Časopis Myslivost

Unor / 2006

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT (z případů, které se nedostaly k soudu)

Myslivost 2/2006, str. 30  Jaroslav ŠPRONGL
ČERNÁ ÚTOČÍ „Jako vždycky večer jsem šla ještě vyvenčit Dana. Jak jsme vycházeli z výtahu, rozběhl se k domovním dveřím, hrozně štěkal a bušil do nich tlapkama. Myslela jsem, že snad má venku nějakou fenku, ale když přijdu blíž, koukám, že pár metrů od dveří stojí dva kanci a nechtějí nás pustit ven!“ vyprávěla ještě teď vzrušená paní Květa, i když se popisovaná příhoda údajně odehrála v malém sídlišti na samém konci velkoměsta už předevčírem. „Uděláte s tím něco, páni myslivci?“ obrátila se na Františka, který venčil svého diplomy ze soutěží ověnčeného drsnosrstého jezevčíka Flyna.


Jak z toho všeho vyplývá, rozhovor probíhal při setkání "pejskařů" na procházce s jejichmiláčky. Že je František myslivec, se tu obecně vědělo. Teď si pomyslel: "Odkdy si osvojily mysliveckou latinu příjemné dámy středního věku?" Ale to už spustil další z pejskařů, postarší majitel fenky neurčité rasy: "Tak je to pravda? Soused Kára mi říkal, že si tuhle krátil cestu od Foukalů přes hájíček a potkal tam o půlnoci divoký prasata. Nejdřív se lek, že jsou to nějaký strašidla . A já si myslel, že toho moc vypil!"
"No,co můžeme dělat?" váhavě pravil František, jehož ani údajné opilcovo setkání s divočáky nepřesvědčilo o výskytu této plaché zvěře u sídliště. "Lovit se tu nedá, jsou to nehonební pozemky. Snad to byla náhoda a už se neobjeví."
"Nevím, ale v televizi přece ukazujou, že choděj lidem až do zahrad," nechtěla nechat majitelka středního knírače svůj zážitek jen tak. "Do zahrad jo, ale do baráku za váma nevlezou," snažil se celou záležitost zlehčit František, když s paní Květou následováni svými psy pomalu kráčeli asfaltovým chodníkem, který odděloval řadu nízkých paneláků od řídkého háje. "Uvidíte, že už je neuvidíte!" dodal pak nepříliš logicky. A to se těžce mýlil - ona to nebyla náhoda a černí rytíři se ukázali znovu.
Uvedené sídliště totiž bylo ze dvou stran obklopeno pásem lesíka s převahou buku a dubu, přičemž část tvořily nepřístupné prudké, zčásti skalnaté srázy spadající k řece. V houštinách na nich byl relativní klid, protože trasy nedělních procházek obyvatel sídliště vedly pochopitelně jinudy, pod stromy pak toho roku dostatek žaludů a bukvic. Čímž bylo tak trochu zaděláno na další děj .
A tak když zase jednou František vyvedl navečer svého Flyna, kráčeli proti němu rychle dva další místní pejskaři se svými svěřenci a zadýchaně ze sebe sypali jeden přes druhého: "To jsme rádi, že vás vidíme! Kolem školního hřiště teď běžel kanec jako dům!" "Ten musel mít aspoň metrák! Naše Dášenka šla po něm, jen taktak jsem ji udržela!" Jejich odhad sice říkal dost o nepřesných představách laiků, kolik váží "kanec jako dům", taky jorkširačku Dášenku asi nebylo tak těžké udržet, ale zřejmě to přestávala být legrace.
K skupince prchající od školního hřiště se přidávali další vzrušení obyvatelé této "ohrožené" části města: "Černou se to tady jen hemží!" "Školka přestala chodit na vycházky do přírody, učitelky se bojí o děti!" "Naše Asta se nechala strhnout partou divočáků a museli jsme k veterináři, jak ji pocuchali. Podívejte!" ukazoval další na ovázanou foxteriérku. "Už jsem mluvila s policajtama," zařadila se mezi diskutéry paní Květa, u které to všechno začalo, "ale jen krčej ramenama, že kanci jsou věc myslivců. Tak uděláte s tím něco?" obrátila se znovu jako mluvčí davu na Františka.
"No dobře," uvěřil nakonec jediný člen Hubertova cechu v hloučku těžko pochopitelné invazi plaché černé zvěře do bezprostředního okolí sídliště v tomto čase pozdního podzimu. "Začneme tím, že já si ten lesík trochu projdu, jestli jsou tam nějaké stopy po černé. A vy zatím dejte dohromady dopis. V něm všechno popište, uveďte, že máte strach o děti, a sežeňte co nejvíc podpisů. Adresujte to odboru životního prostředí na radnici, ať úřad koná - třeba povolí odlov na nehonebním pozemku. Kdyby se tu do nich jednou střelilo, snad je ten klídek přejde a přesunou se jinam. Ale ten dopis pak dejte mně a já to zkusím nějak urychlit."
Dopis byl bleskově sepsán, podpisy v hojném počtu shromážděny jak na nějakou politickou petici a začala úřednická anabáze.
Mezitím se ovšem František s Flynem vypravil do přírodního okolí sídliště a skutečně narazil nejen na četné pobytové stopy černé zvěře, ale dokonce na skupinu čtyř lončáků, která se před nimi překvapivě klidně a zvolna přesunula hlouběji do houštin na říčních srázech. Tehdy konečně definitivně uvěřil, že nejde o fámy, že si lidé nepletou divočáky třeba s velkými tmavými psy a že černá skutečně míří do sídliště. A začal se intenzivně starat, co se děje s žádostí lidí, kteří se opravdu upřímně báli o své děti i o své psy. Ostatně při každé další procházce byl terčem dalších ostatních pejskařů i jen tak kolemjdoucích: "Tak co, už na ně půjdete?" A on mohl jen referovat, jaký je osud "petice".
Ten byl zapeklitý, za což mohla zvláštní územní dispozice rejdiště černé zvěře. Nehonební pozemek těsně přiléhající k sídlišti byl totiž prakticky poslední výspou území, kam město patřilo. Kousek za ním už vedla bývalá okresní hranice. Což znamenalo, a znalci myslivecké legislativy asi tuší, kam náš příběh míří, že sousedící pozemky už byly součástí honitby registrované v jiné obci s rozšířenou působností. Z druhé strany těchto pozemků pak stálo ono sídliště a dole tekla řeka . Odpovědi Františka na netrpělivost vystrašených sousedů zněly proto postupně asitakto:
"Dopis jsem předal jednateli okresního mysliveckého spolku a ten s ním vyrazí na radnici. Tam snad úředníci z životního prostředí rozhodnou, že se do těch divočáků můžeme pustit."
"Jednatel omsu věc už předal. Ale úřady mají nějaký čas na odpověď, tak musíme vydržet."
"Tak myslivcům z radnice napsali, že ten nehonební pozemek s černou je sice náš, ale vedlejší honitba už je na katastrálním území sousedů, proto ten dopis předali tam, ať s tím něco dělají."
"Tomu fakt nerozumím," kroutila hlavou paní Květa, kterou už zase nechtěli kňouři a bachyně pustit večer s Danem ven. "Když kanci řáděj na pozemcích města, proč to má řešit sousední okres nebo jak se tomu teď říká?" František trpělivě vysvětloval, že případný odstřel na nehonebním pozemku povoluje orgán státní správy myslivosti podle zákona myslivcům ze sousedící honitby - a tentokrát to prostě byli současně i myslivci ze sousedního okresu, tedy přesněji z území spadajícího pod sousední obec s rozšířenou působností. Mezitím, co si úřady posílaly papíry, napadl sníh, překulil se rok a sníh zase roztál. S časem vychládaly i vášně, lidé si dílem zvykli a dílem byly návštěvy černé u sídliště a na sídlišti méně časté. A František oznamoval na procházkách další vývoj:
"Životní prostředí odvedle věc předalo k vyřešení nejbližšímu mysliveckému sdružení. Vypadá to, že lov možná povolí, tak by se to mohlo pohnout."
"Nějak to uvízlo. Nevím, co se děje, sousedi to řeší ."
Je třeba říci, že se Františkovi docela ulevilo, že lovit budou, pokud k tomu dojde, sousedi. Ono nahánět černou kousek od sídliště, v nepřehledném terénu, kde občas přespávají bezdomovci, určitě nebyla akce, na kterou by se těšil. Protože měl u sousedního mysliveckého sdružení kamarády, dozvěděl se také, že ani jim se do takového dobrodružství dvakrát nechce. Měli dost svých starostí s přemnoženou černou. A pak náš myslivec oznámil spoluobčanům definitivní pat: "Od sousedů celou záležitost vrátili našemu městu - prý když jim ten nehonební pozemek nepatří, tak to nemůžou řešit. Nebudou přece lovit na cizím ."
"A město zase ze zákona nemůže lovit na svém, protože vedlejší honitba patří sousedům?" pochopil kuriózní situaci onen majitel fenky neurčité rasy, právník v důchodu. František jen přikývl. Ani se už nezmínil, že vzkaz, který mu po jednateli okresního mysliveckého spolku poslali z radnice, zněl: "S těmi prasaty se nedá nic dělat, my to řešit nemůžem, sousedi taky ne, tak ty lidi nějak uklidněte. Jako že nejsou nebezpečný a děcka aspoň poznaj přírodu jinde než v zoo a tak ."
"Tak co s tím uděláte?" ptala se už bůhví pokolikáté paní Květa. "Nic," odtušil popravdě František. "Já si myslím, že bachyně odejdou klást selata někam, kde je přece jen větší klid a lepší kryt, ostatní odtáhnou s nimi a my budeme mít pokoj." Během úřední dopisové partie se totiž přiblížilo jaro. "To jste mě tedy uklidnil," opáčila ironicky paní Květa a s kroucením hlavou pomalu pokračovala ve venčení svého Dana.
František měl ovšem pravdu. Jak se tahle obávaná zvěř u sídliště objevila, tak zase zmizela do hloubi okolních opravdických lesů. Ale co až černá zaútočí znovu? Úřady nic dělat nemohou, myslivci bez jejich povolení také ne. Zbývá jediné - zamknout se v domech, nevycházet a vyčkat, až zase odejde .

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 41 zákona o myslivosti (povolení lovu na nehonebních pozemcích), § 57 zákona o myslivosti (orgány státní správy myslivosti)

Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav ŠPRONGL
Kresba Petr Slaba



vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...