Časopis Myslivost

Květen / 2007

Za kozorohy do Mongolska - Zpověď lovce

Myslivost 5/2007, str. 28  Jindřich Pecha
Nabídka cestovní kanceláře Brnolov, která zvala na lov kozorožce v Mongolsku, nám vrtala v hlavě už dlouho. Hovořili jsme o ní s přáteli, kteří většinou projevovali zájem, a tak se pomalu tvořila kolem mne a přítele Jiřího Packa – preparátora z Kuřimi (oba jsme ročník 1935) – skupina potenciálních lovců. S blížícím se termínem a konkrétní objednávkou a také placením se skupina opět rozešla a zůstali jsme jen sami dva. Pevně odhodlaní, že to zkusíme, že to dobrodružství podstoupíme.
V původní skupině byli i mladší zájemci, kteří ovládali světové jazyky, nabídka informovala, že mongolští průvodci hovoří anglicky. Naše jazykové vybavení ale odpovídá našemu věku a dřívějším možnostem, tedy slovenština, trochu němčina a pomalu zapomínaná maturita z ruštiny. Vedoucí cestovní kanceláře ale nalezl řešení, v Mongolsku byla taky dříve povinná ruština, takže nám zajistil rusky mluvícího tlumočníka. Nutno podotknout, že agentura Mongoltur byla velmi seriózní a slovo dodržela.
A tak nastal den "D", 3. září 2006, naše desetidenní cesta začala. Praha - Ruzyně, Moskva - Šerementěvo, Ulánbátar. Časově jsme o sedm hodin zestárli. Na letišti v Ulánbátaru nás skutečně čekal zástupce Mongoltur a odvezl nás do hotelu stejného jména jako jejich hlavní město. Připadali jsme si velmi "západně", jak pozorně se o nás starali. Ochutnali jsme si tak taky jednou péči o lovecké hosty z druhé strany. Luxusní hotel, luxusní strava, projížďka městem, návštěva loveckého muzea s preparáty kozorohů, maralů, argali - prostě úžasné. Kuriozitou k zaznamenání je to, že druhou polovinu budovy muzea tvořil nevěstinec.
I pěší prohlídka města je zážitek. Tady bydlí polovina všech obyvatel Mongolska, což činí asi jeden a čtvrt milionu lidí. Vidíte směs rozpadající se původní mongolské architektury, chátrajíc stavby socialismu - paneláky a blyštící se novou architekturu staveb nadnárodních společností. Šok pro našince řidiče vyděšeného novou vyhláškou o silničním provozu je obrovský. V Ulánbátaru si každý jezdí jak chce, stále troubí, nacpe se všude tam, kam potřebuje, světelná znamení se respektují jen občas a přejít silnici je doslova otázkou života a smrti.
Po prohlídce města, luxusní večeři, pohodlném noclehu brzy ráno na letiště a místním malým letadlem pro 40 osob do Altay City asi tři hodiny letu na jihozápad.
A tady to teprve začalo. Strkanice při odbavení, seznámení se s místním loveckým doprovodem a tlumočníkem v jednom, doslova narvání našich zavazadel a šesti lidí do zánovního terénního vozidla GAZ s nápadně polstrovaným stropem. Zakrátko jsme to obložení stropu ocenili, protože nastala cesta do loveckého tábora, která vedla nejprve 140 km pouští Gobi (v Mongolsku má sedm částí s vlastními jmény, např. Altay Gobi). Zdánlivá rovina skrývá zcela nečekané rýhy a protože nás čeká dlouhá cesta, musíme jet rychle. Jak jsme slisovaní ve čtyřech vzadu ve vozidle, tak společně navštěvujeme zadky sedadla a hlavami strop.
Po čtyřech hodinách jízdy jsme dojeli do předhůří Vysokého Altaje a nastala malá přestávka na občerstvení a hlavně protažení křečemi zkroucených částí těla. A znovu do auta. Ale co poté nastalo, to se musí zažít! Cesta pohořím neexistuje, jede se tudy, kudy je občas vyjetá kolej, stále se musí improvizovat, protože padající balvany každou chvíli zatarasí projetou kolej, často se hledá průjezd. Chvilku se sice pouštíme strží přímo dolů, častěji však vidíme ze zadních sedadel jen modrou oblohu. Tak mě skoro napadlo, kde tu moji drazí pozůstalí postaví za mě křížek. Je třeba říci, že bravurnost řidiče budu asi obdivovat do smrti a výdrž vozidla GAZ také. Když už si myslíte, že dál to už není možné vydržet a vyjet, jste stále tak na polovině cesty vzhůru!
Konec tohoto dobrodružství nastal až s blížícím se večerem v nadmořské výšce 2600 metrů na ploché stráni, kde stály tři jurty, lovecký tábor, náš dočasný domov. V jurtě jsme nikdy nebyli, tak okukujeme. Kruhovitý stan o průměru asi šest metrů, dřevěná rozebíratelná konstrukce potažená jakoby filcem, zvenku celtovinou, zevnitř textilní tapetou. Jedno kruhové okno potažené igelitem , uprostřed stropu je asi jednometrový kruhový otvor. Uprostřed jurty stojí plechová kamínka s kolmým kouřovodem procházejícím oním otvorem. Jako topení slouží sušené kravince na zatopení polité benzínem, pak se improvizovanou lopatkou vyrobenou z konzervy přikládají sušené kozí bobky. Zážitek, ale teploučko. Kolem dokola čtyři tvrdé postele, stoleček, židle, lavor, kýbl, voda z nedalekého potoka, kdy je ale nutno překonat asi 100 m převýšení. Toaleta je na půl cesty mezi jurtou a potokem, je to porcelánová mísa zády k jurtám, kolem jen tři plachtové stěny. Splachování je plechovkou bez vody a kusem trávy na klacku. Obzvláště pikantní v mírně zachumelené noci.
Jídlo vaří pohledná Mongolka, manželka vedoucího průvodců. Černé vlasy, krásné bílé zuby, stálý úsměv. Jídlo tvoří termoláhev vařící vody, sáčky čaje, sklenička s mletou kávou, tuhnoucí toustový chléb, různá úprava vajec, rýže a maso z kozorohů ulovených před námi. Maso je tvrdé jako život v těchto podmínkách.Z uloveného kozoroha se berou jen pláty masa ze hřbetu, zbytek se ponechává vlkům a krkavcům. Není v silách člověka z těch skal odnést víc než trofej a kus čerstvé zvěřiny. A to přitom myslím člověka zvyklého na pobyt na drolivých skalách s několikasetmetrovým převýšením a nedostatkem kyslíku v této nadmořské výšce. My jsme často jen nábožně přihlíželi.
Vlastní lov probíhal tak, že se brzy ráno vyráží opět GAZem opět cestou necestou do míst předpokládaného výskytu zvěře, potom kus cesty prakticky přímo po vrcholcích hor. Z vybraného místa průvodci vybavení dokonalou pozorovací technikou dlouze pozorují okolí. My jsme sice také pozorovali našimi dalekohledy dlouze okolí, ale kromě nádherné přírody jsme nezjistili nic. To pozorování někdy trvá i hodinu, průvodci zkoumají pečlivě doslova každé skalisko, a to i do velké dálky. Starší kozli kozorohů žijí odděleně od holé zvěře a mláďat i od mladých kozlů. Popásají se v místech, kam si snad troufnou jen zdatní horolezci vybavení perfektní technikou a ohromnou odvahou. Zvířata přitom v takových místech umějí žít i odpočívat.
Když naši průvodci objeví zvěř, vzrušeně si na to místo ukazují, pak zaaretují monokulár dlouhý jako hvězdářský dalekohled na trojnožce a dají nám nakouknout. Jenomže v takových výškách stále fouká a i upevněný monokulár se lehce chvěje a rozmazává obraz v dálce. Když se poryv větru na chvilku utiší, vidím v dálce asi sedm šedých skvrnek různě postavených ve skalách, to jsou oni kýžení kozorožci.Teď jsem zvědavý, co s tímto zjištěním uděláme. Vzdálenost odhaduji tak jeden a půl kilometru na protějších skalách.
Průvodci jsou však na takové situace připraveni. Jeden z nich zůstává s vysílačkou na místě a my ostatní jdem ke GAZu a jedeme "tam". To slovíčko obsahuje asi 25 kilometrů jízdy stržemi, po balvanech, s náklonem blízkým převrácení, dobrodružství na další dvě hodiny.
Po přiblížení se do žádoucího prostoru necháváme auto stát a jdeme dále pěšky. Jít pěšky ale znamená pro místní průvodce s vysílačkou a s loveckým vzrušením rychlý pohyb skalami stále navigovaní směrem ke zvěři a pro nás namáhavou chůzi s obtížným dýcháním s drolivou skálou pod nohama. Často nám zmizeli za skálou a my vůbec nevěděli kudy dál. Pud sebezáchovy často říká tam nelez, nebo se přerazíš pádem do těch strašných strží, ale touha dokázat si, že i my to dokážeme nás posunovala dál. První den lovu se nám ale nepovedl, byli jsme příliš pomalí a i kozorozi mají svojí trpělivost omezenou.
Druhý den ráno byl kolem jurty všude sníh, všude bílo, jiskřivě nasněženo. Voda v lavoru v jurtě byla zamrzlá. Přesto se jede lovit, sníh prý brzo sleze. Byla to pravda. Průvodci vybrali jinou lokalitu. Zvláštní pocit, díváte se z vrcholků skal na sluncem ozářenou krajinu a za modravým hřebenem v dálce nám už ukazují, kde je čínská hranice.
Ta změna počasí nás ale vystrašila, abychom vůbec mohli naší expedici dokončit. Mongolský svatý Hubert asi ale vyslyšel naše přání. Objevili se další kozorozi a po opět strastiplné cestě a na vzdálenost asi 300 až 350 metrů jsme měli možnost vystřelit. Nutno poznamenat, že na ránu bylo dost času, zvěř byla zcela klidná, nic netušící. Pohodlné zamíření vleže za skalou s prodiskutováním balistiky střelby nám umožnilo povedenou ranou kozoroha střelit. Kozoroh se po zásahu vzepjal a začal se řítit po suti dolů v kotrmelcích s doprovodnou lavinou kamení. V duchu jsem se už loučil s trofejí. Pohled do strže kam dopadl mě ujistil, že teda tam pro něj nikdy nevlezu a i kdybych tam třeba vlezl, tak zpět se už určitě nedokážu vrátit.Poprosil jsem průvodce, vybavil ho svým fotoaparátem aby mi pro trofej došel. Šli pro ní dva, vrátili se za čtyři hodiny zcela vyčerpaní, přitom zvyklí domorodci. Trofej v délce jednoho metru s nádhernými nepoškozenými hrboly, věk asi 7 až 9 let. Situace mi doslova vehnala slzy do očí a v duchu jsem děkoval patronu lovců za tyto posvátné chvíle. A navíc ve stejný den a ve stejné lokalitě se totéž povedlo i Jirkovi a přáli bychom zažít každému lovci takové chvíle. Ta úleva, uklidnění a pocit naplnění.
Trofeje jsme si ošetřili sami v loveckém táboře, Jirka si dal záležet, aby pak následná preparace byla zdařilá. Večer jsme pak našim průvodcům zazpívali "Lovu zdar, lesu zdar." A přiopili jsme se na úspěch lovu sami, protože oni tento náš rituál na konci úspěšného lovu asi neznají, nakonec pít v těch skalách taky přece moc nemohou, to by se pak někde přerazili.
Třetí den jsme se věnovali lovu svišťů, spíš ale jen jako diváci, které vzali naší průvodci s sebou. Svišťů je tam požehnaně a náš bravurní řidič dokáže i přim jízdě pozorovat okolí a hledat sviště. Večer jsme potom s blaženým pocitem pozorovali, jak nám trofeje vyvářejí. Na zvýšení výhřevnosti už dříve popsaného topiva přidávali tučné sviští ořezky.
Cestou zpět jsme ve skalách potkali na dostřel statného vlak, ale na ránu si nepočkal. Nebyli jsme dost pohotoví. Zastávka u chovatelů dvouhrbých velbloudů v poušti nám dala ochutnat vynikající zkysané velbloudí mléko - kumys. Pak už nás čekalo letadélko a cesta do Ulánbátaru. Opět noc v hotelu, kde se dáváme hygienicky do pořádku. Pak zase letadlo do Moskvy a dlouhé čekání na Šerementěvu. Zaslechli jsme v restauraci u vedlejšího stolu češtinu a slovenštinu a hlavně slova ten můj měl metr dvacet a kamarád dostal ještě většího". Tak jsme si porovnali naše trofeje, rybáři se nestačili divit, byli to rybáři, kteří se vraceli z rybářské expedice v jiné části Mongolska. Byli na řece a chatli ryby, byli nadšeni zúlovků, ale na rozdíl od nás se s nimi jen vyfotili a pouštěli zpět. Ale jeden z nich, nyní můj nový přítel ze Slovenska, si vezl s sebou domů nádhernou trofej sibiřského srnce, kterého u řeky nalezl.
Mongolsko je chudá země s krásnou čistou přírodou a pro mě a přáítele Jiřího dala nezapomenutelné zážitky. A to i díky cestovní kanceláři Brnolov.



vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...