Časopis Myslivost

Listopad / 2006

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Jaroslav Šprongl.
Až k Nejvyššímu soudu se dostal případ v té záplavě problémů s náhradami škod zvěří a s následky ukvapené střelby poněkud výjimečný, a to hned ze dvou důvodů – jeho podstatou je zatím neobvyklé fyzické napadení myslivecké stráže a řešil se při něm odborníky i laickou veřejností široce diskutovaný problém nutné obrany. Soudy nižší instance i ten nejvyšší navíc stály před těžkým oříškem – k dispozici měly, jak se říká, tvrzení proti tvrzení. Pojďme se tedy na ta tvrzení i na to, jak se s nimi jednotlivé soudy „popasovaly“, podívat!


NUTNÁ OBRANA?

"Teda, slavnej soude," začal Fanouš, v případu v roli obviněného, svou výpověď podle toho, co vídal ve svých oblíbených filmech, a pokračoval, "fakt sem měl namále, byl to děsnej zážitek. Kdybych po něm včas neskočil, tak to do mě z tý hamrlesky napral jak falešnej policajt v americkým filmu." A po jemném upozornění, aby začal od začátku a mluvil k věci, pokračoval: "No tak já si jen tak du po svým poli, tam bláta tři prdele, pardon, slavnej soude, vaše ctihodnosti, prostě fůra bláta, to víte, listopad, nálada mizerná, a do toho se z lesa vyloupne von, jako tady strážce," pohodil hlavou k Mojmírovi, členovi myslivecké stráže, který s obvazy na hlavě byl taky přítomný v soudní síni, a pokračoval: "A hnedka hrr na mě! Co prej tam lezu, na vlastní pole, slavnej soude, na vlastní pole! Že tam zrovna přišel lovit lišky, tak ať padám i se svým kocourem, kerej se náhodou voctnul vopodál, jinak že ho s potěšením vodpráskne, liška nebo kocour, jemu je to prej fuk, a podobný kecy. Dyby ale jen ty kecy! Šel po mě zvostra, s nabitou flintou, lechtal mě s ní na břiše - ale moc sem se tedy nenasmál, i když lechtivej sem. Tak mu tu jeho flintu vopatrně vodstrčím - to víte, zpotil jsem se, i když moc horko zrovínka nebylo . No a z bezpečnostních důvodů, aby mě náhodou neposlal čtyřkama do kytiček, jako chtěl našeho Filípka, sem ho tak lehce, skoro bych řek přátelsky, poplácal po tváři, aby jako věděl, zač je toho loket. Že mu to poplácání mohlo zlomit čelist, to si tedy nedovedu vysvětlit - buď to u dochtora nasimuloval nebo má ten svůj ksichtík ňáký vadný konstrukce, moc křehkej. Von je celej ňákej křehkej, šak na něj mrkněte. Ale radši sedět na tejhle lavici hanby než ležet pod drnem vedle svýho Filipa. Tak věřím, slavnej soude, že spravedlnost v týhle zemi eště nevymřela a tý jeho vobžalobě se zasmějete stejně jako sem se zasmál já, když po tej mej rance, teda po tom pohlazení, vyhodil běhy a ležel v tom marastu jak v bahenní koupeli. Prostě a jasně nutná vobrana, jak se říká - šlo vopravdicky, ale vopravdu vopravdicky vo život. A že mi přitom zustal v ruce ten jeho slavnej vodznak? Sem si ho chtěl pořádně prohlídnout, esli si nevymejšlí, že je tahleta stráž a může si na mě vyskakovat ."
Mojmír viděl celou věc pochopitelně úplně jinak, ale soudkyně na okrese možná dala na Fanoušovu urostlejší postavu oproti staršímu strážci, možná měla synky ve stejném věku, jako byla dvojčata obžalovaného, která si vzal do soudní síně jako plačky, možná jen neměla ráda myslivce - tak to alespoň vypadalo, když prostě dala za pravdu, přes námitky státního zástupce, spíše obviněnému násilníkovi. Ale nepodezírejme ji z nějaké předpojatosti, prostě asi tak cítila termín "nutná obrana", který si každý vykládá trochu jinak. I mezi soudci . Trestu neušel, protože mysliveckého strážce zřídil až moc, ale byl velice mírný. Ten trest. Vždyť se vlastně holýma rukama bránil proti nabité zbrani! A tak se odvolali všichni - Fanouš, Mojmír i zástupce státu. Všichni tak taky dostali šanci zopakovat své verze nešťastného konfliktu u odvolacího soudu.
Tam dejme slovo pro změnu Mojmírovi: "Du takhle navečer, sluníčko zapadalo, měsíček vylejzal, že si někde sednu na lišky, když vidím v poli řádskej kus od vsi pobíhat černou kočku. Pak se vynoří chlap, tadyhle ten," ukázal hlavou na Fanouše. "Tak říkám, člověče, esli je tamhle ta pytlačka vaše, měl byste si ji líp hlídat, než ji někdo střelí. A von na to, že prej to by si tak moh někdo zkusit! Tak já zas, že si to klidně zkusím, protože jako myslivecká stráž můžu - a ukazuju mu odznak. To už stál u mě, odznak mi strhnul a povídá: A seš nahraná, slavná stráži, teď už na Filípka nemůžeš! Tím asi myslel tu kočku. Tak já sundavám dvojku z ramene, nes sem ji tam zlomenou, a povídám mu: Odznak, neodznak, myslivecká stráž sem pořád! A v tý chvíli jsem koupil první, až se mi zatmělo před vočima ... Brr! Jak znova napřahoval, zkusil jsem ho tou flintou vodstrčit, ale bylo to marný, řádil jak pominutej. Mlátil mě hlava nehlava, teda hlavně hlava, jako do hlavy, a křičel, že jeho vlastní kočka po jeho vlastním poli chodit může, jak chce, ale já to mám zakázaný, i kdybych byl stráž samotnejch Tří králů, každýho zvlášť i všech dohromady. Co tím myslel, fakt nevím, ale nic pěknýho určitě ne. Bušil do mě dál a nechal toho, až když sem sebou švihnul do bláta, co ho na tom podzimním poli byla pěkná vrstvička. Jen si do mě ještě kopnul a hodil po mě ten urvanej odznak. Takže, jestli dovolíte, zdravej rozum mi říká, že o nutnou obranu tady obžalovanýho," znovu pokynul již uzdravenou hlavou k Fanoušovi, "těžko mohlo jít, když napadenej sem byl vlastně já. A taky poškozenej ."
Starší soudce vyššího soudu fandil spíše Mojmírovi - no fandil, více si s případem pohrál, vyslechl nějaké svědky, kteří z velké dálky cosi zahlédli, nechal dokonce celou věc posoudit znalci, jestli se vše, vzhledem k četným zraněním mysliveckého strážce a jejich charakteru, mohlo odehrát právě tak, jak poškozený Mojmír a obviněný Fanouš, každý tedy zcela jinak, tvrdili. A vyšlo mu z toho, i vzhledem k informacím o obou aktérech napadení myslivecké stráže (často agresivní Fanouš pro rvačky již stíhaný a nekonfliktní Mojmír), že věci se sběhly spíše podle Mojmírovy verze. A že o nutnou obranu z Fanoušovy strany, který si mimochodem ve svém popisu události často protiřečil, nešlo, i když na vyprovokování srážky se podílel i Mojmír nepříliš vhodným chováním v roli myslivecké stráže. Což ovšem násilnictví obžalovaného nijak neomlouvá. Oběma tedy přidal - Fanoušovi výši trestu za ublížení na zdraví, i když pořád jen podmíněného, a Mojmírovi výši odškodnění za utrpěná zranění. Ten už byl, stejně jako státní zástupce spokojen, ale Fanouš to hnal dál - dovoláním k Nejvyššímu soudu. Vždyť se přece jen bránil!
Tam ovšem po prostudování spisového materiálu jen potvrdili názor odvolacího soudu - v žádném případě nešlo z Fanoušovy strany o nutnou obranu, kdy obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. A tady byla! Protože k žádnému útoku vlastně ani nedošlo, snad jen slovnímu. Nikdo neuvěřil, a nic, kromě Fanoušovy výpovědi, nenasvědčovalo tomu, že ho myslivecká stráž ohrožovala zbraní, natož nabitou. I když v poslední době je jasná tendence české justice stát v podobných případech na straně toho, kdo se brání, třeba i se zbraní v ruce, útoku násilníka, tenhle náš případ to opravdu nebyl.
To spíš Fanouš se stal, jak vyplynulo ze všech materiálů, útočníkem, agresorem, a Mojmír by pak asi jednal v nutné obraně, kdyby třeba vystřelil do vzduchu. Ovšem to už není názor Nejvyššího soudu, ale čistě náš.
A tak Mojmír se léčil, Fanouš platil a oba si odnesli poučení: Fanouš si víc hlídá svého Filípka a myslivecké stráži se raději obloukem vyhne, i kdyby nakrásně lovila lišky na jeho pozemku; Mojmír si zase dává větší pozor na to, jak a s kým o svých právech a povinnostech mluví, a trochu při tom brzdí. A snad si nějaké poučení odnesou i čtenáři těchto řádků .

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 13 (nutná obrana) a § 221 odst. 1 (ublížení na zdraví) trestního zákona, § 14 (oprávnění myslivecké stráže) zákona o myslivosti

Na motivy skutečného judikátu Nejvyššího soudu ČR případu připravil Jaroslav Šprongl.


vychází v 5:18 a zapadá v 20:54 vychází v **:** a zapadá v 12:52 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...