Časopis Myslivost

Listopad / 2007

Srnčí zvěř a prostředí

Myslivost 11/2007, str. 34  Ukázka z knihy „Srnčí zvěř v našich honitbách“ (Drmota, Kolář, Zbořil)
Chov zvěře s sebou přináší nároky na zajištění základní podmínky, kterou je vhodný životní prostor poskytující dostatek klidu, krytu a potravy. V současné kulturní krajině vyžadují obě její stránky (struktura biotopu i krmení) zásahy, nebo chceme-li umělou údržbu ze strany myslivců.

Srnčí zvěř původní zvěří lesostepi, okrajů lesních porostů, lesních pasek a světlých nezamokřených břehových porostů. Zde nacházela vždy dostatečnou pestrost potravních zdrojů (ráda si vybírá z takové potravní nabídky, která poskytuje kvalitu a druhovou pestrost zastoupení). Významnou část její potravy představují letorosty, větvičky a pupeny různých keřů a stromů. Toto složení potravy ji řadí mezi tzv. okusovače, pro které je charakteristická potřeba většího počtu pastevních cyklů (až 12 za 24 hodin) s příjmem energeticky bohatší potravy. Struktura vegetace jí navíc v původních podmínkách poskytovala dostatek úkrytových možností a klínovitý tvar těla umožňoval zvěři snadno pronikat keřovitými porosty. Tím byla vždy zvýhodněna před pronásledovateli. Připojená tabulka uvádí základní skladbu potravy srnčí zvěře v procentech (Vach, 1993):
Od okamžiku zemědělského osídlování krajiny se ráz prostředí rychle měnil, ubývalo původní vegetace a srnčí zvěř se musela přizpůsobit. I když změny byly nejdramatičtější zejména v posledních padesáti letech, přesvědčila nás právě tato etapa, že srnčí zvěř je poměrně adaptabilní. V prostředí kulturní stepi se zformovala skupina tzv. "polní" srnčí zvěře.
Přestože se zdá, že její profit je dobrý i v těchto nových podmínkách, zůstává srnčí nejlépe připravená pro život právě v prostředí blížícím se svojí strukturou podmínkám původním a současné prostředí přináší ve skutečnosti řadu problémů souvisejících zejména s krytím základních fyziologických potřeb. (To se nejlépe odráží např. v postupném poklesu hmotnosti jednotlivých kusů.)
V současné krajině srnčí zvěři nejlépe vyhovují honitby smíšeného charakteru s častým střídáním přechodů mezi poli, loukami a lesem, pokud možno s bohatším keřovým i bylinným patrem (Obr. 1). Tam, kde není tato struktura po desetiletích intenzivního hospodaření zachována, hraje důležitou roli právě myslivecká péče o krajinu.
Specifické podmínky panují zejména v plošně rozsáhlých lesních oblastech intenzivně lesnicky obhospodařovaných. Maximální pozornost věnovaná produkci dřevní hmoty zde vedla k potlačení vtroušených plevelných a melioračních dřevin. Tím se výrazně zhoršila situace ve vykrývání potravních potřeb. V druhově chudých kulturách (zejména ve smrkových monokulturách na kyselých půdách) nachází srnčí zvěř relativně málo potravních možností (Obr. 2). Pastevně nejhodnotnější paseky jsou navíc chemicky ošetřovány proti růstu travin a před zvěří chráněny repelenty či oplocenkami. To vše se projevuje na zdravotním stavu srnčí populace i na vyšších škodách na hospodářských dřevinách, jejichž sazenice vyhledává zvěř jakožto vítané zpestření výživy. Nejlepší prevencí je pak soulad zájmů lesního i mysliveckého hospodaření, který by se měl projevit právě v přítomností okusových dřevin a v částečném prosvětlení porostů tak, aby se vytvořilo bylinné, travnaté a polokeřové patro. Nejvhodnější pro srnčí zvěř jsou v tomto případě bez hroznatý, maliník a ostružiník, který navíc poskytuje zvěři zelenou potravu i v zimní části roku (Obr. 3).
Součástí myslivecké péče o životní prostředí zvěře a zvyšování úživnosti lesního prostředí by mělo být zakládání políček pro zvěř, jejichž smyslem je poskytnout zvěři pestrou potravní nabídku a odvést její pozornost od dřevin, které poškozuje. Mezi lesními plochami by neměly chybět ani pastevní loučky, jejichž množství by se společně s políčky pro zvěř mělo v lesním prostředí pohybovat kolem 2 % celkové výměry lesa (Hromas, 2000). Problémem políček a louček uprostřed lesních pozemků je fakt, že většina ploch je, jak již bylo řečeno, intenzivně lesnicky obhospodařována. Nicméně při dohodě mezi majitelem (správcem) pozemků a uživatelem honitby lze najít určitý prostor pro dočasné zřízení zvěřního políčka zejména v prostoru momentálně nevyužívaných skládek pro manipulaci se dřevem, zrušených lesních školek nebo pod pásy elektrovodů.
Vhodnými plodinami pro osetí lesních mysliveckých políček jsou běžné zemědělské plodiny - obiloviny, jetelotrávy, brukvovité rostliny apod. Poněkud neprávem opomíjenou plodinou je dnes také lesní žito. Políčka pro zvěř je nutno proti předčasnému spasení a pošlapání ošetřit oplocením, které se otevírá teprve po dosažení potřebného vzrůstu plodin (nejlépe postupně).
Oproti vykrytí potravních potřeb by se mohlo zdát, že při dobře rozložené věkové struktuře porostů je ve většině lesních lokalit zajištěn pro zvěř dostatek úkrytových a klidových možností uprostřed lesních mlazin. Velkým problémem se však v posledním období stává i v těchto místech narušování dostatečného počtu potravních cyklů a klid v zimním období v blízkosti přikrmovacích zařízení i při vyvádění srnčat. Podílí se na tom především turistika provozovaná všemi formami (cyklistika, lyže, koně), masový sběr lesních plodů a rostoucí obliba domácích mazlíčků, kteří jsou běžně bráni do přírody v rámci aktivit svých majitelů. O problematice vztahu myslivců a návštěvníků přírody toho již bylo napsáno hodně. Z těchto důvodů si proto dovolíme jen malou poznámku - příjemná vizáž myslivce, vhodně zvolená věta a klidné vysvětlení dokáží mnohem víc než neuvážený křik, spílání a vyhrožování nabitou brokovnicí. Pouze v nejkřiklavějších případech bychom pak měli využívat také další možnosti dané zákonem (odstřel notoricky známých čtyřnohých pytláků, konflikt za přítomnosti orgánů veřejné správy, omezení volného pohybu v honitbě v době vyvádění mláďat apod.).
V prostředí polních částí honiteb je situace poněkud odlišná. Zvěř v nich, na rozdíl od lesního prostředí, nachází opticky dostatek pastevních možností, naopak zde ale ve většině případů chybí celoroční úkrytové možnosti (výjimku představují vzrostlé porosty obilovin, řepky či kukuřice, ovšem tato krytina je časově omezena řádově na několik týdnů v roce). Dostatek potravy je ovšem i v polních částech honiteb pouze zdánlivý a zejména období od podzimu do jara přináší nízkou úživnost. V období letním pak zvěř sice žije uprostřed již zmíněných rozsáhlých lánů sice atraktivní potravy, nicméně zde trpí monodietou a je nucena k migracím za vhodnějšími (a především pestřejšími) potravními zdroji. Problémy s úkrytem lze v polích řešit zakládáním remízů, které mohou mít dočasný nebo trvalý charakter. Pro založení dočasných remízů se hodí především vhodné zemědělské plodiny, které svým mohutnějším vzrůstem poskytují zvěři úkryt a při dobře zvolené skladbě také vylepšení potravních možností. Jde o výsev kukuřice (tam kde chybí), slunečnice, máku a zejména topinambur. Kolem vodotečí lze snadno dočasné remízy vytvořit z porostů rákosu. Trvalé remízy zakládáme v několika výškových patrech, pochopitelně především výsadbou plodonosných a okusových dřevin (jírovec, dub, buk, ovocná pláňata, jeřáb, jíva) a keřů (bez, šípek, hloh, krušina). I zde je samozřejmě nutno řešit vlastnické vztahy vůči majitelům pozemků a také vůči ochraně zemědělského půdního fondu (trvale zalesňované pozemky je třeba ze zemědělského půdního fondu vyjmout). Situace však bývá poněkud jednodušší, protože mezi myslivci je celá řada majitelů vhodných pozemků, resp. vztahy na venkově zakládají předpoklad dohody mezi myslivci a uživateli zemědělských pozemků pro zřízení dočasného remízu nebo políčka pro zvěř (sortiment plodin je obdobný jako v dříve popisovaném případě a současné komerční prostředí poskytuje celou řadu kvalitních osevních směsí určených pro specifické druhy zvěře). Z hlediska zájmu mysliveckého hospodaření by výměra remízů a políček neměla klesnout v polním prostředí pod 5 % celkové výměry (Hromas, 2000).
Na tomto místě stojí za zmínku nezanedbatelná možnost využití projektu budování ÚSES (územních systémů ekologické stability). Jedná se o záměr vytvořit sítě tzv. biocenter a biokoridorů v krajině, které jsou tvořeny ekologicky hodnotnými prvky. Biocentrum představuje plocha, která svou rozlohou a stavem umožňuje trvalou existenci cílových druhů a společenstev. Biocentrem jsou např. souvislejší lesní celky, staré obory, bažantnice apod. Biokoridor je souvislá plocha odlišné vegetace (linie nebo pás), která prostupuje okolní odlišnou jednotvárnou krajinu a spojuje biocentra (žijí zde určitá specifická společenstva organismů). Biokoridory umožňují migraci a kontakt organismů mezi jednotlivými biocentry. Příkladem biokoridoru může být křovinná mez nebo větrolam, pobřežní lem vodních toků apod. Již existující biocentra a biokoridory mají být postupně doplňovány vyprojektovanými prvky tam, kde pro to jsou místní podmínky. Dokumentaci k této problematice lze nalézt na obecních úřadech, případně na pověřených obcích, kde sídlí státní orgán ochrany přírody. Zde lze také zjistit podmínky, za kterých je možno tuto metodiku využít, a informovat se např. o případných dotacích.
Obdobně lze k vylepšení situace v zemědělsky obhospodařované krajině využít dotační tituly poskytované pro zakládání tzv. biopásů. Zde mohou právě uživatelé honiteb vykonat velký díl především osvětové práce při komunikaci se zemědělci hospodařícími na jednotlivých pozemcích. Ve vzájemné součinnosti pak lze výrazně zlepšit potravní nabídku nejen pro srnčí zvěř.
Pro rozmístění remízů i zvěřních políček platí jedna podstatná zásada - těchto ploch by měl být v honitbě při stejné celkové rozloze raději větší počet menších. Důležité je pak především jejich rovnoměrné rozložení. Z jednotlivých rozsáhlých atraktivních prvků uprostřed jednotvárných ploch se stávají přirozené ekologické pasti s vyšší koncentrací zvěře. To s sebou přináší také vyšší riziko nemocí a vyšší koncentraci predátorů.
Jednou z často opomíjených složek péče o životní prostředí zvěře je také péče o vodní zdroje (obr. 4). Přestože žijeme na "střeše Evropy", kde je naše krajina charakteristická hustou sítí menších toků, jsou zejména v níže položených oblastech lokality s jejich nedostatkem. Především tam je proto nutné umožnit srnčí zvěři přístup k vodě. Je iluzorní pověra, že srnčí zvěři postačí k vykrytí potřeb voda získaná pastvou nebo tradovaný omyl, že se "nalíže rosy". Odhadovaná denní spotřeba vody se u srnčí zvěře pohybuje kolem dvou litrů a tu musí její organismus získat minimálně částečně z povrchových zdrojů. Tam, kde je s vodními zdroji problém, upravují se břehy potoků nebo rybníků pro snadnější přístup a zvěř by na těchto místech neměla být rušena ani lovena.
Kde odpadá i tato varianta, budují myslivci umělá napajedla, která je nutné zejména v letních měsících pravidelně čistit a doplňovat. K tomuto účelu slouží různá koryta, betonové žlaby nebo dna plastových nádob (měly by být z potravinářských plastů). Podélně rozříznuté pneumatiky, se kterými se občas setkáváme, nejsou nezávadné, navíc nepůsobí v přírodě esteticky a připomínají spíš nežádoucí odpad než myslivecké zařízení.
Ukázka z knihy "Srnčí zvěř v našich honitbách" (Drmota, Kolář, Zbořil)

vychází v 7:34 a zapadá v 17:54 vychází v 0:48 a zapadá v 16:13 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...