Časopis Myslivost

Květen / 2007

VIDĚLI JSME ŠUMAVSKÉ TETŘÍVKY

Myslivost 5/2007, str. 19  Vladislav KROP
Oba jsme se narodili v podhůří Beskyd. Oba jsme absolvovali stejnou lesnickou školu. Mě zavála umístěnka do Krušných hor, jeho na Šumavu. Já jsem se do Beskyd vrátil, on zůstal na Šumavě. Dlouho jsme o sobě věděli jenom tyto údaje. Já jsem po roce 1989 začal psát myslivecké publikace, on je četl. Když se ujistil, že jsem to opravdu já, pozval mě na Šumavu. Trvalo to ještě dalších skoro deset let, než jsme s manželkou nasedli do auta a rozjeli se do Borové Lady.
On se tam šťastně oženil, jeho paní sdědila jistou nemovitost v Rakousku, kterou tam zpeněžili. Dnes v Borové Ladě vlastní penzion a ve zdraví si užívají důchodu. Svoji první návštěvu jsem u něho na Šumavě spojil se zhlédnutím přehlídky loveckých trofejí CHKO NP Šumava. O zdejší jelení populaci jsem už něco málo věděl. Vidět trofeje z rozlohy téměř 70 000 hektarů, mě opravdu zajímalo.
Kromě toho mi Jarda připravil perfektní program. Navštívil jsem pstruží líheň, pak "fořta" v Borové Ladě. Fascinovala mě jeho evidence jelenů i odborný přístup k jejich chovu. Také ochrana lesa prostřednictvím přezimovacích obůrek.
Dost dobře jsem nemohl pochopit, že zdejší lesy mají "dva pány", CHKO NP Šumava - Ministerstvo životního prostředí a lesy kolem - LČR, s.p. Také výkon práva myslivosti má trochu jiné parametry. Na první pohled bylo jasné, že myslivost nepatří v CHKO NP mezi priority.
Bylo mi líto, že doslova "zanedbanou popelkou" je zvěř srnčí, která zde žije "ad bestias". Do obůrek, ve kterých se krmí se nedostane a mimo ně ji likvidují rysi, kteří zde mají volné pole působnosti. Důkazem toho byla jen necelá dvacítka srnčích trofejí na přehlídce v Kašperských Horách. Mé poznatky však mohou být zkreslené, neboť jsem neviděl žádnou jinou přehlídku mimo oblast CHKO NP.
Přišla také řeč na tetřívky. O nich se zde strážci parku vyjadřují jako o populaci před jejím definitivním zánikem a mě připadalo, že je to ani moc nemrzí, neboť to považují za neodvratné dílo přírody. Jenom počítají, kolik jich každým rokem ubylo. Časy, jak je tady pozoroval Jarda v létech 1960 a ještě pak několik dalších let, kdy tetřívky byly doslova obaleny břízy v každé lokalitě, se už zřejmě nevrátí, tak jako tetřevi, koroptve, zajíci a jiná drobná zvěř. Je to také dílo přírody s pomocí člověka.
Nás překvapilo, když nám fořt v Borové Ladě promítnul na viseu tři tetřívky v toku, jak je natočil cestou do služby. I projevil jsem zájem také je uvidět, neboť naposledy jsem měl tu možnost je pozorovat v Krušných horách v roce 1958 a pak ještě během základní vojenské služby v jejich podhůří. K lovu jsem se však nikdy nedostal. V Krušných horách jsem sloužil pouze tři měsíce a to byli zrovna hájení. Představu o jejich lovu mám jen z myslivecké beletrie. V literatuře je lov tetřívků spojován se včasným vstáváním, čekáním v boudě z chvojí v ještě skoro v zimním chladu a jen do doby, než ráno spatří první paprsek slunce. Tetřívci pak prý odlétnou do březových lesíků ke svým slepičkám. Jejich rytířské souboje mají tak jen omezený čas. Překvapilo mě proto, že je budeme mít možnost pozorovat z cesty kolem sedmé hodiny ranní.
Bylo tedy rozhodnuto. Vstávat se bude v šest hodin ráno a v půl sedmé vyjedeme. Byl nádherný den. Šumava se koupala ve slunečních paprscích, které už odrážela rosa na sporé trávě, ještě plné stařiny. Na severních expozicích byly fleky sněhu. Když jsme přijížděli do lokality Nový Svět, Jarda řekl: "Tak už koukej pod cestu". A já ho uviděl! Černá skvrna se výrazně vyjímala na suché trávě. Hned kousek vedle druhá. Dalekohled šel z ruky do ruky. Hlavně mezi mnou a manželkou. Vystoupili jsme z auta. Kohoutci se v jarním slunci naparovali, skákali proti sobě a zase od sebe, točili se dokola. Najednou manželka zvolala, že vidí třetího.
Fořt měl pravdu. Celou půlhodinu jsme je pozorovali, až nakonec dva odtáhli do nedalekých mlak. Popojeli jsme ještě o kousek dále. Snad jenom tři kilometry, když jsem z auta uviděl opět černou skvrnu na suché trávě. Zastavili jsme a vystoupili z auta. Byl to opět tetřívek. Nedaleko pak ještě jeden. Těsně u něho se ve stařině krčila slepička. Kousek vedle na sloupku seděl krkavec a snad o 500 metrů dál druhý. Asi čekali, až slepička snese vejce. Opět zákon přírody plně respektovaný ochránci parku.
Projeli jsme to ráno ještě kus cesty. Viděli jsme frknout jeřábka a v lokalitě Borová Huť jsme na zemi viděli sedět dvě káně rousné. Zřejmě byly na tahu. Cestou Jarda vzpomínal, jak zde tokalo na jednom tokaništi více než 100 kohoutků. Tokaniště pak bylo poseto černým a bílým peřím. Každým rokem se ulovilo 20 i více kohoutků.
Z dálky jsme viděli "lesní hřbitov". Bylo to v Německu. Na sněhu se ve stráni vyjímala torza suchých smrků na veliké ploše. Projevil jsem zájem vidět to trochu z blízka. Zajeli jsme proto do Německa. Celníci, když viděli naše zelené uniformy, neprojevili ani zájem o kontrolu dokladů, jen pokynuli rukou, ať jedeme dál. V němém úžasu jsem se díval na zkázu lesa, kterému tady říkali prales, který vznikl dílem člověka. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by ho nesežral kůrovec. A člověk dál v bláhové mysli, že koná v souladu s přírodou, vrší chybu na chybě.
Při zpáteční cestě mi vyšperkované vesnice v Německu nepřipadaly tak vzorné a precizní. Oč je nyní krásnější naše Šumava, ze které zmizely zbořeniny a rostou v ní nová krásná stavení, hotely a penziony v původním stylu na pokraji a v dohledu do ryzí přírody slatin a rašelinišť, která už snad nikdy nebudou vysoušena, ale zato vždy k vidění. Dokladem nám bylo informační centrum v Borové Ladě, kde jsme byli přijati i "mimo provoz", perfektně informováni a prošli jsme se brlinovou stezkou do nitra rašeliniště. Jsme přesvědčeni, že jsme viděli už novou Šumavu, nad kterou bdí její strážci.
Vladislav KROP
Snímek Miloslav Kratochvíl

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...