Časopis Myslivost

Duben / 2006

Za našima humny, orech malovaný…

Myslivost 4/2006, str. 52  Ing. Kamila KAASOVÁ a Slávka HRUŠÁKOVÁ
Dlouhá řada umělců se svým dílem dotkla myslivosti, někdy to byl opravdu jen dotek, někteří byly v přírodě hosty častěji. Do té druhé skupiny patří i Petr Ulrych, kapelník, zpěvák, kytarista, skladatel hudby a autor většiny textů skupiny Javory. Silný vztah k přírodě vyznívá z mnoha jeho textů a o tom, jak na své životní pouti nalezl i vztah k myslivosti se dozvíte v následujícím rozhovoru, ke kterému jsme se sešli koncem zimy v Boby centru v Brně.

Na pražském vánočním koncertě v Divadle Bez Zábradlí zazněla vaše píseň Trofej, pojednávající o jelenu - králi lesa, který láká lovce svou trofejí, ale v písni je mu přáno, aby jim unikl a tu trofej uložil sám do trávy až odejde spát navěky, do lesů dalekých.
Jaký Vy sám máte vztah k lovu a myslivosti?
Osobně mi vadí, jak píseň napovídá, takoví ti V.I.P. lovci, kteří celý rok o přírodu a les nemají starost, pak si zaplatí a uloví nějakého jeleního krále. Ale toto fungovalo dříve a funguje to dodnes.
Píseň Trofej zazněla poprvé na našem albu Příběh, ke kterému se v současnosti vracím, je na motivy Markéty Lazarové od Vladislava Vančury - přečetl jsem knihu a podle ní dělám muzikál, který bude mít premiéru příští rok - shlédl jsem i film Františka Vláčila, kde je právě jeden zajímavý moment, který mě přivedl na píseň Trofej. Je to scéna, kdy Mikoláš, syn Kozlíka, v závěru po prohrané bitvě Markétu zavede na místo, kde se starý Kozlík projevil najednou jako citlivý člověk, na paseku, kam chodí staré kusy shazovat své trofeje, když už neobstojí v soubojích, na takové pohřebiště zvěře. Tyto staré kusy nikdo neulovil, protože staří Čechové měli podobný vztah a úctu ke zvěři jako indiáni, když zvíře ulovili, vzývali bohy. Ale ty nejkrásnější kusy nechávali, byly pro ně jakýmsi symbolem síly přírody a také věděli, že v chovu mají nezastupitelné místo, že jsou pro přírodu velmi důležité. Ve filmu Kozlíkův syn Mikoláš najednou otevře Markétě své srdce a vzpomíná, jak ho Kozlík na ta místa vodil. V původní knížce tento výjev není, přidal ho až Vláčil do filmu a udělal to nesmírně pěkně. Je to silný moment filmu a do představení bych jej chtěl také použít.

Takže se můžeme těšit na příští rok?
Zatím se na tom pracuje, ale člověk nikdy neví, co bude příští rok.

Ze všech vašich písniček vyznívá hluboký vztah k přírodě. Jak jste se k tomuto námětu dopracoval?
To se málokdo ptá, ale je to podstatná otázka, protože základem všech našich písniček je to, co jsme shrnuli v našem zatím posledním CD Stromy, voda, tráva. Nejsou to jenom zvířata, ale i rostliny, voda, vše co nás obklopuje. Příroda je pro mě základ, ale chvilku mi trvalo než jsem k tomu dospěl. Teprve po třicítce jsem viděl, že moje místo není ve víru velkoměsta, po hotelích a po barech, ale táhlo mě to do lesů a kopců. Nechtěl jsem se však zařazovat mezi trempy, do společenství se zaběhlými rituály, to mi připadalo jako stádnost. Já jsem v přírodě viděl spíš intimitu, samotu a bylo to pro mne dané již zážitky z dětství. Narodil jsem se v Hradci Králové a vyrůstal na předměstí, tedy v podstatě na venkově, když mě dovedli někam do chlíva nebo k vodě, byl jsem v sedmém nebi. Hlavně jsem miloval koně, bylo mým velkým snem chovat je a žít na farmě. V dětství mne také ovlivnily knížky E. T. Setona a dalších, o indiánech a domorodcích, jak rozuměli zvířatům a žili v souznění s přírodou. Z Hradce jsme se přestěhovali do Liberce, kde jsme žili v domku u lesa. Měl jsem tak možnost být v lese téměř neustále. Pak dostal otec, operní pěvec, angažmá v Brně, kam jsme se v mých pěti letech odstěhovali. V Brně mi bylo těžko, měl jsem pocit, že si nikdy nezvyknu. Pořád jsme bydleli u lesa a najednou jsme byli v centru města. Byl jsem z toho nešťastný, celý rok jsem vždycky přetrpěl a těšil se na léto, až pojedu na prázdniny. Jezdili jsme kousek od Babiččina údolí, kde měla teta chalupu u lesa, tam jsem se cítil nejlíp. Když jsme se však přistěhovali do města, v jeden moment jsem si uvědomil, jak je i tady příroda úžasně silná. Pod hradem Špilberk v roce 1950 bylo plno vybombardovaných domů a na Špilberku byla spousta zvířat, byl tam takový lesopark. Když jsem se podíval z okna do dvora, viděl jsem okruh zahrad, mezi nimi slepecký ústav s velkou zahradou se vzrostlými stromy, kde hnízdili puštíci, poštolky a holubi. Z pavlače městského domu jsem sledoval, jak tam zvířata žijí. Tenkrát se ve mně projevil lovecký pud, prakem jsem se snažil nějaké zvíře skolit, což se mi naštěstí u těch větších nepodařilo, pak se mi ale jednou povedlo zastřelit malého strnada a bylo to pro mě psychické trauma, kterého jsem se už nezbavil. Každý to asi v sobě má a musí se s tím nějak srovnat. Postupně jsem si na Brno zvykal, vystudoval jsem tu Vojenskou akademii, Leteckou fakultu. Ve škole jsem se seznámil s Čestmírem Klosem, který je dodnes můj kamarád, s ním jsme dělali divadlo a když jsme začínali s muzikou, dělal nám manažera. Pracoval v Melodii, dnes je poměrně známý ekolog. Ten mi jednou povídá: "Pojď, uděláme si myslivecké zkoušky." A já, jak mi tehdy škola tak šla, byl jsem rozjetý, řekl jsem si - to si přečtu, půjdu a oni mě to dají. Samozřejmě jsem propadl, ale nešel jsem je hned opakovat, už jsme víc začínali s muzikou, s bigbeatem a příroda šla na čas mimo mě. Přišel rok 1968 a my dostali facku - zákaz působení. Zakázali nám naše první LP, které jsme nahráli, zpívali jsme na něm anglicky, už jsme měli rozjeté po světě turné - v Německu a v Izraeli, letadlo naložené aparaturou. Odlet byl zrovna 21. srpna a letadlo už neodstartovalo, protože na letiště začaly přistávat Antonovy. Najednou se vše začalo odvíjet úplně opačným směrem, postupně se všechno zakazovalo, mě zakázali kvůli tomu, že jsem nazpíval písničku proti vstupu sovětských vojsk. Museli jsme skončit i s bigbeatem, protože tato hudba vyžadovala čím dál větší prostředky a v tu dobu jsem najednou poznal, že tady na Moravě existuje něco, co mě fascinuje a to je moravský folklór. Přes něj a přes to, co zpíval otec - Lišku Bystroušku, Janáčka, jsem se postupně dostával zpět k přírodě, která je v těchto písních obsažená jako zpětná vazba, která člověku umožňuje vědět, kde vlastně v tom světě je, kde si stojí, kam má směřovat. V těchto lidových písních jsem objevil jeden podstatný text, který to celé velmi pěkně vystihuje: Za našima humny, orech malovaný, ten kdo ho maloval, barev nelutoval. Maloval ho malér ze samého neba a ten mu dal barev, kolik bylo třeba. K tomu člověk dospěje tak nějak později. Na mé cestě k přírodě přišel další mezník, když jsem šel za svým kamarádem na Valašsko, kde jsme postavili chalupu, spíše takovou boudu, do které jsme se uchylovali, abychom životem v přírodě vyvážili život umělců, sebrali jsme kamarády, jeli na boudu, udělali ohníček a vedli bouřlivý život, jak to k tomu patří. Nakonec jsem však skončil v Beskydech, tuto boudu kousek od Vsetína jsem opustil a kamarád Mojmír Bártek, trombonista orchestru Gustava Broma, mi dopomohl k jiné. Jeho maminka byla nadšená obdivovatelka Beskyd, sběratelka folklóru a všelijakých selských předmětů, měla doma malý skanzen a stýkala se s malíři, které lákaly Beskydy. Jednou v zimě mě kamarád Bártek pozval na chalupu a paní Bártková, tehdy asi osmdesátiletá, mě v kozačkách vedla do nadmořské výšky asi 1000 m, na kopec jménem Koncová, tam stála zbořená chalupa, opuštěná, nepřístupná, nedalo se tam nijak dojet ani dovézt materiál a já si řekl, že tu chci. Byl jsem tehdy zrovna rozvedený a jediné, co mi zůstalo, bylo auto. Neváhal jsem, auto jsem prodal a koupil tuto chalupu. Dodneška jí máme, leží pod hřebenem Javorníku, dva kilometry dál je už Slovensko. Tuto chalupu nemám jako vernisáž, abych v ní měl nějaké starožitnosti, prostě tam žiju, spíše jen přespávám, jinak jsem venku, protože jsem ještě dokoupil pozemky, pastviny i kousek lesa. Tak si tam jenom sednu k ohni a koukám, před sebou mám padesát kilometrů hřebenu, všechny hory - Lysou, Kněhyně, Smrk. Tam se člověk může jen tak kochat, je to sice na turistické značce, ale nedá se tam nijak dojet, takže moc lidí nepřijde. Když už někdo přijde, vždycky se zastaví, je tu stodola, chalupa, střechy kryté šindelem a mezi tím je obrovská lípa, nevím, jak se mohla udržet v tom počasí, protože spousta stromů spadla, lípa však stále drží, je to nádherný strom a já si jí velmi považuji. Člověk se zastaví u lípy a dívá se přes hřebeny. To se pak promítá do písniček, jste najednou nad tím vším a vidíte velikost přírody. Doma to máme podobné, sice bydlím kousek od nákupního střediska Globus, ale naproti domu máme obrovský kopec. To je taková moje potřeba, asi to bude tím, že jsem od Hradce Králové, kde je velká rovina. Bohužel jsem měl úraz a už mi to do kopců moc nejde, spadl jsem ze střechy při stavění a trochu to odnesla páteř.

Mluvil jste o lípě, která vydrží všechno, proč jste si zvolili do názvu skupiny javory?
Javory jsou typickými stromy pro Valašsko - ne jeden javor, ale javory - zaprvé mají spoustu druhů a pak na Valašsku neroste javor osaměle nikdy, většinou jsou ve skupině, podle toho tedy - skupina Javory. Jsou to také houževnaté stromy.
Kromě stromů máme na chalupě pastvinu, kterou jsem ze začátku kosil kosou, protože jsem si říkal, že se to musím naučit, bohužel když jsem to konečně uměl, přišel úraz, takže teď musím používat křovinořez, který mi připadá hrozně krutý, až si někdy říkám, že to všechno nechám růst samovolně a nebudu do toho zasahovat.

Co kdybyste si pořídil ovečky, ty by pastvinu spásly?
Ovce by byly ideální, ale to bych se tam musel odstěhovat. Bohužel takzvaní ochranáři prosadili, že vždy na jaře přiženou asi třistahlavé stádo ovcí, aby spásly louky. To je podle mě úplně špatně, takhle tu krajina nikdy nefungovala. Člověk má vždy vycházet z toho jak hospodařili ti před ním - ti měli malá stádečka pěti až deseti ovcí, což je pro tuto krajinu ideální. Velké stádo udělá hroznou paseku. Ochranáři jsou obětavá děcka, nic proti nim nemám, ale kolikrát tu jezdí nahoru dolu autem, pijou, ovce nechají svému osudu... My se snažíme chovat k přírodě maximálně šetrně, máme sice dva psi - jeden je však chromý a druhého máme pod kontrolou, aby ničemu neublížil. Máme zlatého retrievera a chodského psa, ale líbí se mi i výmarský ohař.

Říkáte, že by se měli lidé poučit ze života svých předků, tento motiv se také objevuje často ve vašich písních - dříve byli lidé nedílnou součástí přírody, rozuměli jí a podle toho v ní hospodařili a žili.
Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsme začali jezdit na chalupu, přes den jsme pracovali, spravovali, večer jsem si řekl, že ještě udělám zahrádku a začal jsem rýt v kopci. Šel okolo soused pan Kubica a kroutil hlavou, co to tam ryju. To prý valaši nikdy nedělají, oni si vyberou pro pole a zahrádky místo, kde je hlína nejlepší, protože když člověk zařízne v kopci terasu, pořád bude vybírat kameny. Říká se tomu kamenité políčko - pole zořou, vyberou kameny a udělají z nich hráze, hromadiska, další rok zořou a zase je vyberou, stále dokola. Nakonec jsem to udělal jako ti Valaši, kteří měli malou zahrádečku čtyřikrát čtyři metry na zeleninu a zbytek zorali na oves, brambory, pak měli ovce a krávy, čím byli starší a měli méně sil, tak omezovali chov. Když si na horách člověk vzal větší sousto než unesl, nezvládl to. I pan Kubica měl krávy a ovce, nakonec dali všechno pryč a nechali si jen jednu krávu. On krávu pásl, chodili spolu po nejkrásnějších místech Beskyd, ona si vybírala ty nejlepší bylinky, pan Kubica chodil s ní, odreagoval se a mléko od této krávy bylo naprosto jedinečné. Pan Kubica vždycky chodil v placaté čepici, přišel, podíval se na obzor a tři dny dopředu řekl, jaké bude počasí. Nikdy se nestalo, že by se spletl. Kolikrát jsem si říkal, jak by bylo krásné, kdyby ho nějaká televize vzala do předpovědi počasí i s jeho krávou Libušou, on by přišel, řekl by - dneska je jasno, vidím ten strom na obzoru, bolí mě koleno, bude tak a tak. To jen k tomu, jak staří valaši soužili s přírodou.

Napoprvé jste sice propadl, ale nakonec jste si myslivecké zkoušky dodělal?
Dodělal jsem si je později z toho důvodu, že jsem měl úraz a říkal jsem si - proboha, já už asi skončím se sportem. Jsem zapálený rekreační tenista, ale ne kvůli společenským akcím nebo turnajům V.I.P., jezdím hrávat do Velkých Karlovic s některými staršími sportovci, například s mistrem republiky v orientačním běhu, což je také taková přírodní disciplína, Svatoplukem Dalíkem. Teď jsem si tedy řekl, že když nebudu moci sportovat, vrátím se k myslivosti a zkoušky jsem udělal. Pak jsem zjistil, že lov samotný mě tolik neláká, spíše jeho atmosféra, je to krásný rituál, myslivci se celý rok o zvěř starají, pak se udělá hon - je v tom vyváženost, koloběh přírody. Mému srdci bližší je individuální lov, šoulačka. Na myslivost ale člověk potřebuje obrovskou spoustu času, když se jí chce plně věnovat. A kromě péče o zvěř a lovu by měl ovládat i lesní hospodářství. Vše jde spolu ruku v ruce. Opravdový myslivec je podle mého ten, který rozumí všem vztahům a snaží se o vyváženost v přírodě. Vážím si myslivců, kteří lesu a zvěři rozumí a věnují jí svůj čas a práci. Odsuzuji však, když se u někoho projevují prvky sadismu. Obávám se toho, že u některých je to na velmi tenké hraně. Jsou to ti, kteří si rádi vystřelí po psovi nebo pytláci v řadách slušných myslivců, o kterých se ale bohužel nejvíc mluví.
Původní pytláci existovali na Valašsku odjakživa, pytlačili pro svou obživu. Dříve však bylo pytlačení podstatně více hlídané a tresty byly větší. V tehdejším pytláctví se projevoval archetypální pud muže ulovit zvíře, aby rodina měla maso. Mám hrozně rád knížku spisovatele Kobzana "U počátků vod". Byl malíř, ale také psal valašské pověsti, čerpal z vyprávění svého staříčka o Valašsku, jak se žilo na horách v polovině 19. století, jak chodili na uherskou stranu krást dobytek. Tehdy bylo znamení mužnosti, když někdo převedl kravku přes hory nebo upytlačil jelena. Jedna terchovská písnička zní takto: "A já smutný zarmútený, čo já robiť mám, vezmem flintu na rameno, pojdem ku horám, tam jelena zabijem, tam sa najem napijem a čo nezjem nevypijem, kamarádom dám". Tehdy bylo pytláctví pro mnohé podstatným zdrojem obživy, dnes je však situace zcela jiná, i poměr množství lidí k množství zvěře se podstatně změnil, a pytlačení je opovrženíhodné. Ve starých Valašských písních je mnoho podnětů a já v sobě tu svou myslivost pořád tak nějak zpracovávám. Největší význam však má pro mě ve smyslu soužití s přírodou, s jejím poznáním a ochranou.

Tak to pro většinu myslivců bylo vždy a je i dnes, kdy vzhledem ke stavům mnoha druhů zvěře je lov jen takovou třešničkou na dortu celoroční práce. Má-li být myslivost přirozené a promyšlené hospodaření s přírodou, musí vycházet z aktuální situace...
Vždycky mě deprimuje, když vidím, jak se v příměstských lesích vší silou drží stavy srnčí zvěře, mufloni, někdy i drobná a myslivci se všemožně snaží o zvěř pečovat, ale město se roztahuje, vznikají aglomerace, zvěř nemá ani kde být, kde zahnízdit, kde klást mláďata. Měl by se brát ohled na to, aby zvíře mělo svůj přirozený prostor a soukromí. Najednou se z příměstských lesů stává taková rozšířená zoologická zahrada. Vzpomínám vždycky na úžasného myslitele a člověka, Ing. Josefa Vágnera, bývalého ředitele ZOO ve Dvoře Králové, který měl přírodu nádherně zmapovanou, i když z hlediska některých lidí to byla kontroverzní postava. Ochytával africkou zvěř, pracoval s ní, procestoval celý svět. My jsme ho poznali jako amatérského hudebníka a mám na něj spoustu vzpomínek. Ve spoustě myšlenek, které jsem od něho slyšel, jsem mu dával za pravdu. Pro mnoho afrických druhů jsou zoologické zahrady poslední šancí na přežití, doufám však, že u nás tato situace nikdy nenastane, že nám bude vždy dopřáno chovat zvěř ve volné přírodě, jak je tomu dosud. Udržet přirozenou pestrost druhů a vyváženost.

Co se týká pestrosti druhů, jak vnímáte návrat velkých šelem do Beskyd a v této souvislosti boj ochranářů proti myslivcům?
Je zvláštní, že tyto dvě strany spolu válčí, když by měli mít stejný zájem. Je skvělé, že se v Beskydech objevuje vlk, byl vysazen rys a zatoulal se i medvěd, ale trvám na tom, že ta zvířata musí mít svůj akční rádius, místa, kde mají klid. Protože pokud nemají svůj prostor, přestanou se chovat přirozeným způsobem a začnou se chovat podle jiných vzorců. V tomto případě by se rozhodně měli myslivci a ochranáři dohodnout, nemělo by jim jít o mediální slávu, mělo by jít především o přírodu a zvířata samotná. Myslím, že jako u ostatní zvěře by se měly stanovit únosné počty kusů na území a na jejich udržování by měli myslivci a ochránci spolupracovat. Tak, aby každé zvíře mělo dost prostoru pro svůj plnohodnotný život, ne aby někde vystresovaně pobíhalo, přenášelo mláďata a nemělo se kde skrýt. Myslím, že v tom případě se celá snaha míjí účinkem. Jsem však strašně rád, že se tyto velké šelmy znovu objevují, protože do přírody patří. Co se týká médií, myslím, že veřejnoprávní televize, místo aby kopírovala ty komerční a uváděla nějaké reality show, by měla naopak lidem, kteří ji platí, nabízet kvalitní pořady o přírodě, především o té naší domácí, protože zpětná vazba na přírodu je naprosto přirozenou lidskou potřebou. A lidé ve městě jsou od přírody často zcela odtrženi. Odcizení od přírody znamená život v jakési virtuální realitě, na to se nabalují drogy a další věci, které se pohybují mimo jakékoliv zpětné vazby. My také nejsme často v televizi a ani nám to v kontextu ostatních pořadů nechybí. Chodí na nás lidi, protože přirozená potřeba lidové písně, v podobě jaká vždycky existovala a bude existovat, v lidech je. Vyplývá to z lidské podstaty, z našich kořenů a to je pro mě zdroj optimismu, že se stále cítíme být s přírodou spjati. Je však potřeba, aby lidé v sobě tento vztah probudili, aby jim někdo pomohl jej probudit. A toho nedocílíte počítačovou hrou, žádnou virtuální realitou, ale tím, že je s přírodu budeme seznamovat, třeba i pořadem v televizi, písní na koncertě. Je třeba umožnit tomu, kdo si hledá cestu k přírodě ve svém nitru, aby jí našel.
Hrozně rád bych zpracoval jeden projekt, kdybych měl prostředky, byla by to napůl knížka, napůl taková multimediální záležitost - rok v přírodě - točil bych na chalupě, zmapoval bych pár čtverečních kilometrů, co se na nich děje na jaře, v létě, na podzim, v zimě, také maluji, takže bych k tomu namaloval nějaký obrázek, přidal fotografie, písničky a básničky, všechno, čím bych uměl dění v přírodě zachytit. Ztvárnil bych tam zážitky ze setkání s rysem v zimě nebo jak jsem pozoroval jelení říji. Je skvělé že počítač umožňuje vše vložit na jedno CD a z něj si přehrajete písně, pustíte film nebo fotografie, přečtete text. Tím bych měl rok zmapovaný nejen pro sebe, ale možná by to pomohlo i někomu dalšímu k poznání života v přírodě.

Nápad je to krásný, myslíte že se Vám podaří jej uskutečnit?
Myslel jsem, že až budu v důchodu, jenže by mi to opravdu zabralo celý rok a nejsem sám, mám kolem sebe lidi, kterým se musím věnovat, takže by to bylo ode mne sobecké.

Najdete si ve svém rušném životě nějaký čas na myslivost?
Tolik, abych se mohl myslivosti věnovat naplno ho nemám, ale rád se vídám s myslivci, kteří hospodaří v lese celý rok, jak jsem již říkal, chalupa ve Velkých Karlovicích je můj druhý domov, zde se s nimi potkávám. Tady v horách také vnímám tu obrovskou sílu přírody. Na jedné straně jsou velké Karlovice, obrovské rekreační středisko, vleky, lyžaři, mraky aut, kousek dál od těch areálů je příroda, téměř nedotčená, která žije svým životem. Vztah k myslivosti a přírodě v sobě mám a i když se tolik nezapojuji, myslím, že dělám kus práce právě v písničkách, které se těchto témat stále dotýkají.
Jiří Žáček o skupině Javory napsal, že: "Svými písněmi dokáží rozeznít javorové housličky i v lidech, kteří vůbec nevědí, že v sobě nějaké mají" - Přejeme, ať se Vám to daří i nadále.
Díky za rozhovor!
Připravily
Ing. Kamila KAASOVÁ a Slávka HRUŠÁKOVÁ


vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...