Časopis Myslivost

Duben / 2006

Na lovu šakalů v Srbsku

Myslivost 4/2006, str. 11  Ing. Luděk KRÁLÍČEK
Když jsme byli vloni v prosinci pozváni od našich přátel ze Srbska na malou lednovou loveckou akci, dlouho jsem neváhal a pozvání jsem přijal. Zvláště proto, že jsem se těšil chvíle, které strávím se svými kolegy Františkem a Jindrou. Cesta z Prahy do Negotynu na východě Srbska trvala autem s kratší přestávkou v Bělehradské kanceláři FAO asi 20 hodin. V Bělehradu nás velice zaskočilo rozbombardované centrum města, které několik let po válce vypadá stále velmi depresivně. Ruiny jsou zde asi zanechány úmyslně, ale když si člověk uvědomí, že to není zas tak daleko od nás, hrůza pomyslet.

Po příjezdu do Negotynu jsme se přivítali s naším kamarádem Lubišou Marinovičem, rozebrali jsme plány na nadcházející dny a po vydatném občerstvení jsme šli spát na loveckou chatu v místní bažantnici.
Ve zdejším loveckém revíru pro nás byly připraveny celkem dva lovecké dny, na kterých se formou naháňky lovili liška a šakal.
První den jsme lovili u srbsko - rumunsko - bulharské hranice ve velmi nepřehledném terénu slepých ramen Dunaje a trnitých pařezin na přilehlých pahorcích. Celý den nám nadháněla smečka složená z jednoho jagdteriéra, jednoho sávského honiče a několika blíže neurčených kříženců. Celkem padly tři rány po šakalech, ale bez úspěchu. Mezi neúspěšné střelce se zařadil i Jindra, který dlouho rozmýšlel zda se nejedná o místního voříška nebo zda je to skutečně šakal. V lečích byla vidět i drobná zvěř, osobně jsem napočítal pět bažantů a tři zajíce.
Večer při posezení s přáteli jme mohli probrat svoje zážitky z tohoto dne. V průběhu naháňky bylo krásné počasí a čekal nás ještě jeden lovecký den, takže z loveckého neúspěchu prvého dne si nikdo nedělal těžkou hlavu. Kromě jiného jsme mluvili o černé zvěři. Místní lovce udivil počet černé zvěře ulovený v České republice za rok, nás zase udivilo že v celém rozsáhlém revíru neuloví ani jeden kus.
Druhý den jsme začali lovit o něco více na sever na srázech v pařezinách přímo nad Dunajem. Hned v prví leči byl úspěšný František, když se mu podařilo ulovit šakala. V druhé leči se neulovilo nic. Ve třetí se ulovila liška a šakal. I já jsem mněl možnost vystřelit, ale v náročném terénu jsem neměl štěstí. Na nástřelu nebyla žádná barva, takže snad šakal přežil moje snažení ve zdraví. Úspěch tohoto dne přičítám daleko klidnějšímu a pomalejšímu prohánění lečí. Lovci použili pouze jednoho psa, srbského (dříve albánského) honiče.
Bohužel si zdejší lovci a honci na nějaké ceremonie příliš nepotrpí. Šakala, kterého ulovil František prostě zahodili do rokle. To jsme se bohužel dozvěděli až když jsme se v podvečer všichni sešli. Podle nich lovec neprojevil žádný zájem o nic z uloveného kusu. Bylo to hned v první leči a nechtělo se jim s uloveným šakalem vláčet celý den.
Na druhou stranu jsou Srbové velice srdeční a k jejich tradicím patří velká pohostinnost a družnost. Když viděli, že jsme ztrátou Františkova šakala zaskočeni, okamžitě nám nabídli sedm lebek šakala a hned pro ně vyrazili. Máme tedy každý zajímavý suvenýr, i když na trofej z toho svého šakala si budeme muset ještě nejméně rok počkat.

Šakal obecný (Canis aureus ) je pro nás poměrně neznámá zvěř. O jeho výskytu v Evropě nás poprvé podrobněji informoval expert CIC z Bulharska Nino Ninov na Aktivu předsedů hodnotitelských komisí v Brně v roce 2004. Popsal ho jako šelmu, která se v Balkánských zemích velice rychle rozšířila. Na územích, které obydlel téměř vytlačil lišku, velice významným způsobem ovlivňuje populace spárkaté (zvláště mláďata) a drobné zvěře. Ačkoli váží maximálně 15 kg, na srnčí zvěř má podobný vliv jako rys. Srnčí zvěře je v lokalitách jeho výskytu poměrně málo, ale průměrná hmotnost ulovené zvěře činí okolo 25 kg po vyvržení bez hlavy a srnci dosahují velmi dobrých trofejí. Je všežravec, hlavní část potravy tvoří hlodavci.
Hranice jeho teritoria končí tam, kde začíná území trvale obydlené vlky. Zoologové většinou dávají jeho rozšiřování z jihu na sever do souvislosti s globálním oteplováním. Do východního Srbska se šakal dostal z území Bulharska nebo Rumunska, protože není schopen překonat jihozápadní hornatá teritoria Srbska trvale obývaná velkými predátory. V Dalmácii, kde se také vyskytuje, je jeho forma o něco drobnější.
Obývá rozšířené jezevčí a liščí nory poté co vytlačil nebo zahubil původní obyvatele. Dává přednost především velice specifickým nedostupným stanovištím. To jsou zarostlé lužní háje, rokliny a prudké svahy hustě porostlé trnitými křovinami vždy v blízkosti vody. Z celé honitby o rozloze asi 110 000 ha kde jsme lovili se vyskytuje pouze na ploše jen asi 15 000 ha. Tato místa mu přesně vyhovují, v tomto teritoriu se ročně uloví 60 - 100 šakalů.
Podle místních lovců mu nevyhovuje otevřená zemědělská krajina, do které se odváží jen zcela výjimečně. Při norování zpravidla velice rychle opouští noru, nikdy se nestaví norníkům. Podobně jako liška se v leči pohybuje velmi tiše, obratně a bez hluku, na rozdíl od ní dokáže držet stanoviště až do příchodu psů, to ale není pravidlem.
V porovnání s liškou má šakal podstatně kratší oháňku a hrubší srst. Celkově působí chlupatějším dojmem. Při pohybu má hlavu jakoby skloněnou k zemi. Výrazné jsou vztyčené slechy. Když se zastaví a zvedne hlavu, je o poznání vyšší než liška.
Období kaňkování probíhá zhruba od poloviny ledna do konce března. Je doprovázeno výraznými hlasovými projevy, těmi se však orientuje i v průběhu roku. Ve vrhu je průměrně 5 - 6 mláďat. Jak je známo vyskytuje se již i na Slovensku a v Rakousku. Kdy se asi objeví první exemplář u nás, a jak ho asi uvítáme?

vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...