Časopis Myslivost

Duben / 2006

ROZVOD PO MYSLIVECKU

Myslivost 4/2006, str. 54  Jaroslav Šprongl
Saša, urostlý mladý myslivec, jakoby vypadl z textů mysliveckých písniček, kde ti zelení mládenci skolí každou zvěř a získají každou panenku. Anička by se do těch písniček hodila taky – šla by za ním i při měsíčku do lesa tmavého, když chvátal na čekanou, jen aby si ho získala a udržela. Získat si ho získala – ale neudržela, třebaže kvůli němu po slavné svatbě dokonce i myslivecké zkoušky složila, aby ho mohla následovat všude, i na hony. Možná ta její láskyplná důslednost způsobila, že se Saša zakoukal do jiné dívenky, říkejme jí Maruška.
Ale ještě předtím, než se Maruška objevila na scéně a posléze v Sašově náruči, si mladí manželé pořídili loveckého psa, českého fouska Fleka. Tedy pořídil si ho především Saša, který ho vycvičil a připravil k podzimním zkouškám - a také je s ním úspěšně absolvoval, dokonce na samé čtyřky. I když do honitby s ním občas vyrazila také Anička, která si, jak už jsme konstatovali, udělala zkoušky z myslivosti. Především se ale starala o jeho krmení, čímž mu byla stejně sympatická jako Saša, který se zase staral především o jeho myslivecké zážitky, alfu a omegu života každého loveckého psa.
Tak si všichni tři spokojeně žili, jenže osud je osud a pohoda byla po čase narušena. Nejdříve Saša začal chodit po večerech jakoby více na čekanou a svá žhavá setkání s Maruškou tajil. Ovšem nedošlo mu, že Anička je také členkou jejich mysliveckého sdružení a dříve nebo později praskne, že třeba z kazatelny řečené "Houpavá", kde měl údajně být, zatímco co se muchlal s Maruškou v její postýlce, ulovil zrovna ten večer jeho kolega kapitálního kňoura, a podobně. Když to prasklo potřetí, byl už do nové dívčí tváře tak zaláskován, že šel s pravdou ven. Ale nejen to - hned taky prohlásil, že bez Marušky už nemůže být, že si ji chce vzít a že je tedy s Aničkou čeká rozvod.
Bylo z toho mnoho slzami promáčených kapesníčků i výbuchů prachobyčejné ženské zlosti, domácnost chvíli tichá a chvíli italská, až se chudák Flek nestačil divit, co se to s jeho páníčkem a paničkou děje. Ať se dělo, co se dělo, vše směřovalo opravdu k rozvodu. Saša byl ochoten majetkové záležitosti hodit za hlavu, jak ho srdce táhlo do nového domova, vzít prostě flinty, patrony a pár mysliveckých propriet a oblečení a vyrazit. To samozřejmě předrozvodová jednání ulehčovalo a vše vypadalo, že soudce bude mít jednoduchou práci a na první stání jim oběma svobodu přiklepne.
Ale objevila se komplikace - Saša mezi ty myslivecké věci jaksi samozřejmě počítal i Fleka. A tady se Anička zasekla, protože jednak jí přilnul k srdci (tedy Flek) a jednak v něm objevila zbraň pomsty na nevěrném manželovi. Jenže pes je, jak známo, podle právního výkladu v těchto záležitostech považován za věc, naši myslivečtí manželé si ho pořídili - a také používali - společně, tak se stal jejich společným jměním a museli se tedy nějak dohodnout. Pes se totiž nedá rozdělit! To snad jedině v Číně, kde by pak každý snědl tu svou polovinu . No, fuj! My jsme v starém dobrém Česku, kde si soudce nechtěl kvůli lásce obou rozvádějících se k Flekovi komplikovat jinak hladký průběh dalšího případu do své statistiky a rozhodl, k překvapení Aničky i Saši, šalamounsky: uděláme to se psem jako s dítětem! Protože manželství se rozvádí jednoznačně z viny nevěrného manžela, bude Flek svěřen do péče Aničky, ale Saša bude mít právo vzít ho jednou za čtrnáct dní na víkend k sobě! Oba na soudce koukali jak vrány na supa, ale nakonec kývli, jen aby už měli ty trapné chvíle za sebou. Však už to nějak dopadne! Fleka se ovšem, jestli s tímhle řešením souhlasí, nikdo neptal.
Když to uslzená Anička sdělovala jeho chápavým očím, jakoby ji vnukl zajímavou myšlenku: "Fleku, ty nebudeš můj nástroj pomsty na tom nevěrníkovi, naopak - ty mi pomůžeš dostat ho zpátky! Vždyť já ho mám pořád ráda!"
A tak každý druhý pátek večer vedla Anička Fleka k bytovce, kde bydlel teď u Marušky Saša, a v batůžku mu nesla tři misky s třemi "večeřemi". Maruška totiž nebyla zrovna proslulou kuchařkou, na rozdíl od ní, a byla docela ráda, že se o psa po téhle stránce nemusí starat. "Saša ať si ty její blemty vychutná, patří mu to, nevěrníkovi, ale Fleka trápit jejím žrádlem nenechám," říkala si Sašova první žena. V neděli večer pak zase vedla Fleka a nesla batůžek s třemi prázdnými miskami do své chalupy.
Tak to přes léto v klidu fungovalo, ale jak přišel podzim a s ním do lesů a polí bláto, začala se Maruška čertit: "Nestačí, že musím uklízet to bahno, co padá z tvejch bagančat, teď eště abych pořád dokola vytírala po tom psisku. Nemoh by sis pořídit něco menšího a Fleka nechat Aničce?" Netušila, jak zrádné je myslivci, byť jen slovem, sáhnout na jeho oblíbeného čtyřnohého přítele. Saša tak pomalu začal pociťovat, že i Maruška má chyby: nadává na jeho psa, vaří nic moc a zrovna nehýří dobrou náladou. Navíc vášeň k Marušce, když k ní už nemusel lézt tajně po žebříku do okénka, zvolna vychládala a s tím se vracela i původní vášeň myslivecká. Měl tedy více důvodů být častěji v lese (a tím mu taky víc začínal chybět Flek) a Maruška zase měla víc důvodů zlobit se na něj. Tak to šlo pořád dokola.
Do téhle nálady vstoupil čas honů. Hned první listopadovou sobotu je chystali tři sousední myslivecká sdružení - a každé zvalo, jak je leckde zvykem, od ostatních tři střelce a psa. Jedním ze sousedů byla i vesnice, kde Saša začínal s myslivostí a kde žil jeho bratr, rovněž myslivec, proto tam automaticky kromě dalších jezdil on s Flekem. Taky se k tomu na schůzi, kde se pozvánky rozdělovaly, hlásil. "No jo, namítla", Anička, "ale ty máš mít Fleka až druhej víkend v listopadu." "Tak to pro jednou prohodíme," žadonil Saša. "Ne, ne," trvala na svém jeho bývalá: "Co soud rozhod, to platí." "Proč to komplikovat?" nabídl řešení myslivecký hospodář. "Pojedete spolu a vezme vás tam i s Flekem jako vždycky Pepa." "To je hloupý!" namítli unisono rozvedenci. "Jaký hloupý?" byl ale už hospodář rozhodnut. "Ve sdružení jsou čtyři psi, Dona hárá, tak to jinak nevymyslíme!" A bylo! Oni totiž myslivci ten rozvod nesli stejně těžce jako Flek a rádi by naši dvojku dali zase dohromady.
Hon byl vydařený, na poslední leči Anička i Saša trochu popili, zavzpomínali, Pepa schválně nespěchal, a tak si Saša stačil všimnout, že Anička v tom zeleném se zčervenalými tvářemi vypadá opravdu dobře. Proto snad se ohradil, když Pepa prohlásil, že nejdříve hodí k Marušce Sašu a pak ho asi ještě pozve Anička na kávu: "Proč by tě zvala? Jen ji hezky hoď domů první!" "A co je ti do toho, koho zve Anička na kafe, Sašenko?" ozval se právem Pepa. "No, není, ale mohlo by bejt", pravil trochu nejistě a trochu významně Saša. A jeli všichni spokojeně domů - Flek s pocitem hezky stráveného dne, Anička s pocitem dalšího krůčku na své cestě, Pepa s pocitem úspěšného dohazovače. Jen Saša si nebyl jistý, jaké pocity vlastně má.
Takhle nějak příběh porozvodové péče o společného loveckého psa pokračoval. Myslivecký hospodář nějakou souhrou náhod vždycky nominoval na okolní hony společnou trojici Anička, Saša, Flek, Aničce její pohoda slušela čím dál víc a Marušce její nepohoda čím dál míň (jakoby už taky něco tušila), Flek byl na víkendových návštěvách pořád častěji peskován a Sašu napadaly za dlouhých nocí v kazatelnách všelijaké myšlenky, co bude dál.
A bylo tohle, abychom náš příběh zbytečně nenatahovali. Flek, když ho vzteklá Maruška vzala smetákem, kterým z něj ometala sníh po jedné jeho víkendové večerní vycházce se Sašou, se zdravě naštval a protože otvírat dveře mu nedělalo problémy, prostě odešel. "Kde je Flek?" ptal se za chvílí Saša, když uložil pušku. "Kéž by už byl někde v pekle!" ulevila si upřímně Maruška a pak zalhala: "Zničehonic po mně vyjel, málem mě kousnul a pak utek." "Vyjel? Kousnul? Utek?" nechtělo se Sašovi věřit: "Jdu se po něm podívat." "Jen si jdi! A klidně tam s ním někde zůstaň, aspoň po vás nebudu muset pořád uklízet!" rouhala se Maruška, což byla její největší a poslední chyba.
Saša prásknul dveřmi, které si otevřel Flek, a vydal se za ním do mrazu a vánice. Vítr se sněhem sice psí stopy rychle zahlazoval, ale Saša pochopil, kam míří - domů. Šel za ním, až tam došel taky. "Teď už tady ale Flek snad zůstane. Koukni, co se děje za okny," prohlásila Anička - k zasněženému Sašovi asi zbytečně. "A ty bys taky neměl pospíchat, třeba se to časem zmírní. Trochu se ohřej!" Zmrzlý Saša jen přikývl. Jenže vichřice se zmírnit nemínila, tak zůstal déle - a protože nepřestala, tak až do rána. A když si uvědomil, jak by to od Marušky schytal a jak pěkná ta noc u Aničky byla, zůstal už napořád tam, kam ho vlastně přivedl Flek. Snad opravdu napořád . Flinty a těch pár mysliveckých propriet a oblečení mu přivezl Pepa, který to posbíral pod Maruščiným okénkem.
Poučení? Pro dívky a ženy myslivců: nesnažte se držet toho svého na krátkém vodítku, dopřejte mu k jeho koníčku svobodu, stokrát se vám to vrátí! Pro všechny myslivce: kupte si, jestli ho už nemáte, loveckého psa, je to nejen nepostradatelný pomocník, ale také dobrá brzda pro případ sklonů k rozvodu!

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 123, 124 (vlastnické právo), § 143, 144 (společné jmění manželů) a § 149 (zánik společného jmění manželů) občanského zákoníku, § 24 (rozvod) zákona o rodině
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav ŠPRONGL
vychází v 7:18 a zapadá v 16:12 vychází v 22:52 a zapadá v 13:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...