Časopis Myslivost

Květen / 2006

TETŘEV VRZAVÝ

Myslivost 5/2006, str. 34  Taxt a snímky Jan Rys
V myslivecké literatuře z roku 1882 se už dozvídáme, že v našich revírech žil tetřev vrzavý, někdy zase prostřední. Byly ale o něm nastolovány stále dohady, protože nebyla jistota, zda jde o zvláštní druh ptáka nebo možná křížence tetřeva s tetřívkem. Teprve přelom 19. a 20. století přinesl konečný verdikt zoologů: jde o míšence a má se nazývat tetřevcem. Dlouhodobá pozorování dokazovala jeho výskyt jen tam, kde pospolu žili tetřev s tetřívkem. To už se také vědělo, že mohou být dva typy kříženců. Byl-li otcem tetřeví kohout, pak potomek měl nejvíce jeho znaků i proporcí. Kříženec, kterého zplodil tetřívčí kohoutek s tetřeví slepicí, potom byl více podoben jemu. Toto mezidruhové křížení má vždy ale velikou nepravidelnou proměnlivost v postavě ptáka, i jeho zbarvení po obou rodičích. Jako míšenec se líhne převážně kohout, slepice vzácněji. Ta z doposud zjištěných pozorování se nejvíce podobala tetřívčí slepici, ovšem s větší tělnatostí a výraznějším zbarvením. V křídlech byly více zřetelné bílé pásky, ocas rovně zastřižen a na větší hlavě jí jasně svítila šarlatovou červení nadoční lysina. Zkušenost severských zoologů, protože tam se vyskytuje nejvíce tetřevců, přinesla překvapení: tito kříženci, ponejvíce kohouti, jsou plodní a nejobvykleji s tetřeví slepicí. Povšechnějším jevem bývá otec tetřev a matka tetřívčí slípka.

Člověku v naší přírodě se podaří zahlédnout tetřevce velmi vzácně, toliko jen s velkou štěstěnou. Mě "matka příroda" takovým darem obšťastnila, ke všemu ještě s fotoaparátem v ruce. Dokonce se mi podařilo přiblížit k tetřevci na vzdálenost přijatelnou pro udělání několika snímků. Totiž on je nadmíru plachý tvor a už při sebemenším podezření mizí v nejbližším úkrytu. Jezdil jsem po léta do jižních Čech na tetřeví i tetřívčí tok. Stal jsem se ke konci 20. století svědkem - k mé velké lítosti, jeho nezadržitelného ubývání. Nejzajímavější tokaniště přežívala v močálovitých a rašelinových lukách na Hutích. V posledních létech se tu ukazovalo při soubojích už jen několik tetřívčích kohoutků. Do poslední chvíle sváděli mezi sebou tvrdé rvačky, o kolik slepiček ani nevím. Na tokaništi k zahlédnutí byly vždy maximálně jen dvě. Tokaništi sousedil velký komplex lesů, kde na polesí Bublavé skály to s tetřevy nebylo o mnoho lepší. Jen tu a tam se na ní objevil nějaký toulavý tetřeví kohout, kterého prozradily v zimě stopy na sněhu.
V druhé polovině března má už krajina trochu moudřejší počasí a tak na týden jsem tu pobýval na toku těch posledních "mohykánů", obou druhů. Terén do kterého se tetřívci slétávali k soubojům byla podmáčená louka s řadou soliterních smrků a ostrůvků bříz s podrostem vrb. Sem tam tu rostla i houštinka vřesu, obvykle u malých tůněk. Středem celé lokality vedla haťová cesta do vysokého smíšeného stojáku lesa. Tehdy první den po mém příjezdu nebylo počasí nijak zvlášť dobré, a tak jsem šel tokaniště jen obhlédnout. Větší rozhled do rašeliniště mi bránily chmáry mlhy, která se rozestupovala všude v dlouhých pruzích. Jen u lesa byla viditelnost trochu lepší a tak jsem se k němu stočil a pomalu šoulal v jeho okraji. Prohlížel jsem nejasné koruny nejbližších břízek v mokřadu, zda na nich nesedí tetřívci. V jednu chvíli zpovzdáli dolétly ke mně zvláštní vrzavé zvuky, trochu hrdelně vyrážené. Ještě nikdy jsem je neslyšel. Po delších přestávkách se znovu několikrát opakovaly. Hodinu jsem se z místa nehnul, ale již nezazněly. V noci mi neznámý hlas nedal spát, stále mi zněl v uších - který tvor může vydávat takový podivný part?! Ráno mlhu rozfoukal severní vítr, ale přinesl s sebou přeháňku sněhových vloček. Celá krajina zbělela popraškem. Sotva se rozednilo, už jsem nedočkavě spěchal k rašeliništi na výzvědy. Ne však loukou po cestě, kde by mě bylo na hony vidět, ale obloukem v kraji temného lesa, v němž se moje postava ztrácela. Sem tam ještě poletoval sníh, viditelnost do luk však byla dobrá. Obešel jsem celé tokaniště a nikde nezahlédl ani živáčka. Teprve na konci mokřadu za cestou v malém záhumenkovém políčku jsem objevil siluetu velkého tmavého ptáka. Pomalu se popásal na ozimu vyčnívajícím ze sněhu. Totožnost ptáka se pro mě stala velkým otazníkem. Na kohouta tetřeva se nezdál chováním. Opatrně kryt podrostem lesa se mi dařilo k ptáku blížit. Podivnou temnou postavou domnělého tetřeva jsem byl zmaten. Nebyl v těle tak statný jak by měl být, zdrobnělé hlavě nevévodil světlý mohutný zobák hákovitě zahnutý. Také podbradek prodlouženého peří se tyčil nezvykle krátce. Ani v ohbí křídla mu nesvítila bílá hvězda. Stál jsem za silnou borovicí a horečně přemýšlel - snad to není tetřevec! Když rychle za sebou několikrát cvakla uzávěrka fotoaparátu, tetřevec zpozorněl. Přestal v pastvě a nejistě se rozhlížel. Udělal několik krůčků, pomalu zvedal ocas do polovztyčení. Natáhl krk kupředu a zaskřehotal těmi zvláštními škrablavými a vrzavými zvuky - "harharhar - harharhar". Za pochodu se ještě jednou rozdurdil a pak rychle odlétl šikmo do lesa.
Domníval jsem se, že to bylo mé první, ale i poslední setkání s tetřevem, protože v dalších dnech se po něm zem slehla. Poslední ráno pobytu jsem ještě sledoval souboje čtyř tetřívčích kohoutků z ostrůvku bříz, kde jsem měl vybudován úkryt. Ještě než se vykulilo slunce nad východní obzor, nečekaně do tetřívčí arény vpochodoval z vřesové houštiny tetřevec. Rozezleně běžel s chraplavým vrzáním k zápasícím tetřívkům. Ti okamžitě zanechali dorážení vůči sobě a ve střehu ho sledovali. Sotva se na několik kroků přiblížil, na nic nečekali a rozlétli se každý na jinou stranu. Tokaniště zůstalo prázdné. Tetřevec se na něm procházel a okouněl. Zanedlouho odešel zpět mezi vřes. To bylo mé poslední setkání s tetřevcem. V klidu domova pak na snímcích jsem si mohl dobře prohlédnout všechny znaky křížence a usoudit, že otec byl asi tetřev a matka tetřívčí slepička.
Text a snímky Jan RYS





vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 18:13 a zapadá v 9:53 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...