Časopis Myslivost

Listopad / 2007

O Sibiři, Leně, sokolech, Jakutech a De Longovi

Myslivost 11/2007, str. 50  Norbert HOMOLA
1. července 2006 – Sudoměřice u Bechyně – deník Táborsko: Na cestu po trase cestovatele Jana Eskymo Welzla se vydává dvoučlenná expedice. Ve čtvrtek se s nimi rozloučili přátelé z obce. Výprava potrvá tři týdny a jejím cílem se stanou Ljachovskije ostrovy v Severním ledovém oceánu, o kterých se zmiňuje Welzl ve své knize. A protože u slavnostního aktu nechyběli Tatrmani, byl představen i ztracený a znovu nalezený Welzlův obraz. Monumentální dílo rozměrů 10 x 4 metry, na kterém zachytil život uprostřed mrazivého ledu. Na šťastnou cestu jim připil i senátor Jaromír Štětina.

Proto se již potřetí ve svém životě ocitám ve městě Jakutsk v republice Sacha. Pokouším se odtud odcestovat na Novosibiřské ostrovy - ledový domov našeho polárníka Jana Welzla. Šance je tentokrát veliká, protože nám pomáhají z úřadu jakutské vlády.
Vycházím s kamarádem Pavlem Kolínským z letištní haly. U východu se na nás usmívá Ljoša, zaměstnanec tiskového odboru. Nasedáme do volhy a ta nás odváží do prezidentského paláce. Přijímá nás Ljošův nadřízený. Všechna povolení do pohraniční zóny Ruské federace jsou vyřízena, přesto doprava z Tiksi (město na pobřeží Severního ledového oceánu) na Novosibiřské ostrovy není zajištěna. Bude záležet na nás, jak si to zařídíme. Existuje sice možnost využít služeb cestovní kanceláře, která by nás tam za dva a půl milionů rublů snadno a rychle dopravila. Za prvé však takový balík nemáme, a za druhé by to bylo pod naši úroveň. Máme v plánu se tam dostat s rybáři, pohraničníky, nebo jinak. Mají pro nás ještě jednu novinu - zvou nás na prohlídku lenských Stolb, což jsou skály na břehu Leny, asi sto padesát kilometrů proti proudu řeky. Víme, že nevysoké "Stolby" jsou hlavní turistickou atrakcí středního Jakutska, které je takřka ploché s písečným podložím.
Příští den ráno nás v přístavu čeká vládní loď. Nevím přesně, jak se mám chovat. Na lodi je připraveno občerstvení, včetně kaviáru. To, že jsem hajný z jižních Čech jsem nikdy netajil a mám obavu, jestli si nás s někým nespletli. Přesto se zájmem sledujeme krásné písečné pláže, které nikdo nevyužívá, sesypávající se písečné břehy porostlé vrbou a lodní provoz na řece. Asi po pěti hodinách plavby jsme přistáli u skal. Tvarem mi některé připomínaly hrady, věže nebo hradní zdi, jsou vysoké kolem dvou set metrů. Jsou silně zvětralé, každou chvíli je slyšet padající kamení. Obsluha z lodi začala připravovat na břehu šašlik. Během jídla jsem se konečně osmělil a zeptal se šéfa tiskové služby, čemu vděčím za jejich vstřícnost. Dostalo se mi odpovědi, které bych se ani ve snu nenadál. "Líbí se nám vaše vytrvalost, se kterou jdete jako býk za svým cílem, překonáváte překážky a nelitujete peněz. Proto jsme na poradě rozhodli, že pomůžeme. Tento výlet jsme zařídili, aby vám nebylo líto, pokud se na Novosibiřské ostrovy nedostanete."
Po návratu do Jakutska si zakupujeme letenky do Tiksi. Ljoša pojede s námi, aby nám usnadnil jednání s tamními úřady. Na letišti nastupujeme do "antonova". Výhodou tohoto vrtulového letounu je to, že neletí příliš rychle ani vysoko. Díky jasnému počasí máme jedinečnou příležitost si prohlédnout z výšky Lenu, ale hlavně Verchojanské pohoří. Zpočátku jsou hory porostlé souvislou tajgou, později je les pouze kolem řek. Nakonec stromy úplně zmizí a nastoupí "paní" tundra. Hory pod námi mi připomínaly plastickou mapu. Obdivoval jsem stovky volně meandrujících řek a říček, které toto pohoří odvodňují. Kochal jsem se tvary a krásou jezer. Zaujalo mě, že jezera neměla stejnou barvu - kromě všech odstínů modré bylo vidět i jezera hnědá, a jedno dokonce červené. Střed pohoří je vlastně poušť. Jen díky tomu, že podloží tvoří permafrost (věčně zmrzlá půda), zůstává voda na povrchu a ten nedovolí, aby se ta trocha co padne na zem ztratila v podzemí. Poměrně často jsem pozoroval tzv. ledniky - sníh, který se proměnil v led a nestihl během krátkého polárního léta roztát. Člověk, který má rád divokou a nespoutanou přírodu, tyto pohledy neodbytně vábí. Snad proto jsem si s lítostí vzpomněl na mou ženu Kamilu, které jsem před odletem dobrovolně odevzdal papír, ve kterém jsem se zavázal, že toto je moje poslední cesta na Sibiř.
Piloti letadla začali pomalu navádět stroj na přistání. Začali jsme mít obavy, zda naše povolení budou dostatečně průkazná, aby nás pohraničníci nechali vystoupit. Ke klidu nám nepřidal ani rozhovor dvou cestujících, sedících za námi. "Andreji, sleduj, jak s těmi cizinci naši zacvičí. Až letadlo doplní palivo, tak poletí šupem nazpět." Po přistání do stroje vstoupili na palubu pohraničníci ozbrojení samopaly. Předložili jsme pasy a povolení. Velitel hlídky nám vrátil doklady a začal kontrolovat cestující, kteří nám prorokovali problémy. Při vystupování jsem ještě slyšel: "Máte propadlé povolení."
Letos to bylo právě šestnáct let, kdy jsem naposledy navštívil město Tiksi. Byla to doba perestrojky a vlády prezidenta Gorbačeva. Znovu jsme se ubytovali v hotelu Morjak (Námořník). Město samo budí dojem, jako by se jednalo o skanzen komunismu. Na zdech jsou dosud komunistická hesla a obrazy. Přesto rozdíl je patrný - v obchodech je spotřebního zboží dostatek. Byli jsme přijati starostou města, ředitelem chráněných oblastí, meteorology a pohraničníky. Požádali jsme je o pomoc. Z hovoru vyplynulo, že již nikdo nezajíždí na ostrovy, ale pokud máme dostatek financí (jednalo se řádově o desetitisíce dolarů) - nic není problém. Začali jsme uvažovat o pěším pochodu, někam za město do tundry. V této nejisté době skvěle zapracoval Ljoša. Domluvil nám schůzku s rybáři na Bykově mysu. Bykovův mys je rarita. Jedná se o úzký pruh země vklíněný do moře Laptěvů, dlouhý je asi padesát kilometrů směrem na severozápad od Tiksi. Je to poslední výspa pevniny. Zrovna prý kotví v přístavu loď, která se vrací do města Jakutska a vysadila by nás v jejich osadě. Rychle do hotelu pro věci!
Recepční, které jsme museli ráno odevzdat klíče, je nemůže najít. Běhá, zmatkuje, my běháme v závěsu za ní. Konečně se klíče našly u uklízečky. Rychle do auta a do přístavu. Nakonec jsme zjistili, že nebylo nutné spěchat. Loď - Mechanik Bulibin, kotvila asi pět set metrů od pobřeží. Na břehu byla asi desítka budoucích pasažérů. Čekali jsme téměř dvě hodiny, než od lodi odrazil malý motorový člun (zvaný výstižně šupka). Moře bylo neklidné, s jeden a půlmetrovými vlnami. Dostali jsme plovací vesty. Námořník píchl příď člunu do písku a hodil prkno na břeh. Ze zmítajícího se člunu začali vypadávat lidé a různé zboží. Nyní byla řada na nás. Měl jsem obavy z úrazu, protože i když člověk nespadl do vody z prkna, další nebezpečí číhalo ve středu člunu, kde běžel motor z pásáku.
Měli jsme štěstí, plavba i naloďování na Bulibina dopadla dobře, tak jsme si zašli do jídelny na oběd. Z jejích oken jsme pozorovali z levé strany poslední výběžky Verchojanského pobřeží a z pravé strany plochý mys. Po několikahodinové plavbě loď zakotvila a my jsme spatřili vesnici - Bykův mys, která leží na úplném konci poloostrova. Nemám rád přísloví "Tady dávají lišky dobrou noc". To u nás vesničanů a lidí ze samot, kteří ho občas slyšíme v souvislosti s našimi obydlími, evokuje jistý stupeň opovržení a jakoby zaostalosti. Přesto mě toto přísloví při pohledu na tuto vesnici napadlo. Tady ještě kromě lišek dávají dobrou noc i tuleni.
Velmi přátelsky nás přijal starosta a hlavně ředitel rybářského a loveckého kolchozu. Velmi pozorně vyslechl důvody naší návštěvy a prosbu, zda by nám půjčil loď na ostrov Velký Ljachov. Mimo jiné nás překvapil dotazem na cestovatele pana Hanzelku a Zikmunda. Dlouhou dobu mluvil se svými podřízenými v jakutštině. Nakonec rozhodl. "S plavbou na Ljachov vám nepomůžeme, protože kapitán tamní vody nezná a pokud by se stalo něco s naší lodí, přišli bychom o jedinou možnost, jako dopravovat rybáře na loviště a pak úlovky na trh. Pokud by vám to však vyhovovalo, zavezeme vás do delty Leny. Zítra odplouvá loď s pontonem pro plavnik (palivové dřevo, které samo připluje po řece), na místě ponton odpojí a potom je loď i s posádkou na tři dny vaše."
Nenapadla nás žádná jiná možnost, jak na kýžené Ljachovy dostat. Přesto jsme nebyli zklamáni. Dostat se do delty Leny a volně se tam pohybovat, to je úspěch. Ačkoli je delta rozlohou velká asi jako Morava, málokdo se tam i z místních dostane. Lena sama se řadí mezi deset největších a nejdelších veletoků světa. Délka toku je 4400 km. Za rok přiteče Lenou do moře Laptěvů 500 km3 vody, tj. 500 miliard tun. První Rusové k řece dorazili až v roce 1623. Jistou raritou také je, že si pseudonym po ní zvolil Uljanov, čili Lenin.
Po sluncem prozářené noci ráno vyplouváme. Čekalo nás dvanáct hodin kouzelné plavby podél pobřeží. Mírné pahorky s nizoučkým porostem trav, bylin a zakrslých vrb připomínaly ohromné golfové hřiště. Posádka nám sdělila, že v těchto místech občas vídají pižmoně, což jsou ještě více odolnější zvířata než sobi. Rusové pro ně mají výstižnější jméno než existuje v češtině - ovcebyk. Toto zvíře je současník mamutů a v době ledové žilo i u nás. Dokazují to kosterní pozůstatky nalezené u Přerova. Zajímavý je způsob obrany, kterým se tato zvířata brání útočníkům, hlavně vlkům. Při napadení neutíkají, ale utvoří kruhovou obranu. Telata s březími krávami jsou schováni uvnitř kruhu, býci a silné krávy dělají za použití rohů a kopyt proti útočníkům krátké výpady. Stejnou strategii používají i proti lidem. Pokud lovec zastřelí člena tlupy, zbytek stáda ho brání. Člověk se potom musí rozhodnout, zda počká dokud zvířata neodejdou sama, nebo musí postřílet zbytek tlupy.
Takřka v pravidelných vzdálenostech stály izbušky (sruby) lovců lišek, které jsou v létě ještě opuštěné. Sto lišek na lovce tvoří průměrný zimní úlovek. Předpokládal jsem, že delta Leny bude plná hnízdícího vodního ptactva. Kromě racků jsme však viděli pouze dvě hejna rychle táhnoucích husí - bernešek. Kapitán nám sdělil, že ptactvo je koncentrováno na severních ostrovech, které jsou pro naši loď díky mělčinám nedostupné. Konečně jsme dorazili k ostrovu Stolb. Mohutná Lena naráží na tento ostrov, který ji rozděluje a zároveň mění směr toku. Ostrov sám je dominantou a orientačním bodem širokého okolí. Vypadá, jako by byl z jiného světa. Kapitán vidí náš zájem a přistává u něj. Je asi půlnoc a my jsme se rozhodli, že ho obejdeme. Nad námi se tyčí stometrové stěny silně zvětralého kamene. Při přechodu zvláště nebezpečného místa se navzájem hlídáme. Z ničeho nic uslyšíme ptačí křik. Asi čtyřicet metrů nad námi je orlí hnízdo a v něm jedno velmi rozčilené mládě. V prachovém peří se nám zdá větší než ve skutečnosti je. Litujeme, že jsme si nevzali fotoaparáty ani kameru. Ráno se sem jistě vrátíme a chybu napravíme. Jenže jak už to bývá, dvakrát nevstoupíš do stejné vody. Ráno bylo mládě zalehlé na dně hnízda a obranu převzali rodiče. Hlasitě křičeli, kroužili, bránili nám v postupu. Situace vyvrcholila tím, že rodiče vykroužili vysoko nad nás, složili křídla a útočili střemhlav. Ležel jsem na zádech a filmoval. Podařilo se mi útok natočit.
Nechtěli jsme orly dlouho vysilovat, proto jsme odešli na druhou stranu ostrova, kde stěna nebyla tak kolmá a začali jsem stoupat k vrcholu ostrova (104 m). Přestože jsem měl teplou bundu a zimní čepici, uvědomil jsem si, že právě vrcholí polární léto. Mezi kameny zářily zlaté květy polárního máku. Jako pozdrav domova zde kvetly nizoučké trsy pomněnky, lomikámenu, suchopýru a mochny. Udělal jsem si fotoherbář. Jako správný včelař jsem ke každému květu přivoněl a překvapila mě výrazná vůně některých květů. Hledal jsem polární hmyz, hlavně čmeláky. Kromě všudypřítomných komárů tyto Krakonošovy zahrádky byly však tiché, jakoby bez života. Na vrcholu se nám naskytl kouzelný pohled. Kam až oko dohlédlo - desítky písečných ostrovů, stovky hektarů písečných pláží, ale hlavně Lena a její říční ramena. Na stožár jsme pověsili českou státní vlajku. Nevím vlastně ani proč ji kamarád s sebou vzal, ale bylo mi příjemné sledovat tu krásu kolem pod naším praporem. Ljošu to trochu zarazilo, ale pak mi poklepal na rameno a s úsměvem říká: "Jménem jakutské vlády vám tento ostrov daruji. Mám však dvě podmínky. Nesmíte lovit ryby v pobřežních vodách a do konce roku tady musíte postavit ambasádu."
Po návratu na loď jsme odpluli k rybářům. Na velké písečné pláži stála stanová vesnice. Měli jsme štěstí - zrovna probíhal zátah. Dva muži drželi konec sítě na břehu, druzí dva odrazili od břehu se sítí složenou na motorovém člunu. Síť postupně spouštěli do vody. Opsali v řece velký kruh, rozlohou asi jeden hektar, a přistáli zpět na břehu. Nyní nastoupila celá vesnice. Ženy, děti, i muži začali síť vytahovat. Zpočátku se zdálo, že bude prázdná. Nakonec v ní uvízlo asi 300 kg lososů. Takových zásahů dělá vesnice šest denně. Každý večer se potom ryby odvážejí do mrazicí lodi, která je pro všechny rybářské tábory po celou letní sezonu zakotvena uprostřed řeky. Tam se ryby zváží a roztřídí podle druhů. Úlovek se zapíše. Za 1 kg omula, což je nejběžnější druh, dostanou 15 rublů, za jesetera nebo nělmu obdrží 40 rublů. Letní lov považují rybáři za dovolenou. Zimní lov až pod dvoumetrovým ledem při čtyřicetistupňových mrazech a za polární noci, to je prý ta správná dřina, které se i oni obávají. Nejzkušenější rybáři podle určitých znaků najdou místo, kam se ryby soustředily k zimování. Vysekají v ledu velkou díru. Ponoří síť, potom elipsovitě vysekají po obou stranách řady dalších menších děr vzdálených od sebe dvacet metrů. Za pomoci speciálních instrumentů podsunují pod ledem tyčky na kterých je přivázána síť. Na druhém konci elipsy se znovu vyseká velký otvor, kterým se úlovek vytáhne ven. Hrozí omrzliny i smrt. Občas se také stane, že je síť prázdná. Nicméně ryby ze zimního lovu jsou prý nejchutnější a nejlépe se prodávají.
Opravdu ve velkém se ryby začaly lovit v deltě Leny až za druhé světové války, byly požadovány pro Rudou armádu. Jak bylo za Stalina zvykem, přišli vojáci do jakutských vesnic, muže poslali na frontu, ženy, děti i starce násilím naložili na dřevěné lodě (barže) a poslali je po proudu do delty Leny. Útrapy a drsné podnebí přežila sotva pětina přesídlenců. Někteří z nynějších rybářů jsou jejich přímými potomky.
Další významnou dominantou delty je Amerika Haja (Americká hora). Za tento nezvyklý název vděčí hora poručíkovi americké armády Georgemu de Longovi, který v roce 1879 s třiatřiceti muži posádky vyráží ze San Franciska dobýt severní pól. Severně od Novosibiřských ostrovů je jeho loď po dvouletém pobytu v Ledovém oceánu rozdrcena ledem. Posádka je nucena směřovat k takřka liduprázdnému pobřeží Sibiře pro pomoc. Tři měsíce se brodí v rozměklé ledové kaši. Vlhko, všude hrozné vlhko, v oděvech, v jídle, ve spacích pytlech. První námořníci umírají. Vyhladovělí, zmrzlí muži došli do delty Leny. Potravin jim zbylo na pět dní. Kolem zuří sněhová vánice. Nevěděli kam jít, kde hledat pomoc. De Long vysílá dva nejsilnější námořníky, aby hledali domorodce. Ti po nesmírných útrapách narazí na tábor Jakutů, kočovníků, kteří jdou na jih. Nadarmo se jim snaží vysvětlit, že jejich druhové umírají. Nerozumí si a nepodaří se je přimět, aby pomohli. Až teprve příští rok se povede najít tábor. Byla to hrozná podívaná. Lidské mrtvoly v cárech oděvů, bez bot. V kapsách zbytky rozžvýkané kůže. Oděv i ruce připálené - zřejmě se chtěli před smrtí zahřát. Ze sněhu trčí vzhůru ruka, jako by ještě ve chvíli smrti žádala někoho o pomoc. Byl to De Long. Záchranná výprava pohřbíla poručíka na vrcholu hory. Hrob je zapomenut a znovu objeven komsomolci někdy v sedmdesátých letech.
Připlouváme k Americké hoře, musíme tentokrát použít motorového člunu, protože kolem jsou mělčiny a kapitán je proto evidentně nervózní. Vystupuji do svahu, příroda má trochu jiný ráz, než jsme viděli z ostrova Stolb. Jihozápadním směrem se táhne velká plocha tundry. Představuji si co bych tady asi viděl před patnácti tisíci lety. Rostlinstvo a neživá příroda se příliš nezměnila. Delta byla v době ledové součástí Beringie a nynější klima se mu velmi podobá. Jistě bych viděl srstnaté nosorožce, divoké koně, šavlozubé tygry a hlavně mamuty. Pouhých 300 km východně na Novosibiřských ostrovech (tehdy to byly nevysoké náhorní plošiny) je největší naleziště koster mamutů. Vědci odhadují, že zde uhynulo několik desítek tisíc kusů. Mám sto chutí pláň projít. Na Kolymě se mi podařilo najít kostru mamuta a roh nosorožce, rád bych si to zopakoval. Bohužel nemám tolik času. Beru tedy dalekohled a snažím se najít aspoň soby. Žádný pohyb nevidím, pouze pustá bezútěšná pláň. Prožívám pocit štěstí, všechny trampoty a nepříjemnosti s organizací cesty jsou zapomenuty.
Dorazil jsem k hrobu De Longa. Dřevěný kříž, pod ním ne moc povedený betonový pomník. Na zemi plechová schránka s knihou návštěv. Něco do ní zapisuji, když uslyším křik dravce. Je výrazně slabší než orlí hlas. Zvednu hlavu a vidím párek sokolů, kteří někde pod námi mají ve skalní štěrbině hnízdo. Zalomené štíhlé letky, rychlost a obratnost v letu, prozrazují jejich druh. Rozčileně křičí a rychle nad námi přelétají. V tom okamžiku, sotva metr ode mne, se pohne kámen. Nikdy v životě jsem neviděl tak dokonalé ochranné zbarvení. Byl to mladý polární zajíc. Evidentně nechtěl na zelenou pláň, kde by byl vidět. Tvrdohlavě se držel šedivé kamenné sutě kolem. I když popoběhl sotva několik metrů od nás, hned jak se zastavil, naše oči ho již nedokázaly najít. Syn kapitána ho znovu vypíchl a situace se opakovala. Nechtěli jsme, aby ho zpozorovali dravci, proto jsme raději nechali zvíře na pokoji.
Vrátili jsme se zpět do vesnice Bykův mys. Prohlédli jsme si ještě prostorné skladiště ryb vykopané v permafrostu (věčně zmrzlé půdě) a rozloučili se s místními rybáři. Loď nás poté dopravila zpět do Tiksi. Město samo na nás působilo poněkud depresivně. Přivítali jsme proto možnost podívat se do tundry za městem. Naráželi jsme na zimní domečky lumíků (polární myš - hlavní potrava lišek, sov a sokolů), našli jsme rostlinu zvanou zlatý kořen (polární obdoba ženšenu), pokochali se zblízka lednikem (sníh měnící se v led). Při postupu podél malé říčky jsme uslyšeli nám již dobře známý křik sokolů. Hnízdo měli na protějším břehu potoka ve skále porostlé červeným lišejníkem. Situace se opakovala jako na Americké hoře. Předváděli nám znovu své umění letu. Tímto kouzelným pohledem jsme ukončili pobyt za polárním kruhem, pak nás již čekala cesta zpět do centrálního Jakutska.
Město Jakutsk nás přivítalo úmorným horkem. Třicet osm stupňů ve stínu. Mladé, spoře oděné, Jakutky směřovaly k plážím na břehu Leny. Nás však čekala cesta, dvě stě dvacet kilometrů na východ, do osady Čerkech. Chtěli jsme nějaký čas prožít mezi etnickými Jakuty a podívat se do tajgy. Já jsem zde chtěl navíc uzavřít své mnohaleté Karpatsko-Sibiřské nevědecké pátrání: o tom, zda mohou být vlci, třeba v období hladu, nebezpeční lidem.
Ráno pro nás přijel gazík, upravený jako malý autobus. Na trajektu jsme se přepravili přes Lenu a vydali se po prašné silnici do srdce země Jakutů. Republika Sacha (Jakutsko) má jeden milion obyvatel. Z toho zhruba půl milionu tvoří původní obyvatelé. Nejsilnější skupinou mezi nimi jsou Jakuti 465 000, zbylých 35 000 tvoří Eveni, Evenci, Čukčové a Jukagirové. Tyto vymírající málo početné národy byly pravými kočovníky a lovci severu. Jejich osudem je v posledních čtyřech stech letech jedna pohroma za druhou. Nenávratně zmizela kultura svobodných obyvatel tajgy a tundry, dnes lze nalézt pouze střípky jejich moudrosti, jejich táborové ohně pomalu dohasínající na celé Sibiři. Naproti tomu velká většina Jakutů žila a žije usedlým životem. Ve vesnicích se dodnes zabývají chovem dobytka a koní. Lépe se přizpůsobovali rychle se měnícím poměrům a jsou odolnější proti alkoholu. Po příjezdu do vsi jsme se ubytovali a rozhodli, že ráno odjedeme se sekáči trávy do tajgy.
V lese jsou louky na kterých muži suší seno pro dobytek. Někdy, pokud je sena málo, zajíždějí sekat trávu až k břehům řeky Amgy, což je sedmdesát kilometrů od jejich domovů. Panovalo ukrutné horko. Po příjezdu k nim jsme s Pavlem vzali hrábě a začali kopit seno. Čtyřicetistupňové horko. Na nohou pohorky, na těle teplé flanelové košile a pevné kalhoty. Dobrá výbava za polární kruh, ale sem naprosto nevhodná. Z pokusů o svlečení nás velmi rychle vyléčily různé druhy bodavého hmyzu. Domorodci po nás pokukovali, kdy se vzdáme. Děda, který měl na starost kuchyň, občas přinesl začouzený kbelík plný olejnatého a jako dehet černého čaje. Vydrželi jsme. K večeři kuchař vytáhl z vykopané díry (přírodní lednice) hlavu krávy. Krásným jakutským nožem ji začal zpracovávat, nakonec z ní uvařil polévku.
Po jídle jsme se vydali do tajgy. Byla to nekratší procházka lesem, jakou jsem v životě absolvoval. Sotva jsme se ponořili do stínu modřínů a bříz, napadl nás hmyz. Přestože jsme byli oblečeni a potřeni repelentem, obalil nás hustý oblak komárů, muchniček a jakéhosi druhu ováda velikosti sršně. Vzdali jsme to a vrátili se do tábora, tam bylo obtížného hmyzu podstatně méně. Při večerní siestě jsem položil otázku, kterou jsem roky opakovaně pokládal lesníkům, starým lidem v zapadlých karpatských vesničkách, lovcům na břehu polárního moře i u řeky Kolymy, zda na vlastní oči viděli útok vlka na člověka, nebo o vlčím útoku ze spolehlivých zdrojů alespoň slyšeli. Podotýkám, že někteří moji respondenti vlkům vybírali mladé a někteří jich ulovili desítky při ochraně sobích stád. Odpovědi se naprosto shodovali. Po delším nebo kratším přemýšlení všichni odpověděli záporně. Mám zaznamenán pouze jediný případ z Polska. Lesník našel strženého jelena a u něj těžce zraněného vlka, kterému jelen při boji přerazil páteř. Ten se nemohl hýbat a pokoušel se hajného napadnout. I když jsem se na to neptal, skoro všichni dotázaní následně poukazovali na problémy se soužitím s medvědy, kteří útočí poměrně často. Hlavní důvody jsou: poranění při lovu na ně, prosté leknutí, strach o mládě a zešílení z hladu.
Při zpáteční cestě do Čerkechu jsme se zastavili u staré jakutské usedlosti. To, co jsem viděl na starých fotografiích v muzeu, stálo před námi. Ještě nedávno tam dožívala své roky příbuzná našeho řidiče. Před revolucí (1917) takto žila naprostá většina Jakutů. Uprostřed rozlehlé louky (asi 15 hektarů) stál jakutský balagan (obytný dům), hospodářské budovy, budova nad sklepem vykopaným v permafrostu a sloupy na přivazování koní. Kilometr za usedlostí byl i malý rodinný hřbitůvek. Velmi mě překvapilo příjemné klima uvnitř domu a jeho rozlehlost. Dozvěděli jsme se, že v době velkých mrazů se dům oplácá sněhem a polije vodou, tím se téměř dokonale zamezí ztrátám tepla. Prohlídkou této usedlosti naše cesta po republice Sacha skončila.
Ačkoli jsme se na Ljachovské ostrovy nepodívali a Welzlovu jeskyni nenašli, nelituji, protože jsme viděli kus "velké přírody". Pochopili jsme, že největším prokletím Sibiře je její nesmírné nerostné bohatství. Zlato, diamanty, ropa, zemní plyn, cín a další nerosty nezadržitelně přitahují těžební firmy. Tisíce jejich zaměstnanců se hrnou do míst, která jsou velmi zranitelná. Tím, že je Sibiř velmi rozlehlá a málo obydlená, snadněji se také tutlají ekologické havárie. S lidskou chamtivostí, necitlivostí a hloupostí jsou však bohužel problémy na celém světě, nejen na dalekém severu.
Rád bych poděkoval za pomoc pracovníkům naší ambasády v Moskvě, truhláři Martinu Houdkovi, Tatrmanům, přátelům a zastupitelům obce Sudoměřice u Bechyně a kolegům z firmy Panství Bechyně, kteří nám poskytli účinnou pomoc.
Na úplný závěr mi dovolte vyprávět příběh starého lovce Sypsaje, který se udál na pobřeží Severního ledového oceánu, nedaleko od ostrovů Ljachovských: Před dvěma sty padesáti léty žil v usťjanském kraji bezdětný stařík Sypsaj. Rozhodl se postavit na mořském břehu dvě povarni (lovecké chatky) - jednu u Svatého Nosu a druhou u Adžejgardachu. Stařík říkal - "nemám syna ani vnoučata. Umru a nikdo si nevzpomene, že někdy žil lovec Sypsaj. Postavím-li povarni, vzpomenou dobrým slovem." Od té doby ukryly povarně mnoho lovců před nepohodou, mohli si tam odpočinout, uvařit jídlo. Jeho jméno žije dál.
Norbert HOMOLA
Snímky Pavel KOLÍNSKÝ a Norbert HOMOLA

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...