělala silnou čáru přes rozpočet. Po chvíli ještě dodal, jeden salám musím vzít domů rodině jako pozornost ze Slovenska. Dlužno říci, že nepřinesl.
Do Dobšiné jsme dojeli odpoledne a po přivítání u Ondřeje jsme se vypravili pěšky na Čuntavu, pohoří vzdálené osm kilometrů nad Dobšinou. Pěšky proto, že v místech zastíněné lesní cesty leží ještě vysoká vrstva sněhu a na hřebenech Čuntavy byla stálá sněhová pokrývka. V místní hájence byla pro nás zajištěna hostovská místnost ve které budeme po dobu lovu ubytování. Tam také Ondra pozval několik svých kamarádů, abychom se vzájemně poznali a navázali družbu. Brodíce se sněhem přicházíme k hájence, Ondrovi přátelé již na nás čekají, jen hlavní osoba, místní lesník Mišo, není doma a hájenka je zamčená. Však on přijde, ujišťuje nás Ondra i přítomné polovníky, vždyť o nás ví. Následovalo srdečné přivítání a jak to u myslivců bývá a dobrý mrav káže, postupně každý nabízí svoji specialitu, kterou napálil podle své lety ověřené receptury. Večer se proměnil v noc bez jediné hvězdičky, Ondrovi kamarádi rozdělali oheň u kterého jsme se ohřívali na těle i na duši.
Až v pozdních hodinách jsme uslyšeli v lese vzdálené vyzpěvování, které se pomalu blížilo k nám. U ohně se objevila tolik očekávaná postava lesníka Míše, stojícího na vratkých nohou. Ondra ve snaze zachránit situaci nás postupně začal představovat. Bylo to marné. Mišo naše napřáhnuté ruce odmítl. Se smíšenými pocity jsme šli do připraveného pokoje pro lovecké hosty, který osvětlovala zapálená svíčka - jediný zdroj světla. Na pobídku jednoho Ondrova kamaráda, Mišo přinesl z vedlejší místnosti velký koláč, který mu upekla jeho žena než odjela na velikonoční svátky na Moravu ke své rodině. Mišo začal krájet koláč a každému přítomnému dal kousek. Byl jsem z těch posledních co obdržel část koláče. Nestačil jsem si ještě do něj zakousnout, když ve spoře osvětlené místnosti se ozvalo Mišovo zvolání: "Boha davaj zpátky, ten je ze syrom," a už nám bral od úst už rozjedený koláč. Ten s tvarohem byl asi jeho zamilovaným jídlem. Situaci jsme zachránili vyložením našich salámů. Uheráky se postupně rozkrájely a pojedly i bez chleba. Josef jistě se smutkem v duši se loučil s vidinou domů dovezení vítaného dětem. Ondra se po několika přípitcích s námi rozloučil se slovy ráno přijedu a budeme hledat kohouta. Pak s přáteli odešel. Není zapotřebí připomenout s jakými pocity jsme uléhali po tomto vřelém přijetí. Ráno nepřišel, hustě sněžilo.
Druhý den, když jsme vstávali, byla hájenka ztichlá. Pana domácího Míšu jsme podle hlasité řeči našli v chlévě jak dojil stračenu. S hlavou opřenou o její břicho jí vyprávěl o nových pánkoch co přijeli lovit hlucháně.Kráva jeho vyprávění moudře přežvýkávala a Miško s hrotkem nadojeného mléka nás vybízel k napití. Je teplé, to je nejzdravější. Na oplátku jeho pohostinství jsme mu nabídli naši slivovici a konečně navázali na tolik scházející srdečné přijetí. Mišo nás seznámil se životem zde v horách. Při porodu mu zemřela jeho první žena a o narozené dítě chlapce se dole ve vesnici starala jeho stará matka. Vyprávěl nám jak v době osvobozování Slovenska se přidal k Rudé armádě se kterou se zúčastnil osvobození Brna. Tam zůstal, našel si potom i druhou ženu se kterou žije na této hájence. Na dovolenou odjela, proto, že již zapomínala mluvit. Mišovi jsme dali naše pití na starost. On, který nám před několika hodinami bral nabízené koláče z rukou, se s námi pro dobu našeho pobytu dělil o každý kousek jídla, které mu po dobu její nepřítomnosti nachystala jeho žena.
Jak to dopadlo s tetřevy? Kohouta jsme slyšeli i viděli jak odlétá, ale pro vysoký, nově napadlý sníh, ve kterém jsme se bořili až nad kolena, se nedalo k tokajícímu tetřevu přiskákat. Dny, které jsme měli pro tento lov naplánované, skončily, ale navázané přátelství s Ondrou a jeho přáteli přetrvalo dlouhé roky. Mnozí již nejsou mezi námi. Ani Miša, který když jsme se loučili neskrýval slzy dojetí. Ondrovo přání "Za rok znovu dovidenia" se splnilo.
* * *
Konec dopisu kamaráda ze Slovenska byl lákavý. Přijeďte k nám na kohouta. Kdo by odolal takovému pozvání. U nás se probouzelo jaro, po sněhu na polích už nebylo ani stopy, jen v lesích na zastíněných místech ležely jeho zbytky. Pupeny buků začínaly rašit. Byl nejvyšší čas využít pozvání na tetřeví tok, který vrcholí právě v době, kdy zima předává vládu jaru. Zatím to bylo pravdou jen u nás na jižní Moravě, ale v hornaté části Slovenska byl stále ještě silný mráz a Kriváň i další tatranské štíty svítily bělostí sněhové přikrývky proti modré obloze. V úpatí těchto velikánů ležela na polích ještě silná vrstva sněhu. Tak tomu bylo i cestou Slovenským Rájem, kolem Dobšinské ledové jeskyně. Sníh s umrzlým ledem byl i na cestách a jen s největší opatrností se daly tyto úseky projíždět autem. To již mě vítalo město Dobšiná, když jsem k němu přijížděl od Stratenské doliny. Nacházel jsem se ve Slovenském Rudohoří a pouze několik kilometrů mě dělilo od cíle mé cesty. I když zde panovala ještě zima, na jižních svazích bylo již vidět místa bez sněhu, kdy teplé louče slunečních paprsků probouzely zemi ze zimního spánku. V Dobšiné jsem se zastavil, abych znovu, tak jak tomu bylo vždy mnohokrát předtím, šel pozdravit své dobré kamarády. Hlavně Ondřeje, který byl znám v celém okolí jako správný myslivec a hlavně dobrý člověk.
V krátkosti mi sdělil, co se událo za dobu mé nepřítomnosti, hlavně kde a jací se střelili jeleni. Vyprávěl mi, co se mu přihodilo, když ho v horách zastihla větrná smršť, která se přehnala tímto krajem, zlámala a vyvracela celé porosty. Smrky ve stáří osmdesáti let byly polámány jako sirky a on sám vyvázl se spárů smrti jen proto, že se nacházel v místech, kde skalní převis utvořil částečnou ochranu před běsnícími živly. Po tváři mu začaly stékat slzy, když líčil, jak před ním padaly vyvrácené kmeny a další se s praskotem lámaly, ve vzduchu létaly větve, listí s drobnými kameny a hlínou z vyvrácených kořenů stromů. Později se mi naskytl pohled na krutě pokořenou přírodu, kdy byly zničeny mnohahektarové porosty v celých pruzích lesa, kudy tato smršť procházela. Jen zbytky velikánů, matečných semenáčů, vyčnívaly nad polomy. I ty však připomínaly spíš torzo dřívějších stromů, když bez korun a větví stály jako svědkové, že zde kdysi stál les. Po tomto smutném vyprávění jsem se s Ondrou rozloučil a ten mi tiskl ruku s přáním, "Lovu zdar".
Teplo poledního slunce, znásobené odrazem přes zavřená okna v autě, nenechávalo nikoho na pochybách, že i tady je již jaro. Za krátkou chvíli jsem přijel do vesničky pod úpatím hor, kde na mě čekal můj přítel ještě se dvěma myslivci a do mého příjezdu si krátili čas popíjením místní speciality. V jemném lihu vyluhovaná bylina "Žerucha" - známe ji jako řeřišnici hořkou pravou - dává tomuto nápoji specifickou chuť. Jejich ujištění, že tato rostlina roste jen na dobré vodě, mě zbavilo obavy z možných následků, a tak jsem tento elixír ochutnal. Přes časté pobízení při zakusování domácí slaninky jsem pil jen zdrženlivě a byl jsem si vědom, že kdyby tomu bylo i naopak, tak už bych stejně své přátele nedohonil. Tuto pohodu přerušil hlas mého kamaráda, který prohlásil, že vyrážíme do hor. Všichni čekali jen na mě, než jsem se připravil. Spoustu věcí jsem musel nechat v autě, protože mi bylo řečeno, vzít si jen pušku a náboje. Tento povel mně vnukl myšlenku, že půjdeme jen na krátkou cestu a na můj dotaz, zda tam, kam jdeme, je i chata, mě všichni ujistili, že ano.
Vykročili jsme do blízkého lesa po vyšlapané stezce, ve sněhu vystupovali podle zamrzlého potoka a jen zvuk zurčící vody pod ledem dával tušit proudící vodu. Výstup se stával čím dál tím víc obtížnější, kráčeli jsme strmě vzhůru a já jen s velkou námahou jsem stačil svým kamarádům. Zřejmě jsem vypil málo toho čarovného nápoje. To už se dostavila i žízeň, když zpocené tělo chtělo doplnit scházející tekutinu. Na její uhašení jsem si ze zmrzlé vody odlomil jeden z ledových rampouchů, které kolem potoka visely jako krápníky. Moji přátelé zpomalili svoji chůzi a na můj dotaz, kam až jdeme, odpověděli: na Jánošíkův stolec. Tento vrchol vysoký skoro tisíc pětset metrů měl být naším konečným místem výstupu. To již jsme delší dobu kráčeli nocí, kdy jak se mi zdálo večer snad ani nebyl a už tu byla noc. Svítil měsíc a dalo se jít i bez baterky, jen při procházení zledovatělých úseků byla nutná opatrnost. Byl jsem už na konci svých sil, když kamarád prohlásil, že už máme půl cesty za sebou. Je třeba vydechnout, to znamenalo odpočinout si. Začal jsem pochybovat, že tento výstup zvládnu, když už teď jsem byl velmi unaven. Znovu přišla na řadu láhev s žeruchou, nebylo zapotřebí žádných odlivek, upíjelo se jen tak z láhve, která kolovala od jednoho k druhému. Snad nutkavá potřeba něčeho se napít, mi nebránila využít tohoto pohostinství a v bláhové naději, že za každé čtyři kroky se nám přibližuje vrcholek o jeden metr, mě popohánělo pokračovat ve výstupu. Byly chvíle, kdy jsem přestal počítat i kroky a ztratil jsem pojem o čase, jen vidiny vyhřáté chaty mně dodávaly sílu pokračovat dál. Určitě tomu pomohla i vypitá bylinná, po každém jejím doušku se už nezdál výstup tak strmý. To již jsme byli na okraji hřebenu kopce, a proto se mi postupovalo líp. Moji kamarádi, kteří byli starší, si celou dobu mezi sebou vyprávěli a dokonce kouřili, snad proto, aby jim neuškodil čistý horský vzduch. Obdivoval jsem jejich vytrvalost a houževnatost, která jim dovolovala hravě překonávat překážky výstupu. U mne se určitě podepsala i dlouhá cesta autem, ale hlavně jsem nedosahoval jejich fyzické kondice. To už se v šeru noci před námi objevila chata, která nás vítala otevřenými dveřmi, spíš otvorem pro dveře.
Jeden z kamarádů zapálil suché větvičky nalámané za chůze ze smrků a před chatou počal plápolat ohýnek, ze kterého po přiložení suchých haluzí se rozhořel velký oheň. Šlehající plameny opalovaly tvář, bylo cítit teplo, ale také bylo poznat, jak začínají studit propocená záda. Proto jsem se co chvíli otáčel, dávaje tak na pospas hubertus, který mohl propálit odskakující uhlík od ohně. Také jsem si spálil ruce, když mi kamarád podával konvičku s rozpuštěným sněhem, kterou nahříval nad ohněm. Nevědomky jsem ji uchopil za okraj. Voda z rozpuštěného sněhu byla však stále i v rozehřáté konvici ledová. Stále jsem nemohl pochopit, proč nejdeme do chaty. Brzy jsem poznal důvod, když André, můj kamarád, mě vyzval, že je třeba si trochu pospat, protože ráno bude brzy, a ještě za tmy půjdeme na kohouta. Při vstupu do chaty jsem uviděl ve svitu baterky, že je rozestavěná. Srub byl bez oken a dveří, střechu tvořily jen krovy bez zadeštění; jen část střechy byla pokryta prkny. I stěny byly samá škvíra, tak jak nerovné byly plochy tesaných trámů. Chyběly i štíty ve střeše, v rohu nad zastřešenou částí byla na zemi kupa zetlelé trávy, převážně kapradí, které mně mělo posloužit jako lože. Toto pohodlí jsem měl sdílet jen já, ostatní tvrdili, že posedí u ohně. Tak jsem tuto nabídku neodmítl a uložil jsem se oblečený i v botách do lože určeného jen pro hosty. Hubertus jsem přehodil přes sebe a jeho cípem přikryl tvář, abych vytvořil vlastní teplo svým dechem. Při pohledu vzhůru bylo vidět jasné nebe poseté hvězdami. Byla mrazivá noc a já zkřehlý jsem pomalu usínal pod tíhou dojmů a vyčerpáním z výstupu. Matně zaznívaly hlasy mých kamarádů, postupně slábly, až jsem dokázal usnout. Noc to byla krátká, mráz a s ním pronikající chlad mě stále probouzel, ale tělo si odpočinulo.
To už mě budil Andrej se slovy: "Vstávat, jdeme na kohouta". Mé první kroky vedly k ohni a já se snažil rychle zachytit trochu tepla. Doušek teplé vody mě znovu postavil na nohy a odmítl jsem i napití dobré kořalky, o jejíž kvalitě svědčily prázdné láhve kolem ohně. Procházeli jsme stoletým smrkovým lesem. Náhle mou ruku uchopil Andrej a upozornil mě na zvuk tokajícího kohouta, který mi připadal jako vzdálené klepání datla. Byla ještě noc a my jsme opatrně přicházeli do míst, kde tento zvuk byl stále hlasitější a bylo již jasně slyšet tok kohouta. Jeho sloky jsou různé, napřed se ozývá klepáním, pak trylkováním, po tom následuje výlusk a nakonec broušení. Vždy, když jsme slyšeli výlusk spojený s broušením, mě Andrej popotáhl za ruku a udělali jsme nanejvýš dva kroky blíže k tokajícímu tetřevu. Byl zahřadován na okrajové jedli u velkého rubiska. Nedodržoval pravidelný rytmus své písně, někdy se ozývalo jen počáteční klap - klap, a pak se odmlčel ve své sloce, kterou nedokončil. Mnohdy již nakročenou nohu jsme se báli položit na zem, abychom nezradili tokajícího kohouta, který v závěru své písně přestává vidět i slyšet. Od toho také pochází jeho název tetřev hlušec, slovensky hlucháň. Tento poznatek využívají myslivci při lovu na tokajícího tetřeva od nepaměti.
Naše přiskakování skončilo. Nacházeli jsme se již v místech, kde veliký pták byl zahřadován. Jen uvidět se nám ho nepodařilo a zvuk jím vydávaný se měnil podle toho, jak se otáčel na větvi, když tokal. Byl zahřadován ve vrcholku jedle a nemohli jsme ho spatřit ani když v rytmu toku jsme strom obskákali dokola. To již se začalo pomalu rozednívat. Před námi vyvstala otázka co dělat, aby se lov zdařil a my neopatrnými pohyby černého rytíře nezradili. Z rubiska zaznělo kvokání tetřevích slepic, které lákaly kohouta k ošlapání a naplnění věčného koloběhu života v přírodě. Přitisknuti u kmene jedle najednou slyšíme svištění letek a vidíme, jak kohout odlétá asi sto metrů od nás na rubisko. Dosedl na prohnutý kmen mladého boučku, kterému váha sněhu ohnula korunu až k zemi. Již nikdy víc se nenarovná, aby mohl vyrůst ve statný strom. Kmínek byl slabý, jak při svém růstu pospíchal za sluncem, vyrůstaje mezi svými druhy, kteří se vzájemně dotýkali korunami a byli jeden druhému oporou. "Běž sám a ukaž, co jsem tě naučil, teď víš, kdy máš přiskakovat" vybídl mě Andrej. To ještě víc zesílila má vášeň z nastalého lovu. Znovu a znovu jsem vždy těsně před výluskem a broušením udělal krok k tetřevu, který chodil po prohnutém kmenu a tokal. Přibližoval jsem se k němu již za bílého dne a vždy při každé sloce jen o jeden krok. Občas jsem pohlédl při nakročení do míst, zda se stále nachází na prohnutém boučku. Moje cesta nebyla přímá, musel jsem obcházet překážky, které jsem nemohl překonat pro krátkost doby od výlusku po broušení. To již jsem zřetelně slyšel tetřeví slepice, tokem kohouta roztoužené, jak svého rytíře zvou k prožití lásky. Byl jsem už od něj asi dvacet pět metrů. Právě jsem začal uvažovat i o střílení, když jsem uviděl deset kroků před sebou mohutný kmen již ztrouchnivělého smrku. Ten jsem si určil za místo, odkud na tetřeva vystřelím. Byl již nejvyšší čas, tetřev dělal častější přestávky a já jsem někdy stál jen na jedné noze a stěží udržoval rovnováhu, abych neupadl. Způsobeným hlukem bych kohouta určitě zradil. Již jen dva kroky mě dělily od padlého kmene. Nyní jsem čekal na další sloku, při které jsem odjistil kozlici na příští výlusk, kdy jsem ji chtěl dát do ramene, případně zamířit a vystřelit. Dopadlo to však trochu jinak. Když jsem kozlici zvedal, nechtě jsem navlékl do kapsy hubertusu puškohled a tak jsem ji držel vysunutou dopředu i s částí hubertusu. Při dalším výlusku a broušení jsem dostal kozlici zase zpět a jistý, že nebude nic bránit v jejím zvednutí, jsem znovu čekal na tetřeví píseň. "Klap - klap - klap - klap - klap klap klap klap klap", pak výlusk. To již jsem kozlici měl založenou v rameni. Aniž bych čekal na další sloku, když jsem měl tetřeva v zaměrném kříži, stisknul jsem spoušť. Výstřel zaburácel lesem, černý rytíř jej už neslyšel a padal z prohnutého stromu na zem mezi své družky. Ty začaly odlétat teprve až jsem obcházel padlý smrk a přicházel k vytoužené trofeji.
Tetřeví kohout ležel na koberci vřesu a z jeho klovce odkapávala barva, která se rozpouštěla ve zbytcích sněhu. Za obzorem začalo vycházet slunce, nastával nový den. Za mnou se objevil Andrej stejně vzrušený z lovu jako já. I když tetřev se může střílet kulí i brokem, právě při střelbě brokem musí lovec přiskákat až k samému tokajícímu tetřevu. Tento lov, při kterém musí dojít k naprosté shodě s tokem, prožívá lovec v maximálním nervovém vypětí ze strachu před zrazením. Je stejně vzrušující, jako ulovení jelena v říji a já jej hodnotím jako mnohem krásnější, zvláště, když se k tomuto přidají zážitky spojené s nočním výstupem na hřeben hor, posezení s kamarády u ohně a skromné vybavení chaty.
Tetřevovi jsem dal poslední zob, od Andreje dostal úlomek s prohlášením, že je hrdý na výkon svého žáka, kterého teprve před krátkou dobou učil první kroky při tetřeví písni až k jeho ulovení. Tetřeva vyvázal za silný rýhovaný klovec a zavěsil na větev, kterou si dal na rameno. Vše dělal tak, aby nedošlo k poškození jeho vějíře u nějž odhadoval délku obroušeného středového péra přes třicet pět centimetrů. Náš odchod, spíš kroky od místa ulovení, zastavilo tokání dalšího tetřeva, které znělo z porostu, kam odlétly slepice, když jsem je po výstřelu vyplašil. Jistě i ony se dočkají přízně dalšího kohouta, který, třeba o rok mladší, čeká na svoji příležitost, aby převzal vládu po zastřeleném soku.
Přišli jsme k chatě, kde nás čekali naši kamarádi, kteří mezitím nemarnili čas a dělali pořádek kolem rozestavěné chaty. Obdivovali trofej tetřeva i jeho rohovité výrůsty na hranách prstů, které mu slouží ve sněhu jako sněžnice. Společně odhadli stáří kohouta na pět let. Znovu jsem jim vyprávěl o svých loveckých prožitcích a dojmech z dnešního lovu, který jsem předtím nepoznal. Na pokyn Andreja zašel jede z kamarádů do blízkého křoví a vítězoslavně přinášel další půllitr voňavé bylinné, kterou jsme společně připili na úspěch lovu. Tak se mi objasnila nevyslovená otázka, odkud pochází tolik prázdných láhví kolem ohně, když žádný z mých průvodců nic nenesl, jen Andrej jednu láhev, a tu jsme vypili na poloviční cestě k chatě. Zřejmě se jednalo o železnou zásobu pro horší časy, kterou měli umístěnou poblíž chaty.
Z místa, kde jsme seděli, byl nádherný výhled na celé Rudohoří, které se ztrácelo v dálce směrem k Nízkým Tatrám a z druhé strany bylo lemováno Silickou planinou. Nerozlučná slaninka, opečená nad řeřavým uhlím, doplňovala podmanivou krásu zdejších hor a vyprávění přátel mi dávalo v představách nahlédnout do míst, ve kterých lovili, kde se střetli s medvědy, ulovili rysa a silné jeleny. Nechválili se ani tím, že lov zvěře v těchto horách klade na lovce nejtvrdší požadavky, kdy jen ti nejzdatnější mají nárok na úspěch. Jeden z Andrejových kamarádů se přiznal, že již jako desetiletý se stal lovcem. A začal vyprávět...
* * *
Byl to příběh z časů, kdy vždy jako malý chlapec se o prázdninách těšil, jak je stráví u starého otce, který byl horárem v hájovně u samého lesa. Děda se viděl ve svém vnukovi, jiného neměl, když i sám měl pouze jednoho chlapce a to byl vnukův otec. Ten se však podle dědových slov nevyvedl, nechtěl pokračovat v otcových šlépějích a stát se také horárem. Našel si po vychození školy práci na pile, kde pracoval při obsluze katru. Jeho syn, to jsem byl já, jsem zase vždy toužil po přírodě, a proto jsem se těšil na dědu, u kterého jsem trávil celé prázdniny a každý volný čas. Děda mě učil střílet ze staré lankasterky, brával mě s sebou do hory a také na čekanou. Byl mým učitelem, učil mě poznávat přírodu a já jsem byl zase jeho učenlivý žák. Jak by mohl děda odmítnout moje přání, že půjdu večer na čekanou postrážit dědův oves. Rostl na chudém horském políčku kousek od horárny a chodili do něj divočáci. Pole sousedilo s lesem. Vzal jsem si dědovu flintu a uvelebil se na staré jabloni rostoucí na okraji pole. Pušku jsem si nabil dědovým nábojem a v tu chvíli jsem se cítil pánem hor. Snad podobné pocity mohl cítit jen Jánošík a jeho horní chlapci.
Večer se rychle blížil a já vidím, jak do ovsa vchází něco černého. Jistě to bude divočák! Svíral jsem dědovu pušku a zkouším zamířit, spíše po paměti, vždyť na mířidla nebylo ani vidět a já jsem měl ještě krátké ruce, abych flintu opřel do ramene. Výstřel mě málem shodil z jabloně. Takový byl zpětný ráz zbraně, neboť do nábojů, které si děda plnil sám, vždy pro jistotu přisypal trochu černého prachu navíc, než byla mírka. V šeru jsem uviděl jak z pole odbíhá zvěř do lesa. V tu chvíli jsem dostal takový strach, že jsem z jabloně seskočil a utíkal za dědou, kterému jsem vyprávěl, jak jsem vystřelil na velikého divočáka. Podle toho, jak jsem se třepal strachy, usoudil, že asi bude na mém vyprávění něco pravdy. Pak rozhodl, že ráno se půjdeme podívat na místo mé čekané. V noci se mně zdálo, jak mě honí po poli divoká prasata, já jim nestačím utéct a před sežráním mě zachraňuje stará jabloň, která se celá třese, jak do ní divočáci narážejí. To se mnou však třepal děda, který mě budil. Postavil přede mne talíř mléčné polévky se slovy: "Až posnídáš, půjdeme se podívat do míst, kde jsi střílel".
Po příchodu k ovsu našel děda pobarvenou stopu, která směřovala do lesa. Chytl jsem se dědovy ruky a plný strachu jsem postupoval s ním do hory. Stále po kapičkách barvy, které jsem neviděl a na které mě upozorňoval můj děda. Našli jsme ho. Ležel už nehybný v prohlubni vývratu. Nebyl to však divočák, nýbrž medvěd. Děda, jak to uviděl, se pokřižoval. Na medvěda naházel větve a již jsme pospíchali zpět do horárny. Děda mě zavázal mlčením, ať to jen pro pána boha nikomu nepovím nebo by ho pan gróf vyhodil ze služby. Sám pak medvěda v noci zakopal. Tak jsem se stal polovníkem již ve svých deseti letech a až do své dospělosti jsem se nikdy nepochlubil svým loveckým úspěchem. Ani tehdy kdy už děda nežil. Od té doby, co jsem takto vystřelil na zvěř, mně již nikdy děda nepůjčil svoji flintu a když, tak jen v jeho přítomnosti.
* * *
Pomalu jsme začali uhasínat oheň, u kterého se tak dobře poslouchalo vyprávění starého loveckého příběhu. Domů jsem odjížděl až další den. Po příchodu z hory a po častých přípitcích na úspěch a na zdraví nebyl odjezd ani jinak možný. Vypreparovaný tetřev shlíží z větve v mém loveckém pokoji tak, jako by byl stále na Jánošíkovém stolci a svou písní přivolával své družky.
Emanuel HAVRAN

vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...