Časopis Myslivost

Duben / 2006

Krásnooká tajemná dlouhozobka

Myslivost 4/2006, str. 48  Text a snímky Jan RYS
V dnešní době se už málo nadšených pozorovatelů rytmu života naší přírody může chlubit, že zjara prožívá okouzlující zážitek z příletu sluk lesních do jejich rodných revírů. Pozorování této půvabné večerní lesní scény bývá ovšem vykoupeno mnohaletými zkušenostmi se slučím tahem a neméně tak i dobrými vztahy s lesáky, kteří jsou ochotni na jaře, sotva sluky přilétnou, na ně upozornit. Jinak vysledovat přílet dlouhozobek je záležitost časově dost náročná, protože jejich tah vždy bývá ovlivňován podmínkami počasí ve střední Evropě a neméně i soustavným ubýváním slučí populace.

Sluky lesní přilétají jednotlivě do našich končin, nejčastěji od jihozápadu ze španělských a francouzských zimovišť, již v prvé půli března, zhusta však ke konci měsíce. Jejich pouť vede jižními svahy pokud možno souvislých lesů v povodí řek nebo údolími s vodotečemi a zabahnělými vlhkými místy, ve kterých mohou nalézt dostatek obživy. Táhnou nejraději v noci a k dennímu pobytu si volí opuštěná, nejtemnější místa v lesních tišinách.
Sotva doputují do rodných lesů, začnou se slučím tokem. Po západu slunce ve večerním šírání, když utichne poslední verš strofy drozdí melodie a na oblohu se vyhoupne "večernice", kohoutci vzlétnou ke svým klikatým zásnubním letům nad světliny mýtí a pruhy mlazin kolem vysokých stojáků. Nevysoko nad zemí, při pozvolném mávání letkami, hledají v porostech slepičky - své nedočkavé milostnice. Když dostatečně neslyší tiché písknutí slepičky chtivé milování nebo dobře nevidí její rozprostřený tatrček s bílými péry na spodních ocasních krovkách, v letu se zastavují na místě asi tak, jak to umí káně. Jakmile ale zjistí její přítomnost, podobni kamenu okamžitě k ní usedají.
V drobných krůčcích načepýřeni se vztyčeným ocáskem a spuštěnými křídly předvádějí svatební tanečky. Často zvedají také i přední část těla do výše a dlouhý zobák tisknou na hruď. Žádná slepička není upejpavá a pokvokáváním dává souhlas k páření. Po vrcholném milostném aktu mění kohoutek družné chování, přestává se o svou lásku zajímat a zanedlouho odlétá. Slepičku nezarmoutí, ta má vrozen sklon k volnému milování a tělem jí koluje polyandrický pud. Hned jak zaslechne hlas jiného tokajícího "galána", popískáváním a obnažováním bílých ocasních perek mu signalizuje další chuť k svatebnímu milování. Když najednou slepičku objeví více slučích nápadníků, už v letu se o ni perou. Potyčka - píchání se zobáky, často pokračuje i na zemi, dokud slabší souboj nevzdá.
Zahnízdění žádná slučí slepička mnoho péče nedá - upraví si jen někde u kmene stromu, pařezu nebo kusu trouchnivějícího dřeva nehlubokou kotlinku pro čtyři hnědě skvrnitá vajíčka. Sama na ně velmi pevně usedne a nerada, i před rušitelem, je opouští. Jen dvakrát denně, obvykle večer a ráno, z nich vstává a jde si nahledat trochu potravy. Po třech týdnech sezení se, nejčastěji v noci, líhnou kuřátka. Po oschnutí slepička s nimi hned opouští rodnou kolébku a odvádí je do míst, která jsou pro ně potravně bohatá - na červy, drobný hmyz, housenky, pavouky i malé měkkýše. Během čtrnácti dnů jim dorůstají letky a tak se před predátory mohou zachraňovat poletováním.
Když si některý člověk usmyslí, že by se chtěl blíže seznámit s životem dlouhozobky, neuvědomuje si, jak těžký si dal cíl. Sluka lesní je stále pečlivě ukryta v šerosvitu lesa a vůbec ho neopouští. Má výborné ochranné zbarvení v narezavěle hnědém hábitu s tmavými i světlými skvrnami, což dokonale harmonuje s lesní hrabankou. Nedá se proto sledovat tak dobře jako jiní ptáci, jen velké vypouklé tmavé oko ji prozrazuje. Toho si je vědoma a proto ho přivírá, když znehybní před nebezpečím, čímž dokonale s prostředím splyne. Proto také nalézt hnízdící sluku je téměř nadlidský úkol. Ani lovecký pes svým čichem nemívá šanci.
Domnívám se, že doposud objevení hnízd sluk člověkem bylo dílem štěstěny. Ani u mě nebyla výjimka. O slučí snůšce na Křivoklátsku mi řekl hajný, který na ni přišel při vysazování stromků. Díky tomu jsem jen trochu nahlédl do skrytého života naší tajemné lesní dlouhozobky. V dohledu hnízda stál široký troják buku, který mi po obložení smrkovými větvemi posloužil za úkryt. Mezi spadaným bukovým listím nebylo ale lehké z něho sedící slepičku postřehnout. Její krásné jiskrné a tmavé oko bylo mým jediným orientačním bodem. Na vejcích seděla vždy nehybně a jen po několika hodinách se nadzvedávala, aby je mohla zobákem převracet. Zrána a před večerem z hnízda vždy nenápadně zmizela na slabou půlhodinku, za potravou. Shodou okolností blízko jejího hnízda vedl jelení ochoz, po kterém zvěř občas přecházela do nedaleké houštiny. Vždy, když se jelen pohyboval poblíž, z opatrnosti přivírala oči do úzké štěrbiny, jinak je měla plně otevřené a okolí stále pozorovala. Když po týdnu sledování jednou ráno bylo hnízdo osiřelé, měl jsem zlé tušení - škodná? Vzápětí ale, když jsem ho ohledával, oddychnul jsem si. Našel jsem v okolí poházené skořápky vajíček, zcela jasně svědčící o vyklubaných kuřátkách. Slepička je v brzkém ránu už asi odvedla do nedaleké olšové bažinky.
vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...