Časopis Myslivost

Listopad / 2006

K publikační činnosti o myslivosti

Myslivost 11/2006, str. 54  Ludvík UHLÍŘ
Myslivosti se věnuji od svých praktikantských let u Lesní správy v Týništi nad Orlicí, to znamená od roku 1944. První článek vztahující se k myslivosti jsem měl otištěný v Zemědělských novinách na počátku roku 1948. Jakožto profesionální novinář a publicista soustavně desítky let publikuji o myslivosti jak slovem tak obrazem. Zveřejnil jsem hodně přes tisíc záběrů a textů o myslivcích, myslivosti a zvěři, o loveckých psech a sokolnických dravcích, o práci s mládeží, o výstavách a dalších různých mysliveckých akcích, o přírodě jakožto životním prostředí zvěře. Lze tedy předpokládat, že mám v tomto směru nějaké zkušenosti, o které bych se mohl podělit. A abych podnítil následovníky, kteří budou mít chuť mě v této aktivitě trumfnout.

Oceňuji, že se na stránkách Myslivosti začalo otevřeně hovořit o potřebě publikování o myslivosti v neodborných médiích, aby se veřejnost měla možnost seznámit s problematikou výkonu práva myslivosti, aby se dívala na myslivce ne pouze jako na ozbrojence, kteří bezhlavě pálí na vše živé k ukojení vášně. Neznalost věci je podhoubím pro vytváření zkreslených představ a zakořenění odsuzujících názorů, zvlášť když se najdou novináři, kteří při stejné nezasvěcenosti se rozhodli hrát právě na tuto strunu - viz například zaujaté prohlášení komentátora velice čteného deníku "Nemám rád hajné", čímž myslel myslivce, protože měli námitky proti jeho jízdě autem k rybníku, kde chtěli lovit kachny. Neuvědomoval si, že tam neměl jezdit vůbec, i kdyby se nelovilo, což mohlo být hlavním důvodem výhrady ze strany myslivců, takže zášť vůči "hajným" byla bezdůvodná.
V našich zemích bují lidská závist. I ta má svůj nezanedbatelný vliv na negativní názory na myslivce. Neznalí vidí pouze výsadní postavení nimrodů, myslivost se pro ně smrskla jenom na možnost nosit a používat zbraň, lovit a zásobovat kuchyni chutnou zvěřinou. Nevědí o tom, co by právě pro ně nebylo důvodem k závisti - že myslivci mají celoročně především mnoho povinností a práce, že než si na rameno mohou pověsit zbraň, musí vynaložit nemálo úsilí k osvojení si sumy znalostí i dovednosti, které musí prokázat při náročných zkouškách z myslivosti, že při výkonu práva myslivosti jsou především odpovědnými chovateli. Bylo by nosením dříví do lesa, kdybych dál vyjmenovával.
O to mi při publicistické činnosti vždy šlo a tak jsem se snažil působit - ukazovat myslivost a myslivce v širokém záběru, přiblížit je z různých úhlů pohledu. Poskytnout čtenáři či divákovi možnost, aby vnímal všechny stránky činnosti spoluobčanů v zeleném, tedy i ty méně okázalé a nepopulární či nezáviděníhodné. Působil jsem tak proti jednostrannosti při vnímání myslivosti.
Žel, při této činnosti jsem si většinou - a v posledních letech zvláště - připadal jako "sám voják v poli". Od nikoho z centra ČMMJ a ani z OMS mi nepřišla jediná informace, kterou bych mohl použít ke zveřejnění, i když náklady by byly pouze na poštovné a nebylo by třeba hradit pohoštění při tiskovce. Bývaly doby, kdy jsem dostával kopie pozvánek na chystané akce - dnes musím já za své telefonovat, co se připravuje. Jen takový malý příklad: v jednom sdružení byla střelecká akce, o níž jsem se nedozvěděl od tohoto sdružení, ale náhodou oklikou při honu. Přijel jsem, něco nafotografoval. Nemohl jsem čekat na podvečerní výsledky. Jednoduché by bylo: večer mi zatelefonovat. Vše ale bylo jinak - já jsem musel shánět někoho, kdo by mi sdělil jména těch, kteří měli nejlepší mušku, jejich pořadí. Absolvoval jsem pět telefonátů, snažil jsem se poskládat informace vyzpovídáním dalších zúčastněných při akci. Bezvýsledně. Termín dodání materiálu do redakce novin jsem prošvihl. V deníku už materiál nevyšel, zůstal už jen týdeník. Sdělení informací pro opublikování by přece ale mělo být věcí pořádajícího, neboť je to v jeho zájmu - dělám mu zadarmo propagaci.
Jiný příklad: na chatu mysliveckého sdružení se sjeli chovatelé loveckých slídičů. Od lidí v jejím sousedství jsem vyslechl pohoršené dotazy, co že se tam psům děje, když tak žalostně štěkají a vyjí. Usoudil jsem, že by bylo vhodné napsat a nafotografovat pro regionální noviny, že nešlo o trápení psů, ale o společný výcvik v činnosti, která je loveckým psům vlastní. Vybaven fotoaparátem jsem se ohlásil u výcvikáře s tím, že jsem novinář a potřeboval bych informace o jejich akci, a požádal jsem o umožnění pořídit několik fotografií. Následovala reakce, s níž jsem se zatím za půlstoletí výkonu novinařiny nesetkal. Odměřeně mi sdělil, že mě zná a že jde o uzavřenou akci, nemají zájem, aby o ní někdo psal, nějaký pisálek tady nemá co pohledávat. Nejen že zabránil výkonu mé podnikatelské činnosti v mediálním oboru a znemožnil poskytování informací občanům, ale bylo absurditou, že mne on coby host vykázal z prostoru u lovecké chaty, kde jsem odpracoval řádku brigádnických hodin. Dovedu si představit, jak by zareagoval třeba redaktor okresních novin, kdyby byl takto arogantně vypoklonkován.
Uvedený příklad je samozřejmě výjimečný. Ale i když mi paměť slouží, nepamatuji se, že by někdo z představitelů či pracovníků myslivecké organizace se mnou vešel v kontakt, aby projevil zájem o mou činnost při propagování myslivosti na veřejnosti a tím dal najevo, že vedení myslivecké organizace má zájem, aby se veřejnost prostřednictvím médií blíže seznamovala s různorodou činností myslivců. Nemíním tvrdit, že šlo o záměrné přehlížení nebo dokonce o házení klacků pod nohy. Jednalo se o prosté nedocenění významu seznamování veřejnosti s mysliveckou problematikou, někdy jsem měl dokonce pocit, že je snaha držet vše pod pokličkou a lidi nedráždit: jsme výjimečná kasta a je lepší, když se pozornosti veřejnosti nebudeme vystavovat. Což se v současné době jeví jako neprozřetelné. Myslivci neposkytované informace dávají prostor pro dezinformace zaměřené proti myslivosti. Do takto zúrodněné půdy pak byly úspěšně zasévány zvěsti o negativních případech, které měli na svědomí ti nezodpovědní z našich řad. I nešťastná náhoda snadno vyklíčila k vytvoření nanejvýš záporného obrazu myslivosti a myslivců.
Píši o svých zkušenostech proto, aby při otevření diskuse na toto téma zazněl také hlas toho, kdo o propagaci a popularizaci myslivosti usiluje a dlouhodobě se tomuto oboru žurnalistiky a publicistiky věnuje. Odhalením chyb je otevřena cesta ne jen k jejich odčinění, ale především k jejich odstranění, neopakování, v tomto případě k vytvoření takové atmosféry v naší ČMMJ, aby každý, kdo je ochoten přispět ke zviditelňování myslivosti na veřejnosti svým autorským přínosem, měl ze strany představitelů myslivecké jednoty v centru, "omsů" a sdružení pochopení a podporu, aby cítil, že jeho činnost je uznávána. Bylo by jen ku prospěchu věci projevení zájmu o ty, kdo takto působí, stojí zato je podněcovat a usměrňovat k tomu, aby byli co nejaktivnější, vytvářet jim i při omezených možnostech příznivé podmínky a poskytovat jim k tomu co nejvíce potřebných informací. Dát najevo, že o jejich činnost je zájem a je uznávána. A považovat si novinářů a publicistů, kteří své jméno a publikační možnosti poskytují k nepředpojatému, ale k objektivnímu seznamování veřejnosti s mysliveckou tematikou.
Článek v Myslivosti naznačuje, že se - pokud jde o působení na veřejnost, blýská se na lepší časy. Samozřejmě je třeba získávat novináře, protože oni mají vliv na to, co se na stránkách tiskovin, ve vysílacích časech rádií a na televizních obrazovkách objeví, zda půjde o materiály o myslivosti. Nejlepší samozřejmě je, když je redaktor či reportér myslivcem - to je zárukou zveřejnění materiálů bez chyb. V redakcích sdělovacích prostředků však nejsou na myslivost specializovaní redaktoři. Proto je třeba vytvářet předpoklady, aby se mezi myslivci našli spolupracovníci redakcí. A těm bych rád vzkázal, že existují noviny a ne stařiny. Uznávám, že tyto pojmy si nikdo neplete. Horší to je ale s pohotovostí při zasílání článků či fotografií. Kdo chce publikovat, musí si vypěstovat návyk, že do redakce se musí informace (až textová, nebo obrazová s podpiskem) dostat bez průtahů, pokud možno ihned, přičemž to u spolupracovníka je považováno za neporušitelné pravidlo. Redakce musí mít jistotu, že je na něj spolehnutí (o požadavku bezpodmínečné věrohodnosti se ani nezmiňuji). Z toho by měli vycházet i organizátoři mysliveckých akcí a poskytovat o nich informace ihned po jejich skončení.
A ještě bych měl poznámku: zveřejněné články mají v přítomné době jepičí život, včerejší noviny jako by už nebyly. Jenže za delší čas jsou obrazem doby. Výstřižky článků či fotografií jsou výmluvným dokumentem. Bylo by vhodné je uchovat. Zřídit a doplňovat centrální výstřižkový archív. Může to být i podnět pro OMS.
vychází v 5:15 a zapadá v 20:57 vychází v 23:40 a zapadá v 10:43 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...