Časopis Myslivost

Květen / 2006

Pohled do historie lovu zvěře - ČIŽBA

Myslivost 5/2006, str. 38  Mgr. Josef DRMOTA
Čižba byla až do 19. století samostatnou profesí stojící vedle lovu zvěře. V podstatě se jednalo o chytání drobnějšího ptactva. Venkovský člověk věnoval dříve převážnou část svého života starostem o svoji obživu. V honbě za potravou nepohrdl ničím, co mu nabízela příroda, tedy ani malým ptactvem. K jeho přelstění a ulovení používal všech dostupných prostředků - sítí, ok, lepu, pastí a jiných ptáčnických zařízení. Tak se mohl vedle myslivosti vyvinout ještě další samostatný obor, který se s jejími zájmy pouze částečně křížil.

Tradiční oblasti čižby byly situovány již odnepaměti do oblasti Středomoří, kam se na svém zimním tahu uchylovala milionová hejna stěhovavého ptactva z celého kontinentu. Například již za dob Starověkého Říma se zde chytaly živé kvíčaly a dokrmovaly se šišticemi z fíků. Užitek přinášely nejenom vykrmení ptáci, ale také jejich fíkový trus, který se přidával do krmiva vepřům a zlepšovaly se jím jejich trávící pochody.
Lovem drobného ptactva se v těchto oblastech zabývali především chudé vrstvy obyvatelstva, pro které to nebyl nijak jistý způsob obživy.
K lovu ptáků na čihadle se používalo nástrojů jako byly sklony (jednalo se o šest ohnutých prutů s políčenými očky, obvykle žíněnými, do kterých se ptáci sbírající okolo nasypanou potravu sami chytali a uškrtili), pomče (dvoukřídlá síť, později zvaná humenec, což bylo typické vybavení českých čihadel. Ovládalo se ručně. Do humence se ptáci lákali potravou nebo živými volavci), ptačí lep (viz dále), vějičky (lepové proutky), spářie ( poutka na těle živých volavců, kterými se prostrkovala jejich křídla), klev (ptáčnický skřipec - ptákům se nastražil sýček nebo kalous, ptáčník se schoval v boudě a vystrčil ven skřipec. Ten měl v dolní části půlkulatý žlábek, do kterého zapadal kulatý prut, nejdříve dřevěný, později železný. Ptáci se chytali za prsty), pruhlo (oko s pružinou v podobě ohnutého stromku, kde byla napjatá pružina upevněna k zemi formou spouště. Po zadrhnutí oka kolem krku se uvolnila pružina a pomohla lapeného ptáka uškrtit), kava (podražec se sítí na rámu, podtrhoval se šňůrou), zvrhle (kolík na podložení podražce) a špruhle (dřevěný rámeček, buď trojúhelníkovitý nebo z ohnutého prutu a v něm uvázaná obvykle tři žíněná oka. Zařízení se líčívalo s návnadou z jeřabin na kvíčaly), ale i rukávníky, různá tenátka a nárazové sítě. Nárazové sítě byly buďto trojdílné s podobnou funkcí jako u tenátek, kdy pták po nárazu do sítě protáhl jádro přes zrcadlo s většími oky a zůstal uvězněn (italská síť), nebo dělené vodorovnými šňůrami na tři pole, kdy pták po nárazu sklouzl po síti a zachytil se u některé spodní tětivy (síť japonská). Tyto jemné sítě byly dlouhé 5-10 m a vysoké 3 m.
Zajímavým způsobem lovu byl lov s volavými ptáky, kteří se "upravovali", aby byli již v srpnu připraveni k lovu na čihadle a pilně volali. Taková úprava spočívala v tom, že se ptákům vytrhala 1. května všechna ocasní pera a ob jedno pero na letkách a poté byli až do 25. července drženi v chladu a šeru, aby k danému datu byli přepelicháni a připraveni ke svému úkolu. Odchytová klec k lovu živého ptactva určeného ke zpěvu s pomocí volavců patří k mladším zařízením. Taková klec má tři části, prostřední je pevná, určená pro volavého ptáka a po obou stranách jsou dvě chytací klece s vyklápěcími stěnami a osou na dolní straně. Když přivábený pták dosedl na bidélko, překlopila pružina stěnu a uzavřela jej. Před útokem dravčíků bylo vhodné chránit volavého ptáčka sklem.
Dalším nástrojem byla slavičí síťka zvaná také sklopka. Jsou to dva drátěné oblouky spojené spirálovými pery. Kostra je potažena síťkou. Past se nalíčí háčky k zemi a obě natažená křídla jsou rozepřena bidélkem ve tvaru T na které se nalíčil moučný červ.
K přivábení letících ptáků se používala tzv. skřivánčí zrcátka, což byla tělesa ve tvaru komolého jehlanu, nebo půlměsíčku, která se věšela tak, aby s nimi mohl pohybovat vítr. Jejich povrch býval polepen malými zrcátky. S konstrukcemi pohyboval vítr a letící ptáci je z výšky považovali za vodu a nechali se tak přivábit blíže, většinou k humenci. Jinak konstruovaná zrcátka umožňovala jejich nasazení na kolík, na kterém byla natočená šňůrka. Ptáčník s její pomocí zrcátkem otáčel. Zrcátko muselo být dost těžké, aby se po roztočení dokázal provázek sám navinout na osu setrvačností celé soustavy.
V Německu (a pravděpodobně i u nás) se lovili za nocí některé druhy ptáčků foukačkami dlouhými přes 3 m, ze kterých se vystřelovaly hliněné kuličky. Spící ptáci se tak sestřelovali z větví, přičemž ústí zbraně se muselo přiblížit k ptáku co nejvíce, aby byl zásah jistý.
K lovu jeřábků, holubů, tetřívků a křepelek se také používaly různé vábničky.
Rozšíření čižby bylo pravděpodobně způsobeno také tím, že tento lovecký způsob byl zcela volný, bez výraznějších omezení až do 15. století, později se však omezení objevovala pouze místně. Z čižby byl později vyjmut v podstatě pouze tetřev a drop velký.
Předmětem lovu ptáčníků byli mimo jiné druhy jako čížkové, stehlíci, hýlové, křivky, skřivani, sýkory, drozdi, kosové a mnoho dalších.
K jejich lovu se jako návnada používalo proso, mák, slunečnice, len, zadina a jiná semínka.
Samostatný lovecký princip se starodávnou tradicí představoval lov ptactva na lep. Odedávna tvořily základ pro výrobu ptačího lepu bobule jmelí, které zůstávají lepkavé dokonce i po průchodu trávícím traktem ptáků. Samotná výroba lepu byla obestřena vždy tajemstvím, obzvláště od dob, kdy byl lep zakázán. Proto není nikde jeho přesná výroba popsána. Podle ústního podání se musely bobule jmelí spařit vodou, aby se uvolnily slupky a poté se ručně dužina propracovala přes síto, aby se odstranila semena. K hotovému lepu se přidával lněný olej, aby lep nezamrzal a udržel si lepkavost i pod bodem mrazu.
Lepové proutky, zvané vějičky se používaly několika způsoby. Na čihadle měli ptáci rohatinu, což byl dřevěný kůl s rameny, kam se do zářezů kladly vějičky. Lapený pták spadl i s vějičkou na zem. Vějičky se také líčily u napajedel, na strništích, na humnech, kde se mlátilo obilí apod. vějička mohla být také nasazena na dlouhém prutu a ptáku takto podstrčena (tzv. popichování).
Ptáčci se lovívali nejenom pro potravu, ale také pro živý chov. Ochočení ptáčci a obzvláště pak samečkové uměli krásně zpívat. Za tímto účelem se ptáčci lovili na lep a z nich se vybírali ti nejlépe vybarvení samečkové. K tomu musel ptáčník mít vždy po ruce dřevěný popel, kterým ptáčka posypal, aby zneškodnil zrádný lep. Ptáček se potom v kleci již sám očistil.
Doba čižby přicházela každoročně koncem léta a začátkem podzimu, kdy již skončilo jedno nebo dvoje hnízdění a ptáků bylo v přírodě nejvíc. Skončila také výměna starého peří za nové a ptáci jsou připraveni k odletu. Ptáci však nikam nespěchali neboť podzimní příroda jim nachystala všude dostatek potravy a tak se kvůli větší bezpečnosti shlukovali do hejn. Navíc se u nás v té době pravidelně objevovala hejna od severu, kde již začala zima.
Ptáčníci dobře věděli, které ptáky je možno lákat na potravu při zemi, na které je nutno nachystat volavé jedince a kteří se chytí ve výšce na lep. Lov začínal brzy po ránu, ptáčník nachystal vše potřebné a schoval se v boudě. Když prolétalo hejno, ozval se volavec toho druhu, jaké hejno to bylo. Ptáci se snesli na okolní stromy a poté již byli přivábeni potravou. Ptáčník zatáhl humence, rychle usmrtil všechny ptáčky a znovu políčil. Mezitím se nějaký úlovek chytil do oček a na vějičky.
Pochytaní ptáčci se museli rychle zužitkovat. To se dělo buďto formou odvodů vrchnosti nebo stánkovým prodejem, kde se prodával úlovek roztříděný a svázaný do tuctů nebo i kop.
Elitou mezi čižbařskými ptáčky byly pro svou relativní velikost kvíčaly, navíc sem přilétaly již poměrně brzy v obrovských hejnech. Lákaly se na jeřabiny, které se pro tento účel ořezávaly v celých větvích a kvíčalám se nabízely teprve poté, co byly spotřebovány jeřabiny v přírodě. Kvíčaly se někde chytaly na lep, což ovšem vyžadovalo přítomnost lovce nebo do špruhlí. Byly to dřevěné rámečky nebo jen ohnuté větve se třemi žíněnými očky. Ty se rozvěšovaly společně s jeřabinami a kvíčaly se při troše štěstí chytila sama. Někteří lovci kvíčaly také stříleli, ale to nebylo výhodné především proto, že se zbytek hejna poplašil. K tomuto lovu se používaly broky č.14 nebo domácí broky lité přes březové koště.
19. století s sebou přineslo změny, které postupně vedly k zániku čižby. Jednalo se především o změnu životního stylu, rozvíjel se průmysl a mnoho venkovských lidí nacházelo zaměstnání ve městech. Navíc rapidně ubylo ptactva a došlo i k prvním legislativním omezením čižby. Rok 1870 přinesl zákon podle kterého se ptactvo dělilo na druhy chráněné, nechráněné (ty však mohl lovit pouze odborný myslivecký personál) a druhy se stanovenou dobou lovu od 15.9. do 31.1. Zároveň však byl zakázán ptačí lep, který se jako téměř jediný prostředek čižby udržel do té doby. Zanikly rovněž ptačí trhy o omezilo se používání drobného ptactva v kuchyních. Ve volné přírodě začali myslivci podporovat a rozvíjet chovy drobné zvěře a zkušení ptáčníci byli vytláčeni, aby se zamezilo pytláctví. Do 20. století se čižba proto udržela víceméně ilegálně, ptáky lidé chytali pouze za účelem chovu v klecích a z čižby se stala záliba. Výjimkou byl lov kvíčal, který se ve větší míře udržel až do 2. sv. války. Po ní již ilegální čižba začínala zanikat.
Nositeli tradic naší čižby se stali členové ornitologické společnosti, kteří převzali některé šetrné praktiky starých čihařů a chytají dnes ptáky za účelem kroužkování a studia.
Mgr. Josef DRMOTA
kresba: Zdeněk Kolář

(zdroj: Andreska, J. - Andresková, E.: 1000 let myslivosti. Tina Vimperk, 1993
Černý J. V.: Myslivosť, reprint. Venator Praha, 2000
Komárek, J.: Hubení škodlivé zvěře a ptactva. Orbis Praha, 1943
Rakušan, C. a kol.: Myslivecký slovník naučný. ZN Brázda, 1992)

Úkolem uvedených pasáží není v žádném případě nabádat naše myslivce k případnému používání popsaných metod. Naopak, budu velmi rád, když si nad nimi vždy uvědomíme především odlišnost od "dnešního pohledu" na humánní lov zvěře. Rovněž bych rád zdůraznil, že drtivá většina popisovaných loveckých metod vyhovuje klasifikaci zakázaných způsobů lovu ve smyslu platného znění Zákona o myslivosti, event. Zákona na ochranu zvířat proti týrání se všemi následky, které jejich případné překročení přináší. Nejsou v žádném případě návodem k napodobování, či přejímání. Jsou pouze pokusem o zdokumentování části naší myslivecké historie a kompletací historických poznatků. Zpracovány pak byly na základě uvedené literatury, která se řadí mezi klasická díla našeho odborného mysliveckého písemnictví.
Ve vztahu k současné problematice ochrany zvěře a přírody je zde nutno hledat pozitivní přínos zpracovaných pasáží - s některými loveckými metodami popisovanými v rámci celého seriálu (viz. Myslivost č. 1/2005), se mohou při výkonu funkcí a zajištění svých povinností setkat v rámci nelegálního lovu zvěře v honitbách myslivecké stráže a myslivečtí hospodáři. Uvedené informace jim pak mohou sloužit především jakožto vodítko k jednoduššímu rozeznání těchto nelegálních praktik.
Budu velmi potěšen, bude-li čtenáři na tyto příspěvky v podobném duchu také laskavě nazíráno.


vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...