Časopis Myslivost

Listopad / 2007

REŠOVSKÝ „MEDVĚD“

Myslivost 11/2007, str. 102  Oldřich SUCHÝ
Vracel jsem se Hlubokou cestou z pochůzky. Stmívalo se. Když jsem přišel do úvozu, uslyšel jsem nějaký šramot. Připravil jsem si kulovnici, pomalu postupoval a asi po dvaceti krocích jsem uviděl nad úvozem proti obloze velikánskou černou kouli, která se hýbala. Nemohl jsem zjistit, co by to mohlo být, stál jsem s připravenou kulovnicí a moje první myšlenka byla, že je to medvěd. Snad utekl odněkud z cirkusu, nebo se zatoulal ze Slovenska. Koule se najednou pohnula, dvakrát zafuněla a zmizela skokem za hřebenem. To jsem již věděl, že jsem prohloupil, byl to divočák, první divočák, kterého jsem v životě viděl.
Třetí rok na podzim jsme se vraceli s polesným na motorce z Malé Morávky, kde jsme byli na přednášce o chovu jelení zvěře. Na cestě nás zastavil náš kočí a povídá mi: "Pane hajný, máte přijít pod Rešov za povozníky, ale vemte sebou kulovnici, je tam v houštině medvěd, koně se jim plaší a nemohou přibližovat dřevo".
Druhý den když jsem tam přišel, mi vyprávěli, že při včerejším příjezdu pod porost, když vypřahali, koně se pojednou začali plašit a asi 50 m výše ve stráni přešel do mlaziny medvěd. Že to určitě divočák nebyl, že ten má slabé nohy a tohle zvíře je mělo huňaté až dolů. Po chvíli za nimi přišel dřevorubec, repatriant z Rumunska. Ten jak to uslyšel, říkal, že medvěda zná z rumunských lesů. Vešel do houštiny, až doprostřed, kde stál mohutný modřínový výstavek a zabušil na něj sekerou. Hned po ranách se ozval křik "chlopi utěkajte medvéď, medvéď" a po chvíli vyběhl vyděšený dřevař z houštiny ven. Že prý jak zabušil na strom, tak pod smrčkem se vyvalil obrovský medvěd, proto začal křičet. Vstoupil jsem tedy do houštiny a u modřínového výstavku jsem opravdu našel lože skoro 2 m dlouhé a 1 m široké, vystlané travou a větvičkami. Byl z něho však cítit pach černé zvěře, byl to tedy velký divočák. Když jsem se několik dnů poté setkal s oním dřevorubcem, nedal si to vymluvit a povídá "veru bol to medveď veť ho znám z Rumunska". Fáma o medvědovi běžela krajem. Napřed se lidé báli. Někdy přiběhl uřícený dřevař brzy ráno na polesí, že do lesa nebude chodit, že za ním šel medvěd. Nebo ženské při vyžínání kultur nebo sběru malin si potom praly prádlo v potůčku, třeba jen když z podrostu před nimi vyběhla srna. Veliký kanec však dostal jméno. Říkali jsme mu "Rešovský medvěd". Samozřejmě, že jsme se snažili ho ulovit. Několikrát se na něho střílelo se špatným výsledkem, nebo střelec na stanovišti vůbec nevystřelil, když kanec na něho přišel. Šla z něho hrůza.
Jednou v zimě jsme ho obeznali ve velké bukové mlazině a odpoledne se na něho vypravili. Bylo nás pět. Polesný, technik, a tři hajní. Bylo hodně sypkého sněhu a do houštiny se žádnému z nás nechtělo, proto jsem na stopu přiložil svého Argu, drsnosrstého foxteriéra, se kterým jsem již nejednoho divočáka ulovil. Psík vběhl do houštiny a za 10 minut začal zaštěkávat, potom vše zmlklo a hlas psa se znovu ozval na horním okraji mlaziny. Vstoupit dovnitř se nedalo, pes zaštěkával asi půl hodiny, potom se ozval praskot a bolestné zakňučení psa. Snažil jsem se dostat k psíkovi a po chvíli se mi to podařilo. Divočák byl pryč a pes seděl na udupaném sněhu se zlomeným zadním během. Bylo po lovu, divočák to vyhrál. Vzal jsem psíka do náručí a šli jsme domů, kde jsem ho ošetřil, přiložil dlahu a odvezl ho do veterinární nemocnice, kde mu dali pevný obvaz. Argo se naučil běhat po třech a zůstalo mu to, i když měl později běh v pořádku.
Uběhl další rok a přišel listopad. Při cestě za dřevorubci a povozníky jsem ráno uviděl na louce stopní dráhu v rose. Bylo to od nějaké větší zvěře, ale až podle přiloženého mladého psa a jeho reakce jsem poznal, že je to stopa divočáka. Pokračoval jsem v cestě, vykonal plánovanou práci a když jsem se vracel, pokračoval jsem po stopě divočáka. Stopa byla znatelná i bez rosy, v trávě i mechu byly vytlačeny hluboké dolíky, známka, že to byl těžký kus. Kanec přešel silnici a potom vešel do starého bukového porostu ve stráni. Tam byla stopa ještě lépe znatelná a zavedla mě až do Bučiny, velké listnaté houštiny. Vrátil jsem se na cestu, šel domů a zastavil za kolegou Edou, že se na divočáka vypravíme ve tři hodiny odpoledne. Chtěli jsme sebou vzít i technika Mirka, ale ten nemohl opustit kancelář a tak jsme byli jen dva. Bučina byla asi 600 m od polesí. Po domluvě šel Eda na vzdálenější stranu a já na chodník, kde kanec vstoupil do houštiny. Po čtvrthodině jsem vypustil psy, drsnosrsté foxteriéry, starého zkušeného Argu a mladého Boje. Po několika minutách se ozvalo vyštěknutí a hned poté hluboké zaštěkávání, které na chvíli zmlklo, ale hned se zase ozvalo asi 40 m níže pod chodníkem, na kterém jsem stál. Bylo vidět, že kanec se snaží dostat na okraj mlaziny. Boj zaštěkával na okraji houštiny, toho jsem viděl, Argo hlásil asi 20 m nad ním. Pojednou se ozval praskot, zakňučení Boje a z bukového nárostu se do vysokého lesa vyvalil za psem obrovský černošedý kolos. Vystřelil jsem, kanec sebou trhl a stočil se dolů po svahu, když jsem vystřelil podruhé, divočák se znovu vracel k bukovému nárostu. Psi byli hned za ním a na okraji houštiny ho zastavili. Po třetí ráně divočák padl jako podťatý. Psi byli hned na něm a zuřivě ho trhali. Zavolal jsem na Edu "leží", seběhl jsem dolů a s připravenou zbraní přistupoval k divočákovi. Protože bylo období chrutí, chtěl jsem co nejdříve vyříznout ráže. Zbraň jsem si postavil ke stromu, vytáhl nůž, ale když jsem bodl do kůže, začal divočák házet běhy a tak hrozivě cvakat zbraněmi, že jsem nůž pustil na zem a sáhl po kulovnici. Bylo to však zbytečné, pohyby ustávaly a divočák zhasl. Vykonal jsem to, co mně naučili myslivci na východním Slovensku a pak jsem si kance prohlédl. Dosud jsem takového kapitálního divočáka neviděl a také ani nikdy potom. Dlouhé bílé páráky mu trčely po stranách, ryje jako dvě svíce. Obrus na nich byl skoro 10 cm. První zásah měl na hlavě, nad světlem jen rýhu v kůži, druhá rána byla chybená a třetí byla vysoko na komoru, přerazila žebro a zůstala v páteři. Proto se zlomil v ohni.
Psi divočáka obíhali a škubali a tu jsem si všimnul, že Boj má zakrvácený zadní běh. Pes po zavolání přiběhl a já zjistil, že má roztržený patní kloub. Protože obvaz jsem měl při lovu černé zvěře vždycky sebou, běh jsem ošetřil a zavázal. Zatím přišel Eda s připraveným úlomkem, který mi s přáním "Lovu zdar" předal. Divočáka jsme stáhli k cestě, kde jsem ho vyvrhl. Po chvíli se vracel lesní kočí s potahem z práce. Okolo divočáka však koně nechtěli přejít a museli být převedeni za uzdu. Kance jsme s obtížemi naložili na vůz, dovezli do hájovny a zvážili ho, měl 186 kg.
Na zadním běhu měl staré zranění, na běh nenašlapoval a neodíral si osiny. Vypadalo to opravdu jako medvědí tlapa, podle které dostal jméno Rešovský medvěd.

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...