Časopis Myslivost

Červenec / 2006

POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE

Myslivost 7/2006, str. 46  Mgr. Josef DRMOTA



ŽELEZA

Železa představovala dříve velmi rozšířené pasti sestrojené na různých konstrukčních principech. Pomocí želez se dala lovit rozličná zvěř od velikosti medvěda až po lasičky. Těmto rozdílným podmínkám musela být uzpůsobena jednak konstrukce samotných želez a jednak kotva, která zabránila lapenému zvířeti železa odtáhnout.
Zvláště účinná byla železa k lovu rysů a koček, které mají slabší čich a nejsou tak před železy přirozeně varováni. Do želez se ovšem chytali také králíci, ondatry, bobři i vydry. K lovu těchto vodních dravců se požívala speciální železa líčená pod hladinou, přičemž drátěnou spoušť uvolňovala vydra plující po hladině. Tato železa byla obzvláště zavrženíhodná, protože vydru neusmrtila, nýbrž utopila.
Hojného využití doznala železa také k lovu ptáků, např. divokých husí. Dravci se chytali do želez líčených na vysoké kůly, které je lákaly k usednutí. K chytání neporaněných dravců se jejich chvaty obalovaly látkou. K tomuto účelu se též používalo zvláštních pastí s velkými oblouky potaženými sítí.
I přes rozdílné způsoby konstrukce, bývala prakticky všechna železa sestrojena ze dvou chvatů (oblouků), pružiny, zámku a těla. Chvaty bývaly tvořeny ozubených železnými oblouky, které byly k sobě prudce stisknuty tlakem ocelové pružiny. Ke spuštění dochází šlápnutím zvířete na nášlapnou destičku a uvolněním zámku. Tvarově se ale vyskytovala také např. železa čtvercová.
Konstrukčně se od sebe lišila železa dénková neboli talířová, dále železa berlínská a konečně železa chytající zvěř za krk (tzv. "krkačky").
U dénkových želez, která jsou zřejmě nejznámější, se pero stlačovalo sešlápnutím dolů, čímž se roztáhly chvaty. Zpětný pohyb byl vyvolán vymrštěním pera do uvolnění západky a sražením oblouků k sobě. Naproti tomu berlínská železa měla pero tvaru podkovy a při líčení se muselo roztáhnout. Třetí typ želez má spoušť uzpůsobenou na zatažení vzhůru a líčila se vždy s návnadou. Jejich výhodou bylo to, že se lapená zvěř netrápila.
Železa bylo nutno přivázat k účinné kotvě, jinak byla lapenou zvěří odtažena. Železa se buďto poutala ke stromu, event. kůlu zatlučenému do země, nebo se na ně uvazovala skutečná tříhrotá železná kotva. Nejtěžší železa se přivazovala ke kládám nebo těžkým polenům, jejichž smýkání označovalo směr úniku zvěře.
Otázka líčení želez byla spojována s pachem a zavětřením. Železa bylo nutno ukládat venku pod kolnou, aby nenačichla lidskou domácností a často se ještě před použitím vyvařovala nebo na několik dnů ponořila do proudící vody. Při nalíčení se používalo rukavic, které však mohly plnit svoji úlohu pouze tehdy, byly-li gumové. Železa se také doporučovala před líčení rozebrat, pečlivě zbavit veškeré rzi a natřít zavětřovacím roztokem.
Od liščího ochozu k železům se dělala vlečka upečenou kočkou, slanečkem dušeným na másle nebo vnitřnostmi ze zajíce, které se poté pokládaly na nastražená železa. K zavětření želez se doporučovala směs pískavice (foenum graecum), kafru (camphora), potměchuti (solanum durcamara), fialového kořene (iris florentia) a anýzu (semen anisi). Tyto ingredience se utloukly a zavařily v syrovém husím sádle. Takové prastaré recepty však již zaváněly loveckou magií a zapomínalo se na nejúčinnější zavětření - liščí močí a trusem, kterýmžto pachům liška neodolá. Odpovídající látky myslivci získávali od jedinců chovaných v zajetí.
Železa se líčila na volnější prostranství do jamky vyhloubené v zemi. Povrch se zasypal hrabankou, listím, trávou nebo sněhem. Okolí se také doporučovalo posypat rozdrobeným koňským trusem, který ukryl zbytek lidského pachu.
Železa představovala velmi necitlivý nástroj k lapání zvěře, který nečinil rozdílu mezi věkem, pohlavím či živočišnými druhy. Nebývalo také výjimkou, že zvěř lapená lehce, např. za běh, si tento utrhla ve snaze o osvobození, nebo sama uhryzala, než aby v pasti zůstala. Čas od času se také stávalo, že si i neopatrný a neznalý člověk přivodil úraz v důsledku manipulace s železy nebo nešťastnou náhodou při kontaktu s nimi v terénu. Je tedy jen dobře, že umění starých chytačů již z dnešních honiteb vymizelo a tento vysoce neohleduplný způsob lovu zvěře byl zakázán zákonem.

KAPKAN

Kapkan byl past v podobě udice na zvěř, která lapala lišky (dříve též vlky) za mordu.
Základní typ kapkanu byl tvořen čtyřmi obloukovitě prohnutými železnými ramínky se zpětnými háčky na konci, které jsou upevněny v ramenech železného kříže. Ten se posunuje po středové ose (tyčce s očkem na konci). Vytažením kříže nahoru se kapkan zavřel a upevnila se na něj masitá návnada. Zatažením dolů se kříž posunul na doraz tvořený druhým křížem s průchozími otvory v ramenech a háčky se rozevřely zvěři v mordě. Z historie jsou známy také kapkany se dvěma (tzv. francouzské) a třemi hroty rozevíranými perem.
Příprava i líčení kapkanu bylo obdobné jako u želez s jedinou výjimkou - kapkany se líčily zavěšením do výše, do které dokázala liška pohodlně vyskočit.
Kapkan nedosáhl v našich podmínkách tak plošného rozšíření jako např. železa, protože představoval extrémně drastický způsob lapání zvěře.

LOV DO TORSNÍCH PASTÍ

Obdobou, a dá se říct i určitými předchůdci želez, byly torsní dřevěné pasti. Jejich funkčnost byla založena na pružnosti zkrouceného materiálu - rostlinných vláken nebo strun se zvířecími střevy. Další sílu dodávalo pasti ohnuté dřevo.
Základem pasti byl dřevěný oblouk ohnutý jako luk s více tětivami. Mezi ně se vložilo dřevěné ramínko, kterým se otáčelo tak dlouho, dokud se oblouk extrémně nenapjal. Poté se jeho konec připevnil k zemi. Ramínko bylo opatřeno hroty a návnadou. Po zatáhnutí za návnadu bylo zvíře hroty probodnuto.
Druhý typ torsních pastí měl dva oblouky, ve kterých zvíře zůstávalo lapeno za krk.

(zdroj: Andreska, J. - Andresková, E.: 1000 let myslivosti. Tina Vimperk, 1993
Černý J. V.: Myslivosť, reprint. Venator Praha, 2000
Komárek, J.: Hubení škodlivé zvěře a ptactva. Orbis Praha, 1943
Rakušan, C. a kol.: Myslivecký slovník naučný. ZN Brázda, 1992)
Mgr. Josef DRMOTA
kresba: Zdeněk Kolář

Úkolem uvedených pasáží není v žádném případě nabádat naše myslivce k případnému používání popsaných metod. Naopak, budu velmi rád, když si nad nimi vždy uvědomíme především odlišnost od "dnešního pohledu" na humánní lov zvěře. Rovněž bych rád zdůraznil, že drtivá většina popisovaných loveckých metod vyhovuje klasifikaci zakázaných způsobů lovu ve smyslu platného znění Zákona o myslivosti, event. Zákona na ochranu zvířat proti týrání se všemi následky, které jejich případné překročení přináší. Nejsou v žádném případě návodem k napodobování, či přejímání. Jsou pouze pokusem o zdokumentování části naší myslivecké historie a kompletací historických poznatků. Zpracovány pak byly na základě uvedené literatury, která se řadí mezi klasická díla našeho odborného mysliveckého písemnictví.
Ve vztahu k současné problematice ochrany zvěře a přírody je zde nutno hledat pozitivní přínos zpracovaných pasáží - s některými loveckými metodami popisovanými v rámci celého seriálu (viz. Myslivost č. 1/2005), se mohou při výkonu funkcí a zajištění svých povinností setkat v rámci nelegálního lovu zvěře v honitbách myslivecké stráže a myslivečtí hospodáři. Uvedené informace jim pak mohou sloužit především jakožto vodítko k jednoduššímu rozeznání těchto nelegálních praktik.
Budu velmi potěšen, bude-li čtenáři na tyto příspěvky v podobném duchu také laskavě nazíráno.


vychází v 5:18 a zapadá v 20:54 vychází v **:** a zapadá v 12:52 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...