Časopis Myslivost

Unor / 2007

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 2/2007, str. 46  Jaroslav ŠPRONGL
Už jsme jednou v našich příbězích narazili na „myslivecký“ rozvod, ale to šlo jen o loveckého psa a taky hlavně o opětování lásky. Tentokrát šlo hlavně o dělení majetku a ve hře byla i obora, přesněji zvěř v ní. Rozhodovat musel až Nejvyšší soud judikátem, který možná není ani tak zajímavý pro myslivce v rozvodovém řízení, jako pro vlastníky a uživatele honiteb.


KDYŽ SE ROZVÁDÍ OBORA

Docela vysoké procento rozvodovosti způsobuje, že se tahle nepříliš příjemná životní epizoda nevyhýbá nikomu. Rozvádějí se učitelé i policajti, popeláři i politici. A také podnikatelé, jako v našem případu. A tihle pěkně, jak se říká, po italsku .
"To sis vážně myslel, že ti to projde?! Každej večír buď v bordelu s děvkama nebo v oboře s těma ovcema?!" ječela údajně podváděná Marie na svého manžela, teď už vlastně jen "polomanžela", protože rozvodové řízení bylo v plném běhu. Protože se tenhle výstup odehrával v garáži jejich ještě společného domu, pěkně se to rozléhalo.
"Muflonama, Maruško," pokusil se jí Michal jemně opravit, ale se zlou se potázal.
"Maruška říkej těm poběhlicím! Beztak tě jedno stálo víc než druhý," spustila zhrzená žena ještě o tóninu výš: "To je vůbec zajímavý - když jde o ovce-muflony, hned mě opravuješ. A děvky ti nevaděj?! Tak to asi bude vopravdu pravda!" A jak byla v ráži, než se stačil Michal nadechnout k obhajobě, pokračovala: "A nepokoušej se mi namluvit, že tenhle džíp máš jen pučenej a že Ferdovi vod Tří korbelů dlužíš půlku melounu za hazard!" Poklepala přitom na kapotu jednoho ze čtyř aut, terénní čtyřkolku, která stála vedle osobních vozů obou aktérů sporu a starého žigula.
"A ty si zas neulejvej k svýmu šamstrovi věci, kterejma sem vybavil to tvý zahradničení," ukazoval Michal, kterému už docházela trpělivost a taky ztrácel glanc, kolem na vybavení, za které by se, i když část už Marie opravdu odvezla, nestyděla menší prodejna Mounfieldu. "A to tvý sportovní nádobíčko jakbysmet. Však sis v bídě nežila!" "A žít nebudu," opáčila zlomyslně Marie, "protože ty mi hezky zaplatíš. Zaplatíš a zaplatíš!"
V tom tedy měla pravdu - Michal platil a platil. Ale na jedné věci se zaseknul - na své pýše, na oboře. To bylo tak. Když okresní soud v rozvodovém řízení všechno spočítal a podtrhnul, i po převodu některých nemovitostí a přenechání řady věcí (včetně onoho terénního auta a třeba i vyčiněných zvířecích kůží), na nichž se dohodli, Marii, měl pořád ještě Michal sáhnout hluboko do kapsy. Svědectví jeho kamarádů, že jim dluží statisícové částky a jeho podnikání je těžce ztrátové, soudce totiž neuvěřil. To všechno by snad nakonec bral, ale soud podle něj neměl započítat do společného vlastnictví manželů i zvěř v jím vlastněné a provozované oboře. O tu se tedy s Marií dělit nechtěl (i když oboru opravdu získal až během manželství) a platit jí za ni taky nechtěl. Ostatně není divu - podle znalce by mufloni a daňci pobíhající v počtu asi sto kusů po oplocených lesích a loukách přišli bratru skoro na miliónek! Tak se odvolal.
"Zbytečně utrácíš za advokáta," pošťuchovala ho Marie. "To ti na těch zvířatech tak záleží?" "Vždycky mi na nich záleželo víc než na tobě!" bodal do ní alespoň slovy její odpůrce: "Klidně si válej zadek v teréňáku, až se pojedeš ke kadeřnici trochu vylepšit, aby se tě ten tvůj novej nelekal, ale tu zvěř ti nenechám a nenechám!" "Já ti na ni kašlu, můžeš si ty voblíbený čtvernožce strčit za svůj mysliveckej klobouk - ale zaplať za ně!" "A nezaplatím!" "A zaplatíš!"
To už Michal jen prásknul dveřmi a odjel se uklidnit do své obory. Vzhledem k únorové sněhové břečce na cestách teréňákem - přes řev Marie. Pomalu dojel soumrakem k lovecké chatě nedaleko centrálního krmeliště. Před ní seděl a pokuřoval starý oborník. Michal mu kývl na pozdrav, mlčky k němu přisedl a taky si zapálil.
"Baby se nesměj rozmazlovat," poznamenal za chvíli oborník, jakoby Michalovi četl myšlenky. "Já jezdil do lesa vždycky na motóře - z tý by moje stará spadla v první zatáčce, tak po ní ani v nejmenším nezatoužila. Z těch pár flint ve skříni vždycky měla hrůzu, že můžou samy spustit, proto se jich v životě nedotkla. A z chalupy mě nevyžene, protože kdo by jí pak nadělal dříví na zimu nebo vyčistil okap?" A po další chvíli společného mlčení dodal: "Vona to Mařka všechno dobře ví, tak spolu spokojeně žijem přes čtyřicet let a už to nějak doklepem."
"Rozmazlovat, nerozmazlovat . Co už se stalo, nejde odestát," ozval se po chvíli Michal spíše pro sebe. "Ale nechat jí tohle?", opsal rukou široký okruh po scenérii před nimi, kde z okraje lesa zrovna vyšla na pastvu tlupa muflonů: "To přeci nemůžu!"
"Jenže ženská má nakonec vždycky navrch," byl skeptický oborník, znalý největšího problému rozvodového řízení svého zaměstnavatele. "Prohrajete to ."
No - ženská má holt nakonec vždycky navrch. Krajský soud to se zvěří v oboře totiž viděl stejně jako ten okresní - zvěř v oboře je součástí společného jmění a je třeba si ji rozdělit nebo se vzájemně vyplatit. Michal už váhal, že někde sežene peníze a spor ukončí - to by ovšem nesměla Marie poznamenat: "Neříkala jsem ti to? Mohs to zacálovat rovnou a mít klid. Jenže teď si ten můj novej, jak říkáš, dělá myslivecký zkoušky a už jsme se byli podívat, který kusy z tý mý půlky si střelí jako první!"
"To si tedy ještě počká!" vybuchl Michal - a podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Protože nechtěl nic ponechat náhodě, a hlavně nechtěl nechat svoje daňky a muflony vystřílet od svého soka v lásce, opřel to svoje dovolání o znalecký posudek, který si sehnal v Jungmannově ulici, tedy přímo u zdroje, od Českomoravské myslivecké jednoty. V Brně už to pak spíše než spor Marie s Michalem byl spor znalců. A jak to viděli? Tady už šla legrace stranou .
Jeden právní názor, ten podporující Michalovo dovolání a vycházející z posudku myslivců, zněl, že "vlastnictví k neulovené zvěři nepatří nikomu (jde o věc ničí - res nulius)". A uzavření zvěře v oboře, aklimatizační nebo přezimovací obůrce nelze považovat za přivlastnění v duchu občanského zákoníku. Pokud tedy zvěř nepatří nikomu, nemůže být ani součástí společného vlastnictví manželů.
Druhý právní názor příznivý Marii, prosazovaný nižšími soudy a vycházející ze stanoviska Ústavu státu a práva Akademie věd, tvrdil, že "zvěř chovaná v uzavřených oborách, je ve vlastnictví toho, kdo ji koupil či vyšlechtil". Každou věc může platně prodat jen její vlastník - a jestliže vlastník obory může zvěř z ní prodat (živou, tedy neulovenou, třeba do jiné obory), musí ji nutně vlastnit. Princip "res nulius" platí jen ve volné přírodě, nikoliv v oboře, kde zvěř žije v trvale ohrazených prostorech, které nemůže opustit.
Nejvyšší soud se nakonec přiklonil k druhé verzi. Ne snad proto, že ženská musí mít vždycky navrch, jak prohlásil starý oborník, ale protože to tak příslušný senát po posouzení ze všech stran viděl. Rozhodnutí to bylo důležité především pro Michala a Marii, ale zajímavé je pro všechny vlastníky a uživatele obor v případech znaleckých posudků, pojistných událostí, stanovení pronájmů a podobně.
Ale zpátky k našemu rozvádějícímu se páru. Michal tak musel své bývalé Marušce přihodit ještě skoro půl milionu za ty "ovce a strakatý kozy". Udělal to rád a rychle, i když si musel půjčit, protože představa, jak se ve své oboře potkává s jejím novým partnerem střílejícím na vše, co se hýbe, pro něj byla opravdu, ale opravdu nepřijatelná. Netušil, že to od Marie byla zas jen zlomyslná finta, protože Michalův nástupce byl v lese naposled o maturitním výletu a nehodlal na tom nic měnit. Ostatně i to byl jeden z důvodů, proč mu "rozmazlená ženská" dala přednost před Michalem, trávícím naopak v lese spousty času. Teď tam tedy může být ještě častěji .

Některá ustanovení právních předsedů týkající se případu:
§ 2 písm. j) (pojem obora) a § 51 odst. 1 (uvádění ulovené zvěře do oběhu) zákona o myslivosti, § 143, 144 (společné jmění manželů) občanského zákoníku, § 24 (rozvod) zákona o rodině.

Na motivy skutečného případu připravil
Jaroslav ŠPRONGL
vychází v 5:14 a zapadá v 20:58 vychází v 23:21 a zapadá v 9:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...