Časopis Myslivost

Říjen / 2006

S přírodou od dvora po les

Myslivost 10/2006, str. 22  Rozhovor připravil Jiří KASINA
V pracovně přednosty Kliniky plastické a estetické chirurgie fakultní nemocnice U sv. Anny v Brně mě udivil zajímavý soulad zdánlivě nesouvisejících předmětů. Trofeje zvěře na zdi a drobné předměty s mysliveckou tématikou se tu snoubí s odbornými chirurgickými knihami, na zdi mezi trofejemi visí diplomy a ceny z prestižních světových univerzit, jen pohled na názvy měst na vizitkách z mezinárodních sympozií zavěšených ve velkém chumlu na zdi vydá na slušné opakovaní světových zeměpisných znalostí. Sympatický energický muž, který vládne této pracovně je totiž nejen prvotřídním plastickým chirurgem a mikrochirurgem, ale také nadšeným sokolníkem a myslivcem.




Zatímco jsem vypil úvodní kávu uvařenou rukou italské stážistky, vyřídil Prof. MUDr. Jiří Veselý, CSc. nezbytné profesní záležitosti, prohlédl ještě posledního pacienta ve vedlejší ambulanci a se slovy "Tak a jedeme se podívat na ten můj zvěřinec" jsme vyrazili kousek za Brno.
Hned po příjezdu nás uvítali tři psi, věrní myslivečtí kamarádi, kteří taky museli asistovat u kontroly a krmení "minifarmy" křepelek. Při krmení mně můj hostitel vysvětluje: "Celkem ročně spotřebujeme na krmení dravců asi 5000 křepelek, které kupujeme, ale v době mláďat dodavatelé nestačí. Nechtěl jsem být závislý na dodávkách čerstvého masa odjinud. V současnosti krmím většinou jen křepelkami, je to podle mne nejkvalitnější krmení, stále čerstvé a stále k dispozici. Mladým sokolům dávám křepelky vždy čerstvé, dospělým mohu dát i zamražené. Chov křepelek jsme obnovili poté, co jsme měli v minulém roce problémy shánět krmivo. A ptáci přitom velice dobře poznají, dostanou-li mladou křepelku nebo starou vynešenou."
Moje prohlídka "zvěřince" pokračuje ale na druhé straně zahrady. Prof. Veselý mě s oprávněnou hrdostí vede k voliérám s loveckými dravci. "Momentálně mám deset starých sokolů a deset mláďat, z toho jsou čtyři páry, dva sokoli jsou ve výcviku. Mám jen sokoly lovecké, sokoly stěhovavé a jejich křížence. Jiné dravce teď nechovám. Dříve jsme měl ale i jestřáby a krahujce.
Už třetí rok mám deset mladých. Poprvé se dostavil větší chovatelský úspěch v roce 2002. Mladí ptáci se prodávají jiným sokolníkům, uvažuji i s poskytnutím sokolů pro vypuštění do přírody. Teprve letos totiž mám pět mláďat sokola stěhovavého, v předchozích letech to byli převážně sokoli lovečtí. Úspěch mám teď taky díky pořízení profesionálních líhní. I když je upřednostňován přirozený odchov a jen to, co se nevejde pod dravce, dávám do líhní. Letos byla první snůška dobrá, ale druhá snůška se zachladila. Přece jen jsem začal chodit do voliéry častěji."
V duchu si představuji té práce, kolik jí musí kolem být a medituji, jak to asi pan profesor zvládá. Jakoby mi četl myšlenky upřímně konstatuje: "Víte, bez manželky bych ten zvěřinec nezvládl, pro mě je lékařská práce na prvním místě, a když nemůžu já, manželka se stará o sokoly, křepelky, venčí psy, ona je v domácnosti. Když jsem doma, tak vstávám pravidelně ve třičtvrtě na pět, hodinu a půl až dvě mně trvá starost o zvěřinec, krmím sokoly, krmím křepelky a venčím psy."
Nedá se nezeptat, jak se prof. Veselý k sokolnictví dostal. A tak při procházce se psy na nedalekém poli nahlas vzpomíná: "Se sokolnictvím jsem začínal v roce 1976 během studia na medicíně. Nejprve asi jako každý kluk, který začíná, jsem měl poštolku. V roce 1983 to byl můj první sokol. V souvislosti s budováním odchovny dravců v Miloticích jsme tam jako sokolníci pravidelně pomáhali a jako odměnu jsme mohli začít cvičit mládě sokolů. V té době to byl asi nejjednodušší způsob jak získat přísně chráněného dravce do výcviku. Dneska jsou odchovy tak běžné, že jsou trhy vlastně přesyceny."
S dravci tedy pravidelně lovíte a zúčastňujete se mysliveckých akcí? "Na sokolnické chovy chodím bohužel málo, nemám moc času. Vloni jsem cvičil bílého sokola, dravce mých snů, pověsil jsem zbraň na hřebík a více sobot a nedělí trávil se skupinou sokolníků, kteří se věnují výškovému sokolnictví a dělají to na špičkové úrovni. Výškové sokolnictví, to je vlastně lov z krouživého čekání, kdy pointer vystavuje a sokol z výšky více než 100 metrů útočí střemhlavým letem. A jestliže musím konstatovat, že momentálně na opravdové pravidelné lovy s dravci nemám moc času, cvičím tedy aspoň na vypouštěné zvěři a tím dravcům imituji lov."
Při takovém počtu dravců asi budete pravidelně kontrolován Českou inspekcí životního prostředí? "Kontroly jsou v pořádku a musí být, chovy jsou dnes ale tak bohaté, že není nejmenší důvod vybírat hnízda v přírodě. Dnes už neobstojí ani argument osvěžení krve z volné přírody, chovatelů je tolik, že se dá vždy chovný materiál vyměnit, koupit. Sám chci například pro osvěžení krve získat sokola stěhovavého ze zahraničí."

Po procházce se psy jsem pozván hostitelem na kávu do haly, jejíž stěny zdobí plno trofejí. V takovém prostředí nad šálkem kouřící kávy zbyl čas na popovídání si, jak se vlastně prof. Veselý k myslivosti dostal. "Já jsem v rodině žádného myslivce neměl. Pamatuji si, že jako asi devítiletý chlapec jsem v knize Svět zvířat hltal hlavně stránky o sokolnictví. Vše začalo vlastně v období mých gymnaziálních studií, kdy tuším v roce 1968, se mi dostala do rukou kniha Zdeňka Sternberga Sokolnictví. V té době jsem nalezl dvě vypadlá poštolčí mláďata. Tehdy jsem s poštolkami strávil celé prázdniny. Pak jsem byl dlouhou dobu blázen do koní a znovu mě sokolnictví chytlo v roce 1976, kdy jsem byl na Hubertově jízdě Vysoké školy veterinární v Brně doprovázené skupinou sokolníků, kteří měli ukázku výcviku. Jako student Lékařské fakulty jsem souběžně studoval myslivost na Vysoké škole veterinární v Brně, kde jsem si taky v roce 1978 udělal myslivecké zkoušky. Pořídil jsem si první brokovnici, vykročil jsem do života praktického chirurga a v myslivosti měly převahu flinty.
Sokolnictví jsem měl ale pod kůží pořád, po čase jsem se dostal k mým prvním dvěma sokolům, kteří začali po třech letech snášet vejce. Takže jsem se tak stal ze sokolníka chovatelem. Od roku 1985 jsem měl vždy chovný pár ze střediska v Miloticích a za to, že jsem se o pár staral, tak jsem mohl létat jedno mládě. Úspěšné odchovy začaly jednoznačně až poté, co jsem začal krmit kvalitní čerstvou stravou.
K sokolnictví ale taky vždy patřil pointer, ty jsem měl od roku 1986, byl jsem i zakládajícím členem Moravskoslezského klubu anglických ohařů, teď jsem místopředsedou. Vždy jsem měl chovné psy, ale ne feny. Známý byl například Talmberk Dart. Dva psy jsem měl například od prof. Martinka."

Ale přece jen pojďme k té běžné myslivosti, myslivecké činnosti v honitbě a loveckým akcím.
"Byl jsem členem mysliveckého sdružení u Kyjova, odkud pocházím. Tam jsem byl členem až do roku 1998. Byl jsem také členem místního mysliveckého sdružení pana inženýra Dvořáka Je to takové volné sdružení a po pravdě se teď už do činnosti tolik nezapojuji z důvodu nedostatku času. Víte, já i v té myslivosti jsem se ke všemu tak nějak dostával postupně", s úsměvem na tváři líčí prof. Veselý. "Tak nejprve mě zajímala brokovnice, zajíci a bažanti, nic moc mi neříkalo srnčí," vypočítává nahlas. "Pak jsem koupil kvůli sokolům pointra a pořídil si staré auto. Když jsme auto opravovali u mého kamaráda ve Velkém Meziříčí, tak mi jen tak říká: Pojď, půjdeme na srnce! Začal jsem s ním chodit a po třech měsících jsem ulovil svého prvního srnce a v tu chvíli jsem se do srnců doslova zbláznil. A to mi zatím zase ještě nic neříkali jeleni. Po čase jsem se zase dostal s kamarády na jelení říji, chytlo mě to za srdce a začal jsem trávit v přírodě každou jelení říji."

Při hovoru můj hostitel došel až k vypreparované medvědí houni na zdi haly a pokračuje ve svém vzpomínání. "Jak se v roce 1992 blížil konec federace, kamarád mi nabídl, že si můžeme zkusit ulovit na Slovensku medvěda. Poprvé jsme byli v březnu, byla zima, sníh, vánice. Medvěda jsem neviděl, jen káňata, krkavce a vlky. Jezdil jsem tam několikrát, pak jsem uviděl velkého medvěda. Chytlo mě to natolik, že jsem odpoledne po práci sedl do auta, jel na Slovensko, proseděl čas na újedi a v noci se zase vracel 270 km zpátky do Brna. Nakonec jsem medvěda střelil 17. dubna, bylo už krásné teplé jaro a úplněk, byl to jeden z nejkrásnějších loveckých zážitků. Medvěda jsme dohledávali na můj popud v noci, pes naštěstí medvěda zvedl. Na dalším zálehu ho pes naštěstí hlásil v houštině a my jsme šli z návětrné strany k medvědovi. Doprovod strachy vylezl na strom, já jsem s psovodem šel dál, ale medvěd se zvedl a odběhl. Dosledovali jsme ho se psem až ráno za světla asi 2 km dál s dramatickým dostřelem. Samozřejmě, že jsme za takový nezodpovědný způsob dosledu dostali vynadáno. Naštěstí se nic nestalo a já z toho mám velice silný zážitek."
Když vidím to množství trofejí, bude asi nesnadné říci, které druhy jsou srdci hostitele nejbližší. "Z naší trofejové zvěře mám všechny druhy, ale nejvíc si užiju při srnčí a jelení říji, už si nedovedu představit, že bych obě říje oželel. Na obě období si beru volno a na dovolenou s rodinou tak času moc nevybude. Zbývající volné dny věnuji sokolnickým lovům"
A jaké preferujete druhy lovu?
"Já miluji lov při jelení a srnčí říji a pak černou zvěř v zimě na sněhu. Ale nemám rád noční lovy a společné naháňky. Při lovu srnců používám vábení, zkoušel jsem i vábit jeleny. Nejméně mám rád nátlačky, prostě společné lovy s kulovnicí. Považuji to za nebezpečné, střílí se v běhu, lehce se udělá chovatelská chyba, poraní se spousta zvěře a zvěř se dostává do stresu, uniká a nedosleduje se. Škodnou lovím jen náhodně, lovu predátorů se nevěnuji. Norování a lov lišek mě neláká."
"Víte, lov ale není jen lov,"
s jasným přesvědčením v hlase zdůrazňuje prof. Veselý, "je to pokora k přírodě a také přátelství, jezdím tam, kde jsou dobří přátelé. V podstatě z klasických poplatkových lovů mám jen jednoho jelena a toho medvěda. Vše ostatní jsem ulovil u přátel. Ta naše země je tak krásná, že snad ani neumím říct, kde je mi nejlíp. Samozřejmě se mi líbí Vysočina, jezdím taky třeba pravidelně na srnce ke kamarádovi Standovi Hronkovi do Českých Budějovic, tam se střílí srnci na velikou dálku, třeba i 300 metrů, dvacet let k Rubačům do Oder, k Valům do Telče, k Šebestům do Březí. Chtěl bych jim i všem nejmenovaným kamarádům poděkovat, za to, že se naše životy myslivostí spojily. Procestoval jsem taky hodně míst na Slovensku. I tam jsou oblasti, kde je zvěře hodně, ale také místa, kde je zvěře opravdu málo. Jsou místa, kde jezdím už 20 let."
Takže Vás lákají zahraniční lovy?
"Ne, ne, klasické zahraniční lovy do Afriky mě tolik nelákají, snil jsem kdysi snad jen o losovi, ale běh mysliveckého a profesionálního lékařského života mi dal možnost lovit v Rakousku sviště, v Itálii kamzíky, v Kazachstánu kozorožce, v Lotyšsku tetřevy a tetřívky. Jezdím díky Dušanu Kosovi a Radkovi Hajmanovi ke kamarádům do Lotyšska mnoho let na lov tetřevů a tetřívků, na lov, který považuji taky za jeden z vrcholů myslivosti. Velmi krásný je také vysokohorský lov, už asi 12 let jezdím ke kamarádům do Itálie na lov kamzíků v honitbě ve výšce asi 2000 m n.m., je to takový kout na pomezí Italských, Francouzských a Rakouských Alp. Výměnou mí kamarádi jezdí do Čech na srnce a divočáky.""
Málokdy mám příležitost mluvit se špičkovým mikrochirurgem, proto mě logicky zajímalo, jak se snoubí tak náročné povolání s myslivostí, jak se tak dva rozdílné obory lidské činnosti doplňují. Byl jsem přitom poučen, že mikrochirurgie je operační technika, kdy s pomocí operačního mikroskopu se napojují přerušené cévy a nervy. Využívá se například u přišívání amputovaných částí končetin.

"Myslivost je pro mě naprostý relax, profesní myšlenky vyloženě vytěsním. Příroda mě pohltí celého, cítím v přírodě obrovskou pokoru, když bych se lovu neodevzdal celý, tak bych úspěch neměl. U mě je to tak, že když jdu do přírody, tak se mi starosti z profese lékařské zablokují, po návratu domů mi zase samy naskočí. Prostě starosti profesionálního charakteru nepromítám do myslivosti. Pravda, někdy se na posedu dospím," s úsměvem na tváři zakončuje svoje myšlenky prof. Veselý. Vzápětí však už ve vážnější tónu pokračuje "Chirurgie má svoje rutinní a svoje improvizované postupy. V plastické chirurgii a mikrochirurgii vede k cíli někdy možná více cest. Je to do jisté míry tvůrčí, ale nesmírně zodpovědná činnost. Je pravda, že když jsem pod tlakem pracovního stresu v práci, nejdu lovit, stejně tak nemůžu jít lovit a mrznout na posedu, když mě čeká náročná několikahodinová operace."
A co kolegové, vědí o Vaší zálibě, případně setkáváte se s myslivci chirurgy v zahraničí? "Kolegové z práce o mé zálibě vědí. Je to ale hobby mimo pracovní proces, a proto v práci nemáme čas tyto věci ani probírat. Moje práce je natolik zodpovědná, že ani nemůže být omluvou, že jsem třeba nevyspalý z nočního lovu. Stejně tak v zahraničí při odborných stážích nebo při kongresech vím, že někteří kolegové jsou myslivci, ale řešíme přednostně záležitosti odborné. Víte, myslivost je u lékařů asi ne náhodou spíše individuální záležitostí. Je ale pravda, že se jako lékař dostanu snáze k povolence, jsem častěji zván na lovy a z některých mých pacientů se stali myslivečtí kamarádi. Takže se spíše na společných loveckých akcích setkám se svými pacienty, než se svými kolegy."
Jako chirurg jste se ale jistě setkal při loveckých akcích s případy, kdy jste své lékařské znalosti musel použít. Případně jak by měli myslivci při úrazech v přírodě reagovat. "Máte pravdu, při myslivosti jsem se setkal už s řadou úrazů. Dokonce jednou v Židlochovicích na honu spadla střelci zbraň na zem a prostřelila nohu nabíječi. Já mu nohu zachránil a dělal mu nervovou a cévní náhradu, pak jsem za to dostal odstřel muflona. Synovi mého kamaráda jsem třeba přišíval ucho, které mu ukousl německý ovčák, když před ním bránil svého jezevčíka. Nejčastějšími poraněními, které si mi dostanou na operační sál jsou průstřely a zástřely, dále pak zranění sekerou a motorovou pilou. Myslivci by neměli při poranění zmatkovat, stačí obecná pomoc zastavení krvácení, zaškrcení končetiny a udržení poraněného při vědomí a snažit se dostat zraněného co nejdříve k lékaři. V každém případě by vždy měl mít myslivec na vědomí bezpečnost při jakékoliv manipulaci se zbraní."

Pojďme ale k příjemnějším a spíše obecnějším otázkám. Jak vy sám cítíte postavení myslivců ve společnosti, jak ostatní občané podle Vás hodnotí myslivce či myslivost jako takovou? "Společnost vnímá, jestli se někde o zvěř pečuje a kde ne. Jestli se tráví nebo netráví škodná. Myslím, že se občané staví k myslivcům rozumně, není tady nějaká hysterická nevraživost k myslivcům. U nás byla myslivost vždy na vysoké úrovni jak z hlediska odborného, tak etického, tak i z hlediska stavů zvěře. Ale abychom nežili v iluzi, jsou místa například v Rakousku a Německu, kde je myslivost ještě propracovanější a na vyšší úrovni než u nás. Na druhou stranu jsou ale také iluze, že třeba dálná tajga je plná zvěře a je loveckým rájem. Ve skutečnosti na mnoha místech je tajga doslova prázdná a bez zvěře. Já si prostě myslím, že naše společnost reaguje na myslivce vcelku dobře a pozitivně."

A Váš náhled na aktivity ochránců přírody a antimysliveckou propagandu?
"Pokud jednou člověk na přírodu sáhnul a přetvořil jí, tak musí taky chránit zvěř a hospodařit s ní, je naprosto nemožné, abychom tu byli jako v pravěku a nepomohli přírodě", s jasným přesvědčením v hlase říká prof. Veselý. "Ochranáři křičí a chrání přírodu, ale když v zimě hynou káňata kolem silnic, kde jsou? Kde jsou, když přikrmujeme zvěř do krmelců, kdy jako v letošní zimě to bylo doslova o fyzických schopnostech? První ochranář byl přece myslivec! Určitě je taky rozdíl pohledu městského a venkovského člověka. Na venkově žijí lidé s přírodou každý den. Letošní zima prověřila myslivecká sdružení i ekonomicky, tady to už nebyla jen ochota, ale i nezbytnost krmit. Plno myslivců investovalo do těchto činností mnoho finančních prostředků na úkor rodiny. Proto mě osobně třeba mrzí, že je u nás nájem honiteb neúměrně vysoký. Je to přehnané, například na Slovensku je nájemné v rozumné výši."
Takže si myslíte, že by bylo vhodné nějakým způsobem sáhnout do zákona o myslivosti a prováděcích vyhlášek? "K zákonné úpravě myslivosti se asi neumím přesně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřit, ale podle mého by měl zákon a vyhlášky zachovat jak ten určitý prvek lidové myslivosti, tak ale i respektovat vlastnické vztahy. Ale určitě by neměly být rozdrobeny honitby ve prospěch majitelů pozemků, to by zvěři ublížilo. Naopak spárkatá zvěř potřebuje honitby větší. Mělo by být povinností se sdružovat v rámci chovatelských oblastí spárkaté zvěře."
Myslivce v podstatě monopolně zastupuje Českomoravská myslivecká jednota, na jejíž fungování jsou rozdílné názory. Jedni považují ústředí za zbytečné a nepotřebné, jiní trvají na zachování jednoty myslivců, ale kritizují jistou nepružnost této organizace. Jak ČMMJ vnímáte Vy? "Postavení ČMMJ jako sjednocující organizace je nedotknutelné a potřebné. Někdo přece musí myslivce zastupovat jako celek, možná je řada nedostatků, ale ty je třeba zlepšit a ne tříštit síly. Měla by mít pružnější právníky a ekonomy, měla by mít možnost více se podílet na tvorbě zákonů a politickém životě. Je nás myslivců mnoho a měli bychom mít politickou sílu jako například mají myslivci ve Francii. ČMMJ by měla podstatně více a aktivněji obhajovat myslivce a jejich činnost v médiích, více zintenzívnit propagaci myslivosti. Mělo by se pořádat například více soutěží pro mládež. Naštěstí stále přežívají aktivity místních lidových sdružení, které zůstaly mnohde jedinou aktivní a fungující složkou na venkově. Vím ale moc dobře, že se řada věcí dá těžko nakázat, s aktivitou a podnětnými nápady musí přijít i řadoví myslivci. Například sokolníci to dělají. Je mnoho tzv. ukázkářů, kteří vysvětlují vztah k dravcům a lásku k přírodě. Ale i ti jsou dobří a špatní, ti kteří to dělají zdarma nebo za almužnu, a ti kteří za velký finanční obnos."

Pro každého myslivce je základem i rodinné zázemí. A tak jsem se u dopité kávy dozvěděl i něco ze soukromí prof. Veselého. "Podporu v rodině samozřejmě mám. Manželka se stará perfektně, ta je naprosto součástí myslivosti, bez ní by to nefungovalo, brala si mě už s touto zálibou a respektuje to. Než jsme měli děti, tak se mnou navštívila celou řadu loveckých chat bez vody a elektřiny, poznala řadu posedů. Manželka zastane vše, snad jen necvičí sokoly a psy. Vzhledem k mému povolání by to ani nešlo jinak, mnohokrát jsem odvolán narychlo k dlouhé operaci. Své dvě dcery jsem je ale zatím na posed nevzal. Děti mají třeba obrovskou radost, že se vylíhne první sokolí mládě, líbí se jim křepelky, ale zatím jsou moc malé, aby pomáhaly."

A na závěr, než se rozloučíme u auta, mi prof. MUDr. Jiří Veselý, CSc. jakoby mimoděk sděluje v podstatě jeho náhled na myslivost v kostce: "Pro mě je důležitý kontakt s přírodou, nemusím nic zastřelit a i tak mám dobrý pocit. Líbí se mi myslivecké tradice, lovecké troubení, krásná je myslivecká mluva, úlomky i zálomky, do toho prostředí to patří, společná myslivecká akce tak více vyzní. Například v Americe ctí sokolníci modrou barvu oblečení a chodí v džínách, potkáte tam oranžově oblečené lovce s puškou, tam se ctí prostě jiné zvyky, je to víc sport než myslivost. Já ale žiji tady, v naší přírodě a české myslivosti a žiji s přírodou doslova od dvora po les."


vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...