Časopis Myslivost

Unor / 2006

DOSLED

Myslivost 20/2006, str. 28  Ing. Jan KAJZAR
Zima, jak v únoru už dlouho nebyla. Jenda Olšák z Bílé tomu říká „kulkový“ sníh, ale je ho ještě více, řekněme jeho terminologií, že je až „pupkový“ nebo až „kozový“. Denně odhazujeme lopatami to bílé nadělení, abychom se mohli dostat autem od chalupy na lesní cestu, kterou udržují traktory jakž takž sjízdnou. Za sněhovou radlicí traktoru se to sype zase na cestu, není již místo, kam sníh odhrnout. Normálně tři metry široká cesta má tak poloviční šířku, s bariérami sněhu do půl oken terénního auta. Z okna horské, bučinou vyhřáté chalupy to venku ve dne vypadá hrozivě, zato při svitu měsíce, když obrysy okolí změknou, zase romanticky. A to zvláště, když je romantika podepřená ve sklepě naloženým masem z podzimní zabíjačky a v regálu vyrovnanými láhvemi s loňskou slivovicí. Skučení meluzíny za okny, nárazy vichru na štít dřevěnice přilepené na podhůří Smrku, černá mračna v divokém úprku nebes a valící se sníh v rotujících kolech den za dnem, k tomu mrazy hluboko pod nulou, taková je letošní zima v Beskydech. Není divu, že „srnčí a vysoká“ je stažená u krmelců, a ta, která se nestačila stáhnout, je přikryta bílou peřinou navždy.

Ráno, přesto, že je sobota, rychle skočit do vyhřátých filcáků, vysušených přes noc na kachláku, proházet se lopatou z chalupy k autu, zařadit 4x4 a opatrně se dostat na lesní cestu, hlavně nesjet ze včerejší stopy, jinak zase přijde ke slovu lopata. Bez ní v horách ani ránu, vozím ji v autě celou zimu.
Sotva jsem v práci hotov s papírama, volá Jura Krupař, hospodář sdružení a soused v jedné osobě, že včera večer střelil z kazatelny na prase, na nástřelu je barva. Večer šel kousek po stopě, prase však nenašel, nechal tak dosled na ráno. Ráno, za vidna, pokračoval po stopě, barva byla i v ochozu vysoké, kterým se divočák pustil. Ochoz vedl do odrostlé seče, před kterou našel pobarvený záleh. Dále nešel, přepokládá, že je prase v seči zalehlé, možná zhaslé. To na informaci po telefonu stačí, domlouváme se, že kolem poledne budu doma a půjdeme prase se psem dohledat. Oldřich, nejmladší syn, student lesárny v Praze, je zrovna doma, tak nám půjde pomoct.
Když se doma chystáme do lesa, poponášíme flinty, cinkáme náboji, Brey, fena brakýře už ví, že se děje něco, kde ona nesmí chybět. Když sundávám její barvářský řemen z věšáku, začne tancovat radostí - je to jisté, že jde s námi. Vím, že půjdu s Brey do seče. Beru s sebou kromě kozlice i krátkou do pouzdra na opasek. Co kdyby? Nechci situaci podcenit, připravuji se pečlivě, kromě kulových nábojů 7x57 beru do brokové hlavně brennek, na blízko je dobrý a mám větší jistotu kdybych kulovou ránou chybil. Sundávám z flinty puškohled, v hustém smrkovém porostu mi stejně není k ničemu.
Proti kopci se nedá sněhem vůbec jít, Jura rozhoduje, že vyjedeme autem na převah Smrčku a odtud se dostaneme po Terexové cestě vrstevnicí nad stopu divočáka a sejdeme shora na ni. Dolů kopcem to půjde snáz. Cestu, kterou normálně chodíme tak 10 minut, šlapeme husím pochodem víc než půl hodiny, a tu nám ještě usnadňovala stopa běžkařů, kterou jsme jim naším pochodem zničili. Konečně jsme nad sečí, Oldu necháváme představeného, a my tři se spouštíme na ochoz. Jura vpředu po pás, místy po prsa ve sněhu proráží cestu, já s Brey za ním. Jde to ztuha, ale jde to.
Konečně jsem na ochozu od vysoké, kterým se divočák pustil. Jura zůstává zadkovat, já s fenou jdeme ochozem, ve kterém je barva, po vrstevnici k seči. Na jejím okraji nacházíme pobarvený záleh divočáka. Brey ho rychle prouzkoumá a táhne mě do seče. Seč je hustá, tam to na řemeni nepůjde, pouštím ji na volno se slovy "hledej prasátko", vstupuji za ní. Nacházím další pobarvený záleh. Brey nevidím, je to tu husté a je tu méně světla. Na ochozu se bořím méně, přesto jsem ve sněhu tak po kolena, často mě bere balanc. Dvakrát musím zlomit kozlici, vytáhnout náboje, vyfoukat sníh z hlavní a znova nabít. Nadávám si, že jsem hlavně nepřelepil páskou, co chvíli píchnu hlavní do sněhu, jak se tu různě prodírám. Vidím Brey, jak jde po ochozu proti mně. Jde pro mne!!! Teď mi dochází, že už týden neštěká, asi má něco s krkem. Když mě Brey vidí, že jdu za ní,otáčí se a mizí mi znova v porostu.Nabývám dojem, že prase je již zhaslé, ale nemusí to tak být.
Nehlásí u zhaslé zvěře, ale přijde pro mně a dovede mě k ní. Tak to bylo taky posledně u prasete, které šlo postřelené rovně do vrchu, že jsem musel místy po čtyřech, rovněž ve sněhu, navíc ve větru. Když jsem se tam za hodinu vydrápal, šla mi Brey naproti a dovedla mě ke zhaslému praseti.
Postupuji pomalu s připravenou kozlicí, musím sejít z ochozu, protože se úzkým místem neprotáhnu, tak se to snažím obejít. Bořím se však více do sněhu, jsem sehnutý, abych se prodral mezi větvemi smrčků. Brey nevidím. Volám "Brey, hledej prasátko".
Útok je nečekaný a bleskurychlý. Zvedám kozlici a vteřinu mi trvá, než poznám, že to, co se na mně valí v oblaku sněhu není Brey. Ta vteřina mi chybí, abych zmáčkl spoušť kozlice. Divočák mě převrací na záda, padám do sněhu, flinta letí někam dozadu. Cítím útok divočáka na boty, vzápětí cítím nárazy všude zezadu od kolen nahoru. Mocný úder mě přehazuje na levý bok, uvolňuje mi pravou ruku ze sněhu, sahám k opasku - zbraň tam není, pouzdro je prázdné. Šmátrám rukou po sněhu, nemohu ji najít. Koutkem oka zahlédnu hnědé tělo Brey. Útok divočáka ustal. Rychle se snažím postavit na nohy, vytahuji kozlici ze sněhu, cítím, jak se mi kalhoty lepí na tělo, jak mi krev teče po nohou. Ohlédnu se za sebe a vidím červený sníh. Jsem celkem klidný, vím, že jsem něco utržil, ale žíly a tepny jsou asi v pořádku. Rychle lámu kozlici, náboje ven, profukuji hlavně, znova nabíjím. Vidím Brey asi tak pět šest metrů pode mnou po svahu, jak doráží na jedno místo. Slyším ji jak vrčí, hlásit nemůže. Postupuji pomalu k ní, až získám dobrý výhled v porostu na místo, kde doráží. Divočáka nevidím, sníh je vlnitý, smrčky zavětvené ve sněhu. Volám "drž prasátko, Brey!" Fena vyráží dopředu, a vtom na ni divočák zaútočí...
Kozlice letí do ramene, zamířím mezi světla prasete a mačkám spoušť. Kulová rána tlumená sněhem jen tak pleskne a v tom samém okamžiku hlava divočáka padá do sněhu. Brey je v mžiku na něm, divoce jim cloumá, divočák již neodpovídá. Je dobojováno.
Nechávám fenu s prasetem a brodím se sněhem zpět na místo, kde mě divočák napadl, chůze mi nedělá potíže. Kopnu do sněhu a hned napoprvé nacházím revolver. Zvedám čepici ze sněhu, příjemně mi chladí hlavu. Pomalu postupuji po své stopě ven z porostu. Jura mi jde naproti s otázkou "tak co ?" Ránu slyšel i když byla hodně tlumená. "Divočák leží", odpovídám, "jenom mě trošku pocuchal." "Neblbni, ukaž," říká Jura. Otočím se k němu zády a jenom slyším "No nazdar!" Přichází Oldřich a je až dojemné, jak oba projevují o mne starost.
Abych to zkrátil: Olda bere moji flintu a psa, Jura táhne divočáka a razí cestu nad pás ve sněhu rovnou z kopce dolů, já v jeho stopě za ním.
Doktoři ve Frýdecké nemocnici mi pěkně zašili čtyři tržné rány 3 - 5 cm hluboké. Celkem jsem utržil od divočáka sedm ran, z toho mi dvě zachytily vysoké vojenské kožené boty v oblasti lýtek, tři rány na hýždích, jednu na pravém stehně zezadu nad kolenem. Mezi stehny, tam kde jdou tepny, asi deset centimetrů dlouhý škrábanec, jako by nožem nařízl kůži. To bylo o fous.
Děkuji panu Kavanovi z Osady Víno, od kterého jsem před osmi léty získal Brey, křtěnou Cira z Vínského Břehu, s největší pravděpodobností mi zachránila život.

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...